Liebiegovo
městečko

Název: Liebiegovo městečko (Broumov, německy Liebiegstadt)
Poloha: Liberec IV – Perštýn, Pod Branou, Andělčina, Klicperova, Příbramské
GPS: 50°45'37.269"N, 15°3'54.996"E
Doba trvání: 1853/1923 – dosud
Stavebník: textilní továrna Johann Liebieg & Co. v Liberci
Počet obyvatel: 1600 (1928)
Spolky: zahrádkářský spolek

Autor článku: Jaroslav Zeman

Areál textilní továrny Johann Liebieg & Co. kolem roku 1930 ve vyobrazení Ferdinanda Weeser-Krella (1883–1957), jednoho z klíčových představitelů tzv. průmyslové malby: nad komplexem továrny je dobře patrné Liebiegovo městečko (Státní okresní archiv Liberec).
Celkový pohled na „Liebiegův vrch“ na historické pohlednici: v popředí secesní domy navržené Ernstem Schäferem, v pozadí kostel a dělnický dům ve Svatoplukově ulici po přestavbě (soukromá sbírka).

Prostorové souřadnice

Liebiegovo městečko, pozoruhodné zaměstnanecké sídliště vybudované na principu zahradního města, vzniklo ve svahu nad dnes zaniklou textilní továrnou Johann Liebieg & Co. (později Textilana) na jižním okraji města Liberec. Vzhledem k evolučnímu charakteru stavebního vývoje dnes kolonii vymezuje vrch Perštýn a Svatoplukova ulice, kde se nachází nejstarší partie kolonie, a dále ulice Andělčina, Klicperova, Gollova, Mikulášská, Plátenická, Na Zátočí a náměstí Příbramské a Pod Branou. Součástí širšího centra města se kolonie stala po ustavení tzv. Velkého Liberce, respektive po vybudování okolní sídlištní výstavby (Broumovská, Králův Háj) a integraci původně samostatných obcí do Velkého Liberce (Horní Růžodol, Rochlice).


V minulosti byla kolonie dostupná pouze pěšky, dnes meziměstskou tramvajovou linkou č. 11 na trase Liberec – Jablonec nad Nisou a pravidelnými autobusovými linkami č. 12 a 25. Základem největšího industriálního komplexu v Liberci byla Clam-Gallasova manufaktura (1805), kterou v roce 1828 zakoupil Johann Liebieg (1802–1870). V areálu v rychlém sledu vznikla kartounka (1832), barevna s ruční tkalcovnou (1835) a v roce 1849 podle anglického vzoru přádelna „Amerika“, přízemní hala s pilovou střechou nesená 280 litinovými sloupy, patrně první objekt tohoto typu v monarchii. V roce 1909 přistoupila firma k dalšímu rozšíření výstavbou dvojice etážových tkalcoven. Za první světové války firma pracovala zejména na armádních zakázkách, v meziválečném období pak patřila k největším dodavatelům vlajek a praporů. Velkou zakázku praporů s hákovým křížem realizovala se souhlasem československého státu i po nástupu Adolfa Hitlera k moci. V říšskoněmeckých zakázkách pokračovala i v průběhu druhé světové války, než textilní produkty vystřídala válečná výroba pro elektroprůmysl (Blaupunktwerke). Pod heslem „Textilana obléká moderního člověka“ vyráběla Textilana vlněné látky až do roku 2003. O dva roky později došlo k demolici prakticky celého průmyslového areálu.


„Každý, kdo při výletu do Čech navštívil průmyslové a obchodní město Liberec, nemohl minout velkolepé sídliště zvané Liebigovo městečko. Z hlediska městské zástavby se jedná o jedinečný počin a jeho centrum je důkazem mistrovské aplikace umělecké myšlenky do kopcovité krajiny […] Význam tohoto jedinečného sídliště je založen na spojení formování pocitu domova s technickým a konstrukčním řešením […] Staré, ale harmonické formy, opouští vše nerozumné a vyumělkované. Takže utěšený obraz celku je výsledkem odvrácení se od všech falešných malicherností.“ (RENDSCHMIDT, M., s. 204–205)

Pohled na dělnický dům ve Svatoplukově ulici z dnešního náměstí Českých bratří: snímek z roku 1867 zachycuje původní podobu objektu (Die Industriellen Etablissement von Johann Liebieg & Co. Friedland: Franz Jannasch 1867).
Půdorysy nejstaršího dělnického domu ve Svatoplukově ulici (Die Industriellen Etablissement von Johann Liebieg & Co. Friedland: Franz Jannasch 1867).
Perspektivní skica zástavby náměstí Pod Branou z původní plánové dokumentace (Magistrát města Liberec, archiv stavebního úřadu, stavební dokumentace). LM 8. Historická pohlednice zachycující náměstí Pod Branou: v popředí hostinec U města Broumova (soukromá sbírka).
Historická pohlednice zachycující náměstí Pod Branou: v popředí hostinec U města Broumova (soukromá sbírka).
Výřez plánové dokumentace dvojdomu čp. 457-458-IV ve Svatoplukově ulici (1913) (Magistrát města Liberec, archiv stavebního úřadu, stavební dokumentace).
Hlavní průčelí domu v Klicperově ulici čp. 207-IV z poválečné etapy výstavby kolonie na výřezu plánové dokumentace (1923) (Magistrát města Liberec, archiv stavebního úřadu, stavební dokumentace).
Situace zachycující novou zástavbu v Gollově ulici s patrným starým dělnickým domem a tzv. Vincentinem (1910) (Magistrát města Liberec, archiv stavebního úřadu, stavební dokumentace).
Situace zachycující urbanistický rozvrh nám. Pod Branou a navazujících ulic Magistrát města Liberec, archiv stavebního úřadu, stavební dokumentace).

Stavební vývoj

Kolonie byla vystavěna v několika stavebních etapách. Během nejstarší fáze ve druhé polovině 19. století byl v letech 1853–1855 vybudován řadový dělnický dům ve Svatoplukově ulici s přilehlými neorománskými budovami Vincentina a kostela sv. Vincence z Pauly, tvořícími náboženské zázemí kolonie. Liberecký architekt Adolf Bürger postavil v Hašlerově ulici nad továrním areálem úřednický dům čp. 120–V, jenž je určitým pendantem liebiegovské rodinné vily čp. 41-V v Josefinině údolí (autorem nejstarší části rezidence byl rovněž Adolf Bürger).


Nejstarší objekt byl postaven v době, kdy byly na území českých zemí iniciovány vůbec první projekty podnikového bydlení určeného dělníkům. Vybudován byl takřka současně s první dělnickou zástavbou v rozvinutějších průmyslových oblastech, jakými bylo Ostravsko či Kladensko. Dělnický dům čp. 343–352-IV byl silně inspirován soudobými pokusy o řešení bytové problematiky dělníků v Anglii a Německu, jak je Johann Liebieg poznal za svých evropských cest s bratrem Franzem. Objekt byl typickým příkladem anglického kotážového bydlení: 150 m dlouhá budova se původně skládala z devíti spojených, ale navzájem neprůchozích dvoupodlažních sekcí. V roce 1861 byla k domu připojena ještě větší desátá sekce se čtyřmi kvalitnějšími byty o dvou místnostech. Autorem obou fází domu byl liberecký stavitel Anton Holub.


Fasáda velmi prostého, až kasárenského vzhledu byla bez zdobných prvků. Pouze kolem oken a dveří byly umístěny šambrány. Každá sekce se skládala z osmi bytů, tj. čtyř bytů v každém nadzemním podlaží, vždy o jedné obytné místnosti. Ke každému bytu náležel sklep, půda, dřevník a spížní skříň. Do přízemní sekce domu se vstupovalo střední síní, která měla po stranách vchody jednak do jednotlivých bytů, jednak do spížních skříní. Přístup do patra umožňovalo schodiště na konci síně, na jehož podestě se nacházela společná toaleta. Kamna v bytech se soustředila v rohu místnosti, přičemž každá polovina domu měla společný komín. Liebiegův dělnický dům patří k vůbec prvním realizacím tohoto typu bydlení na našem území.


Důvodem k jeho výstavbě nebyl ani tak Liebiegův podnikatelský filantropismus jako spíše snaha získat a udržet si kvalitní pracovní sílu. Osazenstvo těchto obydlí netvořili obyčejní dělníci, jak bychom podle označení „dělnický dům“ předpokládali, ale spíše kvalifikovaní pracovníci, mistři a předáci. Podobný projekt firma zopakovala ve Svárově, Železném Brodu a Duchcově, kde od sedmdesátých let 19. století stavěla kolonii pro horníky z uhelných dolů. Ve srovnání s novou zástavbou působil starý dělnický dům ve Svatoplukově ulici monotónně a chudě. Navíc se silně uplatňoval v panoramatu města. Z tohoto důvodu byl dodatečně na obou koncích i uprostřed doplněn o nástavby podle projektu architekta Schmeissnera, aby byl vizuálně sjednocen s kolonií.


Druhá, secesní stavební etapa proběhla v letech 1906–1908. Podle návrhů libereckého architekta Ernsta Schäfera byly postaveny čtyři domy na severní straně Gollovy ulice, na dohled od starého dělnického domu a jeslí v Mlýnské ulici, v dolní části kolonie u továrního komplexu. Firma upustila od zamýšlené stavby velkých činžovních domů a rozhodla se pro menší domy, většinou se dvěma až čtyřmi místnostmi. Každý domek měl svou zahrádku, ač někdy opravdu miniaturních rozměrů. Bytové jednotky disponovaly samostatnou kuchyní s alespoň dvěma obytnými místnostmi, samozřejmostí byla toaleta.


Třetí etapa výstavby, která zásadním způsobem sídlišti vtiskla jeho neopakovatelný vzhled, proběhla v letech 1910–1914 podle plánů Jakoba Schmeissnera, který je autorem urbanistické koncepce. U zrodu této etapy stál výstavní pavilon firmy Liebieg na Výstavě českých Němců, pořádané v roce 1906 v Liberci. Dům ve Fučíkově ulici čp. 128-V, navržený rovněž „dvorním architektem“ rodiny Liebiegovy Jakobem Schmeissnerem, představoval ukázku moderního bydlení pro úřednickou kategorii zaměstnanců. Dominantním prvkem tradicionalistické třípodlažní vily na půdorysu písmene L, spojující „staroněmecký způsob“ s „moderními nároky“, je půlkruhové křídlo s verandou. Romantizující akcent Schmeisnerovy tvorby se projevuje v malebné skladbě hmot, podtržené falešným hrázděním, kombinovaným s režnými omítkami, čímž se architektovi podařilo docílit kýženého dojmu starobylosti.


Schmeissner vycházel z lokální stavební tradice. Za vzor mu sloužila regionální klasicistní architektura, a to jak v hmotovém členění, tak i v jednotlivých detailech (zejména mansardové střechy, štíty, portály či domovní znamení). Několik vil pro vysoce postavené zaměstnance firmy s vyšším standardem bydlení bylo vybudováno v Klicperově ulici čp. 436–IV, 445–IV a 446–IV podle návrhů Oskara Rösslera. Stavebními pracemi v kolonii byl pověřen liberecký stavitel Richard Wojatschek.


„Bytovou kolonii pro úředníky a dělníky lze označit za jedinečnou podívanou. V sousedství továren na dvou kopcích a v údolí vzniklo zahradní město, které nabízí zdravé, krásné a levné bydlení pro zaměstnance společnosti. Pečlivě udržované ulice tohoto komplexu lemují rodinné nebo vícegenerační domy v jednotném stylu, ale ve vkusné rozmanitosti, navržené a rozvržené norimberským architektem Jakobem Schmeißnerem, obklopené živými zahradami, zastíněné nádhernými stromy. Tam, kde jedna z těchto krásných zahradních ulic objímá svah připomínající park, postavil Theodor Liebieg ve stínu starých lip a s výhledem na město jednoduchý pomník na památku dělníků a zaměstnanců podniku, kteří padli za vlast.“ (100 Jahre Johann Liebig & Comp., s. 69)


Jádrem celého komplexu je nevelké, osově komponované a hmotově gradované svažité náměstí Pod Branou, umístěné v horní části kolonie. Původně bylo nazváno po svém zakladateli Theodorovo náměstí. Tento kompaktní prostor tvořil a doposud tvoří centrum kolonie. Nynější označení získalo náměstí podle dominantního průjezdního „domu s branou“ čp. 440–IV, uzavírajícího severní stranu náměstí. Na bráně je po levé straně směrem do náměstí umístěn pískovcový reliéf sv. Jiří, který plnil pravděpodobně symbolickou funkci patrona a ochránce kolonie. Z druhé strany domu je na klenáku brány znak města Liberce. Pro větší zdůraznění funkce domu je na jeho střeše umístěna věžička, uplatňující se i v dálkových pohledech a zvýrazňující polohu náměstí.


Na východní straně náměstí se nacházel obchod a hostinec, který byl na počest zakladatele firmy nazván podle jeho rodiště U Města Broumova (dnes restaurace Pod branou). Oproti dalším částem sídliště je zde i vyšší dvoupatrová řadová zástavba nájemních domů, opatřených pro kolonii typickými mansardovými střechami. Historizující vyznění prostoru podtrhuje užití loubí, zaklenutého křížovou klenbou s pasy v parteru východní a západní domovní fronty. Objekt bývalého Domova mládeže s dívčí školou čp. 455–IV, pohledově zakončující spodní část náměstí, je rozložitou barokizující patrovou budovou s bočními křídly a frontonovým štítem s věžičkou na středu. Představuje mírně asymetrický protějšek „domu s branou“. Obě křídla jsou spojena arkádovou chodbou, nad níž je umístěn středový štít. Hlavní vchod v pravém křídle, přístupný přímo z arkády, je rámován edikulovým neorenesančním portálem se dvěma andílky ve cviklech. Se stavbou uzavírající spodní partii náměstí se podle dochované dokumentace zpočátku nepočítalo. Poprvé se objevuje až na plánech z května 1912, projekt školy je dokonce datován až únorem 1913.


Ve výstavbě domů pro zaměstnance pokračoval Theodor Liebieg ml. i ve dvacátých letech, kdy firma věnovala na další budování kolonie asi 14 milionů korun. V letech 1920–1923 se rozběhla čtvrtá fáze výstavby, druhá fáze za účasti architekta Schmeissnera. Nová zástavba vykazuje oproti předválečným fázím snahu po zjednodušení fasád a jistou úspornost ve výrazu. Stále je ale čitelný historizující akcent. V urbanistické skladbě si kolonie zachovala vysokou úroveň etapy předchozí. Ve třicátých letech byl soubor sídliště doplněn ještě o několik typizovaných montovaných dřevěných domků firmy Josef Purma z Dolní Řasnice, jejichž autorem byl liberecký architekt Paul Zeh, působící na místní průmyslové škole (dnešní SPŠSE a VOŠ Liberec).


Dispoziční řešení kolonie odpovídá tehdejším představám o moderním bydlení. U rodinných vilek se navíc do půdorysu promítaly specifické požadavky stavebníka a sociální postavení nájemníků. Sociální struktura sídliště je patrná i v rozdělení bytů na malometrážní určené pro méně majetné obyvatele a komfortnější pro zámožnější nájemníky. Domy s malometrážními dělnickými byty víceméně opakují ustálené schéma vnitřní dispozice, v níž objektem vede centrální chodba, odkud se vstupuje do jednotlivých bytů. Kvalitou tyto byty předčily úroveň průměrných bytů v tehdejším Liberci.


Většinu obyvatel tvořili zaměstnanci, o něž měl Liebieg pro jejich odborné znalosti zájem. Početné žádosti různých konkurenčních úředníků o pronájem bytu firma odmítala a jen zcela výjimečně byl poskytnut osobám, na nichž firmě opravdu záleželo, např. vyšším státním úředníkům. Nájemné v těchto domech bylo sice nižší nežli v ostatních domech v Liberci, přesto Liebieg ani po této stránce neprodělával. Vlastnil moderní vápenku v Železném Brodě a lomy na břidlici, levněji si tudíž opatřoval stavební materiál. Měl i vlastní stavební oddělení, a proto samotná výstavba byla zrealizována za podstatně nižší náklady, než bylo obvyklé.

Dvojdům ve Svatoplukově ulici čp. 448-IV na historické fotografii (1922) (KERL, Karl: Die Liebieg-Stadt. Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg 1923. Reichenberg: Stadt Reichenberg 1922).
Dvojdům v Mikulášské ulici čp. 533-IV na historické fotografii (1922) (KERL, Karl: Die Liebieg-Stadt. Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg 1923. Reichenberg: Stadt Reichenberg 1922).
Náměstí Pod Branou na historické fotografii (1940) (CORAZZA, Artur: Anlage, Unternehme: Johann Liebieg & Comp. Reichenberg: Johann Liebieg & Comp. 1941).
Nástavba centrální části starého dělnického domu ve Svatoplukově ulici na historickém snímku (1940) (CORAZZA, Artur: Anlage, Unternehme: Johann Liebieg & Comp. Reichenberg: Johann Liebieg & Comp. 1941).
Starý dělnický dům ve Svatoplukově ulici: nástavba krajní sekce v pozadí s patrnou prádelnou (1940) (CORAZZA, Artur: Anlage, Unternehme: Johann Liebieg & Comp. Reichenberg: Johann Liebieg & Comp. 1941).
Historický snímek domu v Andělčině ulici čp. 506-IV (1940) (CORAZZA, Artur: Anlage, Unternehme: Johann Liebieg & Comp. Reichenberg: Johann Liebieg & Comp. 1941).
Domov pro svobodné dívky na Příbramském náměstí čp. 498-IV krátce po dostavbě (1922) (KERL, Karl: Die Liebieg-Stadt. Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg 1923. Reichenberg: Stadt Reichenberg 1922).

Populační poměry

Přesná čísla týkající se počtu obyvatel známe pouze útržkovitě. Základ kolonie tvořil řadový dům složený z devíti sekcí (každá sekce zahrnovala osm jednopokojových bytů), který posléze doplnila ještě desátá sekce se čtyřmi „luxusnějšími“ dvojpokojovými byty. Jádro kolonie bylo tedy tvořeno 76 byty. S ohledem na dobové poměry a kontinuální bytovou krizi panující v Liberci můžeme předpokládat, že v každém bytě mohlo bydlet 6–8 osob. Na počátku sedmdesátých let 19. století tak celkový počet obyvatel kolonie mohl činit přibližně 450–500 osob. Přesnějšími údaji disponujeme k roku 1928, kdy firma oslavila sto let od svého založení. Při této příležitosti byl vydán výroční spis, uvádějící, že „celý komplex tvoří asi 125 domů s přibližně 470 byty, v nichž žije asi 1600 lidí“ (100 Jahre Johann Liebig & Comp., s. 70).


„Zejména libereckou kolonii možno označiti za pozoruhodnost. Tato kolonie sama čítá více než 100 domů, které postaveny jsou poblíže továren, byvše v jednotném slohu a ve vkusných obměnách zbudovány podle návrhu norimberského architekta Schmeissnera, uprostřed rozkošných zahrad.“ (Firma Jan Liebieg a spol., s. 12)

Historická pohlednice zachycující „tovární kostel“ sv. Vincence z Pauly (soukromá sbírka).

Okolí kolonie a občanská vybavenost

Občanská vybavenost tvořila již od počátku nedílnou součást kolonie. Jak bylo u řady tehdejších podnikových kolonií zvykem, bylo i Liebiegovo městečko v mnoha ohledech soběstačné. Disponovalo vlastními jeslemi, mateřskou a obecnou školou, kostelem, hasičskou zbrojnicí, prádelnami, obchody i hostincem, provozovanými povětšinou samotnou firmou. Na jednu stranu to usnadňovalo obyvatelům život, na stranu druhou to byl pragmatický krok Theodora Liebiega, jenž mu zajistil, že peníze, které si jeho zaměstnanci u něj vydělali, u něj také utratili (tzv. truck system).


Náboženské zázemí kolonie tvořil neorománský klášterní kostel sv. Vincence z Pauly na Jánském vrchu v blízkosti dělnického domu. Postaven byl v letech 1884–1887 podle návrhu vídeňských architektů Franze Richarda Jordana a Josefa Schmalzhofera, kteří formálně vzešli z románských kostelů tzv. Rýnské školy. Kostel primárně sloužil duchovním potřebám zaměstnanců firmy Johann Liebieg & Co. Plnil tudíž funkci „továrního kostela“. Součástí klášterního areálu bylo i tzv. Vincentinum (1863–1866), tvořené útulkem pro chudé školou povinné děti zaměstnanců, mateřskou a obecnou školou a ubytováním řádových sester ze společnosti Dcer křesťanské lásky svatého Vincence z Pauly, které zajišťovaly provoz celého areálu.


V areálu nechyběl ani Dívčí domov určený k ubytování svobodných dělnic. Novou budovu získal v roce 1922, kdy na Mariině náměstí vznikla jeho moderní novostavba, která kromě společné jídelny, zázemí a koupelen obsahovala 32 ložnic pro dvě až čtyři dívky. Výroční publikace firmy v této souvislosti nešetřila sebechválou, když uváděla, že, „za mírný týdenní poplatek dostávají dívky jednoduchou, kvalitní a výživnou stravu a příjemné a zdravé ubytování. Tento ústav je rovněž veden duchovními sestrami pod dohledem paní Marie Liebiegové a nabízí ubytování asi 80 dívkám.“ V rychle se sekularizujícím prostředí průmyslově rozvinutého Liberce se bezpochyby jednalo o značný anachronismus, dokládající konzervativní náboženskou orientaci podnikatelské rodiny, zejména Marie Pauliny von Liebieg. Vypjatou rodinnou zbožnost výmluvně dokládá i zřízení privátní rodinné kaple ve věži rodinné vily (1897). V Domově mládeže s dívčí školou situovaném v dolní partii náměstí Pod Branou sídlila rovněž tovární knihovna a zahrádkářský spolek, který zde měl k dispozici zahradu, z níž si jeho členové mohli zakoupit květiny a zahradní keře za výrazně snížené prodejní ceny.


Zajímavou součást kolonie představuje pomník 33 zaměstnanců firmy padlých v první světové válce, postavený v roce 1922 v Andělčině ulici. Intimní prostor zasazený ve svahu je ze tří stran obklopen zelení. Na východní straně je amfiteátr zpevněn žulovou zídkou, k níž jsou přisazeny typizované žulové lavičky, objevující se jakožto odpočívadla i na dalších místech kolonie. K západu se otevírá působivý pohled na kolonii a panorama města, s nímž se při budování pomníku nepochybně počítalo.

Podnikové sportoviště na historickém snímku (1928) (100 Jahre Johann Liebig & Comp.: Ein Gedenkbuch für jene, die nach uns kommen Reichenberg. Reichenberg: Liebig & Comp. 1928).
Házenkářský a fotbalový klub (1928) (100 Jahre Johann Liebig & Comp.: Ein Gedenkbuch für jene, die nach uns kommen Reichenberg. Reichenberg: Liebig & Comp. 1928).

Společenský, spolkový a politický život

Společenský život kolonie byl relativně prostý, neboť její obyvatelé chodili za zábavou a společenským vyžitím zpravidla do blízkého města. Vedle již zmíněného zahrádkářského spolku nechybělo v kolonii ani sportovní vyžití v rámci sportovišť zřízených firmou. Podnik financoval i vlastní amatérský fotbalový klub a oddíl házenkářek. Mimořádnou událostí byla vždy občasná ochotnická divadelní představení pořádaná v sále Domova mládeže.


Politický život byl v podnikovém sídlišti plně pod kontrolou firmy. Ne náhodou označovali komunisté Liebiegovu továrnu za „těžce dobytnou baštu“ a srovnávali ji s Baťovými podniky. V tomto směru majitelům podniku pomáhala v kontrole zaměstnanců i tvrdá personální opatření (cottage-system) – neposlušnému zaměstnanci hrozilo současně propuštění z práce, ale především vykázání z podnikového bytu. Rozvázání pracovního poměru pro zaměstnance bydlícího v kolonii nebylo nic snadného. Podle podmínek, za nichž byl byt pronajat, musel zaměstnanec opustit zaměstnanecký byt bez jakékoliv náhrady do čtyř týdnů po ukončení pracovního poměru. Poté, co se nájemník odstěhoval, byl byt zkontrolován podnikovou komisí, a pokud shledala jakoukoliv i sebemenší závadu, byl bývalý nájemník nucen škodu zaplatit. Komise vždy nějakou tu závadu nalezla…

Významné události a osobnosti

Pro své neopakovatelné genius loci je liberecké Liebiegovo městečko vyhledávaným cílem filmařů. Jeho kulisy se tak například objevily v seriálu Bez vědomí (2019) nebo v celovečerních filmech Lekce (1971), Hitler: vzestup zla (2003) či Kráska a netvor 1950 (2010).

Aktuální stav

V současné době je kolonie zachována v poměrně autentickém stavu, byť se i zde stále častěji objevují typické soudobé nešvary jako kontaktní zateplování či osazování plastovými okny a dveřmi. Starý dělnický dům ve Svatoplukově ulici byl zhruba na konci devadesátých let 20. století demolován a nahrazen novostavbou. Zachovány tak zůstaly pouze krajní sekce čp. 343-IV a 352-IV. Velkou ztrátu pro celkový charakter kolonie představuje necitlivá výměna původních dveří, neboť původní dveře jednotlivých domů s rokokovým a klasicistním dekorem tvoří velmi bohatý a kvalitní soubor, jenž doposud čeká na uměleckohistorické zhodnocení. I proto město Liberec znovu usiluje o památkovou ochranu unikátní kolonie, která by se mohla stát městkou památkovou zónou, čímž by mohlo dojít k zamezení živelných úprav jednotlivých objektů a ztrátě unikátní atmosféry, kterou stále disponuje. Nezbývá než doufat, že tentokrát bude snaha města korunována úspěchem, neboť neúspěšných pokusů o plošnou památkovou ochranu kolonie proběhlo od roku 1993 již několik.

Úřednický dům v Hašlerově ulici čp. 120-IV (současný stav) (foto Jaroslav Zeman).
Tzv. dům s branou čp. 440-IV, vytvářející vstup do kolonie (současný stav) (foto Jaroslav Zeman).
Náměstí Pod Branou (současný stav) (foto Jaroslav Zeman).
Dům U Pelikána v Klicperově ulici čp. 451-IV (současný stav) (foto Jaroslav Zeman).
Dům v Andělčině ulici čp. 505-IV (současný stav) (foto Jaroslav Zeman).
Dům ve Svatoplukově ulici čp. 457-IV (současný stav) (foto Jaroslav Zeman).

Odkazy

Český rozhlas Liberec (30. 4. 2021): Virtuální výlety: Liberec kontra Reichenberg – město očima historiků a architektů.


Norimberk v Liberci – architekt Jakob Schmeissner. Dostupné z: https://liberec.rozhlas.cz/virtualni-vylety-liberec-kontra-reichenberg-mesto-ocima-historiku-a-architektu-8466804/4.

Prameny a literatura

  • Magistrát města Liberec: archiv stavebního úřadu, stavební dokumentace.
  • 100 Jahre Johann Liebig & Comp.: Ein Gedenkbuch für jene, die nach uns kommen Reichenberg. Reichenberg: Liebig & Comp. 1928.
  • CORAZZA, Artur: Anlage, Unternehme: Johann Liebieg & Comp. Reichenberg: Johann Liebieg & Comp. 1941.
  • Die Arbeiterhäuser der Firma Liebieg & Co. In Bruno Schuetze: Sanitäts-Bericht der Stadt Reichenberg für das Jahr 1912. Reichenberg: Im Selbstverlage des Magistrates der Stadt Reichenberg 1913, s. 83–85.
  • Die Industriellen Etablissement von Johann Liebieg & Co. Friedland: Franz Jannasch 1867. ERHARD, Arnold (Hrsg.): Deutschböhmische Ausstellung, 1906. Reichenberg: Erhard Arnold 1906, s. 273.
  • Firma Jan Liebieg a spol. Národní listy 12. 2. 1928, s. 12.
  • JOZA, Jaroslav: K některým otázkám sociální demagogie firmy Liebieg. In Jaroslav Joza (ed.): Z minulosti a přítomnosti Textilany: sborník statí a vzpomínek. Praha: Práce 1965, s. 24–38.
  • KERL, Karl (ed): Reichenberg: Die sudetendeutschen Selbstverwaltungskörper. Band 1. Berlin-Friedenau: Deutscher Kommunal-Verlag 1929, s. 65, 295–299.
  • KERL, Karl: Die Liebieg-Stadt. Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg 1923. Reichenberg: Stadt Reichenberg 1922, s. VI.
  • RENDSCHMIDT, Max. Häuser aus der Kolonie Liebigstadt bei Reichenberg. Deutsche Bauhütte 38, 1934, č. 17, s. 204–205.
  • ŠTERNOVÁ, Petra: Jakob Schmeissner: z mého života a tvorby. Liberec: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště 2020, s. 176–199.
  • ŠTERNOVÁ, Petra: Minulost a současnost Liebiegova městečka v Liberci. In Alena Borovcová (ed.): Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě: industriální dědictví a bydlení v průmyslových aglomeracích. Ostrava: Národní památkový ústav, Územní odborné pracoviště v Ostravě 2010, s. 94–101.
  • TECHNIK, Jiří: Liebiegovo městečko v Liberci: návrh památkové zóny lokality. Liberec 1993.
  • ZEMAN, Jaroslav: Liberec: urbanismus, architektura, industriál, pomníky, objekty, památky. Liberec: Knihy 555 2011, s. 83–86.
  • ZEMAN, Jaroslav: Radostná přehlídka německé práce a německého ducha – Architektura na Výstavě českých Němců v Liberci 1906. In Anna Habánová (ed.), 1906: německočeská výstava Liberec = deutschböhmische Ausstellung Reichenberg. Liberec: Oblastní galerie 2016, s. 100–135.