Název: Svatý Štěpán (Nová Huť)
Poloha: Brumov-Bylnice, Svatý Štěpán
GPS: 49.0405125N, 18.0233850E
Doba trvání: dvacátá léta 19. století – současnost
Stavebník: J. Schreiber & Neffen, Vincenc Schreiber
Počet obyvatel: 298 (1869), 332 (1880), 130 (1890), 321 (1900), 446 (1910), 513 (1930), 450 (1950), 490 (1961), 289 (2020)
Spolky: 1907 sociálnědemokratický spolek, 1930 sbor dobrovolných hasičů
Události a osobnosti: 1912 stávka sklářů
Autor článku: Pavel Mašláň
Sklárna Svatý Štěpán byla založena v roce 1815 v údolí potoka Bukový (Rozklínský) pod hraničním hřebenem Bílých Karpat (nejvyšší hora Javorník 785 m. n. m). Sklárna se nacházela 800 m jihozápadně od důležité komunikace procházející Vlárským průsmykem na pomezí Moravy a Horních Uher (Slovenska). Zdejší pozemky bohaté na zásoby bukového dřeva patřily k panství Brumov, vlastněnému tehdy Štěpánem Illesházym. Později se staly součástí brumovského velkostatku.
Úzké údolí s prudkými svahy prostorově omezovalo výstavbu dělnických domů, které bylo nutno umístit do blízkosti Bukového potoka jihozápadně od huti. Severovýchodním směrem, kde se údolí rozšiřuje směrem k řece Vláře, byly založeny soukromé zemědělské usedlosti. Na začátku 20. století, kdy ve sklárnách vzrostl počet zaměstnanců, musel být nový bytový dům pro dělníky vybudován také v prudkém svahu nad potokem na okraji lesa. Právě kvůli jeho poloze nad ostatní zástavbou se pro něj ujalo přízvisko Špilberk. Se silnicí procházející Vlárským průsmykem spojovala kolonii prašná cesta.
Od roku 1888 procházela Vlárským průsmykem železniční trať, ovšem přímo v obci byla zastávka zřízena až v roce 1943. Při zakládání sklárny nebyl brán ohled na katastrální hranice obcí Bylnice a Štítná, která osadu rozdělila, takže huť stála na území Bylnice a sklářská kolonie na území Štítné. Přineslo to komplikace například při výstavbě školy, na níž se mateřské obce nebyly schopny domluvit.
Sklárnu Svatý Štěpán založil v roce 1815 hrabě Štěpán Illesházy (1762–1838) s úmyslem pronajímat huť za pevně stanovený finanční obnos. Do poloviny 19. století se v huti vystřídalo několik nájemců (František Barvič, Anton Riss, Samuel Roth). Nájemci byli současně řediteli sklárny, organizovali v ní práci a starali se o odbyt vyrobeného skla. Pronajaty měli všechny budovy, které k huti patřily, a to včetně obydlí sklářů, v nichž museli hradit i případné opravy. Pokud chtěl nájemce postavit pro dělníky nové byty, dostal na ně od správy panství stavební materiál. Jejich výstavbu musel ovšem nájemce hradit sám.
V roce 1859 získal svatoštěpánskou huť do pronájmu úspěšný vídeňský podnikatel původem z Hané Josef Schreiber starší (1819–1879), majitel firmy J. Schreiber & Neffen, jehož podnikání přineslo sklárně nový hospodářský impulz. Od roku 1876 byli řediteli svatoštěpánské sklárny bratři Emanuel a Max Göpfertovi, kteří byli v té době ve vedení firmy společně s Josefem Schreiberem mladším. V roce 1884 došlo k dočasnému ukončení provozu huti. Podstatnou roli přitom sehrála odlehlost huti od železniční trati a zastaralé technologie. Výrobu skla ve Svatém Štěpánu obnovil Vincenc Schreiber (1852–1937), synovec Josefa Schreibera mladšího, který se hutě ujal v roce 1893. Již dříve si pronajal sklárny v nedaleké Sidonii, kde bydlel a zřídil ředitelství svého podniku.
Nejstarší podoba kolonie není známa. Na základě indikační skici z roku 1828 ovšem víme, že v údolí Bukového potoka v blízkosti huti stály dva podlouhlé a čtyři menší obdélné dřevěné domy, které sloužily jako obydlí sklářů. Stály zde i zděné stavby skladiště a brusírny. Celkově zde v roce 1828 stálo pět budov zděných a deset dřevěných. V období, kdy sklárnu získala firma J. Schreiber & Neffen, lze předpokládat přestavbu původních dřevěných dělnických domů na zděné, a to s ohledem na expandující výrobu a rostoucí počet dělníků.
Osm jednopatrových domů postavených z cihel na kamenné podezdívce se nelišilo velikostí. Většina domů byla tvořena několika bytovými jednotkami, část sloužila ubytování jen jedné rodiny. Domy stály na konci osady kolem potoka Bukový. Obyvatelé si u domů zřizovali předzahrádky a často k domům patřily i drobné stavby ze dřeva, jako byly kůlny na dřevo či přístřešky pro domácí zvířectvo. Část dřeva z přestavěných starých sklářských domů si měli odkoupit obyvatelé osady a použít je k výstavbě svých domů či hospodářských staveb.
V roce 1900 nechal nájemce huti postavit nový dělnický dům pro pět rodin zvaný Špilberk. Objekt obdélného půdorysu 30,00 x 5,00 m byl rozdělen na pět částí. Každá rodina měla k dispozici dvě obytné místnosti, kuchyni a světnici.
Mimo podnikových domů patřících sklářské huti zde byly postaveny i soukromé dělnické domy, a to na pozemcích, jejichž prodejní cenu majitelé z Bylnice zvedli až na trojnásobek stavu z doby, kdy byla huť mimo provoz. Přesto se někteří obyvatelé raději zadlužili, než aby museli nadále bydlet ve stísněných dělnických domech. V roce 1924 bylo v osadě devět dělnických domů patřících Vincenci Schreiberovi, který sklárny i pozemky odkoupil v roce 1920 od velkostatku. Ve čtyřech domech bydlelo po jedné rodně, jeden dům byl dvoubytový, dva domy byly tří- a dva čtyřbytové.
Někteří dělníci bydleli v nájmu ve volných místnostech soukromých domů. Jedním z nich byl i sklář Rudolf Šrenk, který na bydlení vzpomínal následovně: „Tato cimérka byla příbytkem naší početné rodiny. Cihlový sporák s pecí, na které jsme spávaly my děti, jedna postel a v rohu almárka a lavice“ (SÁBA, F.: Sklář objevil Vlář, s. 35).
V létě 1919 bylo ve Svatém Štěpáně obnoveno tavení skla zastavené za války v roce 1915. Schreiberova firma ale nezískala zpět ztracené trhy, provoz huti tak byl nestálý a často přerušovaný. Poslední ranou sklárně se stala hospodářská krize, kdy firma přišla o zakázky, silně se zadlužila, a upadla proto v roce 1932 do konkurzu. V dražbě byla sklárna zakoupena Městskou spořitelnou ve Valašských Kloboukách, od níž si ji pronajal bylnický starosta Julius Černý a hoteliér Josef Rufer s cílem obnovit výrobu. Avšak i jejich pokus dopadl neúspěšně. Sklářské pece se rozhořely jen na krátkou dobu od prosince 1934 do února 1935.
Na přelomu let 1935–1936 a od května do července 1936 se podařilo ještě na čas obnovit výrobu. Tehdy byli povoláni na práci do Svatého Štěpána sklářští mistři z dalších uzavřených Schreiberových továren ve Svaté Sidonii a Nemšové, ale ani tento pokus o oživení huti nevyšel. V roce 1936 sklárnu koupil dutého skla DUTA, který nechal zbořit tavicí pec, rozprodal stroje, sklářské formy a stávajícím obyvatelům prodal dělnické domy.
Po založení skláren mělo v osadě žít 146 obyvatel. S rozvojem skláren se jejich počet zvýšil na 332 osob (1880) v přibližně 30 domech. Zastavením huti se počet obyvatel dočasně snížil na 130 osob (1890). Po obnovení provozu žilo v osadě v roce 1900 321 obyvatel, z nichž sklárna zaměstnávala přibližně 140 mužských dělníků. Jejich manželky a děti vykonávaly ve sklárně jednodušší práce. V tomto období stálo ve Svatém Štěpánu 36 domů, 17 na bylnické a 19 na štítenské straně. Za první republiky dosáhla osada největšího počtu obyvatel, když zde v roce 1930 žilo 513 osob ve více než 50 domech. Po zániku skláren začal počet obyvatel osady postupně klesat. Dnes má Svatý Štěpán 289 obyvatel.
V roce 1836 byla v osadě založena tovární škola, v níž se nejprve učilo česky i německy. Počeštěním německých dělníků ve druhé polovině 19. století stala se jediným vyučovacím jazykem čeština. V roce 1876 byla škola prohlášena školou veřejnou, tudíž zůstala otevřena i během zastavení huti v letech 1884–1893. Nevyhovující školní budova byla opravena a rozšířena v roce 1898. Učitelé často naráželi na nepochopení ze strany rodičů, kteří děti místo do školy raději posílali do sklárny. Školní kronika k tomu uvádí
„Přední snahou nynějšího správce školy bylo, zastaralému, dříve shovívavě trpěnému zlozvyku, dítek školních ku pracím v hutích používati, pracím to, zvláště v době noční nevyvinuté tělo zhoubně ničících, s veškerou energií čeliti. Úsilí to, jež zjevnou nelibosť v kruzích dělníctva vyvolalo, zdárným sic výsledkem věnčeno bylo, učiteli samému však hojně trnů v působení jeho vpletlo“ (SOkA Zlín, fond Národní škola Svatý Štěpán 1864–1953, Školní kronika, s. 11).
Ani prostorové rozšíření školy nestačilo nárůstu počtu obyvatel Štěpána. Tolik potřebnou novou školní budovu se dlouho nedařilo postavit kvůli rozdělení osady mezi Štítnou a Bylnici – jedna ze zúčastněných obcí svalovala odpovědnost na druhou. Až za první republiky došlo k dohodě a spojenými silami Bylnice, Štítné nad Vláří, brumovského velkostatku a Schreiberovy sklárny byla postavena nová trojtřídní škola (1925).
V osadě byl z běžných služeb v provozu pouze hostinec a obchod se smíšeným zbožím, obojí v bezprostřední blízkosti sklárny. Hostinec patřil za první republiky Josefu Zůbkovi, který v něm provozoval i jatka. Hostinec sloužil jako společenské centrum, kde se odehrávaly přednášky, besedy či ochotnická představení. Obchod vlastnila v období první republiky rodina Pevných.
V roce 1907 založili dělníci sklářských hutí Svatý Štěpán, Svatá Sidonie a Nemšová, patřících Vincenci Schreiberovi, společný sociálnědemokratický spolek, který měl při jednání se zaměstnavatelem zlepšit jejich pracovní podmínky. Spolek rovněž usiloval o protialkoholní osvětu mezi mládeží, což mělo přispět k omezení vysedávání mladých dělníků v místním hostinci. Schreiber se založením spolku nesouhlasil. Tvrdě proti němu vystupoval a v následujícím roce 1908 nechal několik jeho členů propustit ze zaměstnání.
Místní hasičský sbor byl založen v roce 1930 po požáru, který 21. 3. 1928 zničil v osadě deset domů. Požár zasáhl kolonii již dříve, když v roce 1906 shořela střecha sklárny kvůli neopatrnosti tavičů skla. Založení místního hasičského sboru proto podpořilo i vedení skláren. Svatoštěpánský hasičský sbor si vzápětí po založení zakoupil čtyřkolovou ruční stříkačku, na niž hasiči získali finance z veřejných sbírek, výtěžků ze zábav a příspěvků od továrníka Bedřicha Schreibera, hraběnky Kulmerové či Hasičské pojišťovny.
Kvůli malým mzdám vyhlásili svatoštěpánští skláři v roce 1912 stávku. Stěžovali si, že ze skromného výdělku nemohou vyžít. Stávka sice trvala jen jeden a půl dne, vedení skláren však dělníkům přislíbilo zvýšení mezd. Nakonec ke zvýšení mezd nedošlo, tři údajní původci stávky byli propuštěni z práce a provoz huti byl na půl roku zastaven.
Po první světové válce vznikl v osadě Odbor národní jednoty ve Svatém Štěpánu. Odbor společně s místním Svazem sklářských dělníků inicioval žádost osady o zřízení samostatné obce, pod kterou se podepsalo 172 obyvatel Svatého Štěpána. Osadě ovšem samostatnost přiznána nebyla, což příslušné úřady zdůvodnily slabým hospodářským zajištěním případně samostatné obce.
Po zániku skláren proběhl v roce 1936 prodej dělnických domů jejich obyvatelům. Ve druhé polovině 20. století začali majitelé domy uzpůsobovat dobovým nárokům na bydlení. Některým obytným objektům bylo přistavěno patro nebo byly rozšířeny přízemními přístavbami, eventuálně byly po demolici nově postaveny. Tato situace pokračuje i v současnosti, kdy lidé upravují domy podle aktuálních standardů (zateplení fasády, plastová okna ad.). V dnešní době tak už u většiny dochovaných staveb nelze rozeznat původní jednoduché řešení dělnických domů. I dělnický dům zvaný Špilberk ztratil svůj jednotný ráz. Byla u něj přistavěna nepůvodní zděná veranda a každý z jeho obyvatel si svůj byt upravuje podle svého vkusu a možností, takže má na jednotlivých částech rozdílnou střešní krytinu, fasádu i typy dveří a oken.
