Název: Kolonie Kairo (německy Cairo-Kolonie)
Poloha: Ostrava-Vítkovice, ulice Kotěrova, Ocelářská
GPS: 49.8087700N, 18.2624453E
Doba trvání: 1892 – dosud
Stavebník: Vítkovické železárny
Počet obyvatel: 1223 (1900), 1229 (1910), 1155 (1921)
Spolky: Družstvo Dělnického domu, Dělnický pěvecký spolek Marx
Události a osobnosti: požár 1943, výstavba krytu civilní ochrany 1968–1969; Ing. Adolf Knejzlík
Autor článku: Radomír Seďa
Dělnická kolonie Kairo byla umístěna v jihozápadní části katastru obce Vítkovice. Západní stranu kolonie ohraničovaly provozní budovy šamotárny a pancéřovny Vítkovických železáren. Jihozápadním směrem stála zástavba Mistrovské kolonie. Severní část kolonie Kairo ohraničovala ulice Polní (Feldstrasse, později Dr. Friedrich Schusterstrasse, Štefánikova, La Passionarie, Halasova). Na východní straně kolonie poblíž ulice Ocelářské (Stahlwerkstrasse) byla německá obecná škola chlapecká a dívčí, Dělnický dům, Rafinérie skla Kopista a Dubský a několik dalších obytných a provozních budov. Jižní část kolonie Kairo vymezovala ulice Adolfova (Rudolfstrasse, Dr. Stratila, Bessemergasse, Kotěrova). Kolonii postavilo stavební oddělení Vítkovického horního a hutního těžířstva na sklonku funkčního období generálního ředitele Paula Kupelwiesera (1843–1919, ve funkci 1876–1892).
Nejstarší písemná zmínka o dělnické kolonii Kairo pochází z 19. 3. 1892, kdy podnikové ředitelství informovalo dopisem o svém záměru postavit nové obytné budovy zastupitelstvo obce Vítkovice. Původně mělo být postaveno 16 obytných domů, respektive čtyři obytné bloky. Protože by se některé projektované objekty nacházely bezprostředně vedle prachových věží šamotárny, což by nájemníkům přineslo nesnesitelné životní podmínky, bylo nakonec stavební povolení vydáno jen deseti podsklepeným dvoupodlažním, samostatně stojícím neomítnutým domům čp. 357–366, a to na půdorysu ve tvaru písmene L o rozměrech 80,95 x 11,20 m.
Kolonii Kairo postavenou v letech 1892–1894 tvořily čtyři uzavřené bloky ve tvaru obdélníku, v jehož středu byly umístěny menší prádelny. Budovy měly střechu pokrytou lepenkou, kvůli odvodu dešťové vody mírně skosenou. Každý objekt měl pět vchodů do dvora a pět vchodů do ulice, respektive do proluk mezi jednotlivými budovami. Ze vstupní chodby vedly po levé straně schody k jednotlivým bytům, po straně pravé do sklepa. V každé budově se nacházelo dvacet bytových jednotek tvořených průchozí kuchyní s kamennou podlahou a jedním pokojem. Spíž pro každou domácnost a suchý záchod pro dvě bytové jednotky se nacházely na chodbě. Veškeré splašky a odpadní voda byly odváděny do pěti odpadních žump pod úrovní terénu. Ke zlepšení hygienických poměrů došlo v roce 1903, kdy stavební oddělení vybudovalo obyvatelům kanalizační síť.
Poblíž průchodů do bloků byly vysázeny ovocné stromy s keři a zřízeny menší oplocené záhony, přístupné dvěma brankami, umístěnými podél obytných budov. V prvním desetiletí 20. století patřily ke každému domu čtyři zahrady, na nichž obyvatelé kolonie chovali drůbež. Rozšíření obytných prostor nastalo v roce 1919 poté, co stavební úřad v Moravské Ostravě schválil adaptaci pěti prádelen na obytné prostory. V každé z nich vznikly dvě nové bytové jednotky. Domácnosti disponovaly samostatnou kuchyní, jedním pokojem, menším kabinetem a WC. V letech 1928–1929 byly k adaptovaným prádelnám přistavěny stavitelem Vilémem Kadulou předsíně.
První rekonstrukční práce v kolonii proběhly v roce 1935 ve třech domech a týkaly se výměny okapů a podlahy. V následujícím roce byla opravena lepenková krytina. Po roce 1945 nechalo stavební oddělení postavit nájemníkům ve vnitřních blocích sušáky prádla a klepáče koberců. K důkladné rekonstrukci všech obytných objektů přistoupil podnik až o čtyři roky později, kdy v každé bytové jednotce došlo k instalaci samostatné koupelny s umyvadlem, vanou a plynovým ohřívačem vody. Prkennou podlahu nahradila modernější podlaha palubová.
V roce 1976 museli nájemníci opustit všechny obytné domy v kolonii, neboť příslušné pozemky měly napříště sloužit k výstavbě provozních budov výrobního programu jaderné energetiky. Vedení podniku přistoupilo k demolici pěti objektů čp. 358–360, 364 a 365. Nakonec na místě demolovaných domů byla postavena nová moderní provozní hala šamotárny. Zbylých pět budov využíval národní podnik Hutní montáže a provoz 340 Kovárna Vítkovických železáren.
Další dva objekty čp. 361 a 366 podlehly demolici koncem osmdesátých let 20. století v souvislosti s další výstavbou provozních budov. Naproti tomu tři domy čp. 357, 362 a 363 i nadále sloužily podnikovým účelům a zůstaly zachovány do současnosti.
Hlavním dochovaným pramenem, s jehož pomocí lze rekonstruovat populační poměry v kolonii Kairo, představují údaje ze sčítání obyvatelstva z let 1900, 1910 a 1921. V roce 1900 obývalo kolonii 1223 osob, které v celkovém počtu obyvatel obce Vítkovice tvořily 6,4 % přítomného obyvatelstva. O deset let později činil podíl ve vítkovické populaci 5,3 %, a konečně v roce 1921 dosáhl hodnoty 4,2 %. Počet obyvatel kolonie ve sledovaném období relativně stagnoval, respektive mírně poklesl (1900 = 1223, 1910 = 1229, 1921 = 1155). Populace města Vítkovice naopak neustále narůstala.
Velká většina obyvatel se narodila na Moravě (1900 = 62 %, 1910 = 68,6 %, 1921 = 68,2 %), z toho nejvíce osob pocházelo z okresu Moravská Ostrava (1900 = 73,4 %, 1900 = 77,9 %, 1921 = 74 %). Ze sčítacích operátů můžeme sledovat i vývoj podílu mužského a ženského prvku v populaci. Podle očekávání převládali mírně muži, což bylo dáno těžkou prací v železárnách. Jejich populační podíl zvyšovali především podnájemníci a nocleháři.
Analýza národnostní skladby obyvatel prokázala značnou diferenciaci a neujasněný postoj v této otázce. Společenství kolonie Kairo bylo v období habsburské monarchie jazykově velmi heterogenní. Nejvíce obyvatel uvedlo při sčítání jako obcovací řeč němčinu (1900 = 46,2 %, 1910 = 71 %). K výrazně proměně národnostní skladby přispěl vznik samostatného československého státu. Získané údaje z roku 1921 ukazují v porovnání s předcházejícím sčítáním prudký nárůst obyvatel, kteří se přihlásili k české národnosti (1900 = 10,8 %, 1910 = 11,5 %, 1921 = 68,6 %), zatímco současně výrazně ubylo osob německé národnosti (1921 = 27,4 %). V kolonii žili také Poláci. Jejich zastoupení začalo klesat, a to pravděpodobně v důsledku asimilace.
K vybavenosti kolonie patřilo několik obchodů, které domácnostem zajišťovaly základní potřeby. Již v roce 1892 fungovala na rohu ulic Ocelářské a Štefánikovy v přízemí jednopatrové budovy čp. 177 výdejna polévek, zřízená původně pro dělníky. V roce 1901 byla provozovna přeměněna na závodní kantýnu a jídelnu. Obyvatelům kolonie sloužil v letech 1902–1912 také koloniál Jakoba Oppenheima v přízemí na rohu ulic Ocelářské a Šalounovy čp. 325. Na rohu ulic Tavičské a Erbenovy poblíž kolonie byl obchod s pečivem a mléčnými výrobky. Kromě kamenných obchodů využívaly rodiny z kolonie Kairo v šedesátých letech 20. století každoroční podzimní dovoz brambor nákladním autem po předchozím objednání.
Součástí kolonie Kairo bylo až do roku 1919 pět prádelen. Po jejich adaptaci na obytné místnosti se musely místní ženy spokojit s poměrně vzdálenou parní prádelnou nacházející se za úřednickými lázněmi v dnešní Ruské ulici.
V souvislosti s kolonií Kairo je nutné zmínit nedaleký hostinec U Bergera čp. 501, který se těšil mezi místními velké oblibě. Nacházel se na rohu ulic Tavičské a Erbenovy. Obyvatelé kolonie měli kromě výčepu piva, vína a prodeje jiných alkoholických nápojů i možnost zakoupit si zde čokoládu, kávu a čaj i přečíst si noviny.
Poblíž domů čp. 361 a 366 fungovaly od roku 1908 lázně. Byla to jednopodlažní cihlová budova o rozměrech 12,25 x 8,20 m. K dispozici v ní bylo třináct sprch a dvě vany. Zaměstnanci šamotárny bydlící v kolonii Kairo mohli koupelny využívat prakticky kdykoliv a bezplatně. Zdravotní péči obyvatelům poskytovala na svou dobu moderní oddělení závodní nemocnice. Lidé se ale mohli se svými nemocemi také obracet na židovského lékaře MUDr. Hanse Poppera, který měl v letech 1931–1939 soukromou ordinaci ve Vítkovicích na rohu ulic Prokopa Velikého a Tržní čp. 849.
První školní institucí, se kterou obyvatelé kolonie přišli do kontaktu, byla mateřská škola. Postavena byla v roce 1904 na parcele č. 628 poblíž domu čp. 366. Objekt o rozměrech 18,70 x 14,35 m byl tvořen hernou a vychovatelčiným bytem. Součástí budovy byla i dřevěná veranda. Po roce 1945 byly prostory mateřské školy přeměněny na kancelářské místnosti šamotárny, děti z kolonie pak docházely do školky v Lidické ulici.
Bezprostředně vedle kolonie se v ulici Šalounově nacházela třípodlažní obecná škola chlapecká a dívčí s německou vyučovací řečí. Postavena byla v letech 1893–1894. Vyučování probíhalo v šestnácti třídách. Škola byla vybavena také vlastní tělocvičnou. Děti, které měly české rodiče a absolvovaly tuto školu, plynule hovořily německy. Po roce 1945 byla změněna na základní devítiletou školu.
Významnou institucí, která formovala veřejný život obyvatel kolonie Kairo bez rozdílu národnosti a vyznání, bylo Družstvo Dělnického domu, založené 20. 10. 1895 v souvislosti s formujícím se dělnickým hnutím ve Vítkovicích. Jako vhodné místo spolkových aktivit byla vybrána jednopatrová budova v dnešní Šalounově ulici čp. 352, nacházející se vedle obecné školy nedaleko kolonie Kairo. Členem družstva se mohl stát každý zletilý dělník nebo živnostník. Dne 10. 4. 1898 uspořádal spolek u příležitosti otevření Dělnického domu slavnostní koncert pro veřejnost.
V budově se nacházely dva větší sály pro spolkovou činnost, dva byty funkcionářů a dvě místnosti určené pro příležitostné návštěvy nebo pro uchazeče o zaměstnání v železárnách, kteří přicházeli do Vítkovic ze vzdálených regionů. Prvním známým členem výboru, který bydlel v kolonii Kairo, se stal v roce 1907 František Brunclík. V Dělnickém domě našla zázemí řada vítkovických spolků, jejichž zástupci ustanovili výbor, který organizoval taneční zábavy, plesy, koncerty, divadelní ochotnická představení a vzdělávací přednášky.
Velmi oblíbená mezi návštěvníky Dělnického domu byla kapela, kterou vedl Josef Šrubař z Kaira čp. 365. Kromě příležitostných tanečních zábav hrával v biografu při promítání němých filmů nebo doprovázel členy dělnické tělocvičné jednoty při zpěvohrách. Nebylo to ale jediné hudební sdružení, se kterým lidé z Kaira přicházeli do kontaktu. Dne 4. 5. 1900 se v Dělnickém domě konala ustavující schůze Mužského pěveckého spolku – Dělnického pěveckého sdružení známého později pod názvem Marx.
Obyvatelé kolonie tak měli příležitost být přímo u zrodu centra veřejného života v celých Vítkovicích a současně se podílet na jeho fungování. Dělnický dům se nestal jen střediskem místních spolků, zázemí v něm našla i redakce časopisu Spravedlnost, sociálnědemokraticky orientovaných novin Duch času a humoristicko-satirického čtrnáctideníku Bič.
Řada místních spolků začala hledat pro své aktivity nové prostory, které by více vyhovovaly jejím potřebám. Již v roce 1903 přesídlila Místní skupina kovodělníků do tzv. nového Dělnického Jubilejního domu v Šalounově ulici čp. 470. V meziválečném období se zde konaly krajské konference KSČ za účasti Klementa Gottwalda, Antonína Zápotockého či Bohumíra Šmerala.
Ke kulturnímu životu obyvatel kolonie přispělo získání kinematografické licence a zřízení biografu v Dělnickém domě. Promítání pro veřejnost zde začalo v listopadu 1908, kapacita promítacího sálu byla téměř pět set míst. Svému účelu kino sloužilo až do roku 1934, kdy kvůli propadu návštěvnosti ukončilo činnost. Před rokem 1918 promítalo dvě představení v neděli večer. Se zvyšujícím se zájmem promítalo třikrát týdně, a po nějakou dobu dokonce i každý den. Na neděli odpoledne připravila správa Dělnického domu program pouze pro děti.
Kolonii ohrozil velký požár, který vypukl v noci z 30. 6. na 1. 7. 1943 v sousední šamotárně. Oheň úplně zničil střechu skladu a dvou provozních hal. Zásluhou hasičského sboru v obytných domech nedošlo k žádným škodám.
Do života obyvatel kolonie Kairo zasáhla v letech 1968–1969 výstavba mohutného krytu civilní ochrany ve tvaru osmiúhelníku, jenž byl umístěn ve vnitřním prostoru prvního bloku domů čp. 357, 358, 362 a 363. Jeho realizace vycházela z vypracovaného projektu pod názvem Hromadný sklad A-Kairo, který v roce 1966 schválilo Ministerstvo těžkého průmyslu ČSSR. Objekt se železobetonovou stropní deskou byl zcela zapuštěn pod terénem a měl čtyři podzemní patra s kapacitou až 600 osob. Stavebním pracím předcházela v kolonii demolice jedné adaptované prádelny a přístřešku na popelnice.
Ze známějších osobností žil v kolonii přední odborník v oboru kotlárenství a náčelník TJ Sokol v nedaleké Hrabůvce Ing. Adolf Knejzlík, který se po vzniku protektorátu Čechy a Morava zapojil do ilegální činnosti místní vojenské odbojové skupiny Obrana národa. Ostravské gestapo jej 18. 3. 1940 zatklo a obvinilo z velezrady. Vězněn byl v Ratiboři, Olomouci a Vratislavi, kde byl odsouzen k trestu smrti a v roce 1943 popraven. Německé vedení Vítkovických železáren s ohledem na jeho odborné znalosti sice požadovalo zrušení trestu, nicméně státní tajemník K. H. Frank opakovanou žádost o milost zamítl.
V dosud stojících objektech čp. 357 a 362 v současné době sídlí firma KERAVIT, s. r. o., která se zabývá produkcí žárovzdorných keramických materiálů pro metalurgii, cementárny, energetiku, chemický, stavební, keramický a sklářský průmysl. V okolí se nacházejí Základní škola Ostrava-Vítkovice, klub Ir a několik menších obchodních společností.
