Název: Na Slatinách, Slatiny
Poloha: Praha 10 – Michle, Strašnice, Záběhlice
GPS: 50.0609606N, 14.4816894E
Doba trvání: 1924 – dodnes
Stavebník: obec Praha, privátní stavebníci
Počet obyvatel: kolem 2300 (třicátá léta 20. století)
Spolky: Jednota proletářské tělovýchovy v Michli-Slatiny (1927–1936); Volné sdružení vojáků za světové války – místní skupina Michle-Slatiny (1929–1939); Sportovní sdružení Praha XIV – Slatiny (1930–1925); Dramatický ochotnický kroužek, Michle-Slatiny (1931–1939); Klub cyklistů Vpřed, Michle-Slatiny (1932–1939); Skupina Svazu proletářských bezvěrců v Praze XIV – Michli-Slatinách (1932–1934); Dělnický dramatický kroužek Švejk v Michli-Slatinách (1933–1939); Dramatický kroužek Rozkvět, Praha XIV – Michle-Slatiny (1933–1939); Jednota čs. dělnictva stavebních odborů v RČS – odbočka pro Michle-Slatiny a okolí (1933–1939, změna názvu od roku 1935); Sportovní klub Čechie Praha XIII, Michle-Slatiny (1934–1939); Vlastenecko-dobročinná sdružená obec Baráčníků Jana Žižky z Trocnova (1934–[1971]); První podporující spolek divadelních ochotníků Smetana, Praha XIV – Slatiny (1936–1939); Solidarita, sdružení na obranu práv a pro sociální pomoc – odbočka v Praze XIV – Slatinách (1936–1939); 310. místní odbor Svazu Stráže svobody ve Slatinách (1937–1939); Dramatická scéna divadelních ochotníků, Michle-Slatiny (1937–1951); Odbočka Svazu čs. mládeže socialistické pro Michle-Slatiny (1937–1939); Svaz mladých v RČS – odbočka v Praze XIV – Slatinách (1937–1939); Sportovní klub Union XIV, Slatiny (1947–1950)
Události a osobnosti: Obecná škola; Zdeněk Svěrák, František Langer
Autor článku: Jana Viktorínová
Nouzová kolonie Na Slatinách byla největší z pražských nouzových kolonií. Rozkládala se na rozsáhlém bažinatém území na hranici katastrů Michle, Záběhlic a Strašnic, tedy obcí, které byly k hlavnímu městu připojeny v roce 1922. Území kolonie ze severu ohraničuje bývalé seřaďovací nádraží Praha-Vršovice, ze západu železniční přípoj k odstavnému nádraží Praha jih, z jihu ulice Nad Elektrárnou a ze západu nezastavěné podmáčené území podél Slatinského potoka a podél pole směrujícího k místní části Trnkov.
Kolonie Na Slatinách byla vybudována na pražské periferii. Nejbližší tramvajovou stanicí byla konečná stanice linky 1 ve Vršovicích u továrny Waldes (Koh-i-noor). Od roku 1929 jezdila tramvaj také na křižovatku do Michle (U Plynárny, Chodovská). V roce 1928 byla zřízena autobusová zastávka Bohdalec na lince K (A), později území Slatin obsluhovala autobusová linka 101. Vzhledem k socioekonomické situaci obyvatel kolonie se ovšem většina místních pohybovala pěší chůzí.
„Kolonie byla na pohled hezká. Aspoň přední část. Úpravné chaloupky, vilky, domečky se zahrádkami, plnými aster, jiřin a jiných podzimních květů. Jechlovi připomínala svými rozměry cestu Gullivera do Liliputu. Jeho očím, zvyklým na rozměry činžáku nebo venkovských chalup se zdálo nepravděpodobné, že by se do těchto obydlíček vešli lidé. Se vším, co k nim patří. To byl jen omyl. Přesvědčil se o tom, že se lidí do takové chaloupky vejde víc než do normálních bytů.“ (KOCOUREK, F.: Cesta do podsvětí, s. 745–747)
Nouzová kolonie Na Slatinách sdružovala výstavbu různého typu, ať již na obecních, nebo soukromých pozemcích. Více než 400 objektů v několika katastrálních územích bylo očíslováno zvláštním řadovým číslem – číslem nouzovým. Výstavba kolonie započala pravděpodobně v roce 1924. Nejprve byla kolonie budována podél Slatinského potoka, postupně byla rozšiřována směrem k elektrorozvodně a k seřaďovacímu nádraží. Období intenzivního budování nejspíše trvalo, posíleno hospodářskou krizí, až do roku 1936.
Nevelké stavební parcely k výstavbě nouzových obydlí Na Slatinách si menší část obyvatel pronajala od soukromých pozemkových vlastníků, nebo od nich odkoupila (č. n. 1–49, 251–280). Většina provizorních staveb se však nacházela na pronajatých pozemcích pražské obce. Sama pražská obec investovala v roce 1929 do výstavby typizovaných dvojdomků s 25 byty pro sociálně potřebné občany z násilně vystěhované kolonie Zahrádky ve Vršovicích (č. n. 365–379). Roční nájemné z obecního pozemku ve výši 100 Kč bylo hrazeno obci (po měnové reformě činilo roční nájemné 20 Kčs), roční nájemné z pronájmu privátního pozemku ve výši 500 Kč bylo odváděno soukromým pozemkovým vlastníkům (po měnové reformě činilo roční nájemné 100 Kčs). Roční nájemné v obecním bytě ve dvojdomku obnášelo 500 Kč, po měnové reformě 90 Kčs.
Výstavba domků Na Slatinách byla zpočátku chápána jako několikaleté provizorium. Původní obydlí měla různou kvalitu, protože stavbu obvykle prováděli svépomocí majitelé s rodinami. Co nejjednodušší domky obvykle sestávaly buď z jedné místnosti, nebo z kuchyně a pokoje. Dřevěné objekty s udusanou hlínou nebo škvárou místo podlahy byly zevnitř vylepeny novinami a obíleny. Postupně byly části domů vyzdívány nebo byla jiným způsobem vylepšována jejich tepelná izolace. Typickým jevem byly početné přístavky. Ke zlepšení úrovně bydlení docházelo zejména po roce 1948.
„Dítě velkoměstské tísně bytové je mladičké, ale už se po nesmírném poli rozrostlo za obzor. Půda je najata za 100–200 Kč ročně, domek je vlastní, stavební materiál: několik primitivních trámečků, rozsekané bedny od cukru, staré plechové reklamy, papír, hřebíky.“ (KUKLA, K. L.: Konec bahna Prahy, s. 156)
Mezi obyvateli nouzových kolonií převažovali dělníci. Bydleli v nich ovšem i nižší úředníci či živnostníci. Na Slatinách vzhledem k místním přírodním podmínkám působilo i šest zahradníků. Počet obyvatel lze dnes pouze odhadovat, a to na základě průměrné zalidněnosti, jejíž hodnota v nouzové kolonii Na Slatinách činila 5,8 osob v bytové jednotce. Počet obyvatel se tedy pohyboval mezi 2300–2500 osobami. Vanda Tůmová, autorka monografie o pražských nouzových koloniích, odhadla počet místních obyvatel na 2250 osob.
„Jechl objevil, že i tady existují třídy. Třída domácích – a třída ,šlofů‘, čili podnájemníků. […] Třída domácích byla živel lidí z valné většiny poctivých, dosud netrestaných. Naproti tomu byli šlofové tím, co marxistická terminologie nazývá lumpenproletariátem.“ (KOCOUREK, F.: Cesta do podsvětí, s. 745–747)
Největším problémem nouzových kolonií byla neexistující, nebo jen primitivní infrastruktura. Život bez dostatku vody, zpevněných komunikací, elektřiny a odvozu odpadu nebyl pro každého. Užitková voda se Na Slatinách nabírala z potoka. Pitná voda byla ještě v roce 1929 do kolonie dovážena ve dvou až třech městských voznicích denně, což zdaleka nedostačovalo běžné spotřebě. Až v následujících letech byly postaveny uliční vodovodní stojany.
Záhy po vzniku kolonie byla vytvořena místní zásobovací síť a v kolonii byly otevřeny provozovny několika soukromých živnostníků. V kolonii byla provozována mlékárna, řeznictví, pekařství, trafika, mandl, klempířství, holičství, dva koloniály a hned tři družstevní prodejny. Pro nouzové kolonie netypickou veřejnou stavbou byla modlitebna – kaple, kterou Na Slatinách vybudovala na svém pozemku jedna z místních metodistických rodin.
Vedle obchodů bylo v kolonii podle pamětníků v provozu několik hostinců. Na kraji kolonie stála hospoda U Topolu, kolem které vedla cesta z michelského rozcestí. Dále zde byly dva velké hostince se sály, U Jechů a U Řeháků. Pamětníky méně vzpomínané provozovny je obtížné ztotožnit – hospody U Dráhy, U Táflů, U Hašů a kantýny U Herrmannů či U Svobodů.
V restauracích a hospodských sálech nacházely své zázemí slatinské spolky, které byly platformou lokálního kulturního a společenského života. Vzpomínky pamětníků zmiňují například sportovní klub Slovan Slatiny, fotbalový klub Rudá hvězda Slatiny nebo místní organizace Červeného kříže, Klubu důchodců a Svazu přátel SSSR. Na společenském životě se podílely i politické strany, zejména národněsocialistická a komunistická. Z výpisu pražského spolkového katastru lze doložit, že v kolonii měly oficiální sídlo níže uvedené spolky:
Do oblasti Slatin a Bohdalce vyrážel z Vinohrad na výlety společně se svými přáteli spisovatel a dramatik František Langer (1888–1965), který zde čerpal inspiraci pro své drama Periférie (1925), jehož premiéra proběhla na scéně Vinohradského divadla ve scénografii Josefa Čapka.
Místní obecná škola navštěvovaná slatinskými dětmi se sice nacházela mimo vlastní území slatinské kolonie, sídlila ovšem v jejím těsném sousedství – v ulici Elektrárenské. Právě zde bydlel dramatik, scénárista a spisovatel Zdeněk Svěrák, který školu společně s dětmi z kolonie rovněž navštěvoval. Své vzpomínky zpracoval do podoby filmového scénáře k filmu Obecná škola (1991).
Poválečný záměr likvidace pražských nouzových kolonií, socialistická politika přednostního přidělování bytů obyvatelům kolonií a postupná demolice původních objektů přinesly funkční změny i do této lokality. V roce 1963 zásoboval celou kolonii pouhý jediný obchod, který definitivně zanikl v roce 1989. V šedesátých letech nebyla v provozu již ani jediná místní restaurace, a tak poslední realizací normalizačního plánování bylo vybudování spojovací železnice odstavného nádraží Praha jih a administrativní budovy Československých státních drah na místě několika původních domků, dokončených počátkem devadesátých let. Dalším narušením původního charakteru lokality byla asanace její východní části, jež uvolnila prostor výstavbě sídla společnosti Sitel (2002).
V kolonii se dodnes dochovalo několik objektů původní zástavby, původní uliční síť a atmosféra městské periferie. Celkový stav lokality je ovšem zanedbaný. Od roku 2016 o nápravu situace usiluje spolek Za Slatiny, z. s. Část rodinných domů slouží trvalému bydlení, uvolněné pozemky po demolicích obsadily zahrádkářské chatky a některé objekty v lokalitě jsou obývány lidmi bez domova. Území je dnes součástí širšího tzv. rozvojového území Brownfield Bohdalec-Slatiny se záměrem výstavby nové obytné čtvrti. V roce 2019 schválila Městská část Praha 10 urbanistickou studii směřující k tomuto cíli.
Spolek Za Slatiny: https://www.naslatinach.cz/