Název: Mariánská huť
Poloha: Velké Karlovice, údolí Hanzlůvka
GPS: 49.3708947N, 18.3569400E
Doba trvání: 1862 – dosud
Stavebník: firma S. Reich & Co., Glasfabrik, Vsetín
Počet obyvatel: 1910 (209), 1921 (250)
Spolky: pěvecký spolek Květoslav, čtenářský spolek Palacký, TJ Sokol, tovární hasičský sbor, místní organizace KSČ
Události a osobnosti: Salomon Reich
Autor článku: Pavel Mašláň
Sklárna Mariánská huť stála v místní části Velkých Karlovic zvané Leskové, poblíž místa, kde se do vsetínské Bečvy vlévá potok Hanzlůvka. Právě v údolí Hanzlůvky a v blízkosti Mariánské huti byla postavena většina dělnických domů pro skláře.
První sklárnu ve Velkých Karlovicích nechal postavit v roce 1827 majitel rožnovského velkostatku Evžen Kinský z Vchynic a Tetova (1818–1885). Sklárnu pojmenoval po své dceři Františce Františčina huť. V roce 1842 si sklárnu pronajali židovští podnikatelé ve sklářství Samuel (1810 – 10. 11. 1877) a Salomon (1817 – 1. 4. 1900) Reichovi, kteří koupí karlovických skláren zahájili expanzi své firmy S. Reich a spol. na Valašsko. Salomon Reich se do Karlovic přestěhoval, osobně vedl místní podnik a modernizoval jeho provoz. Sklárna ale nebyla příliš velká, protože byla až do šedesátých let 19. století vybavena jen jednou pecí, v níž se vyrábělo tabulové a duté sklo. Až k Františčině huti, kde byl sklad výrobků, byla v roce 1908 dovedena vlečka železniční trati do Vsetína.
V roce 1862 Kinští založili na odkoupených pozemcích v Karlovicích další sklárnu Mariánská huť. Nechali ji postavit v místě bývalé dehtárny v údolí řeky Bečvy blíže k uherské hranici. Sklárnu opět v nájmu provozovali Reichové a jejím hlavním sortimentem se stalo lisované sklo. Mariánská huť byla větším provozem než Františčina huť, protože k větší sklárně náležela i malírna, brusírna, skladiště a zámečnická dílna na výrobu forem a lisovacích strojů na sklo. V Mariánské huti našlo postupně zaměstnání 350 dělníků, sklářů i pracovníků v lese. Původně byli skláři najímáni z tradičních sklářských oblastí Čech a Uher, časem se však řemeslu naučili i místní obyvatelé.
V roce 1888 koupili Reichové obě sklárny od Rudolfa Kinského a jejich provoz modernizovali. V malé Františčině huti nebyl provoz v dalších desetiletích pro majitele výhodný, a proto v ní v roce 1912 zastavili, a nakonec ji nechali v roce 1936 zbořit. Provoz v Mariánské huti zkomplikovala až první světová válka, po níž byla sice výroba obnovena, ale huť se nadále potýkala s odbytovými problémy a špatným vedením. S příchodem hospodářské krize se situace ve sklárně ještě zhoršila. Dne 13. 12. 1930 došlo k zastavení výroby a propuštění 237 zaměstnanců. Výrobu se již nepodařilo obnovit a sklárna poté chátrala. Část zaměstnanců našla uplatnění alespoň ve sklárně Krásno nad Bečvou, která rovněž patřila firmě Reich. Vybavení huti bylo částečně odvezeno do skláren v Krásně či v nedaleké Karolince, zbytek byl rozprodán. Budova bývalé hutě pomalu chátrala. Dělníci, kteří zde zůstali bydlet v továrních bytech, byli většinou odkázáni na sociální podporu.
Po zahájení provozu Mariánské huti bydleli první dělníci provizorně ve velkých dehtových kádích na továrním dvoře. Až v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století nechala firma postavit několik dělnických domů. Poslední dva dělnické domy byly vybudovány na sklonku 19. století. Obytné domy stály v okolí sklárny a v údolí na pravém břehu potoka Hanzlůvky. Všechny objekty se vstupní předsíní měly podobu dřevěných roubenek krytých šindelem. Vnitřní uspořádání obytných objektů bylo identické pro všechny bytové jednotky sestávající ze dvou místností, světnice a kuchyně. Domy se naopak lišily počtem bytů, přičemž nejrozšířenější byly objekty se čtyřmi byty (úhrnem osm domů). Dva největší domy kolonie měly po desíti, respektive po osmi bytech. V okolí huti se nacházelo i několik dřevěných domů pro jednu rodinu.
Na zahradě u domů byly kůlny na dřevo spojené se suchými záchody. K domům patřily i malé deputátní zemědělské pozemky, které dělníci užívali hlavně k pěstování brambor a zeleniny. Mimoto bylo zvykem chovat v kolonii i drobné domácí zvířectvo. Na byty měli nárok sklářští mistři i pomocníci a také dělníci pracující v lese, kteří od firmy dostávali i deputátní dřevo na otop.
V roce 1920 byly součástí kolonie objekty čp. 316, 330, 357, 369, 376, 446, 471, 504, 508, 509, 544–546, 553, 561, 591, 598 a 604. Vzhledem k dostupnosti stavebního materiálu nebyly dřevostavby pro firmu Reich příliš nákladné. Trpěly však přírodními podmínkami a jejich stav se postupem času zhoršoval: „Mimo silný vítr v údolí, trpí téměř všechny tyto domy vlhkostí, o níž v kopcích není nouze, následkem čehož vyžadují dosti velkého udržovacího náladu, nehledě již k tomu, že jsou staré“ (ZAO, fond ČMS, karton č. 64, inv. č. 326, Civilní budovy Velké Karlovice).
V dělnických domech kolem Mariánské huti bydleli zaměstnanci skláren a lesní dělníci chystající pro sklárnu dřevo. V roce 1910 zde žilo 209 osob a v roce 1921 již 250 obyvatel. V dnešní době slouží domy bývalé kolonie převážně jako rekreační objekty. Přesný počet jejich obyvatel není z dostupných veřejných zdrojů znám.
„Firma Reich měla velký zájem na tom, aby si trvale udržela sklářské odborníky. Stavěla pro ně sklářské byty, a tím speciální pracovníky připoutala k pracovišti. Zpravidla se však i na těchto bytech šetřilo. Budovaly se jako prosté, většinou dřevěné domy, s několika bytovými jednotkami v řadě vedle sebe s běžným rozdělením místností. Většina bytů byla dvojpokojových s prostornou kuchyní, kde se prakticky odehrával život sklářů po zaměstnání. V těchto bytech bydleli především sklářští mistři a řemeslníci i ostatní zaměstnanci skláren. Za závodní byty platili zaměstnanci poměrně nízké nájemné, které se v dobách krize stávalo předmětem sporu.“ (J. VAŠUT: Historie, s. 32)
Již v roce 1861 byl v obci zřízen poštovní úřad. O čtyři roky později založil Salomon Reich pro děti sklářů obecnou školu v údolí Leskové. Škola byla dvoutřídní a v roce 1893 byla přestavěna na zděnou patrovou budovu.
Před první světovou válkou působily v obci dvě nemocenské pokladny, lékař, dvě porodní báby, poštovní úřad, nádraží, správa velkostatku, četnická stanice, několik obchodů smíšeným zbožím a hned sedmnáct hostinců, z nichž čtyři stály v bezprostřední blízkosti Mariánské huti. Samotná firma Reich měla ve vlastnictví tři hostince, které pronajímala. Důsledkem značného rozšíření krčem byla z mnoha stran kritizovaná konzumace alkoholu skláři a jejich zadlužování.
Továrna měla vlastní nemocenskou pokladnu, které zaměstnancům vyplácela podporu v době nemoci maximálně po dobu šesti týdnů. Sklářští mistři dostávali od firmy starobní rentu ve výši 120 zlatých měsíčně, vdova po mistru měla nárok na 60 zlatých měsíčně. Platy mistrů byly přirozeně několikanásobně větší než honorování obyčejných dělníků a pomahačů.
V sedmdesátých letech 19. století vznikl u Mariánské huti divadelní, recitační a hudební spolek Květoslav, který měl až 40 členů a pořádal pravidelné koncerty a divadelní představení. V roce 1880 vznikl tovární hasičský spolek. Při Františčině huti založili její zaměstnanci v roce 1889 čtenářský a vzdělávací spolek Palacký, rovněž aktivní na poli divadelního ochotnictví.
Z iniciativy sklářů došlo 24. 9. 1911 k založení místní organizace Tělocvičné jednoty Sokol. Mimo cvičení pořádali sokoli v obci divadelní představení, plesy, akademie a pravidelně promítali filmy. Po zastavení provozu skláren se do fungování Sokola promítl odliv sklářů z obce.
Zaměstnanci skláren, hlavně příslušníci méně placených profesí, byli před první světovou válkou levicově orientování a inklinovali k sociální demokracii. Válečné a poválečné hospodářské problémy ještě více nehrávaly levici, což vyústilo v založení místní organizace KSČ dne 3. 12. 1922 ve sklářském středisku v hostinci U Bačů. O rok později byly v huti založeny také sklářské odbory.
Patrně nejvýznamnější postavou spjatou s touto lokalitou byl podnikatel ve sklářství Salomon Reich (1814 Stará Huť – 1. 4. 1900 Vídeň). Pocházel z židovské rodiny nájemce skláren u Buchlova, kde získal praktické zkušenosti ve výrobě skla. Společně s bratrem Samuelem vybudoval jednu z největších sklářských firem v monarchii. Protože měl Salomon v rodinné firmě na starosti hlavně sklárny na Valašsku (Krásno nad Bečvou, Vsetín, Karolínka a Velké Karlovice), v Karlovicích i bydlel a stal se zde také starostou (1876). V úřadu starosty setrval až do smrti. Rozvoj obce podporoval zřízením pošty a telefonu, budováním silničních komunikací i regulací řeky Bečvy. Zajistil také výstavbu nových škol v obci, přičemž stavbu školy v blízkosti huti sám financoval. Pravidelně přispíval sociálně slabým obyvatelům a jejich dětem. Levicoví publicisté minulého století kritizovali jeho přísnost k dělníkům a germanizační tlak na úředníky, kteří měli kvůli působení firmy na území celé monarchie a jejím mezinárodním kontaktům logicky ovládat němčinu. Není však dokladů o tom, že by se Reich osobně snažil omezovat národnostní a spolkový život sklářů. Navíc jeho podpora místního českého školství svědčí spíše o opaku.
Po ukončení provozu Mariánské huti odešli kvalifikovaní dělníci do skláren v Krásně nad Bečvou. V dělnických obydlích většinou zůstali nekvalifikovaní dělníci a skláři v penzijním věku. Domy následně přešly do soukromého vlastnictví. Kdy přesně a za jakých podmínek se tak stalo, se ovšem nepodařilo dohledat. Domy v okolí sklárny postupně ustoupily nové výstavbě. V údolí Hanzlůvky se však až do současnosti zachovala většina původních vícerodinných dělnických domů. Dnes si je soukromí majitelé upravují podle svých možností a vkusu, a tak jen několik domů si zachovalo původní ucelený ráz a má stejnou fasádu, okna i střešní krytinu.
