Název: Stará kolonie (Stará osada, německy Alte Kolonie am Alexanderschachte)
Poloha: Ostrava-Kunčičky, ulice Dolejšího, Mezi Domky, Říjnová, Šupkova
GPS: 49.8099411N, 18.3010333E
Doba trvání: 1896 – dosud
Stavebník: Kamenouhelné doly Severní dráhy Ferdinandovy
Počet obyvatel: 1108 (1921), 1057 (1930), asi 325 (c1965)
Spolky: Skupina odborného hornicko-hutnického spolku Prokop; Dělnická vzdělávací a podpůrná jednota v Kunčičkách; Spolek divadelních ochotníků Jarost; Dělnická tělocvičná jednota Kunčičky; Jednota proletářské tělovýchovy v Kunčičkách; Svaz proletářských bezvěrců v Kunčičkách; Místní odbočka Unie socialistických svobodných myslitelů v Kunčičkách; Hornická hudba jámy Zárubek-Alexander; Jednota dělníků v hornictví, místní skupina důl Alexander; Sportovní klub Alexander Kunčičky
Autor článku: Martin Malinek
Nejstarší dělnickou kolonii v Kunčičkách oddělovala na západě od důlního závodu Alexander Holvekova ulice. Na východní straně ohraničoval hornickou osadu potok Pstruží se stejnojmennou ulicí. Od konce čtyřicátých let 20. století sousedila kolonie na severu se sadem Maxima Gorkého a na jihu přiléhala k Bořivojově ulici. Starou kolonii postavenou na pravoúhlém půdorysu s pravidelným uličním rastrem protínají ulice Šupkova, Dolejšího, Říjnová a Mezi Domky. Prostor mezi Starou kolonií a jižněji umístěnou Novou kolonií vyplňovala novější sídlištní zástavba. Severovýchodně od Staré kolonie se rozprostírala Jubilejní kolonie dolu Zárubek.
Zpočátku zajišťovala dopravní obslužnost hornické kolonie železniční zastávka Ostravsko-frýdlantské dráhy (1900). Od roku 1949 mohli obyvatelé Staré kolonie počítat s autobusovou dopravou, jejíž trasa vedla z Vratimova přes Kunčice, Kunčičky a Zárubek do Ostravy. Nejbližší autobusová zastávka byla v Holvekově ulici u brány dolu Alexander (dnes autobusová zastávka Důl Alexander).
Počátek výstavby Staré kolonie dolu Alexander spadá nejspíše do roku 1896. Nejmladší obytné dělnické domy byly dokončeny po šesti letech v roce 1902. V uvedených letech postavilo Stavební oddělení Kamenouhelných dolů Severní dráhy Ferdinandovy v areálu kolonie rychlým tempem 42 standardizovaných dělnických domů čp. 78–83, 92–95, 102–107, 134–143, 159–164, 176–181 a 227–230, dělnickou noclehárnu (kasárna) čp. 98 a dva úřednické domy čp. 96 a 144, k nimž v roce 1905 přibyly další dva identické úřednické objekty čp. 231 a 240.
Na šachovnicovém půdorysu kolonie byly pravidelně rozmístěny typologicky shodné přízemní čtyřbytové cihlové dělnické domy obdélného půdorysu 16,30 x 9,80 m se sedlovou střechou krytou lepenkovou krytinou. Částečně podsklepené bytové jednotky disponovaly vlastním vchodem, předsíní, kuchyní a světnicí. Ke každému domu náležela parcela, na níž se nacházel dvorek s hospodářskými budovami a zahrádkou. Přízemní čtyřbytové úřednické domy (28,00 x 11,30 m) poskytovaly nájemníkům vyšší komfort bydlení v podobě kuchyně, spíže, dvou pokojů a toalety.
Zásobování pitnou a užitkovou vodou a elektřinou zajišťoval mateřský závod Alexander. Vývoj standardu bydlení po druhé světové válce reflektoval potřeby a přání rezidentů. V bytech byly instalovány vodovody a verandy, v nichž se zřizovaly splachovací záchody. Předsíně byly přestavovány na koupelny a do domů se napříště vcházelo z verand přes kuchyně.
Poválečné snahy o zvýšení standardu bydlení nemohly konkurovat moderní sídlištní výstavbě. Podle Útvaru hlavního architekta města Ostravy byla již v osmdesátých letech 20. století Stará kolonie určena k demolici ve prospěch nové průmyslové výstavby. Počátkem devadesátých let 20. století byla řada bytových jednotek v důsledku nevyhovujícího technického a hygienického stavu dlouhodobě neobydlena. Demoliční práce ve Staré kolonii probíhaly z rozhodnutí Úřadu městského obvodu Slezská Ostrava převážně v devadesátých letech minulého století.
V polovině února 1921 žilo ve Staré kolonii 1108 osob ve 47 obytných budovách (42 dělnických domech, 4 dozoreckých domech a noclehárně/kasárnách). Osazenstvo Staré a Nové kolonie tehdy tvořilo 42,1 % přítomného obyvatelstva. O deset let později žilo v místních dělnických koloniích 44,6 % přítomného obyvatelstva a obytné domy v koloniích tvořily více než čtvrtinu místního bytového fondu. Kunčičky tak definitivně ztratily původní zemědělský ráz a získaly tvář příměstské průmyslové obce. Ve Staré kolonii tehdy žilo 1057 obyvatel. Progresivní populační vývoj hornických kolonií zastavila až poválečná socialistická industrializace a výstavba nových sídlišť v Ostravě, Karviné a Havířově. V polovině šedesátých let 20. století žilo ve Staré kolonii pouze 325 osob.
Důležitou součástí života obyvatel Staré kolonie bylo školství, jehož vývoj byl spjat s růstem místní populace. Předchůdcem obecné školy čp. 206 (1902) byla privátní česká obecná škola v domě U Pastrňáka čp. 11. Stará škola dodnes stojí ve Škrobálkově ulici čp. 206/16 a je sídlem Diagnostického ústavu pro mládež. Reorganizací školství v roce 1918 vznikla v Kunčičkách pětiletá obecná škola chlapecká a obecná škola dívčí, která ukončila činnost v budově čp. 206 v roce 1953 v souvislosti se změnou školského systému. Výuka v měšťanské škole probíhala v letech 1919–1928 ve staré škole, ovšem nárůst počtu obyvatel si vynutil otevření nové měšťanské školy v roce 1928 ve Škrobálkově ulici čp. 300/51. Kromě české a německé školy existovala v Kunčičkách od roku 1908 i polská škola sídlící v domě čp. 199. Výstavba kolonií v Kunčičkách přilákala živnostníky, a stala se tak impulzem rozšiřování hostinských živností. V budově Ostravsko-frýdlantské dráhy čp. 203 byla umístěna nádražní restaurace, při Frýdecké silnici stávala od roku 1894 hospoda čp. 75 Josefa Borovce, v níž byla v listopadu 1933 vybudována kuželna (v šedesátých letech 20. století se hospoda nazývala Na Výměnku), a již od roku 1880 provozoval hostinec čp. 30 ve Švrklu nedaleko Luciny Josef Bajer, který se o místnosti dělil s Terezií Mikulovou, vedoucí obchodu smíšeným zbožím. Další hospoda čp. 271, kterou od roku 1924 vlastnil František Klimša, se nacházela mezi ostravsko-frýdlantskou a montánní dráhou, severozápadně od sadu Maxima Gorkého.
Zboží denní potřeby mohli obyvatelé Kunčiček a zdejších kolonií nakupovat u Aleny Borovcové v domě čp. 127 naproti Staré kolonii čp. 80 (od ledna 1921 provozovna výseku masa, později družstvo Budoucnost), případně v Dělnickém potravinovém spolku čp. 116, situovaném vedle dozoreckého domu čp. 240.
Za zábavou se chodilo vedle hostinců především do místního obecního biografu, jehož licenci vlastnila obec od roku 1921. Původně bylo kino umístěno v hostinci Josefa Borovce, od listopadu 1934 se promítalo v budově bývalé mateřské školy čp. 245. Biograf Světozor (za okupace Viktoria a naposledy Horník) musel být v březnu 2010 zbourán, protože majitel se o budovu nestaral. Mezi kinem a obecním úřadem se nacházela budova Živnostenské a obchodní záložny čp. 225 z roku 1928.
Hlavním rekreačním zařízením byl Park oddechu, zřízený počátkem roku 1948 mezi Starou kolonií a Jubilejní kolonií na pozemku o rozloze 6,5 ha. Disponoval sportovním zázemím, pro mládež zde byly zřízeny dva tenisové kurty a volejbalové hřiště a v roce 1949 byl obohacen o srnce, bažanty, několik pávů a drobné ptactvo. Myšlenka vytvořit v parku ZOO byla realizována následujícího roku, kdy byly na jaře postaveny ptačí voliéry. Ke Dni horníků 1950 byl dobudován přírodní amfiteátr s osvětlením a vydlážděným hledištěm. V létě 1951 byl Park oddechu přejmenován na Hornický sad Maxima Gorkého. V lednu 1956 byl zpracován návrh přemístění ZOO do Stromovky ve Slezské Ostravě a od ledna 1960 začaly intenzivní přípravy k stěhování ZOO do většího areálu, jenž byl také vzdálenější od obytných domů, a nehrozilo tudíž riziko zápachu, který především v letních měsících obtěžoval obyvatele Staré a Jubilejní kolonie. V roce 1995 byla dokončena rekultivace prostoru bývalé ZOO s cílem částečného ozdravení krajiny. Park přírodního charakteru s olšemi, javory, jasany, duby a dalšími dřevinami dodnes slouží každodenní rekreaci.
K nejstarším spolkům v Kunčičkách se řadila Skupina odborného hornicko-hutnického spolku Prokop (1895–1903). Činovníky Dělnické vzdělávací a podpůrné jednoty v Kunčičkách (1901–1906) byli výhradně zaměstnanci dolu Alexander, tudíž převážně obyvatelé místních dělnických kolonií. Spolek divadelních ochotníků Jarost sehrál první divadelní představení v listopadu 1906 v hostinci Ferdinanda Glatze čp. 200. Na programu bylo drama Václav Hrobčický Ladislava Stroupežnického. Vedle divadelních her pořádal spolek i další kulturní akce. Rozpuštěn byl výnosem zemské vlády z 27. 8. 1921.
Dělnická tělocvičná jednota vznikla v Kunčičkách 14. 7. 1907 a jednou z prvních spolkových akcí bylo divadelní představení Závěť, drama o třech dějstvích Josefa Štolby, které DTJ sehrála v sále Ferdinanda Glatze. DTJ cvičila ve školní tělocvičně a v sále Lajdolfova hostince čp. 200, v letních měsících v zahradě hostince na letním cvičišti (po roce 1948 Sad Sdružení československo-sovětského přátelství). V roce 1924 si DTJ pronajala pozemek jižně od Nové kolonie, který následně oplotila a upravila na hřiště s šatnami a hudebním pavilonem. Pozornost DTJ byla věnována i dětem, pro něž byl např. 1. 7. 1937 uspořádán dětský den s průvodem kolem Staré kolonie a dolu Alexander s ukončením v Nové kolonii v zahradě U Lajdolfů. Ani okupace nezabránila jednotě organizovat sportovní akce (turnaj v házené 20. 7. 1941 na hřišti DTJ). O přirozeně silném zastoupení dělníků z kolonií v členské základně místní DTJ vypovídá v prvé řadě volba nových funkcionářů: 6. 1. 1929 byli až na jednu výjimku zvoleni do funkcí jen obyvatelé Staré a Nové kolonie. Předsedou byl zvolen horník Karel Buchta ze Staré kolonie čp. 181, který se angažoval ve výboru DTJ již od roku 1919. Převahu ve vedoucích funkcích si udrželi členové z kolonií až do zániku místní organizace v roce 1949, kdy došlo ke sjednocení tělovýchovy a sportu v rámci TJ Sokol.
V roce 1921 se v důsledku rozkolu v sociální demokracii z DTJ vydělila levicová frakce, která 21. 1. 1922 založila Federovanou dělnickou tělocvičnou jednotu se spolkovými místnostmi v Nachrově hostinci čp. 18. Ve volených orgánech FDTJ pravidelně zasedali obyvatelé Staré a Nové kolonie. V roce 1926 byl spolek přejmenován na Jednotu proletářské tělovýchovy v Kunčičkách, která ukončila činnost bez spolkového jmění a s nepočetnou členskou základnou v roce 1938. Pobočka druhé komunistické organizace, Svazu proletářských bezvěrců, vznikla v Kunčičkách 16. 2. 1930. Výměrem Policejního ředitelství v Moravské Ostravě byla její činnost zastavena 28. 7. 1938, jelikož spolek vyvíjel politickou činnost, a porušoval tak působnost vytyčenou stanovami.
Po vzoru okolních obcí byla i v Kunčičkách záhy po vzniku ČSR vytvořena místní sekce Sdružení sociálnědemokratických bezvěrců, která se přednáškami, divadelními představeními a kolportováním protiklerikálních tiskovin stala účinným oponentem Církve římskokatolické a dalších křesťanských vyznání. V roce 1934 se její nástupkyní stala místní odbočka Unie socialistických svobodných myslitelů, která kromě sálu v hostinci Josefa Lajdolfa a hřiště DTJ využívala ke svým akcím rovněž kino Světozor, v němž zazněla řada přednášek z úst redaktora Volného slova Bedřicha Čurdy-Lipovského. Ve druhé polovině třicátých let figurovali až do zániku spolku ve vedení František Mlýnek z Nové kolonie čp. 239, Karel Buchta ze Staré kolonie čp. 181 a Ludvík Šuhaj ze Staré kolonie čp. 229. Podle protokolu z 1. 6. 1940 nevyvíjela odbočka USSM v Kunčičkách žádnou činnost již od roku 1939, členové sdružení postupně opouštěli, a nakonec se dobrovolně rozešli.
Spolkový a společenský život byl v roce 1934 obohacen vznikem Hornické hudby jámy Zárubek-Alexander, jejímž předsedou byl úředník a kapelník František Vítek, jenž funkci zastával až do zrušení kapely 30. 6. 1939. V únoru 1940 byla ustavena Místní skupina pro důl Alexander Jednoty dělníků v hornictví se sídlem v Praze, jejímž předsedou byl zvolen Eduard Krobot z Nové kolonie čp. 216. Také ostatní funkcionáři pocházeli z kolonií v Kunčičkách. Archivní materiály hovoří až o zrušení spolku, který byl vymazán ze spolkového katastru 24. 1. 1947 v důsledku zániku mateřské organizace.
Jednou z posledních předúnorových spolkových organizací byl Sportovní klub Alexander Kunčičky (1946–1950). Mezi jeho funkcionáři se objevili horník Bedřich Liberda z Jubilejní kolonie čp. 488 (pokladník, místopředseda), horník Vilém Michna z Nové kolonie čp. 166 (zástupce a výběrčí) a zámečník Jan Špok ze Staré kolonie čp. 230 (revizor účtů). V roce 1947 se stal jednatelem klubu zámečník ze Staré kolonie čp. 83 Břetislav Balušek. Post předsedy v tzv. akčním výboru v březnu 1948 zastával Vilém Levinský z Jubilejní kolonie čp. 327.
V současnosti ve Staré kolonii dolu Alexander slouží k bydlení čtyři objekty čp. 140, 178, 179 a čp. 240 (bývalý úřednický dům za potokem Pstruží). Objekt čp. 164 je využíván k podnikání. V závěru druhé dekády 21. století proběhly demoliční práce na objektu noclehárny čp. 98. Většina plochy bývalé kolonie byla rekultivační činností zatravněna a osázena stromy.
Za svědky minulosti – Tajemství krevelové Venuše (1986): dokument z cyklu výprav za starou technikou a řemesly, tentokrát o hutnictví a těžbě uhlí; připravili M. Švihálek, T. Krejčík, J. Nekuda a J. Večeřa. https://www.youtube.com/watch?v=xr-FWEBHl8o&t=489s. https://www.youtube.com/watch?v=xr-FWEBHl8o&t=489s.