Josefová
(Neu Josefsthal)

První skláři se nastěhovali nejdříve během roku 1735. První tavicí sezona proběhla nejdříve v roce 1736, neboť provoz hutě vyžadoval nejen potřebné lidské zdroje, ale i technické zajištění výroby a surovin. Obyvatelé museli také začít obdělávat pole, a zajistit si tak nezbytné zdroje potravin. Záznamy hutního písaře Františka Jindřicha Lully a vrchnostenského úředníka Jana Františka Ratha uvádějí jméno zkušeného sklářského odborníka Jana Antonína Diviše, který v letech 1741–1747 zastával pozici hutního písaře v nejvýznamnější lichtenštejnské sklárně u Olomučan (Blansko). Po zániku této sklárny a s příchodem J. A. Diviše zpět do sklárny Josefová u Kolštejna došlo k jejímu rozvoji, pojmenování na Nová Josefová a výstavbě nových obytných domů.

K ukončení činnosti sklářské hutě významně přispělo vybudování hamrů v Předním Alojzově. Požadavkům hamrů na obrovskou spotřebu palivového dřeva a z něj vyrobeného dřevěného uhlí nebylo možno vzdorovat. Vrchnost proto rozhodla o zrušení sklárny v Josefové a prodeji pozemků a zchátralých objektů hutě. K dražbě objektů zrušené hutě a okolních pozemků došlo 6. 12. 1790. Pozemky společně s objekty budov sklárny koupilo sedm zájemců, kteří se rozhodli objekty adaptovat na bydlení a hospodářský provoz. Vrchnostenský pasák Josef Neugebauer, který koupil objekt zchátralé hutě a domky č. 5 a 6, musel později dát zakoupené objekty znovu do dražby, protože ústřední knížecí kancelář ve Vídni rozhodla, že knížecí služebníci nemohou mít vlastní hospodářství. Dražba těchto objektů proběhla 18. 6. 1791 a objekt hutě koupil za 248 zlatých Antonín Hilgart. Tento osadník dále koupil dům č. 5 a pro svého bratra Ignáce Hilgarta ještě dům č. 6. Prodej schválila lichtenštejnská ústřední kancelář 28. 5. 1793.

Dne 31. 7. 1790 byl provoz sklárny ukončen. Po roce 1791, kdy zchátralou huť koupil od lichtenštejnské vrchnosti Antonín Hilgart, byl objekt adaptován pro obytné a hospodářské účely. Došlo ke změně půdorysu, když byl hlavní vstup orientován k východu, a tento tvar si budova zachovala až do svého zániku ve druhé polovině 20. století. I ostatní objekty po ukončení výroby buď zanikly (pila), nebo byly adaptovány na drobné hospodářské usedlosti jako např. dům šroubaře (výrobce cínových uzávěrů lahví) na hospodářskou usedlost s příležitostným výčepem piva. Kromě jediné zděné budovy vrchnostenské komory č. 15 byly všechny ostatní budovy dřevěné na podezdívkách z nasucho kladených kamenů. Kamenné podezdívky a klenuté sklípky těchto stavení jsou patrné dodnes.

K osadě patřil i mlýn č. 19, který se nacházel necelé 2 km pod osadou směrem k Františkovu a mlel obilí i obyvatelům okolních osad Nový Kolštejn / Neu Goldenstein a Zadní Aloisov / Hinter Aloisdorf. V polovině 19. století patřil mlynáři Franzi Reineltovi, koncem 19. století jej obýval lesní dělník. Koncem 19. století byla v souvislosti se stavbou lesní železnice a zamýšleného překladiště vytěžené kulatiny dřevěná budova horského mlýna a přilehlého špýcharu stržena a na jejím místě postavena drobná dřevěná stavba Horního skladu, v níž sídlil pověřený pracovník lichtenštejské lesní správy a evidoval vytěženou hmotu určenou k dopravě na překladiště Františkov. Přesto se ještě v první polovině 20. století používalo pojmenování této budovy Buchäckerův (Bukvicový) mlýn. V současné době nese toto místo označení U Mlýna.

Během 19. století počet obyvatel i domů vzrůstal. Osadníci uplatnili své zkušenosti z těžby a dopravy dřeva ve službách lichtenštejnské vrchnosti jako lesníci. Později byli zaměstnáni jako obsluha lesní železnice Františkov–Josefová a svážnice v Josefové. Pouze jednotlivci se věnovali zemědělské činnosti. Ženy byly nejčastěji v domácnosti, staraly se o drobná hospodářství a příležitostně vypomáhaly v lese. Každý dům měl zahradu a několik akrů zemědělské půdy. Pěstovaly se zde kukuřice, oves, len a brambory. Ve stájích byly krávy, kozy a prasata. Mléko, máslo a tvaroh byly vyhledávanými produkty, protože pocházely z pastvy na lesních a horských loukách. Jejich prodejem si místní přilepšovali.

V osmdesátých letech 19. století byla nákladem obce Nové Losiny vybudována jednotřídní škola č. 20 s bytem pro učitele, který vyučoval místní děti a školáky i z Nového Kolštejna a Zadního Aloisova. Škola byla postavena jako typizovaná stavba venkovské obecní školy (podobná školní budova stávala v osadě Štolnava/Prameny u Žárové). Stavba a provoz byly financovány z rozpočtu obce Nové Losiny, která byla také vlastníkem školní budovy. Budova byla postavena jako roubená novostavba na kamenných základech. Měla omítnuté stěny natřené vápnem. Byla členěna na učebnu, chodbu a učitelský byt. V zadní části se nacházel dřevěný přístěnek toalet se skladištěm dřeva. Školní třída byla vybavena dvěma řadami lavic, podestou s katedrou a tabulí, dvěma skříněmi na pomůcky a školní dokumentaci. V chladném počasí třídu vyhřívala kachlová kamna. Činnost školy byla ukončena v dubnu 1945.

S rozvojem těžby dřeva na přelomu 19. a 20. století a se stavbou lesní úzkorozchodné železnice Františkov–Josefová nechala lichtenštejnská lesní správa vybudovat novou hájovnu č. 17 na místě staršího domu. Společně s bývalým Horním skladem (původně Buchäckerova mlýna) jde o jediné dochované stavby Josefové. V osadě v tomto období dále stály hostinec, hasičská zbrojnice vybavená stříkačkou na ruční pohon, kamenný kříž, zděná boží muka a jednoduchá zvonice. Nedaleko hájovny se nacházela památkově chráněná lípa. V současné době již strom neexistuje, nedaleko ovšem roste více než 200 let starý smrk.

Vodní hospodářství v osadě bylo vyřešeno důmyslným systémem vodovodního potrubí, které bylo napájeno jednak z obou potoků, jednak z vydatného pramene nad domem č. 10. Každý dům měl v těsné blízkosti přístřešek, v němž neustále proudila čerstvá voda.

Osadu a její obyvatele osudově zasáhla druhá světová válka. Na bojištích zahynulo deset mužů, nejvíce v roce 1944. V roce 1946 byla většina obyvatel osady odsunuta do Bavorska a Hesenska. V osadě zůstalo do roku 1948 jen pět rodin. Některé budovy byly značně zchátralé a byly určeny k demolici. Zachovalé budovy byly využívány pro ubytování lesních dělníků a brigádníků, kteří se neblahým způsobem podepsali na jejich stavu. Později byly prodány na stavební materiál. Demolici zbytků budov provedla v roce 1959 československá armáda.

„S vyučováním se v Josefové začalo v březnu. Ze dřeva roubená škola byla dobře vytopená. To byl nějaký rozdíl! Bylo zde jen okolo dvaceti žáků. V Nových Losinách téměř osmdesát. Děti byly dobře zvládnutelné a z hájovny lehce dostižitelné. Dvě nebo tři děti hajného byly mými žáky. Po prvním sedmihodinovém vyučování jsem si udělal malou procházku. Jaké to světové místo! Nedostane se zde nic koupit kromě soli, petroleje a tabáku. Veškerý nákup se musí donést pěšky až z půldruhé hodiny vzdáleného Kolštejna.

Hajný Göbel mne vzal jednou na místo tokání tetřívků, které bylo kousek od lovecké chaty Gebrechbaude, kde jsme přenocovali a ve dvě hodiny ráno jsme k němu vystoupali. Na studené a vlhké zemi jsme pak leželi a čekali s blížícím se ránem na vzrušující podívanou tokání tetřívků. Mrzl jsem a byl jsem rád, když jsme se zase vraceli do chaty. Po krátkém odpočinku jsme zase šli směrem k Josefové, kde ve vyhřáté třídě byli shromážděni a připraveni žáci. Rodina hajného Göbela se modlí nejenom před jídlem, ale i po něm. Zde nebylo cítit žádný neklid, který přinášel okolní svět.

Nádherné byly cesty v pěkné roční době do Josefové, na kterých jsem se vždy u Pastýřské skály (dnes Pasák) utvrdil v tom, že její silueta připomíná Napoleona I. Cestou domů jsem nejčastěji kráčel po okraji lesů, které se svažovaly od Černé stráně. Dostal jsem také finanční potvrzení mzdy za dřívější vícepráce ve výši 116 korun. Ale nejpěknější mzdou pro mne byly dva dny klidu každý týden v lesích u Josefové.“ (GLÄßNER, A.: Heimaterinnerungen, s. 97–98).

Sklářská huť v Josefové byla v provozu 58 let. Za tu dobu se zde vystřídaly tři generace sklářských rodin. I když po ukončení činnosti sklárnu mnozí opustili, opět se vraceli a adaptovali. Drtivá většina obyvatel však v osadě zůstala. Koncem 18. století se počet obyvatel ustálil na sedmi desítkách, v průběhu 19. století vystoupal až k počtu 131. Během první poloviny 20. století počet osadníků klesl až k hodnotě 75 osob v roce 1945 (podle svědectví pamětníků).

Na podzim 1945 začalo třífázové nucené vysídlení do Německa. V osadě zůstalo jen několik rodin. Na Velikonoce 1948 byly čtyři rodiny vysídleny do vnitrozemí ČSR, takže zůstali pouze jednotlivci (Ludmila Winterová v č. 18, jejíž manžel Franz spáchal sebevraždu), kteří zde bydleli do poloviny padesátých let. Jiní osadníci se přestěhovali do okolí (Branná). Na jaře 1948 přišli do osady noví lesní dělníci s koňmi. Zbylým obyvatelům kromě vdovy Ludmily Winterové bylo oznámeno přesídlení do vnitrozemí.

Poslední rodiny z osady byly rozsídleny do různých obcí v zemědělských regionech. Rodiny Neuznerova a Heintelova byly přiděleny do Bludova, Schartelovi do Količína u Holešova a Schwarzerovi do Dětkovic u Ivanovic na Hané. Rodina Schartelova byla do března 1949 umístěna do služby na statku, který patřil do majetku statkáře Pospíšila z Holešova. Později, když byl statek svému majiteli vyvlastněn, přešla rodina do služby sedláka Lamoše v Dolní Vsi u Fryštáku. V létě 1950 se rodina rozhodla k vystěhování do Spolkové republiky Německo.

Schwarzerovi se v roce 1951 po kolektivizaci zemědělství v Dětkovicích vrátili, avšak úřady zcela nepochopitelně, či spíše záměrně (!) nedovolily návrat do osady, a rodina tak byla nucena obsadit prázdný a zchátralý dům č. 8 v Novém Kolštejně, jenž před vysídlením patřil rodinám Rohrbachových a Reineltových. V roce 1950 žila v Josefové č. 17 jedna tříčlenná česká rodina lesního správce a původní obyvatelka Ludmila Winterová v domě č. 18. Od roku 1956, kdy zemřela v Branné paní Winterová, v osadě již nikdo trvale nepobýval.

Ještě v roce 1957 evidoval MNV v Nových Losinách při sčítání obyvatel domovní čísla 6, 8, 17 a 20. Ostatní zchátralé domy byly nabízeny k prodeji na stavební materiál. O rok později bránily zájemcům o osídlení z vnitrozemí argumenty o nemožnosti bydlet ve zbořených domech a izolací místa od civilizace. Přístup úřadů tak dokládá rozhodnutí odpovědných míst o plánované likvidaci vybraných lidských sídel ve vnitrozemí. Josefová tak následovala osud mnoha zlikvidovaných obcí a osad bývalého okresu Šumperk. Opuštěné a neudržované budovy, vydané napospas extrémním vlivům horského klimatu i „péči“ lesních brigádníků, rychle zchátraly a byly později určeny k demolici. Ještě koncem padesátých let byl opuštěný hostinec č. 2 s částečně propadlou střešní konstrukcí a stropem vybaven nábytkem a výčepním sklem. V létě roku 1959 československá armáda provedla pomocí buldozeru demolici zbytků budov. V průběhu sedmdesátých let bylo rozhodnuto o zalesnění celého intravilánu i extravilánu osady. Osud Josefové byl tímto zpečetěn.

„Prvního dubna 1948 jsme dostali vyrozumění k vysídlení na Moravu do vnitrozemí ČSR. Na Velký pátek jsme dostali zprávu a v úterý jsme museli v Branné na nádraží nakládat. Stál tam připraven dobytčák, ten jsme si museli rozdělit s jinými rodinami. Přes Velikonoce jsme sbalili všechny nejnutnější věci do beden a krabic a pytlů. I nábytek, jako skříně, postele, stůl a židle jsme zabalili a vzali s sebou. Stejně tak šicí stroj, nádobí, hrnce, talíře, sklenice a kbelíky. Zásoby jídla, které jsme měli, jsme vzali s sebou. Dokonce několik polen a trakař. Všechny věci jsme naložili na žebřiňák. V úterý ráno jsme zapřáhli obě naše krávy a vyjeli jsme do Branné. Na kraji lesa jsme zastavili a ještě jednou se ohlédli za naším domem a vesnicí. S těžkým srdcem jsme pak pokračovali v cestě do Branné na nádraží. Tam jsme své věci naložili do poloviny dobytčáku. Když jsme byli s nakládáním věcí hotovi, byl dobytčák uzavřen na závoru. Naše krávy a žebřiňák jsme odevzdali v Branné na kolchoze. My vystěhovalci jsme museli jet vlakem na nám určené místo, tam nás vyzvedli naši noví zaměstnavatelé.“ (Anton Schartel, Josefová č. 6, podle MAREŠ, P.: Josefová, s. 50).

V obci se nacházely hájovna, škola, hostinec, hasičská zbrojnice, boží muka a obecní lípa, která byla památkově chráněna. U domu č. 12 byla jednoduchá zvonice a kamenný kříž. Důležitou roli měl příležitostný hostinec, který se nacházel v domě č. 2. Hostinský Eduard Hilgart byl navíc prodejcem soli, petroleje a tabáku. Proto byl pojmenován trafikant, jak dokládají dochované protokoly c. k. Finančního inspektorátu v Cukmantlu (Zlaté Hory) z 1. 8. 1899, ve kterých se zavázal dodržovat státem stanovené podmínky nákupu a prodeje tabáku, který předtím prodával jeho otec Franz Hilgart. Jako trafikant byl Eduard Hilgart evidován Finančním inspektorátem v Cukmantlu i v letech 1921 a 1923.

Na stráni naproti osadě se pod prostorem pojmenovaným Kutiště nacházel do poloviny 20. století na terénní vyvýšenině dřevěný altán, který nesl název Petersruh (Petrovo odpočívadlo). Místo sloužilo s největší pravděpodobností jako vyhlídka. V současnosti objekt již neexistuje.

V bezprostředním okolí osady se nacházejí tři objekty loveckých chat – Hašova, Opletalova a Durasova. Jde o malé roubené objekty postavené vždy v blízkosti drobných vodních zdrojů. Poskytovaly zázemí nejenom vrchnosti při lovu zvěře, ale v případě potřeby i lesním hospodářům a dělníkům. V současné době nesou tyto objekty nová pojmenování z doby kolem roku 1950 po významných osobnostech československého lesnictví. Zachovaly se však i původní názvy, které můžeme s jistotou prokázat: Hašova chata se nazývala Friedahütte (Bedřiščina chata), Opletalova chata nesla pojmenování Gebrechbaude (Gebrech = kančí rypák), Durasova chata se nazývala Schlegelbaude (Schlegel = palice, Schlägel = kladivo). Dokument z 28. 7. 1787 uvádí v lokalitě v souvislosti s budovou sklárny pomístní jméno Schlägellahn, historické mapové podklady uvádějí pojmenování Schlegelkamm. Původní pojmenování této chaty zcela jistě respektovalo hornickou tradici místa (pravděpodobně šlo o dobývání železné rudy). V okolí osady se ještě v polovině 20. století nacházela dnes již zaniklá Josefova chata (Josefshütte).

V Josefové bylo započato s pravidelnou školní výukou v průběhu 19. století. Od roku 1882 měla osada vlastní budovu jednotřídní školy č. 20, ve které se učilo až 30 žáků. Učitelé sem docházeli vyučovat z Nových Losin nejprve na jeden až dva dny v týdnu, později zde i bydleli. Do jednotřídní školy chodily i děti z horní části Nového Kolštejna (osada mezi Josefovou a Františkovem) a Zadního Alojzova. Materiály dokumentující činnost místní školy (např. třídní katalogy, školní kronika, třídní knihy a vysvědčení) se až na výjimky nedochovaly. Písemné prameny a vzpomínky obyvatel dokládají činnost učitelů od devadesátých let 19. století do roku 1945. Zmiňováni jsou učitelé Max Werner (1890), Anton Zelinka (1900), August Gläßner (1907) a Julius Leiter (1910). Od 29. 8. 1919 byl učitelem místní jednotřídky Karl Fischer z Nových Losin, s nímž sdílela školní byt manželka a jejich pět dětí. Od září 1926 byl učitelem v osadě Gustav Pohlner, který se sem přistěhoval ze Špiklic s manželkou Elfriedou. V roce 1939 zastával místo učitele devětadvacetiletý svobodný Otto Orlet. Učitelé Orlet a Fischer učili ve třicátých letech také v obci Šléglov. V roce 1940 zde vyučoval Leopold Lukas, jehož zálibou bylo fotografování. Jeho velice kvalitní snímky dokumentují stav osady z let 1940–1941. Oblíbený učitel Leopold Lukas vedl čilou korespondenci se svými bývalými žáky ještě během druhé poloviny 20. století. V roce 1941 jej vystřídal učitel Ludwig. Za války převzaly výuku učitelky. V roce 1942 byla první učitelkou slečna Meiselová, v roce 1943 slečna Liselotte Otschko. Od roku 1944 do dubna 1945 vyučovala slečna Hildegarda Schreierová. Škola v Josefové byla jejím prvním místem v učitelské kariéře. Ironií osudu je, že tato oblíbená učitelka byla poslední vyučující v celé řadě kantorů a kantorek. Škola v Josefové poté už nebyla obnovena, a nedochovaly se ani žádné jiné dokumenty z dějin školy. Učitelům i učitelkám zajišťovala zázemí v podobě úklidu a vaření paní Ludmila Winterová, která bydlela v domě č. 18.

Nejrozšířenější profesí josefovských osadníků bylo dřevorubectví. Činnost všech lesních dělníků koordinoval lesní správce žijící v osadě. První písemná zmínka o budově hájovny v této lokalitě pochází z 21. 1. 1791, kdy vrchnostenský úřad v Kolštejně sděloval, že budova hájovny nebyla zahrnuta do dražby. Lesní správce tak přímo v osadě koordinoval těžbu dřeva pro sklárnu. Lesy v okolí Josefové patřily do vrchnostenského revíru Nové Losiny. V osadě vlastnil dva domy s pozemky kníže Jan II. Lichtenštejn až do poloviny dvacátých let 20. století. Šlo o dům č. 8, což byla „původní“ hájovna, a objekt č. 17, kde sídlila „nová“ hájovna s protilehlou budovou stodoly (dnes jediné dochované objekty bývalé osady) postavená po roce 1910. V budově č. 8 bydlel hajný Julius Jahn (1880, 1890). Od 14. 8. 1898 je v ní připomínán hajný Josef Göbel s rodinou, kterého ve vzpomínkách z roku 1907 uvádí učitel August Gläßner. Od 1. 12. 1910 bydlel v této budově hajný Johann Kozak, který se později přestěhoval do nově postavené hájovny č. 17. Stará hájovna získala nové nájemce, rodinu dřevorubce Seidla.

Novostavba nové hájovny byla postavena počátkem druhého desetiletí 20. století v blízkosti staršího domu č. 17, který byl ve druhé polovině 19. století obýván rodinou nádeníka Karla Leckela a v roce 1900 rodinou výrobce prken Johanna Kristena. O několik let později byl tento zchátralý dům zbourán a označení domu č. 17 bylo přeneseno na novostavbu hájovny. Nově postavená hájovna vznikla nepochybně v souvislosti se stavbou lesní železnice a s výstavbou nových budov pro správce lichtenštejnských lesních revírů. Nová hájovna byla souběžně postavena i v Nových Losinách. Podobné stavební prvky, zejména stodoly (kombinace kamenného lomového zdiva a pálených cihel), jsou patrné i na vzdálenějších dochovaných stavbách např. v Petříkově, Vlaském či Hrabenově.

Drobné sakrální objekty byly důležitými svědky zbožnosti místních obyvatel. Nejstarším objektem byla zvonice. Zcela jistě vznikla v souvislosti se stavbou sklárny a byla umístěna u cesty naproti sklářské huti. Její původní sloupkovou podobu z roku 1778 zachycuje mapa Thomase Widlaka. Po zrušení sklárny není o zvonici žádných zpráv až do roku 1925, kdy byla k západnímu průčelí domu č. 12 přistavěna jednoduchá zvonice. Z prostého přístřešku vystupovaly dva otesané kmeny spojené na vrcholu stříškou, pod kterou byl zavěšen malý zvon. Zvon byl vysvěcen na Květnou neděli 5. 4. 1925. Ten den se světilo osm nových zvonů farnosti Kolštejn, které byly náhradou za starší zvony zrekvírované během války. Osudy nového zvonu byly pohnuté. Za druhé světové války byl zrekvírován a nahrazen zvonem železným. Po roce 1959, kdy proběhla demolice osady, byl prokazatelně umístěn v dřevěné konstrukci na neznámém místě u lesní cesty mezi Josefovou a Volskou loukou, kde sloužil ke svolávání lesních brigádníků v době vydávání oběda. Není však již doloženo, jak dlouho na místě zůstal a jaký byl jeho další osud.

Fotografie ze čtyřicátých let 20. století zachycují na původním místě „sklářské“ zvonice dřevěný latinský kříž opatřený plechovou stříškou, která spojovala oba konce břevna s vrcholem. Byl opatřen plechovým korpusem Krista, pod nímž byla zavěšena lucerna. Prostor kolem dřevěného kříže byl vymezen nízkým dřevěným laťkovým plotem s vrátky. Nejpozději v roce 1944 byl ztrouchnivělý dřevěný kříž nahrazen iniciativou Antona Schartela, který se jako invalida navrátil do osady, kamenným křížem s nápisem ve střední části „ZUR EHRE GOTTES“ (Ke cti Boží). Dále se zachoval nápis na soklu kříže „ERRICHTET VON DEN BEWOHNERN NEU JOSEFSTHAL 1944“ (Postaveno obyvateli Josefové 1944). Na obnovu kříže měla zcela jistě vliv účast mužů v bojích druhé světové války. Osadníci tak symbolicky uctili své bližní. Památku obyvatel Josefové, kteří padli během Velké války v letech 1914–1918, připomíná pomník, jenž stával před starou školou v Kolštejně, odkud byl později přemístěn na kolštejnský hřbitov.

Třetím sakrálním objektem byla hranolová zděná boží muka s výklenkem pro svatý obrázek. Byla postavena v prostoru mezi mostem svážnice a domem č. 15. V současné době jsou boží muka opravena a ve výklenku se nachází mariánský obrázek z pozůstalosti paní Marie Reineltové ze Zadního Alojzova.

V roce 1891 byl založen sbor dobrovolných hasičů v Nových Losinách. Později došlo k jeho založení i v Josefové, ale konkrétní údaje o konstituování jednoty se nedochovaly. Hasičský sbor v roce 1940 tvořilo sedm dobrovolných hasičů z Josefové, Zadního Alojzova a Nového Kolštejna. Měli k dispozici ruční stříkačku, která byla uložena v objektu bývalé stodoly domu č. 2. Stavení se tak změnilo na obecní hasičskou zbrojnici. Stříkačka byla udržována v perfektním stavu až do zániku sboru, který započal vysídlením obyvatel v letech 1945–1948. Přečkala dokonce likvidaci osady v roce 1959, kdy byla zbourána zchátralá budova hasičské zbrojnice. Pohozeny pod širým nebem zůstaly její zbytky, jež později zmizely.

Dalším rodem, který byl v osadě dlouhodobě usazen, byli Schartelovi. Rod má původ na statku Schartelhof nedaleko města Radstadt v rakouských Alpách. Odtud rodina z náboženských důvodů odešla a kolem roku 1618 se usadila v Šumperku. V současné době se můžeme i v samotném Šumperku setkat až s 15 spoluobčany, jejichž příjmení je Schartel. Potomci bydleli jak v Rejcharticích a Lužné, tak i v Kopřivné. Anton Schartel pocházející z Kopřivné č. 9 si dne 5. 9. 1825 vzal v Kolštejně za manželku Beátu Neugebauerovou. Novomanželé se usadili v Josefové č. 6 jako zemědělci a lesníci. Jejich syn Josef si v osadě přivydělával jako obuvník.

Zajímavou osobností byl zmíněný Gustav Schwarzer (* 1907), druhorozený syn lesníka Aloise Schwarzera a jeho manželky Heleny, která vedla domácnost. Měl staršího bratra Aloise a mladšího bratra Franze. Rodina měla od roku 1917 v pěstounské péči osiřelou Hermínu Huberovou, která pocházela z Aspernu u Vídně. Bydleli v domě č. 11 a tento dům i vlastnili. V domě zůstal s rodiči a s vlastní rodinou nejmladší ze tří bratrů Franz. Gustav Schwarzer koupil ve třicátých letech 20. století dům č. 1 manželů Hilgartových, ve kterém žil se svou ženou Emílií a třemi dětmi, než byl povolán na bojiště druhé světové války. Byl členem samosprávy a jako zastupitel měl na starosti školství.

Dnes je Josefová místem zapomenutého času a lesního ticha. Přesto dokázala oslovit a inspirovat. Spisovatel Vladimír Körner (* 1939) umístil do časoprostoru vymezeného městečkem Branná (dříve Kolštejn) a jesenickým vrcholem Vozkou fiktivní příběh své novely Zánik samoty Berhof, která byla poprvé vydána v roce 1973 a o deset let později zfilmována režisérem Jiřím Svobodou (* 1945).

„Žili jsme v domě číslo popisné 11. Bylo nás sedm: děda, babička, strýc Alois, táta, maminka, já a moje sestřička Edit. Ta žila jen pár měsíců, měla prý slabé srdíčko. Tatínek ji pochoval na hřbitově v Kolštejně v zimě 1945. V roce 1951 bylo v jejím hrobě pochováno už jiné dítě. Bylo to smutné. Můj dědeček, strýc i tatínek byli dřevorubci. Tady ti lidé, co znám, byli většinou dřevorubci. Měli jsme skromné hospodářství. Jednu krávu a tele, tři kozy a prasátko. Na zimu byla zabijačka, dělal se špek, uzené, kroupy červené a bílé. Polévku a kroupy jsme roznášeli sousedům. Na podzim se zakvasilo zelí, červenou řepu jsme dávali do sklínek. Měli jsme máslo a tvaroh. Maminka dělala i tvarůžky, byl to moc dobrý sýr. Maminka jezdila s tragačem do lesa pro trávu, kterou sekala kolem mladých stromečků. Na poli jsme pěstovali brambory, žito, oves a len, řepu pro dobytek. Na zahradě jsme pěstovali rybíz, angrešt, mrkev, petržel a všelijaké keře bylinek na čaj. Z praženého ječmene se dělala náhražková káva, zrnková byla jen o velkých svátcích. Byli jsme tak dobře zásobeni. Žili jsme skromně a všichni byli milí a veselí. Můj dědeček, strýc Alois a tatínek hráli na harmoniku a housle, často k nám přicházela ve volných chvílích muzicírovat i paní učitelka Schreierová. Hodně se zpívalo a lidé si mezi sebou dobře rozuměli. Když bylo zapotřebí, tak si vzájemně pomáhali.“ (Waltraud Hartigová, rozená Schwarzerová, Josefová č. 11, podle MAREŠ, P.: Josefová, s. 44–45).