Název: Kohnovy kvartýry, Trávníky
Poloha: Vsetín, ulice Dělnická, Jiráskova, Josefa Sousedíka, Matouše Václavka
GPS: 49.3405200N, 17.9856947E
Doba trvání: 1888 – 1963
Stavebník: firma Jakob & Josef Kohn
Počet obyvatel: 447 (1890), 477 (1900), 385 (1921)
Spolky: Dělnická tělocvičná jednota (1894), Sdružení pracujícího lidu Pokrok (1897), Kroužek Kosů (1900), Česká sociálně demokratická strana (1905)
Udalosti a osobnosti: stávky 1894 a 1897; Julius Klein
Autor článku: Pavel Mašláň
Kohnovy kvartýry či kolonie Trávníky, jak byla nazývána dělnická kolonie Kohnovy továrny na ohýbaný nábytek, stála na levém břehu Vsetínské Bečvy v místní části Vsetína zvané Trávníky (dříve zde byly panské pastviny). Právě zde rodinná firma otce a syna Kohnových postavila nejprve sirkárnu, z níž posléze vznikla továrna na nábytek. Továrna byla se „světem“ a železniční tratí vedoucí do Vsetína (1885) spojena železniční vlečkou. Kolonie byla postavena v bezprostřední blízkosti továrny. Dnes se v lokalitě bývalé Kohnovy kolonie nachází sídliště Trávníky a místo, kde stály dělnické domy, je v parkovém prostoru u Základní školy Trávníky.
Firmu na výrobu nábytku z ohýbaného dřeva založil Jakob Kohn (1791–1866) společně se synem Josefem (1814–1884) ve Vsetíně, kde předtím obchodovali dřevem. Továrnu na dřevěný ohýbaný nábytek otevřeli v roce 1870. Fabrika se původně nacházela na pravé straně řeky Bečvy v budově bývalého cukrovaru (předtím panského dvora). Poté, co byla tato budova dvakrát během dvou let silně poškozena požárem, rozhodlo vedení firmy o přestěhování továrny na levý břeh Bečvy, kde již byla v provozu Kohnova továrna na sirky. Nový objekt byl dokončen v roce 1873 a stal se na dlouhou dobu dominantou Dolního města. Pod továrnu spadaly filiálky v okolních vesnicích (Hovězí, Jablůnka, Liptál, Lidečko, Nový Hrozenkov a Ratiboř). Značná část dělníků denně přicházela za prací do továrny právě z okolních vesnic.
V roce 1888 byla za továrnou postavena kolonie 12 domů s přibližně 56 dělnickými byty. Domy stály uspořádány za sebou ve dvou řadách. Jednalo se o jednoduché přízemní domky se sedlovou střechou krytou plechem. Domy byly stavěny z dřevěných hranolů, které byly následně omítány. Deset menších domů bylo obdélníkového půdorysu, nejčastěji o čtyřech bytech. Dva největší domy v kolonii měly každý po osmi bytových jednotkách. Později byly přistavěny ještě tři zděné dělnické domy, které měly ponechány neomítnuté cihly nad okny a ve vertikálních pásech na fasádě. Patnáct domů Kohnovy kolonie čp. 408, 409, 413–423 a 439 stálo uspořádáno pravidelně ve třech řadách a bylo ohrazeno nízkými ploty. K objektům patřily malé zahrádky s dřevěnými hospodářskými budovami. Stav bytů a neochota ředitele továrny investovat do obnovy bytového fondu se staly v roce 1908 terčem kritiky sociálnědemokratického deníku Duch času:
„Dělníci, když mají v továrních bytech shnilou neb věkem již sešlou podlahu a žádají tohoto vznešeného pána o nějakou správu, řekne hned, že by to přišlo p. Kohnovi draho. Dělnictvo bydlící v továrních bytech by nejlépe udělalo, kdyby se v těchto věcech obrátilo přímo na majitele p. Kohna a žádalo o nápravu, neboť nemůžeme věřiti, že by pp. Kohnové tyto doupata byli, kdy viděli a sotva také budou vědět, že se z nich tolik platí.“ (Duch času 10, 1908, č. 74, 12. 9. 1908, s. 5)
Důsledkem poklesu odbytu za první světové války došlo v roce 1917 k fúzi Kohnovy firmy s firmou Mundus, čímž vznikla společnost Mundus-Kohn AG, která v roce 1925 fúzovala s firmou Thonet. Hospodářská krize třicátých let způsobila zastavení odbytu ohýbaného nábytku, což vedlo k uzavření vsetínské továrny (1932). Poté už se pro její objekty nepodařilo nalézt trvalé využití. S uzavřením továrny chátral i její bytový fond, který byl po druhé světové válce odsouzen k zániku.
Kolonii Kohnovy továrny obývalo podle sčítacích operátů v roce 1890 447 obyvatel, v roce 1900 již 477 osob a v roce 1921 jen 385 obyvatel. Počet obyvatel kolísal nejen meziročně, ale i v závislosti na sezonním charakteru zaměstnání v Kohnově továrně, která zaměstnávala několik stovek zaměstnanců (1900 = 1000, 1913 = 1300, 1924 = 600). Část pracovníků se totiž nechávala zaměstnávat jen během zimních měsíců a přes léto hospodařila na svých skromných pozemcích. Například na podzim 1913 pracovalo ve vsetínské továrně 1300 dělníků, ale o půl roku později jen 730. Ženy tvořily přibližně 44 % zaměstnanců. Pracovní doba i s přestávkami byla většinou dvanáctihodinová, ale v případě významné zakázky se mohla prodloužit o tři a více hodin. V takových situacích byl v továrně zaveden vícesměnný provoz.
Město Vsetín zažilo ve druhé polovině 19. století velký růst a stalo se díky rozvoji průmyslu největším městem na Valašsku. S nárůstem počtu obyvatel na přelomu 19. a 20. století se začala zlepšovat i občanská vybavenost. Ve Vsetíně byly postaveny větší školy, ve městě byl zaveden vodovod a v roce 1911 byla otevřena i nová nemocnice. Ve městě začalo fungovat několik větších obchodů i množství hostinců. Samotná kolonie nebyla vybavena žádnými obchody ani hostinci. Její obyvatelé docházeli za nákupy či zábavou do města, hlavně na nedaleké Dolní náměstí, které se stalo v 19. století centrem Vsetína.
Dělnictvo všech vsetínských továren se setkávalo v Dělnickém domě, jehož stavbu inicioval spolek Pokrok v roce 1898. O rok později úřady Dělnický dům, vybudovaný nákladem 40 000 zlatých, zkolaudovaly. V Dělnickém domě byl provozován hostinec, obchod, velký sál a sídlo zde měly dělnické spolky a odborové organizace. Pravidelně v něm byly pořádány přednášky, divadelní představení či koncerty.
Ve Vsetíně, který byl regionálním centrem zpracování dřeva, působilo několik spolků v čele s dělnickými organizacemi. Prvním českým spolkem byl vzdělávací spolek Snaha, založený v roce 1872. Spolky sdružující hlavně dělníky začaly vznikat ve městě koncem 19. století. Jednalo se o Dělnickou tělocvičnou jednotu (1894) a Sdružení pracujícího lidu Pokrok (1897). Rozkolem ve spolku Pokrok vznikl o rok později Křesťansko-sociální vzdělávací spolek politicky konzervativních dělníků a národněsocialistický Kroužek Kosů (1900), který na rozdíl od Křesťansko-sociálního vzdělávacího spolku s Pokrokem nadále spolupracoval. Společnou iniciativou dělníků vznikl Dělnický spotřební spolek (konzum). V roce 1905 byla v Dělnickém domě ustavena i místní organizace české sociálnědemokratické strany dělnické.
Aktivit výše uvedených spolkových organizací se účastnili i dělníci Kohnovy továrny. Od osmdesátých let 19. století byli pojištěni u úrazové pojišťovny a okresní nemocenské pokladny. V roce 1884 zřídila firma pro dělníky v továrně výtvarnou školu, v níž získávali zaměstnanci průpravu pro vyřezávání a modelování.
V roce 1894 proběhla v továrně stávka několika desítek dělníků proti zavádění nových strojů do výroby a hrozícímu snižování mezd. Spor byl vedením podniku sice urovnán a dělníkům byla zaručena původní mzda, byl po nich ovšem požadován větší pracovní výkon. Během další stávky 1. 5. 1897 odmítli dělníci pracovat jedenáct hodin denně a chtěli pracovní dobu snížit o hodinu na deset hodin denně. Několik původců stávky bylo propuštěno ze zaměstnání. Po zásahu okresního hejtmana je vedení firmy sice přijalo zpět, ovšem požadovanou úpravu pracovní doby neakceptovalo.
S Kohnovou továrnou je spjato jméno uherského rodáka židovského původu Julia Kleina (1848 – 29. 5. 1913). V mládí začal pracovat v Kohnově továrně a od roku 1885 působil jako ředitel vsetínské továrny. V ní se zasloužil o vznik hasičského sboru, mariánského spolku, který poskytoval podporu invalidním dělníkům, či zaopatřovací pokladny. V továrně usiloval o zlepšování sociálních podmínek. Některá jeho opatření vedla ke snižování mezd a k prodlužování pracovní doby. Také proto byla jeho osoba často kritizována levicovým tiskem.
Po uzavření provozu nábytkářské firmy Mundus zůstali v jejích domech bydlet bývalí zaměstnanci. Kolonie ovšem postupně chátrala, nebyla opravována a vzhledem k plánování nové bytové výstavby ve městě byla po roce 1945 odsouzena k zániku. Již v roce 1940 byly v lokalitě Trávníky postaveny nové patrové bytové domy pro Zbrojovku Vsetín. Tato výstavba pokračovala i po roce 1945 a v padesátých letech jí padla za oběť většina původní kolonijní zástavby. K definitivní asanaci zbylých domů došlo na začátku šedesátých let, kdy probíhala úprava venkovních prostor sídliště Trávníky.
