Název: Závodní osada (kolonie) Československých továren na dusíkaté látky, kolonie U Dusíkáren (U Dusíkárny), Pohotovostní osada U Dusíkáren, Osada dusíkáren (dusíkárny), Osada
Poloha: Ostrava – Nová Ves, Chemická, Mendělejevova a Západní ulice
GPS: 49.834343552, 18.22742341
Doba trvání: 1926 – dosud
Stavebník: Československé továrny na dusíkaté látky
Počet obyvatel: 191 (1931)
Spolky: Národní sdružení odborových organizací, sekce všeodborová v Praze, odbočka dělníků továrny na dusíkaté látky v Mariánských Horách; Skupina místní Mariánské Hory Svazu dělnictva lučebního v ČSR; Místní organizace Odborové jednoty republikánských zaměstnanců – skupina lučebních zaměstnanců (Československé továrny dusíkatých látek v Mariánských Horách); Jednota soukromých zaměstnanců v průmyslu a výrobních živnostech, Dusíkárny, Moravská Ostrava-Mariánské Hory (odbor Moravská Ostrava-Mariánské Hory I., Dusíkárny); Odbočka Mariánské Hory Jednoty dělnictva lučebního průmyslu se sídlem v Praze
Události a osobnosti: povodeň 1997; Jan Borovec
Autor článku: Martin Jemelka
Kolonie byla postavena v inundačním území řeky Odry v blízkosti dusíkáren a starší koksovny a dolu Ignát (Jan Šverma), jehož větrní jáma č. 3 ústí jižně od kolonie. Zatímco chemička byla vybudována v SZ cípu katastrálního území Mariánské Hory, většina obytné zástavby byla situována v obci Nová Ves. Kolonie byla od průmyslových závodů oddělena volným pásem území, původně vyhrazeným projektovanému říčnímu kanálu Odra–Dunaj–Labe.
Hranice závodní osady, která byla zprvu s dusíkárnami spojena tunelem, jsou dnes vymezeny ulicemi Mendělejevovou (J), Chemickou (V) a Západní (Z), v níž je situována nejstarší část sídliště nazývaná Stará kolonie. V roce 2005 byl kvůli výstavbě silniční přípojky dálnice D 47 vykácen lužní les a dálnici musela ustoupit i závodní třípodlažní ubytovna. Dopravní infrastruktura stále mění urbanistický, stavebně-architektonický i demografický profil osady. Její obyvatelé jsou od klíčové dopravní komunikace zatím chráněni 250 m dlouhou protihlukovou stěnou, vybudovanou až po naléhání místních obyvatel.
Již v roce 1934 byla závodní kolonie spojena s centrem Velké Ostravy autobusovou linkou na trase Ostrava – Mariánské Hory-Dusíkárny. Autobusová doprava ovšem zůstala dodnes jediným prostředkem MHD, zajišťujícím dopravní obslužnost lokality. Další linky MHD jsou k dispozici v dopravním uzlu Nová Ves vodárna. Železniční doprava je dnes obyvatelům lokality k dispozici v železničních stanicích Ostrava-Svinov a Ostrava-hlavní nádraží. Již v roce 1979 byla snesena staniční budova osobní železniční dopravy Mariánské Hory (na Moravě) z roku 1911, která od května 1920 denně odbavovala až 600 cestujících.
Situování kolonie v záplavové oblasti si vyžádalo využití moderních stavebních postupů pro všechny kolonijní domy, dělnické i mistrovské, včetně ředitelské vily. Důkladně izolované obytné objekty byly postaveny z cihlového zdiva na betonových základech v uměle zvýšeném terénu (2,10–3,00 m, přízemí bylo situováno 1,10–1,70 m nad úrovní terénu). V konstrukčním zdivu byly vyztuženy železobetonovými chvosty a kleštěmi, nad okny betonovými překlady a nad suterénem zajištěny železobetonovými stropy.
Většina bytového fondu Československých továren na dusíkaté látky byla postavena v Osadě dusíkáren čp. 127, 131–133, 143, 144, 148, 166, 172, 182/183, 184/185, 193/194 (katastrální území Nová Ves) a čp. 650 (ředitelská vila na území Mariánských Hor). V mariánskohorském katastrálním území vlastnil podnik ještě úřednické a laborantské obytné domy čp. 919, 974, 979 a 1009. Přinejmenším exteriérem a interiérem byla vzájemně odlišena čtveřice dělnických obytných domů s 32 bytovými jednotkami bez ústředního vytápění, trojice mistrovských a dozoreckých domů se 17 dvou- a třípokojovými byty bez ústředního vytápění, dvojice inženýrských obytných domů se čtyřmi bytovými jednotkami s ústředním vytápěním a ředitelská vila s rozlehlou zahradou. Z urbanistického hlediska je sídliště tvořeno domy volně stojícími v zahradách podél ulic, přičemž jednotlivé parcely jsou od sebe odděleny ploty na kamenných podezdívkách. Zatímco v severní části kolonie byly postaveny dvoupodlažní obytné objekty v zahradách, v jižní části osady byly vybudovány objekty třípodlažní a bez zahrad.
Základem firemního sídliště byla ředitelská vila čp. 650, postavená stavební firmou Kolář & Rubý v křížení dnešních ulic Slovenské a Západní. Podsklepená budova členitého půdorysu byla vyprojektována architektonickou kanceláří bratří Šlapetových a postavena na den přesně během jediného roku v době 31. 5. 1926 – 31. 5. 1927. Omítnutý objekt s exteriérovým schodištěm z umělého kamene byl zastřešen vysoce skosenou střechou s arkýři, krytou dřevěnými bobřími chvosty. V červenci 1929 byly u vily zkolaudovány hospodářské objekty a skleník s oplocením.
Stavební činnost byla obnovena v roce 1935, kdy stavitelé Kolář a Rubý realizovali podsklepenou přístavbu s předzahrádkou. V suterénu byla nově situována komora, dílna, kotelna ústředního topení, koupelna, prádelna a sklepní boxy, dvoupodlažní bytová jednotka pak byla tvořena předsíní, kuchyní se dvěma spížemi, šatnou, halou, čtyřmi pokoji, dvěma komorami a terasou ve zvýšeném přízemí a třemi ložnicemi, hostinským pokojem, koupelnou a šatnou v obytném podkroví. V letech 1969–1972 byl dům adaptován pro potřeby zubní ordinace. Již kolem roku 1950 sídlila ordinace závodního a praktického lékaře v tzv. kuželkárně, menším objektu vedle ředitelské vily čp. 650. Dnes se objekt nachází v soukromých rukou.
Současně s ředitelskou vilou byl v roce 1927 budován i dvoupodlažní dělnický dům otevřené soustavy čp. 127. Dvoupodlažní objekt byl symetricky rozdělen na dvě identické části, přičemž v každé polovině byly v suterénu sklepní boxy a prádelna, ve dvou podlažích byly umístěny bytové jednotky s předsíní, spíží, WC, kuchyní a obytným pokojem na ploše 43,77 m2. Vedle hygienických a moderně koncipovaných bytových jednotek měli dělničtí zaměstnanci dusíkárny k dispozici i hospodářské zázemí ve dvoře.
Inženýrský dům čp. 131, mistrovský dům čp. 132 a dělnický osmibytový dům čp. 133 byly dokončeny na konci roku 1927. Dvourodinný jednopatrový inženýrský dům zahrnoval ve dvou nadzemních podlažích dvě identické bytové jednotky na ploše 148,70 m2 s předsíní, halou, kuchyní, spíží, WC a dvěma pokoji v přízemí a koupelnou, kabinetem, služčinými pokojem, balkonem a dvěma pokoji v patře. Zděná budova z cihlového zdiva na betonových základech byla kryta sedlovou střechou na trámové konstrukci s bobrovkou jako krytinou. Stavební pozemek byl oplocen dřevěným plotem na zděné podezdívce s dvířky a dvoukřídlými vraty.
Podsklepený dvoupodlažní mistrovský dům čp. 132 o půdorysných rozměrech 25,00 x 9,65 m zahrnoval čtveřici rozměrných bytových jednotek na ploše 82,40 m2. Bytové jednotky obsahovaly předsíň, chodbu, WC, kuchyni se spíží a tři obytné místnosti s balkonem. Jednopatrový obytný objekt čp. 133 na obdélném půdorysu o rozměrech 25,00 x 10,75 m s osmi malými dělnickými byty byl osově rozdělen na dvě identické poloviny. V každé části budovy byly umístěny čtyři sklepní boxy s prádelnou v suterénu a dvě bytové jednotky v přízemí a patře na obytné ploše 46,47 a 44,12 2. Bytové jednotky byly tvořeny předsíní, spíží, WC, kuchyní a pokojem, přístupnými ze společné chodby se schodištěm ze suterénu do podkroví. Kuchyně dělnických bytů byly vytápěny sporákem, pokoje železnými kamínky.
Výstavba závodní osady pokračovala i v roce 1928, kdy byly dokončeny dvoupodlažní osmibytový dům čp. 143 a jednopatrový mistrovský dům čp. 144. Dělnický dům čp. 143 na půdorysu 26,80 x 11,20 m pod valbovou střechou byl rozdělen na dvě symetrické poloviny, v nichž se v obou podlažích nacházely vždy dvě bytové jednotky, přístupné ze společné chodby. V suterénu byly situovány vždy dvě prádelny a čtyři sklepní boxy, v přízemí i patře pak vždy dvě bytové jednotky o obytné průchozí kuchyni, pokoji a příslušenství s předsíní, spíží a WC (50 m2 bez spíže a WC).
Paralelně budovaný úřednický a mistrovský dům čp. 144 přístupný ze dvora byl postaven na zastavěné ploše 328,78 m2, a to z kombinovaného režného a omítaného zdiva. Objekt členitého půdorysu skrýval šest bytových jednotek o předsíni s WC a spíží, kuchyni a dvou obytných místnostech. Bytové jednotky se mírně odlišovaly plošnou výměrou (75,80 a 76,85 m2) a variabilním uspořádáním interiéru, v němž měly byty s okny do ulice k dispozici navíc balkon (WC bylo vestavěno v předsíni, spíž v kuchyni).
Ve třicátých letech 20. století byly v závodní osadě postaveny ještě tři obytné objekty. Mistrovský dům čp. 148 (1930) byl postaven na betonových základech a z pálených a struskových cihel na úhrnné zastavěné ploše 396,56 m2. Obsahoval sedm bytových jednotek, tři o rozměrech 57,33, 59,84 a 56,67 m2 v přízemí a prvním patře a podkrovní bytovou jednotku na ploše 48,88 m2. Až na podkrovní byt byly všechny bytové jednotky dvoupokojové a kromě obytné kuchyně obsahovaly příslušenství v podobě předsíně, spíže, koupelny a WC.
Dvoupodlažní inženýrský dům čp. 166 podle projektu bratří Šlapetových obsahoval jen dvě dvoupodlažní bytové jednotky, větší s předsíní, kuchyní, spíží, WC a třemi pokoji v přízemí a třemi pokoji, služčiným pokojíkem, koupelnou a rozlehlou chodbou v prvním patře a menší byt s předsíní, kuchyní se spíží, WC, dvěma pokoji a schodištěm v přízemí a dvěma pokoji, služčiným pokojem, komůrkou a koupelnou v patře. Budova postavená stavitelem Jurnečkou byla kryta asbestocementovou břidlou a disponovala vnitřními schodišti z umělého kamene.
Posledním objektem dokončeným ve třicátých letech 20. století byl dělnický dům čp. 172 na půdorysu 23,45 x 10,35 (1938). Osmibytový dům s malometrážními byty s plošnou výměrou 37,80 a 38,13 m2 zahrnoval v suterénu osm sklepních boxů a prádelnu, ve dvou obytných podlažích osm bytových jednotek 1 + 1 s koupelnou a spíží.
Ačkoliv byly ještě před válkou v Nové Vsi rozparcelovány stavební pozemky určené k další výstavbě, stavební aktivity ožily v Osadě dusíkáren až po druhé světové válce, kdy byla vybudována poslední trojice dvojdomů čp. 182/183, 184/185 a 193/194, a završen tak stavební vývoj celé lokality. Malometrážní dělnický dvojdům čp. 182/183 v Mendělejevově ulici č. 10 byl dokončen 25. 11. 1948. Osově koncipovaný objekt měl v každém podlaží zrcadlově obrácené poloviny dvojdomu dvě bytové jednotky na ploše 53 m2, tvořené předsíní, kuchyní se spíží, dvěma pokoji, WC, koupelnou a komorou. Sedmá bytová jednotka bez komory a jednoho pokoje byla v každé polovině dvojdomu umístěna v podkroví (37,76 m2).
Identický dvojdům čp. 184/185 byl dokončen již 28. 7. 1948, takže posledním obytným objektem v kolonii dusíkáren se stal v Mendělejevově ulici dvojdům čp. 193/194 dobudovaný 1. 9. 1949. Třípodlažní objekt oproti schválenému stavebnímu projektu obsahoval zvětšené spíže a nově i komory u kuchyní. Bytové jednotky s identickou obytnou plochou 60,56 m2 byly tvořeny předsíní, lodžií, koupelnou, WC, kuchyní se spíží, obytným pokojem a dvěma ložnicemi. Zatímco rozměry, dvoukřídlým schodištěm ze suterénu do podkroví v mírném rizalitu a exteriérem navazoval dvojdům čp. 194/195 na tradici meziválečného ostravského dělnického bydlení a vzdáleně připomínal dělnické domy v hornických koloniích Hlubina a Šalomouna, velikostí bytových jednotek a ústředním vytápěním z kotelny společné pro obě části dvojdomu již spíše anticipoval poválečný růst bytového standardu šedesátých a sedmdesátých let.
Dodnes dochované hospodářské budovy, většinou adaptované na sezonní zahradní domky, upomínají na samozřejmost doplňkového hospodaření na zeleninových a květinových zahrádkách o průměrné velikosti dvou až tří arů. Energeticky byla závodní kolonie propojena s mateřským průmyslovým závodem, který kolonii z větší části zásoboval tepelnou energií a užitkovou vodou k zavlažování zahrad. Pitná voda byla čerpána v nedaleké novoveské vodárně. Již v meziválečných letech bylo pro sportovní a rekreační potřeby obyvatel vybudováno travnaté hřiště, tenisové kurty a kuželna, k dětským hrám byly kromě nedalekých vrbin na březích Odry využívány i nezastavěné stavební parcely, určené pro plánované rozšíření kolonie.
„Prostředí kolem kolonie bylo vždy krásné. Bylo zde krásně, i když zde nebylo téměř nic. Nejezdily k nám autobusy a do obchodu jsme museli pěšky až do Mariánských Hor. O čistotu a pořádek v kolonii se starala dusíkárna. Kolonii čistili a udržovali zahradníci z MCHZ. Udržovali čisté cesty i pořádek na tenisových kurtech, dnešním dětském hřišti. MCHZ každoročně organizovaly posezení u řeky Odry nebo uklízely sníh z chodníků, než šli lidé na směnu. Dusíkárny zkrátka vycházely obyvatelům kolonie mnohem více vstříc, než jak to dělají dnešní majitelé.“ (JEMELKA, M. – SÝKORA, D.: Závodní osada, s. 353)
Na konci roku 1930 tvořily kolonii dusíkáren ředitelská vila čp. 650 a obytné objekty čp. 127, 131–133, 143, 144 a 148 se 191 obyvateli. V kolonii žilo průměrně v jednom z osmi domů 23,9 obyvatel a v bytové jednotce 4,1 osoby. Většina obyvatel se v obci usadila až v letech 1927–1930, nejčastěji v roce 1928, kdy byla v dusíkárnách zahájena výroba. Obyvatelé sice pocházeli z českých zemí, zeměmi původu se však stalo i Polsko, Itálie, Německo, Rakousko a Švýcarsko, odkud pocházela rodina druhého ředitele továrny prof. Dr. Guyera.
Až na pětičlennou domácnost ředitele dusíkáren Guyera se všichni obyvatelé kolonie hlásili k československé státní příslušnosti a dominantní bylo i zastoupení obyvatel české národnosti (obcovacího jazyka). S technologickou náročností chemických provozů souvisela i nadstandardní úroveň gramotnosti – stoprocentní podíl osob starších patnácti let znalých čtení i psaní byl v ostravských poměrech v roce 1930 stále ještě výjimečný.
Mateřský závod zaměstnával 49 mužských obyvatel, a to v nejrůznějších profesích, počínaje ředitelem a jeho zahradníkem či šoférem konče. Vedle inženýrů, administrativních úředníků, mistrů a dělníků byli v kolonii ubytováni především dozorci (4 osoby), soustružníci (4 osoby) a hned 17 strojníků a strojních zámečníků. Zatímco u 11 obyvatel kolonie vykonávalo funkci mistra, jen u dvou osob bylo evidováno technické vzdělání v oboru chemického nebo strojního inženýra.
Bez statistických dat lze současnou podobu populace popsat jen povrchně. Se změnou majetkových poměrů v roce 2003, kdy byl bytový fond prodán novému vlastníkovi, nalezly v bývalé firemní osadě Československých továren na dusíkaté látky bydliště mladé rodiny s dětmi, nejednou jiných národností než české, sdílející bydliště v kolonii s penzionovanými zaměstnanci MCHZ. Na sklonku prvního desetiletí 21. století sídliště v 99 bytových jednotkách obývalo přibližně 300 osob, z nichž zhruba 80 bylo mladších 15 let.
Handicapem bývalého firemního sídliště Československých továren na dusíkaté látky je jeho limitovaná obslužnost a omezená občanská vybavenost. Zatímco za základním, natož středoškolským vzděláním museli školáci putovat do sousedních obcí, alespoň elementární zdravotní péče byla po druhé světové válce zajišťována závodním zdravotním střediskem v bývalé ředitelské vile čp. 650, dnes sloužící jako Hospůdka Na Osadě. Ambulanci praktického lékaře v osadě provozuje MUDr. Darja Kadlecová v Mendělejevově ulici čp. 148/4. Po druhé světové válce v osadě vzniklo řeznictví, následně proměněné v konzum, naposledy sloužící jako prodejna Vestavěné spotřebiče (objekt na parcele č. 236).
Lépe na tom byla kolonie, co se restauračních a volnočasových zařízení týče. K odpočinku a rekreaci bylo využíváno široké okolí Odry s vrbinami. Na břehu Odry se kolem provizorních restaurací rodin Ballovy a Bohuškovy rozkládala výletní místa. Vedle vyhledávaných novoveských restaurací U Boříka a Kosnovsky a nedalekého mariánskohorského podniku U Montelíků patřila k nejvyhledávanějším rekreačním místům pod Hulváckým kopcem Jarkova výletní restaurace s kavárnou a vinárnou, lodičkami k pronájmu na vodní ploše, letním posezením na terasách a živou hudbou několikrát týdně.
Atraktivní odpočinkovou destinací bylo hulvácké koupaliště ve svahu nad areálem Jarkovy výletní restaurace, vybudované podle projektu Ing. Alfreda Jurnečky v roce 1930. Aktivnějším formám rekreace sloužila sportoviště tělovýchovných organizací, ať již Dělnické tělocvičné jednoty Nová Ves v lese Paseky, nebo mezi železniční zastávkou Mariánské Hory a dolem Ignát v lokalitě zvané lidově Černisko. Již od roku 1917, kdy byl v Mariánských Horách založen Sportovní klub Mar. Horská 8, zvedala se nad fotbalovým hřištěm na uhelné haldě mračna prachu, která dala Černisku pojmenování.
Nejspíše nejstarší profesní organizací působící v chemičce bylo Národní sdružení odborových organizací, sekce všeodborová v Praze, odbočka dělníků továrny na dusíkaté látky v Mariánských Horách, které v letech 1928–1935 vykonávalo spíše jen formální činnost v podobě pravidelných valných hromad. Členská základna se rekrutovala z řad zaměstnanců s bydlištěm v Mariánských Horách, Nové Vsi a okolních obcích. Prvním předsedou místní organizace byl porubský občan Stanislav Tvrz, dlouholetým a posledním předsedou byl František Bednařík (Hulváky čp. 592). Nedaleko jeho bydliště se v Hotelu Slavia v Mariánských Horách konaly pravidelné schůze, včetně té poslední počátkem roku 1935.
Jednou z nástupnických organizací byla Skupina místní Mariánské Hory Svazu dělnictva lučebního v ČSR, která hájila sociální, hmotné a kulturní zájmy zaměstnanců z řad dělnictva. Ještě na schůzi v polovině února 1939 bylo za účasti pouhých 12 odborově organizovaných zaměstnanců diskutováno o pracovněprávních a politických poměrech v dusíkárnách, v nichž hráli dlouho prim stoupenci národních socialistů. Již 20. 9. 1939 byl subjekt zánikem hlavního spolku vymazán z rejstříku spolků. Obdobně krátké trvání čekalo v letech 1938–1939 Místní organizaci Odborové jednoty republikánských zaměstnanců – skupina lučebních zaměstnanců (Československé továrny dusíkatých látek v Mariánských Horách).
Sedm let existovala Jednota soukromých zaměstnanců v průmyslu a výrobních živnostech, Dusíkárny, Moravská Ostrava-Mariánské Hory (odbor Moravská Ostrava-Mariánské Hory I., Dusíkárny). Ustavena byla valnou hromadou 14. 3. 1940. Přibližně osmdesátičlennou členskou základnou bylo uspořádáno několik akcí, včetně divadelního představení Čechy krásné, Čechy mé Jaroslava Sadílka podle O. Tůmy. Režie divadelního kusu se ve Spolkovém domě v Mariánských Horách na začátku dubna 1941 ujal Ladislav Biegoň, autorem hudby baletních vložek velkolepě pojaté inscenace, odehrávající se ve zdánlivě idylických a apolitických osmdesátých letech 19. století, byl Břetislav Diviš. Výtěžek ze vstupného byl určen na sociální účely zaměstnanců dusíkáren. Organizace zanikla v důsledku zrušení mateřské organizace (26. 2. 1947).
Nejdéle působila Odbočka Mariánské Hory Jednoty dělnictva lučebního průmyslu se sídlem v Praze (1940–1947). Stodvacetičlenná členská základna nebyla aktivní jen v obhajobě socioprofesních práv, ale i v kulturních a osvětových aktivitách. Zatímco hudební odbor organizoval pravidelné akce v mariánskohorském Spolkovém domě nebo ve vyhledávané restauraci U Žaláků, kulturní odbor přednáškami lékařů, právníků a chemiků usiloval o oslovení co nejširšího publika i za hranicemi členské základny. V nesnadných válečných letech uskutečnil například masopustní zábavní večer ve Spolkovém domě v Mariánských Horách (21. a 22. 3. 1942), kde zazněly i dva texty zaměstnance dusíkáren a poválečného národněsocialistického poslance Bohumila Urbánka (1901–1956), prozaický Dialog o hnojivu a veršované pásmo O nás, pro nás z dusíkáren, končící patetickými verši: „Ke svornosti práci měřte, nedejte si pokoje, nejste přece chlopi bryje, ale chlopi od hnoje.“
„Je jiná doba: Dříve bývala v kolonii soudržnost, pořádaly se zábavy, oslavy narozenin a různé společenské akce v kulturním domě. A nejen v kulturním domě, ale i v závodní jídelně. Při zábavách se z místních muzikantů poskládala kapela, hrálo se na bicí, na housle, na harmoniku. Pořádaly se sportovní závody pro děti na ulici, jezdilo se na kolech, běhalo se a vždy u toho byli všichni obyvatelé kolonie. Dnes se každý uzavírá sám do svého kruhu, nezajímá se o okolí, natož o sousedy.“ (JEMELKA, M. – SÝKORA, D.: Závodní osada, s. 353)
Nejtragičtějším momentem v dějinách kolonie byla povodeň na počátku července 1997. Od roku 1880 Ostrava nezažila ničivější záplavy, i když neregulovaná Odra pravidelně zaplavovala okolí dolu a koksovny Ignát a Československých továren na dusíkaté látky. Ráno 8. 7. 1997 vyhnala pětimetrová povodňová vlna obyvatele Nové Vsi i chemické kolonie do horních podlaží obytných objektů a na střechy, z nichž byli postupně evakuováni do provizorních evakuačních středisek. Evakuováno bylo přibližně 350 obyvatel. Naštěstí si osudová povodeň roku 1997 mezi zaměstnanci BorsodChem MCHZ a obyvateli přilehlé kolonie nevyžádala kromě rozsáhlých materiálních škod oběti na životech. Na území Statutárního města Ostravy totiž zaplavila 70 km2 městského katastru, přinutila k evakuaci 15 000 obyvatel a o život připravila tři civilisty a zasahujícího příslušníka hasičských záchranných sborů.
Ještě dramatičtějšími byly osudy Jana Borovce (1. 1. 1923 Lipsko – 1944 Allestein/Olsztyn, Polsko?), jehož rodiče pocházeli ze sousedních Hošťálkovic na levém břehu Odry. Otec původně pracoval v Lipsku jako mistr chemické továrny. Borovcovi rodiče během hospodářské krize po první světové válce přišli v Německu o dům a veškeré úspory, a tak nalezli útočiště v Hošťálkovicích, kde se stali nájemci hospody. Drželi ji v nájmu i v době, kdy se Johann Borowetz starší rozhodl pro práci v severočeském Falknově. Po zprovoznění Československých továren na dusíkaté látky se s rodinou usídlil jako mistr chemické výroby v Západní ulici č. 3. Rodinou zmítaly konflikty národnostně napjatých meziválečných let – v domácnosti se přes otcův odpor hovořilo česky a mladý Jan přilnul k češství a hrdě se k němu hlásil, i když zůstal úředně evidovaným československým Němcem.
Dne 24. 7. 1942 odjel jako voják wehrmachtu za výcvikem do Augsburgu. O dva týdny později se již hlásil u radistů v okupované Bretani, odkud byl koncem října 1942 poslán na východní frontu. Přes kritický poměr k SSSR zběhl 12. 10. 1943 při obranných bojích na sovětskou stranu. O měsíc později již byl jako radista se skvělou znalostí němčiny členem vojenské rozvědky Rudé armády. Vojín Rudé armády Jan Janovič Verbický-Borovec, člen zvláštní diverzně-výzvědné skupiny Progress vojenského útvaru Polní pošta 83462, byl s ostatními výsadkáři v noci na 9. 8. 1944 povolán k mimořádnému úkolu v týlu nepřítele, totiž ke zmapování situace nedaleko Vlčího doupěte v rámci přípravy sovětské Východopruské operace, a to pouhé dva týdny po neúspěšném atentátu na Adolfa Hitlera. Když 13. 1. 1945 Východopruská operace Rudé armády započala, nebyl již Borovec mezi živými. Na podzim 1944 byl dopaden, uvězněn a zřejmě pod vojenským jménem Verbický, upomínajícím nejspíše na Vrbici u Ostravy, popraven a pohřben ve východopruském Olsztynu (Allestein).
Až 1. 9. 2011 bylo Borovcovo jméno zaneseno mezi jména padlých a umučených obětí druhé světové války na symbolickém hřbitově Památníku II. světové války v Hrabyni ve Slezsku. Jeho pohnutý život se stal objektem badatelského zájmu ostravských historiků Bořivoje Čelovského (1923–2008) a Mečislava Boráka (1945–2017) a dočkal se i filmového zpracování v dokumentárním filmu České televize Abiturienti režisérky Petry Všelichové podle námětu a scénáře Mečislava Boráka (premiéra ČT2 23. 5. 2012). Kulisy Osady dusíkáren byly k vidění i v prvním dílu detektivní série České televize Stíny v mlze (premiéra ČT1 3. 1. 2022).
V současnosti je bývalá kolonie Československých továren na dusíkaté látky tvořena 13 budovami s 99 bytovými jednotkami. Většina obytných domů volá po rekonstrukci, která by definitivně odstranila následky fatálních povodní v roce 1997 a zamezila postupující degradaci omítek. Obyvatelé kolonie považují za problematickou změnu majetkovým poměrů, k níž došlo v červenci 2003, kdy společnost BorsodChem MCHZ, s. r. o., prodala nemovitosti i pozemky v kolonii firmě IRGAG CZ, s. r. o., která správou bytů pověřila společnost AKONT, s. r. o., a správou majetku společnost KSK, s. r. o. S novým majitelem bytového fondu došlo i ke zvýšení nájemného. Kromě výše nájemného je to především údržba bytového fondu a veřejných prostranství, které současné obyvatele kolonie z řad starších populačních ročníků utvrzují v přesvědčení, že se změnou majetkových poměrů došlo v sídlišti k zásadnímu zlomu v kvalitě života a bydlení, nemluvě o problematické bezpečnosti širší oblasti kolem vodárny v Ostravě-Nové Vsi.
Dokument film Abiturienti: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10318005510-abiturienti/