Název: Janův Důl (Johannesthal)
Poloha: Liberec IX – Janův Důl, Volgogradská
GPS: 50.7564783N, 15.0362344E
Doba trvání: 1704 – dosud
Stavebník: Karel Kristián Platz z Ehrentalu, Jan Václav Gallas
Počet obyvatel: 639 (1830), 669 (1840), 666 (1850), 1161 (1880), 1265 (1900), 1689 (1910), 1688 (1921), 1600 (1929), 1424 (1939)
Spolky: Čtenářský spolek (Leseverein Johannesthal), Spolek textilních dělníků (Textilarbeiterverein), Chrpa („Kornblume“), Německý kulturní svaz (Deutscher Kulturverband), Svaz německých katolíků (Deutscher katholischer Volksbund), Sdružení německých majitelů domů (Deutscher Hausbesitzerverein), Ovocnářský a zahradnický spolek pro Janův Důl a okolí (Obst- und Gartenbauverein für Johannesthal und Umgebung), Pěvecký kroužek Dělnické pěvecké společnosti (Arbeiter Gesangverein „Sängerkreis“), Dělnický gymnastický a sportovní klub „Vpřed“ (Arbeiter Turn und Sportverein „Vorwärts“)
Události a osobnosti: bitva u Liberce, napoleonské války, prusko-rakouská válka; Karl Kerl, Jan Rampas
Autor článku: Jaroslav Zeman
Obec Janův důl (Johannesthal) je jednou z nejmladších libereckých integrovaných obcí a tvoří devátou místní část dnešního statutárního města Liberec. Sousedí s místními částmi Františkov (Liberec X), Jeřáb (Liberec III), Horní Růžodol (Liberec VII), Dolní Hanychov (Liberec VIII) a Karlinky (Liberec XVIII). S Libercem Janův Důl spojovala silnice (1846), která byla ovšem poměrně záhy přerušena novostavbou železničního nádraží (1856). Po reorganizaci obecní samosprávy v roce 1850 byl Janův Důl na 30 let spojen s Horním Růžodolem, osamostatnil se až v roce 1880.
V meziválečném období přibližně rok fungovala pravidelná autobusová linka od radnice ke kapli sv. Jana Nepomuckého, nicméně pro nerentabilitu byla již v roce 1933 zrušena. Dnes zajišťují spojení MHD tramvajové linky 2 a 3 (zastávka Staré Pekárny) a autobusové linky 22 (zastávka Husitská), 80 (Český Dub – Liberec), 86 (Křižany, Žibřidice–Liberec) a 270 (Stráž pod Ralskem – Liberec). Vlakem byl a stále je Janův Důl dostupný ze zastávky Horní Růžodol, situované na hranicích katastru obce (linky L2 do Děčína, L24 do Doks, TL 6618 a TL 6630 do České Lípy).
Nová vesnice vystavěná z iniciativy regenta panství Karla Kristiána Platze z Ehrentalu (1663–1722), byla na počest majitele panství Jana Václava Gallase (1671–1719) nazvána Janův Důl (Johannesthal). Od osmi libereckých měšťanů (Gottfrieda Sacherse, Christiana Schölera, Andrease Schöpfera, Tobiase Müllera, Hanse Wenzela, Johanna Georga Kahla, Christiana Hübnera a Hoffmannových dědiců Feldera, Ackera a Wisena) byly Platzem vykoupeny „levně pole, orná půda a louky“, na nichž byl podél potoka vyměřen přísně symetrický plán ulicové zástavby, mírně stoupající od východu k západu. S obdobnými tkalcovskými protokoloniemi tvořícími vlastně rozptýlenou manufakturu se můžeme setkat i v dalších textilních centrech severních Čech (např. Šmilovského ulice v Rumburku).
„Vsi, nově založené za Gallasů v XVII. a XVIII. století, používají pro vnitřní osídlení vědomě podobu řadovou jako v Janově Dole (Johannestal), Karlově (Karlswald), Ostašově (Berzdorf), Stráži nad Nisou (Alt-Habendorf, hoření část) aj.“ (KÜHN, Topographie, s. XIII)
Domy byly postaveny po stranách Janovodolského či také Zlatého potoka protékajícího obcí. Prvních 30 domů bylo postaveno v roce 1704 po levé straně potoka, dalších 32 na protější straně v roce následujícím. Osídlení postupovalo nikoliv z dolního, ale naopak z horního konce obce: postupně vznikly domy čp. 20–33 na levém břehu a čp. 37–52 na pravém břehu potoka, v roce 1705 je následovaly usedlosti čp. 1–19 na levém břehu a čp. 53–66 na pravé straně. Jako první osadník je uveden kupec Georg Porsche, který se usadil v domě čp. 52-IX. Brzy po založení obce byl postaven již zaniklý mlýn čp. 36-IX, který v roce 1733 koupil bývalý nájemce, mlynář Hans Georg Kahlfarsch, za 250 zlatých. Jeho vnuk Johann Josef Kaulfersch mlýn v roce významně 1772 rozšířil.
„Obec založil hraběcí vrchní inspektor Christian Karel rytíř Platz z Ehrenthalu, pán na Skřivanech a Myštěvsi, který na počátku XVIII. stol. nakoupil louky a pole a prodal dále hraběti Janu Václavovi z Gallasu. Ten zde na obou stranách Janovodolského či Zlatého potoka založil 1704 vesnici, kterou pojmenovali po něm. Zástavba byla zahájena na levém břehu a pokračovala 1705 na břehu pravém.“ (KÜHN, Topographie, s. 122)
Jednotlivé roubené přízemní domky mají sedlovou střechu a ke komunikaci jsou štítově orientované. Vnitřní dispozice je trojdílná s průchozí střední síní. Po dostavbě byly prodány tkalcům, mnohdy násilně přesídleným z jiných vesnic. Velké zatížení povinnostmi vůči vrchnosti a vysoká cena nemovitostí byly důvody značné fluktuace obyvatel.
„Všechny domy měly štíty orientované do uličky a s výjimkou krčmy byly postaveny jednotně, takže při otevřených vchodových dveřích bylo vidět do všech domů shora i zdola. Při založení vesnice dostal každý dům své jméno, například ,Bei den drei Balken‘ (,U tří trámů‘) a tak dále. Prvních třicet domů postavených v horní části obce je dodnes nápadných svou zvláštní úhledností. Mezi domy byla vysazena lípa nebo jeřáb. Jakkoli byla vesnice skvěle vystavěná, jakkoli byla krásně a pravidelně rozvržená, bylo jen málo lidí, kteří by si dobrovolně koupili takové usedlosti; většina z nich k tomu musela být donucena, dokonce někteří byli násilím přivedeni z jiných vesnic a učiněni statkáři a poddanými. O jistém Hansi Jahnovi ze Svárova je známo, že byl do vsi přiveden v železech. Jeho potomci zůstali v domě čp. 24 celých 146 let, protože kupní cena byla příliš vysoká a břemeno daní a roboty příliš těžké. Ceny domů klesaly od jednoho desetiletí k druhému a mnohé pozemky po opakovaných prodejích dosáhly jen 40 % své původní ceny. Teprve za císaře Josefa II se vrátily na svou původní hodnotu. Přísný správce Platz z Ehrenthalu totiž chtěl při prodeji půdy dosáhnout vysokých zisků pro sebe i vrchnost a Janův Důl se tak se z této krize, která trvala téměř sto let, vzpamatovával jen pomalu.“ (KIRCHHOF, A.: Johannesthal, s. 378–379).
Velkého rozmachu dosáhl Janův Důl ve 20. století, kdy byla z velké části původní spalná zástavba zbořena a nahrazena výstavnými zděnými domy v široké stylové škále sahající od historismu, přes secesi, modernu, heimatstil, sorelu, panelová sídliště až po esteticky pokleslou postmodernu devadesátých let 20. století.
Jeden z nejvýraznějších objektů představuje tradicionalistická vila MUDr. Alfreda Prokopa v dolní partii někdejší obce. Vila byla postavena v roce 1929 na základě projektu známého jabloneckého architekta Rudolfa Güntera. V koncepci domu architekt vycházel z oblíbeného typu anglického halového domu. V suterénu se nacházelo zázemí (sklep, ústřední topení, prádelna) s bytem domovníka. Ústředním prostorem domu byla hala se schodištěm do patra, do které se vstupovalo skrze zádveří s přilehlou čekárnou pro pacienty, na kterou navazoval předpokoj a ordinace. Lékařské praxi majitelů domu tak bylo až na jednu místnost věnováno celé přízemí. Patro pak bylo vyhrazeno potřebám rodiny a vedle obývacího pokoje s mohutným arkýřem, sloužícím zřejmě jako zimní zahrada, dětského pokoje a ložnice rodičů zde byla koupelna a kuchyň. Poutavým prvkem jinak poměrně prostých fasád je lucerna nad hlavním vstupem s ozdobným držákem s vepsaným dekorativním nápisem „Dr. Prokop“. Dům je sice reprezentantem spíše umírněnější, konzervativněji laděné Günterovy tvorby, nicméně i přesto je ukázkou kvalitní obytné architektury meziválečného období.
Neméně zajímavé jsou pak typové řadové domy pro zaměstnance drah v ulicích Na Bojišti a Volgogradská od libereckého architekta Maxe Schmiderera (1941), vycházející z oficiálního, ideologicky orientovaného heimatstilu, rovněž situované v dolní části někdejšího Janova Dolu. K Liberci byla do té doby samostatná obec připojena 1. 5. 1939, kdy vznikl tzv. Velký Liberec, hlavní město nejmladší říšské župy Sudety.
I přes řadu necitlivých úprav je Janův Důl poměrně autenticky dochován, a představuje tak unikátní příklad barokního vrchnostenského založení raného 18. století na severu Čech.
Evidovaný počet obyvatel v průběhu více než století vzrostl v letech 1830–1939 z 630 osob na 1424 přítomných obyvatel. Statistiky obyvatel dále hovoří o 669 obyvatelích v roce 1840, 666 osobách v roce 1850, 1161 obyvatelích v roce 1880 a 1265 přítomných v roce 1900. Nejvíce osob obývalo Janův Důl v roce 1910 (1689), následně začal počet místních obyvatel klesat na 1688 osob v roce 1921 a 1600 v roce 1929.
Národnostní složení místní populace se v letech 1900–1930 vyvíjelo ve prospěch českých obyvatel, kterých bychom v lokalitě napočítali v roce 1900 jen 24 osob, o třicet let později již 115 osob (obyvatelé německé národnosti byli zastoupeni v uvedených letech hodnotami 1244 a 1413). Co se náboženského vyznání týče, v roce 1900 žilo v Janově Dole 1231 osob vyznání římskokatolického, 29 evangelického vyznání a 3 osoby byly bez vyznání. V roce 1930 k 1212 katolíkům, 120 evangelíkům a 171 obyvatelům bez vyznání přibylo 20 stoupenců Církve československé. Původní obyvatelé byli povoláním tkalci, později zemědělci, v během 19. a 20. přibývalo drobných řemeslníků a obchodníků, což platí ostatně i dnes.
V roce 1716 byl Janův Důl ve své horní partii pohledově uzavřen kaplí sv. Jana Nepomuckého, vystavěnou zednickým mistrem Hansem Christophem Hübnerem z Ruprechtic. Na stavbě se finančně podílel regent panství Platz z Ehrentalu, hrabě Jan Václav Gallas, jenž přispěl největší částkou, a město Liberec. Kaple má výraznou urbanistickou funkci kompozičního bodu, který zakončoval hlavní osu nově založené obce podél vodoteče. Prostá jednoduchá kaple se segmentovým kněžištěm má čtvercovou sakristii, připojenou k jižní stěně chóru. Orientována je směrem k západu s ohledem na urbanistické zapojení do struktury sídla. Hlavní průčelí je jednoduché, s prostým profilovaným barokním portálem s uchy a kapkami, zakončeným nadpražní římsou. Nad portálem se nachází slepé segmentové okno s bohatě zdobenou šambránou a ústředním štukovým klenákem. V okně byl původně umístěn obraz sv. Jana Nepomuckého. Průčelí protahuje profilovaný štít s kruhovým otvorem a vrcholí trojúhelníkovým tympanonem. Stěny člení ploché pilastry a lizény. Interiér je velmi střídmý. Loď je plochostropá a závěr je zaklenut jednoduchou křížovou klenbou. Zajímavým ikonografickým materiálem dokládajícím podobu Janova Dolu v 18. století je rytina s Bitvou u Liberce v roce 1757 s axonometrickým vyobrazením obce, včetně kaple.
Již v roce 1733 byla vedle kaple postavena stará škola čp. 35-IX, později s ohledem na nárůst obyvatel její funkci převzala nová dvoutřídní škola čp. 74-IX na opačné straně kaple. Na stavbu přispěl významnými finančními prostředky továrník Franz Hermann, který patřil v rámci obce k nejvýznamnějším mecenášům. Škola svou dnešní neorenesanční podobu získala v letech 1876–1877, kdy došlo k jejímu rozšíření na šestitřídku na základě projektu libereckého stavitele Adolfa Bürgera.
Pokročilou manufakturní výrobu (kartounku) zavedl na sklonku 18. století právě Franz Hermann, který zprvu působil v zaniklém domě čp. 1-IX a v letech 1824–26 si zakoupil od Wilhelma Siegmunda továrnu na sukna čp. 75-IX. Tak jako jiné podniky na Liberecku i tzv. Hermanku provázela značná fluktuace majitelů. Roku 1847 si továrnu pronajal Anton Trenkler, který zde instaloval technologii předení. Od roku 1865 vlastnil továrnu Adalbert Redlhammer a od roku 1882 firma Moris Zweig.
Největší janovodolský průmyslový komplex nicméně představovala továrna čp. 15–16-IX na nároží ulic Volgogradské a Čerchovské. Dnes značně přestavěný objekt byl postaven v roce 1811 Antonem Appeltem jako přádelna ovčí vlny a tuto ranou etapu dodnes reprezentuje zazděný klasicistní portál na fasádě. I tento areál provázelo časté střídání majitelů, přičemž největšího věhlasu dosáhl jako sídlo firmy Heinrich & Adolf Kirchhof, zaměřené na stavební tesařství a umělecké truhlářství. Po válce objekt provozovalo truhlářské a čalounické družstvo Libena.
Vzhledem k tomu, že byl Janův Důl až do roku 1939 samostatnou obcí, nacházela se zde vedle zmíněné školy, kaple, pošty čp. 129-IX (1911) a obecní knihovny zřízené v roce 1921 v zaniklém domě čp. 430-IX také celá řada provozoven. Podle údajů z roku 1930 v obci působil lékař, čtyři pekaři, pokrývač, tři stavitelé a architekti (Karl Kerl, Josef Zepper a Rudolf Pohl), tři řezníci, špeditér, obchod s gramofony, zahradník, tři kadeřníci, čtyři hostince, zámečník, zubař, švec a množství obchodů. Zaměstnání poskytovalo několik výrobních podniků – truhlárna H. & A. Kirchhof, sodovkárna a výroba chemikálií Roberta Herkera (Hynaisova 75-IX) či zaniklý mlýn čp. 36-IX.
Spolkový život v Janově Dolu byl značně bohatý, protože v obci působilo množství spolkových, politických a světonázorových organizací. Vedle dobrovolných hasičů (1889) a turnerů (1895) to byl sociálnědemokratický Čtenářský spolek (Leseverein Johannesthal 1868), Spolek textilních dělníků (Textilarbeiterverein 1898), spolek pro pěstování vědy, umění a tělesné kultury Chrpa („Kornblume“ 1904), Německý kulturní svaz (Deutscher Kulturverband) navazující na zrušený celorakouský Deutscher Schulverein, Svaz německých katolíků (Deutscher katholischer Volksbund 1923), Sdružení německých majitelů domů (Deutscher Hausbesitzerverein 1903), Ovocnářský a zahradnický spolek pro Janův Důl a okolí (Obst- und Gartenbauverein für Johannesthal und Umgebung 1924), Pěvecký kroužek Dělnické pěvecké společnosti (Arbeiter Gesangverein „Sängerkreis“ 1886) a Dělnický gymnastický a sportovní klub „Vpřed“ (Arbeiter Turn und Sportverein „Vorwärts“), nepochybně spřízněný se stejnojmenným konzumním družstvem sídlícím v nedalekých, dnes památkově chráněných dělnických pekárnách.
Obec Janův Důl se stala dějištěm několika významných událostí v čele s bitvou u Liberce, která se odehrála 21. 4. 1757 v rámci sedmileté války. Část padlých vojáků byla pohřbena za kaplí a v obci samotné byl zřízen pruský lazaret. Za napoleonských válek dne 23. 8. 1813 došlo v prostoru školy čp. 74-IX k potyčce rakouských husarů s francouzskými oddíly. Další vojenské oddíly musela obec ubytovat 24. 6. 1866, kdy do ní přitáhly dva regimenty pruské infanterie během prusko-rakouské války.
V obci také bydlel v domě čp. 64-IX významný liberecký architekt Karl Kerl (* 1892 Skalná u Chebu –?). Stavební rada Kerl po studiích na Německé vysoké škole technické v Praze začal od roku 1918 působit na územně plánovacím oddělení města Liberce. Patřil mezi radikální nacionalisty a o jeho postojích svědčí celá řada událostí. V roce 1933 se stal z politických důvodů předsedou uměleckého spolku Metznerbund, aby zmařil záměr bývalého vedení pronajmout výstavní síň Levé frontě, která chtěla v Liberci uspořádat výstavu levicové literatury. O rok později pro změnu vedl bouřlivou polemiku s libereckým muzeem, kterému vyčítal, že se málo inspiruje výstavami v sousedním Německu. Kromě své architektonické praxe se věnoval přednáškové činnosti, výtvarné kritice a psaní odborných textů, zaměřených na historii a stavební vývoj Liberce.
Z dalších osobností je třeba zmínit anarchistu Jana Rampase (1854–1897), tkalce původem z Vince u Mladé Boleslavi, který spoluprovozoval tajnou tiskárnu v chalupě v Hluboké čp. 2 (dnes Liberec-XXVIII), a to společně s Josefem Pačesem a Kryštofem Černým, za což byli odsouzeni na 16, 15 a 10 let těžkého žaláře. Rampas byl zadržen právě v Janově Dole, kde bydlel a pracoval v textilní továrně čp. 75-IX.
„Třetí účastník Jan Rampas, povoláním tkadlec, pocházel zcela určitě z Vince u Mladé Boleslavi. Po odpykání desetiletého těžkého žaláře, prochází jako dělnický agitátor a psanec mělnický kraj a posléze, jsa zklamán, oddává se alkoholu a zmírá kdesi ve chlévě‘.“ (BROŽ, V.: První).
Někdejší tkalcovská protokolonie je poznamenána demolicemi, nejvíce ve spodní partii, kde zůstalo jen několik původních domů, ojediněle v autentickém stavu (čp. 64-IX), nebo ve výrazně přestavěné podobě (čp. 6-IX, 9-IX, 59-IX, 63-IX). Naopak horní část protokolonie od křižovatky Volgogradské ulice s ulicemi Topolovou a Čerchovskou je zachována poměrně v intaktním stavu, i když ani zdejším domům se občas nevyhnuly utilitární úpravy, ať už se jednalo o kontaktní zateplení, plastová okna či nevhodnou střešní krytinu. Navzdory tomu zůstal zachován cenný barokní urbanismus i neopakovatelný genius loci obce pohlcené městem, což souvisí i s péčí, která je domům věnována ze strany osvícenějších vlastníků, vědomých si kvalit tohoto ojedinělého urbanistického a stavebního souboru. V budoucnosti by tak bylo vhodné uvažovat o plošné památkové ochraně ve formě Vesnické památkové zóny (VPZ) či rezervace (VPR), jak je tomu v případě Šmilovského ulice v Rumburku. Aktuálně je tato unikátní barokní lokace zařazena v rámci města alespoň do tzv. Městské zóny intenzivní péče (MZIP).
