Liebiegovo
městečko

V minulosti byla kolonie dostupná pouze pěšky, dnes meziměstskou tramvajovou linkou č. 11 na trase Liberec – Jablonec nad Nisou a pravidelnými autobusovými linkami č. 12 a 25. Základem největšího industriálního komplexu v Liberci byla Clam-Gallasova manufaktura (1805), kterou v roce 1828 zakoupil Johann Liebieg (1802–1870). V areálu v rychlém sledu vznikla kartounka (1832), barevna s ruční tkalcovnou (1835) a v roce 1849 podle anglického vzoru přádelna „Amerika“, přízemní hala s pilovou střechou nesená 280 litinovými sloupy, patrně první objekt tohoto typu v monarchii. V roce 1909 přistoupila firma k dalšímu rozšíření výstavbou dvojice etážových tkalcoven. Za první světové války firma pracovala zejména na armádních zakázkách, v meziválečném období pak patřila k největším dodavatelům vlajek a praporů. Velkou zakázku praporů s hákovým křížem realizovala se souhlasem československého státu i po nástupu Adolfa Hitlera k moci. V říšskoněmeckých zakázkách pokračovala i v průběhu druhé světové války, než textilní produkty vystřídala válečná výroba pro elektroprůmysl (Blaupunktwerke). Pod heslem „Textilana obléká moderního člověka“ vyráběla Textilana vlněné látky až do roku 2003. O dva roky později došlo k demolici prakticky celého průmyslového areálu.

„Každý, kdo při výletu do Čech navštívil průmyslové a obchodní město Liberec, nemohl minout velkolepé sídliště zvané Liebigovo městečko. Z hlediska městské zástavby se jedná o jedinečný počin a jeho centrum je důkazem mistrovské aplikace umělecké myšlenky do kopcovité krajiny […] Význam tohoto jedinečného sídliště je založen na spojení formování pocitu domova s technickým a konstrukčním řešením […] Staré, ale harmonické formy, opouští vše nerozumné a vyumělkované. Takže utěšený obraz celku je výsledkem odvrácení se od všech falešných malicherností.“ (RENDSCHMIDT, M., s. 204–205)

Fasáda velmi prostého, až kasárenského vzhledu byla bez zdobných prvků. Pouze kolem oken a dveří byly umístěny šambrány. Každá sekce se skládala z osmi bytů, tj. čtyř bytů v každém nadzemním podlaží, vždy o jedné obytné místnosti. Ke každému bytu náležel sklep, půda, dřevník a spížní skříň. Do přízemní sekce domu se vstupovalo střední síní, která měla po stranách vchody jednak do jednotlivých bytů, jednak do spížních skříní. Přístup do patra umožňovalo schodiště na konci síně, na jehož podestě se nacházela společná toaleta. Kamna v bytech se soustředila v rohu místnosti, přičemž každá polovina domu měla společný komín. Liebiegův dělnický dům patří k vůbec prvním realizacím tohoto typu bydlení na našem území.

Důvodem k jeho výstavbě nebyl ani tak Liebiegův podnikatelský filantropismus jako spíše snaha získat a udržet si kvalitní pracovní sílu. Osazenstvo těchto obydlí netvořili obyčejní dělníci, jak bychom podle označení „dělnický dům“ předpokládali, ale spíše kvalifikovaní pracovníci, mistři a předáci. Podobný projekt firma zopakovala ve Svárově, Železném Brodu a Duchcově, kde od sedmdesátých let 19. století stavěla kolonii pro horníky z uhelných dolů. Ve srovnání s novou zástavbou působil starý dělnický dům ve Svatoplukově ulici monotónně a chudě. Navíc se silně uplatňoval v panoramatu města. Z tohoto důvodu byl dodatečně na obou koncích i uprostřed doplněn o nástavby podle projektu architekta Schmeissnera, aby byl vizuálně sjednocen s kolonií.

Druhá, secesní stavební etapa proběhla v letech 1906–1908. Podle návrhů libereckého architekta Ernsta Schäfera byly postaveny čtyři domy na severní straně Gollovy ulice, na dohled od starého dělnického domu a jeslí v Mlýnské ulici, v dolní části kolonie u továrního komplexu. Firma upustila od zamýšlené stavby velkých činžovních domů a rozhodla se pro menší domy, většinou se dvěma až čtyřmi místnostmi. Každý domek měl svou zahrádku, ač někdy opravdu miniaturních rozměrů. Bytové jednotky disponovaly samostatnou kuchyní s alespoň dvěma obytnými místnostmi, samozřejmostí byla toaleta.

Třetí etapa výstavby, která zásadním způsobem sídlišti vtiskla jeho neopakovatelný vzhled, proběhla v letech 1910–1914 podle plánů Jakoba Schmeissnera, který je autorem urbanistické koncepce. U zrodu této etapy stál výstavní pavilon firmy Liebieg na Výstavě českých Němců, pořádané v roce 1906 v Liberci. Dům ve Fučíkově ulici čp. 128-V, navržený rovněž „dvorním architektem“ rodiny Liebiegovy Jakobem Schmeissnerem, představoval ukázku moderního bydlení pro úřednickou kategorii zaměstnanců. Dominantním prvkem tradicionalistické třípodlažní vily na půdorysu písmene L, spojující „staroněmecký způsob“ s „moderními nároky“, je půlkruhové křídlo s verandou. Romantizující akcent Schmeisnerovy tvorby se projevuje v malebné skladbě hmot, podtržené falešným hrázděním, kombinovaným s režnými omítkami, čímž se architektovi podařilo docílit kýženého dojmu starobylosti.

Schmeissner vycházel z lokální stavební tradice. Za vzor mu sloužila regionální klasicistní architektura, a to jak v hmotovém členění, tak i v jednotlivých detailech (zejména mansardové střechy, štíty, portály či domovní znamení). Několik vil pro vysoce postavené zaměstnance firmy s vyšším standardem bydlení bylo vybudováno v Klicperově ulici čp. 436–IV, 445–IV a 446–IV podle návrhů Oskara Rösslera. Stavebními pracemi v kolonii byl pověřen liberecký stavitel Richard Wojatschek.

„Bytovou kolonii pro úředníky a dělníky lze označit za jedinečnou podívanou. V sousedství továren na dvou kopcích a v údolí vzniklo zahradní město, které nabízí zdravé, krásné a levné bydlení pro zaměstnance společnosti. Pečlivě udržované ulice tohoto komplexu lemují rodinné nebo vícegenerační domy v jednotném stylu, ale ve vkusné rozmanitosti, navržené a rozvržené norimberským architektem Jakobem Schmeißnerem, obklopené živými zahradami, zastíněné nádhernými stromy. Tam, kde jedna z těchto krásných zahradních ulic objímá svah připomínající park, postavil Theodor Liebieg ve stínu starých lip a s výhledem na město jednoduchý pomník na památku dělníků a zaměstnanců podniku, kteří padli za vlast.“ (100 Jahre Johann Liebig & Comp., s. 69)

Jádrem celého komplexu je nevelké, osově komponované a hmotově gradované svažité náměstí Pod Branou, umístěné v horní části kolonie. Původně bylo nazváno po svém zakladateli Theodorovo náměstí. Tento kompaktní prostor tvořil a doposud tvoří centrum kolonie. Nynější označení získalo náměstí podle dominantního průjezdního „domu s branou“ čp. 440–IV, uzavírajícího severní stranu náměstí. Na bráně je po levé straně směrem do náměstí umístěn pískovcový reliéf sv. Jiří, který plnil pravděpodobně symbolickou funkci patrona a ochránce kolonie. Z druhé strany domu je na klenáku brány znak města Liberce. Pro větší zdůraznění funkce domu je na jeho střeše umístěna věžička, uplatňující se i v dálkových pohledech a zvýrazňující polohu náměstí.

Na východní straně náměstí se nacházel obchod a hostinec, který byl na počest zakladatele firmy nazván podle jeho rodiště U Města Broumova (dnes restaurace Pod branou). Oproti dalším částem sídliště je zde i vyšší dvoupatrová řadová zástavba nájemních domů, opatřených pro kolonii typickými mansardovými střechami. Historizující vyznění prostoru podtrhuje užití loubí, zaklenutého křížovou klenbou s pasy v parteru východní a západní domovní fronty. Objekt bývalého Domova mládeže s dívčí školou čp. 455–IV, pohledově zakončující spodní část náměstí, je rozložitou barokizující patrovou budovou s bočními křídly a frontonovým štítem s věžičkou na středu. Představuje mírně asymetrický protějšek „domu s branou“. Obě křídla jsou spojena arkádovou chodbou, nad níž je umístěn středový štít. Hlavní vchod v pravém křídle, přístupný přímo z arkády, je rámován edikulovým neorenesančním portálem se dvěma andílky ve cviklech. Se stavbou uzavírající spodní partii náměstí se podle dochované dokumentace zpočátku nepočítalo. Poprvé se objevuje až na plánech z května 1912, projekt školy je dokonce datován až únorem 1913.

Ve výstavbě domů pro zaměstnance pokračoval Theodor Liebieg ml. i ve dvacátých letech, kdy firma věnovala na další budování kolonie asi 14 milionů korun. V letech 1920–1923 se rozběhla čtvrtá fáze výstavby, druhá fáze za účasti architekta Schmeissnera. Nová zástavba vykazuje oproti předválečným fázím snahu po zjednodušení fasád a jistou úspornost ve výrazu. Stále je ale čitelný historizující akcent. V urbanistické skladbě si kolonie zachovala vysokou úroveň etapy předchozí. Ve třicátých letech byl soubor sídliště doplněn ještě o několik typizovaných montovaných dřevěných domků firmy Josef Purma z Dolní Řasnice, jejichž autorem byl liberecký architekt Paul Zeh, působící na místní průmyslové škole (dnešní SPŠSE a VOŠ Liberec).

Dispoziční řešení kolonie odpovídá tehdejším představám o moderním bydlení. U rodinných vilek se navíc do půdorysu promítaly specifické požadavky stavebníka a sociální postavení nájemníků. Sociální struktura sídliště je patrná i v rozdělení bytů na malometrážní určené pro méně majetné obyvatele a komfortnější pro zámožnější nájemníky. Domy s malometrážními dělnickými byty víceméně opakují ustálené schéma vnitřní dispozice, v níž objektem vede centrální chodba, odkud se vstupuje do jednotlivých bytů. Kvalitou tyto byty předčily úroveň průměrných bytů v tehdejším Liberci.

Většinu obyvatel tvořili zaměstnanci, o něž měl Liebieg pro jejich odborné znalosti zájem. Početné žádosti různých konkurenčních úředníků o pronájem bytu firma odmítala a jen zcela výjimečně byl poskytnut osobám, na nichž firmě opravdu záleželo, např. vyšším státním úředníkům. Nájemné v těchto domech bylo sice nižší nežli v ostatních domech v Liberci, přesto Liebieg ani po této stránce neprodělával. Vlastnil moderní vápenku v Železném Brodě a lomy na břidlici, levněji si tudíž opatřoval stavební materiál. Měl i vlastní stavební oddělení, a proto samotná výstavba byla zrealizována za podstatně nižší náklady, než bylo obvyklé.

V areálu nechyběl ani Dívčí domov určený k ubytování svobodných dělnic. Novou budovu získal v roce 1922, kdy na Mariině náměstí vznikla jeho moderní novostavba, která kromě společné jídelny, zázemí a koupelen obsahovala 32 ložnic pro dvě až čtyři dívky. Výroční publikace firmy v této souvislosti nešetřila sebechválou, když uváděla, že, „za mírný týdenní poplatek dostávají dívky jednoduchou, kvalitní a výživnou stravu a příjemné a zdravé ubytování. Tento ústav je rovněž veden duchovními sestrami pod dohledem paní Marie Liebiegové a nabízí ubytování asi 80 dívkám.“ V rychle se sekularizujícím prostředí průmyslově rozvinutého Liberce se bezpochyby jednalo o značný anachronismus, dokládající konzervativní náboženskou orientaci podnikatelské rodiny, zejména Marie Pauliny von Liebieg. Vypjatou rodinnou zbožnost výmluvně dokládá i zřízení privátní rodinné kaple ve věži rodinné vily (1897). V Domově mládeže s dívčí školou situovaném v dolní partii náměstí Pod Branou sídlila rovněž tovární knihovna a zahrádkářský spolek, který zde měl k dispozici zahradu, z níž si jeho členové mohli zakoupit květiny a zahradní keře za výrazně snížené prodejní ceny.

Zajímavou součást kolonie představuje pomník 33 zaměstnanců firmy padlých v první světové válce, postavený v roce 1922 v Andělčině ulici. Intimní prostor zasazený ve svahu je ze tří stran obklopen zelení. Na východní straně je amfiteátr zpevněn žulovou zídkou, k níž jsou přisazeny typizované žulové lavičky, objevující se jakožto odpočívadla i na dalších místech kolonie. K západu se otevírá působivý pohled na kolonii a panorama města, s nímž se při budování pomníku nepochybně počítalo.