Název: Sovinec (Kolonie na Sovinci, Osada Sovinec, Osada jámy Jánské na Sovinci, Osada na Sovinci, Karviná-Sovinec, Karviná-Doly Sovinec, Karvín-Sovinec, Karvinná-Sovinec; německy Colonie Sowinez, Sowinec, Sowinietz, Sowinetz, Sowinietz Karwina, v období nacistické okupace Arnoldsdorf; polsky Kolonia Sowiniec, Kolonia Sowinic, Sowiniec, Karwin-Sowiniec)
Poloha: Karviná-Doly, Sovinecká ulice
GPS: 49.8515341N, 18.5021468E
Doba trvání: 1869–1993
Stavebník: Larisch-Mönnichovy kamenouhelné doly a koksovna v Karvinné
Počet obyvatel: 1270 (1921)
Spolky: Centrální potravinové družstvo se sídlem v Lazích, Družstvo dělnického domu v Sovinci, Polski Związek Kulturalno-Oświatowy, Siła, Svaz horníků v Československu
Události a osobnosti: Alfred Kaleta
Autor článku: Radim Kravčík
Hornická kolonie Sovinec se nacházela v severovýchodní části dnešní městské části Karviná-Doly. Na severu a severozápadě hraničila s obcí Doubrava, na západě byla vymezena Karvinským potokem a na východě řekou Olší (Olza). Z jihu přiléhaly ke kolonii polnosti. Ve vzdálenosti zhruba 900 m jihozápadním směrem stával důl Jan-Karel, dnes Důl ČSA. Kolonie patřila důlní společnosti Larisch-Mönnichovy kamenouhelné doly a koksovna v Karviné.
V době založení se kolonie Sovinec nacházela ve dvou katastrálních územích. Menší část (8 obytných domů) byla situována v severovýchodním výběžku katastrálního území Karviná, zatímco většina budov (26 obytných domů) byla postavena v jihozápadní části katastrálního území Staré Město. O připojení sovinecké osady k obci Karviná probíhala jednání mezi samosprávami obou dotčených obcí nejpozději od roku 1921. K definitivnímu přičlenění staroměstské části dělnické kolonie Sovinec ke Karviné došlo až 25. 11. 1925.
Přibližně 500 m jižně od kolonie se nacházela hlavní silnice vedoucí z Karviné do Fryštátu (Fryštátská silnice), k níž směřovaly ze Sovince dvě vedlejší cesty. Podél Fryštátské silnice vedla od roku 1912 trať úzkorozchodné místní dráhy Fryštát – Karviná – Německá Lutyně – Bohumín, na níž se mezi Fryštátem a karvinským železničním nádražím nacházela také zastávka určená pro obyvatele sovinecké kolonie s názvem Sovinec zastávka. Přibližně 1,5 km jižním směrem od kolonie byla situována železniční stanice Karviná nádraží košicko-bohumínské dráhy. U železniční stanice bylo možno nastoupit jak do spojů výše uvedené místní dráhy Fryštát–Bohumín, tak do linek místní dráhy Ostrava–Karviná, která byla v provozu od roku 1909 (od roku 1952 byla propojena s druhou místní dráhou, v šedesátých letech 20. století byl zastaven její provoz v Karviné). Na Fryštátské silnici a silnici Sovinecké byla ve 20. století zavedena pravidelná autobusová linka.
Sovinecká hornická kolonie byla postavena v letech 1869–1889. Katastrální mapa z roku 1876 zachycuje existenci osmi obytných domů čp. 139, 146, 147, 170–173 a 264 situovaných v katastrálním území Karwina. Soupis kapitálových investic ze srpna 1876 zaznamenává mimo jiné také náklady na výstavbu 13 sovineckých obytných domů. Domy čp. 122–124 (později čp. 1516–1518) byly postaveny v letech 1882–1883, budovy čp. 130–135 (čp. 1523–1528) v roce 1885 a domy čp. 149–155 (čp. 1535–1541) v roce 1889. Celkem tak bylo v Sovinci vystavěno 34 obytných dělnických domů čp. 139, 146, 147, 170–173, 264, 75–79, 122–128, 130–135, 148–155.
V kolonii byl použit pouze jeden typ osmibytového obytného domu. Jednalo se o nepodsklepenou obytnou stavbu obdélného půdorysu 10,10 x 30,34 m se čtyřmi vstupy umístěnými na obou delších stranách objektu. Přízemní domy byly zděné, sedlovou střechu pokrývala krytina z pálených tašek a venkovní stěny omítka. Strop nad přízemím tvořila cihlová klenba. Okenní otvory byly původně osazeny obdélnými čtyřkřídlými šestitabulkovými okny. Každý byt sestával z malé předsíně, kuchyňky a obytné místnosti vytápěné kamny. Světlá výška obytných místností činila 3,16 m.
Ke každému bytu přináležela část užitkové zahrady s dřevníkem, která byla oddělena od ostatních zahrad laťkovým plotem. Obyvatelé sovinecké osady brali zpočátku vodu ze studní, vodovod s pitnou vodou byl do kolonie zaveden až v roce 1912. Poté, co se v roce 1925 připojila část staroměstské sovinecké kolonie k městu Karviná, došlo k přečíslování původních staroměstských čísel popisných na nová konskripční čísla: domy čp. 75–79 obdržely popisná čísla 1505–1509, budovy čp. 122–128 a 130–135 získaly nová čísla 1516–1528 a domy čp. 148–155 dostaly číslo popisné 1534–1541.
V průběhu nacistické okupace byly na blíže neurčeném místě v osadě Sovinec postaveny z heraklitových desek provizorní ubytovny, které obdržely konskripční čísla 58, 62, 90, 98, 104 a 124. Každá ubytovna obsahovala 12–14 místností se společnou chodbou, umývárnou a záchody.
Důlní vlivy sílící s rozvojem těžby v průběhu druhé světové války a pokračující zejména po roce 1948 vedly k postupné likvidaci kolonie Sovinec. Těžba dolu ČSA postihla nejprve domy v západní časti kolonie. Prvním z demolovaných kolonijních domů byl objekt čp. 1541, který se již na letecké mapě z roku 1956 nevyskytuje. V průběhu padesátých až devadesátých let 20. století proběhla postupná demolice všech domů v kolonii Sovinec. Posledním obytným domem v kolonii zůstal dům čp. 1537, který byl zbourán v roce 1993.
Kvůli absenci archivních dokumentů ze staršího období můžeme populační poměry kolonie Sovinec analyzovat až na základě dat ze sčítání obyvatelstva v roce 1921. V kolonii tehdy žilo 1270 obyvatel v 34 domech. Teritoriálně pocházelo 90,5 % obyvatelstva z území bývalého Rakouského Slezska, 6,2 % osob uvedlo jako místo narození Halič. Z národnostního hlediska se 66,9 % obyvatel hlásilo k polské národnosti, 24,5 % uvedlo národnost „šlonzáckou“ (298 osob Šlonzák-Čechoslovák, 7 osob Šlonzák-Polák a 6 osob Šlonzák-Němec) a 5,4 % národnost českou či československou. Konfesně bylo obyvatelstvo kolonie z 95,8 % římskokatolického vyznání, 3,9 % osob se prohlásilo za věřící Slezské církve evangelické augšpurského vyznání.
V roce 1921 žilo v kolonii Sovinec 38 % ekonomicky aktivních osob, z nichž 78 % byli muži a 22 % byly ženy. Vedle těchto ekonomicky aktivních obyvatel žilo v kolonii 453 osob mladších 15 let a 20 školáků a učňů starších 15 let, 290 žen v domácnosti, 12 penzistů a penzistek a jeden invalida. Hlavním zaměstnavatelem zde byla důlní společnost Larisch-Mönnichovy kamenouhelné doly a koksovna v Karvinné. Nejvíce obyvatel kolonie pracovalo v dole Jan-Karel (282 osob).
Dvoutřídní polská obecná škola čp. 436 byla postavena v západní části dělnické kolonie Sovinec v roce 1883. V roce 1889 byla kapacita školy rozšířena. Od roku 1903 pronajímal hrabě Jindřich Larisch-Mönnich školu i s vedlejší budovou, hřištěm, zahradou a veškerým inventářem obci Karviná. Důlní vlivy se na budově školy začaly podepisovat v padesátých letech 20. století. V roce 1959 došlo k podepření poškozené západní obvodové zdi, ovšem ve školním roce 1959–1960 již bylo nutné trvale uzavřít tělocvičnu a nad ní ležící učebny. Trhliny ve zdivu byly místy široké až 8 cm a sklepní prostory byly trvale zatopeny spodní vodou. V červenci 1960 byla školní budova v důsledku značného poškození vlivem důlní činnosti uzavřena a v následujícím roce 1961 byla škola stržena.
Česká obecná škola na Sovinci čp. 1562 byla otevřena z podnětu Slezské Matice osvěty lidové ve školním roce 1922/1923 jako expozitura české školy ve Starém Městě. Od roku 1923 fungovala jako samostatná obecná škola, spojená s mateřskou školou. Zpočátku se nacházela v objektu výše uvedené polské školy. Samostatná zděná jednopatrová budova byla pro českou školu postavena v severní části sovinecké kolonie v letech 1925–1926 podle projektu architekta Milana Babušky (1884–1953), projektanta více než dvou set českých školních budov. Škola byla původně čtyřtřídní, od roku 1930 pětitřídní, a spojena byla s mateřskou školou. V roce 1966 byl stav objektu označen jako životu nebezpečný, a proto byl v červnu téhož roku provoz školy ukončen a budova demolována.
Sovinecká osada byla od svého vzniku přifařena k fryštátské farnosti. Přímo v kolonii se nacházela pouze zvoničkou opatřená zděná kaple sv. Josefa. Neudržovaná kaple nejpozději od padesátých let 20. století pustla. Na konci osmdesátých let byla v důsledku důlní činnosti a neuspokojivé údržby značně zchátralá. K demolici kaple došlo v roce 2014.
Dělnický dům čp. 830 se nacházel u obecní cesty vedoucí do Doubravy. Vznikl v letech 1900–1901 jako soukromý hostinec, který nechal postavit Josef Halama. Součástí budovy byl sál s jevištěm o velikosti 115 m2. V roce 1917 Dělnický dům získalo Centrální potravinové družstvo se sídlem v Lazích, které zde zřídilo konzum sítě polského družstevnictví. Od roku 1934 zde provozovala hostinskou koncesi polská tělocvičná organizace Síla (Siła). Během druhé světové války byl podnik uzavřen a budova sloužila německé správě k ustájení koní. Po osvobození vzniklo Družstvo dělnického domu v Sovinci, které obnovilo hostinec i prodejnu potravin. Po únorovém převratu získal na čas správu Dělnického domu Polski Związek Kulturalno-Oświatowy (PZKO). Prodejnu potravin převzal národní podnik Pramen a místnost s výčepem podnik Restaurace a jídelny.
V roce 1961 již užívání místností v budově bránil závadný stav budovy způsobený vlivem důlní činnosti a nedostatečnou údržbou. Do poloviny šedesátých let 20. století byly renovovány komíny, podlaha, stropy a zdi hlavního sálu, protože nejbližší sál v hostinci U Lukášů byl zbourán v roce 1961. Během úřední prohlídky objektu v roce 1969 byly ve všech místnostech nalezeny trhliny, a prodejna Pramen tak musela být přestěhována do jiných prostor. Do konce roku 1980 byl objekt užíván už jen jako sklad drobných a krátkodobých předmětů. Od začátku roku 1981 byla budova opuštěna. V roce 1983 byl bývalý dělnický dům demolován.
V samotném středu kolonie Sovinec stál od osmdesátých let 19. století hostinec čp. 84 (po roce 1925 čp. 1511). Ve druhé polovině devadesátých let 19. století v něm hostinskou živnost provozoval Leopold Grünspann. V první polovině dvacátých let 20. století byl hostinským Karel Rozbroj, kterého v roce 1926 vystřídal Jan Lukáš. V roce 1961 byl společenský sál zbourán, celý hostinec byl patrně demolován v první polovině šedesátých let 20. století.
Střediskem místního veřejného života byl Dělnický dům čp. 830, kde se konaly schůze socialisticky organizovaného dělnictva. Například v červnu 1908 zde sovinečtí horníci schválili rezoluci, v níž se domáhali bezodkladného zřízení polské měšťanské školy v Doubravě. V letech 1913 a 1914 se v domě uskutečnilo hned několik shromáždění dělníků, během nichž byly projednávány požadavky a stížnosti pracovníků koksovny Jan-Karel. Koksaři požadovali zvýšení mezd, poskytování odměn za práci o nedělích, přiznání nároku na nedělní odpočinek a zavedení osmihodinové pracovní doby. V hostinci se scházely také odborové skupiny, které formulovaly své požadavky adresované vedení závodu Jan-Karel. V období hospodářské krize zde zástupci dělnictva podporovali udělování střídavých dovolených namísto propouštění zaměstnanců.
Za druhé světové války byl podnik uzavřen a po osvobození v roce 1945 vzniklo Družstvo dělnického domu v Sovinci, které hostinec obnovilo. V sále se scházeli členové spolku Siła a nově vzniklé místní organizace KSČ a Svazu přátel SSSR. Po únorovém převratu byla správa Dělnického domu načas přidělena PZKO. Po roce 1959 přesídlilo PZKO kvůli špatnému stavu Dělnického domu do budovy polské mateřské školy. PZKO, při němž existovaly dva pěvecké sbory (mužský a smíšený), divadelní skupina, taneční oddíl a knihovna, působilo v bývalé dělnické kolonii Sovinec až do roku 2012.
Dalším centrem společenského a politického života byl hostinec čp. 84 (po roce 1925 čp. 1511). Konaly se v něm společenské akce rozličného charakteru, například hasičské plesy. Za první republiky pořádal odbor Slezské Matice osvěty lidové v hostinském sále matiční plesy, taneční hodiny, které byly v květnu zakončeny společenskou akcí zvanou Věneček, a také koncerty a různé české divadelní hry (Lucerna, Maryša ad.). Pobočka Svazu československé mládeže socialistické tady pořádala besídky a odehrávaly se zde schůze odborářů a horníků z blízkého dolu Jan-Karel. Společenský sál hostince byl v období první republiky rovněž dějištěm různých schůzí a referátů Československé strany sociálně demokratické a Československé strany národně socialistické.
V dělnické kolonii Sovinec čp. 122 (od roku 1925 čp. 1516) se v hornické rodině narodil Alfred Kaleta (25. 3. 1907 – 21. 9. 1988), od roku 1926 člen Jednoty proletářské tělovýchovy. Mládí prožil jako nadšený tělovýchovný pracovník a sportovec. V roce 1928 převzal funkci náčelníka 55. okrsku Federace proletářské tělovýchovy. V roce 1929 se stal členem KSČ a o čtyři roky později organizoval šestačtyřicetihodinovou hladovou stávku v dole Jan-Karel, v jejímž důsledku se stal jako organizátor stávky na celé čtyři roky nezaměstnaným. Od roku 1938 pracoval pro ilegální komunistické hnutí a v roce 1942 odešel tajně do podtatranské oblasti do Podhalí (polsky Podhale), kde vstoupil do řad ilegální organizace polské lidové armády (Armia Ludowa imja Ludwika Waryńskiego), v níž působil jako politický komisař v různých oddílech.
V září 1944 přešel v hodnosti poručíka na Slovensko a stal se členem sovětského partyzánského oddílu Avangarda. Kaleta měl společně s kolegy vybudovat zpravodajskou síť pro získávání důležitých informací v oblasti Karvinska a v Třineckých železárnách, a proto navázal spolupráci s ilegální skupinou zvanou Tempo. Po skončení druhé světové války se stal Kaleta prvním poválečným předsedou MNV v Karviné, přičemž v letech 1945–1946 pracoval jako poslanec Prozatímního Národního shromáždění za KSČ. V parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, kde setrval až do voleb do Národního shromáždění v roce 1948. Před odchodem do důchodu pracoval v Dole ČSA v Karviné. V roce 1966 obdržel za svou dosavadní činnost Řád práce.
Po demolici posledních domů v kolonii Sovinec v devadesátých letech 20. století se uprázdněný areál bývalé dělnické kolonie začal využívat jako pastvina. V současnosti (2022) jsou zde chována stáda hovězího dobytka.
