
Název: Kadov, huť Ludovica Kadov (německy Kadau, Ludovica Hütte Kadau)
Poloha: Kadov
GPS: 49.6327897N, 16.0795881E
Doba trvání: 1651–1874
Stavebník: František Maxmilián Kratzer ze Šensperka, Ústav šlechtičen škola P. Marie školské, Brněnský ústav šlechtičen Panny Marie Školské
Počet obyvatel: asi 65 (1676), 127 (1754), 194 (1798), 229 (1815), 351 (1835), 428 (1850), 431 (1869), 382 (1880), 120 (2000), 150 (2020)
Spolky: 18. století – 1875 cech hutníků a horníků
Události a osobnosti: 1676–1698 spor mezi zaměstnanci a vrchností o nedoplatky mezd a náhrad na straně jedné a dluhy na straně druhé, 1848 vytvoření milice za revoluce 1848
Autor článku: Miloslav Lopaur
V letech 1646–1660 byly na území dnešního Kadova založeny dvě dřevouhelné vysoké pece na výrobu surového železa a litiny. Jedna ze dvou pecí zanikla již před rokem 1720. U jedné z těchto pecí vznikla osada, původně jako součást obce Fryšava. Zakladatel hutí Kratzer ze Šensperka využil k vybudování dřevouhelných vysokých pecí vedle zdánlivě nevyčerpatelných zdrojů dřeva ve zdejších lesích, které byly pozůstatkem pralesa na hranici Čech a Moravy, relativně bohatých nalezišť železné rudy, především limonitu. Jedna z vysokých pecí stála v lokalitě V Huti po celou dobu existence hutí, poloha druhé pece je zvažována v místě Podmedlovského mlýna.
Provoz hutí se neobešel bez potřebného vodního zdroje, kterým byla blízká říčka Fryšávka s vydatným přítokem Medlůvka s rybníky Medlov a Sykovec, plnícími funkci retenčních nádrží. Údolí Fryšávky se táhne v délce 25 km od úpatí Fryšavského kopce (750 m n. m.) až po Jimramov v nadmořské výšce 500 m. V údolí byla soustředěna vodní díla – vysoké pece, hamry, mlýny, pily, sklárny a papírny. Klikaté údolí je lemováno širokými úpatími s lesy i zemědělskou půdou. Zemědělstvím se zde živilo od počátku hutní výroby několik rodin (včetně hutníků) a jejich počet vzrůstal.
V důsledku výrobních a sídelních změn v 18. století se obytný prostor zaměstnanců hutě přestěhoval z kadovské návsi do nových domků na návsi a do místních částí V Huti a Ulice (Hulice). Obec Kadov nemá složité sídelní členění, nicméně v povědomí zůstalo zachováno dělení obce na několik místních částí. V případě Kadova nelze mluvit o obci jako dělnické kolonii s výjimkou pěti chalup v lokalitě V Huti. Nájemní bydlení pro zaměstnance hutí nabízel také kadovský dvůr se čtyřmi bytovými jednotkami. Lokalita Ulice se nachází v jižní části obce, náves v centrální části a V Huti v severní části, která je oproti předchozím lokalitám položena níže mezi náhonem a říčkou. V Huti se nacházely téměř všechny výrobní objekty (až na uhelnu umístěnou ve svahu nad náhonem), k nimž náležel ještě kadovský dvůr za říčkou.
Na konci 17. století se stal Kadov samostatnou obcí, jejíž význam vzrostl po roce 1848, kdy byla ke Kadovu připojena obec Krátká, čímž se stal Kadov se 740 obyvateli jednou z větších obcí v regionu.
Zástavba v Kadově vznikala postupně a přizpůsobovala se měnícím se okolnostem. V letech 1646–1651 byla postavena vysoká pec (Stará pec) s příslušenstvím (milíře, uhelna, sklady, puchýrna, slévárna), k níž přibyla ještě před rokem 1660 druhá vysoká pec (Nová pec). Jedna z pecí byla umístěna v lokalitě V Huti, pod svahem kopce a mezi náhonem a říčkou Fryšávkou. Nad ní byly před rokem 1656 postaveny první čtyři chalupy čp. 14–18 na západní straně návsi. Tak byly položeny základy návsi. Záhy byla postavena panská krčma a u ní volská stanice. Na přelomu 17. a 18. století byla zastavěna i východní strana návsi (čp. 3–5). V letech 1680–1720 došlo k rozdělení půdy mezi obyvateli návsi, z nichž se stali chalupníci, kteří začali hospodařit na větších pozemcích. Postupně tak přestali majitelé chalup na návsi pracovat pro huť a její noví zaměstnanci bydleli v nových domcích, nebo v podnájmu. Pouze pecmistr bydlel v panském domku čp. 20 na horním okraji návsi, postaveném na začátku 18. století.
První stavení byla roubená o jedné světničce, černé kuchyni a komůrce. Hospodářství byla zpočátku velmi malá. Teprve na začátku 18. století došlo ke vzniku gruntů a postavení větších chalup. Archetypem chalupnické usedlosti z první poloviny 18. století byl Pitkův dům čp. 5, zbořený na začátku sedmdesátých let 20. století. Měl síň, černou kuchyň, komoru a světnici. Ke stavení ale patřily i samostatný výměnek, chlévy, kurník, kůlna a stodola.
Během 18. století se pozvolna rozšiřovala zástavba směrem k cestám do Rokytna (místní část Ulice) a do Krátké. Část návsi byla zastavěna novými domky. Nové domky zaměstnanců z 18. století měly jednu světnici, černou kuchyň, síň, komoru a malý přístavek pro prase, slepice a kozu. Některé z příbytků byly velmi skromné, protože neměly ani komoru – říkalo se jim světničky (čp. 7).
Od konce 18. století zažíval Kadov a sousední obce dynamický rozmach daný revolučními změnami v zemědělství, což vyvolalo do té doby nevídanou populační explozi, v Kadově a okolí umocněnou novým rozmachem železářstvím. Došlo k inovacím v technologii hutnictví železa. Vysoká pec byla opakovaně přestavována, byly zavedeny výkonnější měchy, trvalejší podstava pece, nový typ puchýren. Vznikla modelárna, nová formírna, kde se daly vyrábět mimo jiné i cihly, šlosárna a prostornější slévárna a uhelna. Mezi uhelnou a milíři v Kopaninách byla položena kolej. V roce 1839 byla zásadně přestavěna vysoká pec Ludovica (pojmenovaná podle představené nadace baronky Ludoviky Skrbenské z Hříště) a u ní postavena v roce 1841 kuplovna.
S novým rozmachem souvisel stavební boom. Tehdy vznikla lokalita Ulice, kde většinu obyvatel tvořili zaměstnanci hutí. V téže době byly postaveny čtyři domky v lokalitě V Huti, kde také bydleli zaměstnanci hutí. Na návsi přibyly další domky, z nichž část obývali dělníci. Vchodová část domků mohla mít žundr (zvaný na Vysočině barák). V naprosté většině byly domky roubené s kamennou podezdívkou. Štíty byly zdobeny lomenicí a valbičkou. Domy neměly stejnou podobu, pokud nevznikaly ve stejném roce, protože záleželo na stylu stavitelů a tesařů. Standardem byla světnice a komora se síní s černou kuchyní. Část domků byla podsklepena. Značná část domků v Ulici disponovala jen světnicí (takové domky se nazývaly světničky). Naopak lépe bylo vybaveno stavení čp. 42 se dvěma světnicemi a komorou. Současně byl adaptován kadovský dvůr, kde vznikla modelárna a nájemní byty (světnice) se sdílenou kuchyní a komorou. V roce 1864 byla někdejší kůlna přestavěna na šichtmistrovský dům s byty pro šichtmistra, plocmistra a hutního písaře.
Úroveň bydlení v Kadově nebyla dobrá. Ve druhé polovině 19. století rychle docházelo ke zhoršování stavu. Po roce 1835 stagnovala výstavba – přibylo pouze pět stavení. Tento nedostatek byl kompenzován zčásti rozšiřováním stávajících domů (vznik přístěnků, adaptace komor na světnice, nebo přepažení místností). I tak zůstávala situace napjatá. Ve většině domů bydlelo 8–10 osob bez ohledu na to, zda šlo o statek nebo malý domek, což znamenalo, že v některých případech jednu světnici mohlo sdílet i deset osob. V domě čp. 44 se tlačilo 13 osob, v budově čp. 40 až 20 osob a v kovárně čp. 11 neuvěřitelných 28 osob. Obytnými prostorami musely být půdy i komůrky.
Zvláštním vývojem prošla rezidence pecmistrů a slévačských mistrů. Začínali v 17. století ve skromných domcích, později již bydleli v chalupách s malým hospodářstvím (čp. 2, 3 a 20). Od druhé poloviny 19. století se stal plocmistr úředníkem a od roku 1864 bydlel v šichtmistrovském domě, kde měl k dispozici dvě velké místnosti. Oběd mu nosila služka z kuchyně, kterou sdílel se šichtmistrem. Od roku 1864 také v Kadově sídlil šichtmistr, jenž užíval prostorný byt o třech pokojích s kuchyní. V zadním traktu vznikl zděný přístavek se dvěma záchody.
O počtu obyvatel Kadova a zaměstnanců zdejších hutí jsme informováni jen neúplně. V 17. století připadali na každou vysokou pec 1 mistr, 1 tovaryš, 2 přidavači, 1 drtič a 1 uhlíř s pomocníkem. Při dvou pecích to bylo 14 osob bez dvou dalších pomocníků, zámečníka a tří volařů. Veškerou přepravu dřeva, uhlí, rudy i železa zajišťovali robotníci, kterých bylo kolem čtyřiceti. Také pomocné práce při dolování a stavbě milířů museli zajišťovat robotníci. Neznámý je i počet dřevorubců, kteří přímo pracovali pro huť, nebo pro sedláky či město. Vrchnosti byli povinováni odváděním značného množství dřeva. U Kadova pracovalo také 8 havířů, kteří ale bydleli v sousedních vesnicích. V počátcích hutní výroby je počet obyvatel odhadován na 70 osob v 8 domcích. Většina z nich pracovala pro huť a současně hospodařila na půdě. V 18. století počet obyvatel stoupl na 150 osob a na konci století se blížil k 200 osobám. Počet zaměstnanců se o mnoho nezvýšil.
V důsledku vyčerpání snáze dostupných surovinových zdrojů došlo v první čtvrtině 18. století k podstatnému poklesu výroby železa, a tím i k snížení počtu zaměstnanců. Jejich počet pomalu stoupal od roku 1740, jak se zvyšovala výkonnost vysoké pece a okolních hamrů. V roce 1771 u vysoké pece pracovalo 6 dělníků, u puchýren a stoup 4 struskaři, u milířů 4 uhlíři, zámečník, kovář, hlídač a kontrolor hutí, celkem tedy 18 osob. Do vydatných dolů docházelo pracovat až 8 havířů z okolních havířských komunit (Fryšava, Krátká a Samotín). Z těchto údajů vyplývá, že většina obyvatel již přímo pro huť nepracovala, pomineme-li robotní povinnosti a kácení dřeva. V této době se chalupníci a sedláci uživili zemědělstvím a případně domáckým řemeslem.
V 19. století došlo k podstatnému rozšíření výroby železa, což se projevilo navýšením počtu zaměstnanců (1807 = 20 dělníků, 1834 = 27 dělníků). Objevily se zde nové profese – formíř, pucíř, modelář nebo slévač. Po postavení vysoké pece Ludovica, kuplovny a nové slévárny v letech 1839–1844 se počet zaměstnanců prudce zvýšil na 82 osob. U vysoké pece pracovalo 62 zaměstnanců (podavači, slévači, pucíři, struskaři a drtiči rudy), 3 modeláři, 6 zámečníků, 9 uhlířů, hlídač a od roku 1864 3 úředníci (šichtmistr, plocmistr a písař). Z toho velkého počtu zaměstnanců bylo 22 učňů. Čtvrtina zaměstnanců docházela do práce z okolních vesnic.
Zaměstnanci kadovských hutí dostávali od vrchnosti nepatrné příděly půdy, aby mohli zčásti produkovat vlastní potraviny. V první polovině 18. století vzniklo po přidělení další půdy devět samostatných gruntů s výměrou kolem 9 ha. Ve druhé polovině 18. století již neměli majitelé gruntů potřebu pracovat V Huti ani na vedlejší úvazek, protože je hospodářství uživilo. Pro zásobování hutí potravinami hrálo určitou roli založení dvou panských dvorů (kadovský dvůr a Kadůvek) a jednoho mlýna (Podmedlovský mlýn).
Jako obchod a hospoda současně již od poloviny 17. století fungovala panská krčma čp. 19, kterou vlastnila do poslední čtvrtiny 18. století vrchnost. Velké proslulosti dosáhla za rodiny Brázdových, kteří tu žijí od roku 1783 dosud. K panské krčmě v 19. století přibyla ještě jedna hospoda čp. 15, nyní U Janečků. V hospodě se scházeli členové hutnického cechu a pořádali zde taneční zábavy.
S rostoucím počtem zaměstnanců a obyvatel expandoval i počet provozoven. V roce 1869 v obci fungovaly dvě hospody s obchody smíšeným zbožím, nálevna, dva mlýny s pilami a snad s pecnářstvím, pekárna, dvě řeznictví, pět krejčovství, čtyři obuvnictví, dvě kovárny, zámečnictví, šest tkalcovství, dvě stolařství a dvě kolářství.
Exkurendní (poboční) škola původně působila v sousední obci Krátká v pronajaté světničce. Kadovským radním s podporou vrchnosti se podařilo v roce 1858 prosadit přemístění učebny do Kadova. Podmínkou přeložení školy ale bylo postavení nové budovy, což se nepodařilo kvůli náboženským třenicím, protože jak evangelíci, tak katolíci usilovali o vlastní školu. Obecná škola proto fungovala v provizorních podmínkách. Třída byla umístěna v hospodě čp. 15 (nyní U Janečků), kde bydlel také učitel.
Od samotného začátku vyučoval ve škole profesionální pedagog. Učilo se pouze v jedné učebně. Počet zapsaných dětí se pohyboval kolem devadesáti, a proto se vyučovalo ve dvou blocích ráno a odpoledne, vždy po čtyřech hodinách. I tak byla kapacita 45 žáků příliš vysoká. Řada dětí prý musela stát na podlaze nebo před okny. Mnoho dětí také nedocházelo na výuku kvůli značně rozšířené dětské práci. Výuka probíhala výhradně v češtině. V roce 1873, když byla uzavřena hutní modelárna, byla dílna uvolněna pro školní výuku. To ale již přišel konec hutí. V době existence hutí se tedy nepodařilo výrazněji zlepšit zázemí školy. Nová školní budova byla postavena až na začátku 20. století.
Nad ochranou obyvatel bděla v obci zvonice, snad již od počátku 19. století. V Huti byla umístěna pojízdná hasicí stříkačka a členové cechu byli občas cvičeni v protipožární obraně.
Společenský život v obci po dobu trvání hutí příliš neznáme. Společenským centrem rozhodně bývala panská krčma čp. 19, kam docházeli zdejší zaměstnanci a robotníci. Zábavy se mnohdy konávaly nejen v krčmě, ale i na obecní návsi nebo na louce. Místní obyvatelé žili v odlehlé lokalitě a museli se v řadě záležitostí poradit sami, což jim dávalo silný pocit nezávislosti a sounáležitosti. Dohled církví i vrchnosti nebyl úplně možný a obě autority se opíraly o zdejší předáky, kterými byli plocmistr, konšel či půlmistr.
O jejich nezdolnosti svědčí zdlouhavý spor, který vedli zaměstnanci hutí se svou vrchností v letech 1676–1698. Téměř všichni zaměstnanci hutí pod vedením svých mistrů z vysokých pecí a okolních hamrů se dožadovali uznání nároků na nedoplatky mezd a náhrad. Získali podporu dietrichštejnských úředníků z polenského panství, jejichž nezávislé šetření dalo za pravdu místním zaměstnancům, a proto byly dluhy zaměstnanců, které činily mnoho stovek zlatých (30 až 40 krav), zrušeny.
Zvláštní problém představovaly zdejší náboženské poměry. Většina místních obyvatel byla tajnými evangelíky. Svou víru si udrželi i přes misijní činnost zdejších kněží a přes postihy v podobě vězení v pevnosti, mrskání nebo alespoň zabavování evangelických knih. V Kadově byla samospráva i vedení hutí ve druhé polovině 18. století v rukou tajných evangelíků, kteří byli v předvečer tolerančního patentu organizováni. Vedl je zdejší rychtář a kontrolor hutí Jan Brázda z usedlosti čp. 15 a 19.
Římskokatoličtí zaměstnanci byli organizováni v cechu, jehož svatyní byl sněženský kostel sv. Kříže. Cech měl bratskou pokladnu, do níž přispívali všichni zaměstnanci. Z jejich prostředků se měly hradit výdaje rodin v případě nemoci. Cech měl rovněž svou hudební kapelu.
Po vydání tolerančního patentu v roce 1781 ovládli politický život v obci evangelíci a jejich převaha ve veřejném životě obce trvala až do druhé poloviny 19. století. Náboženské třenice měly dozvuky až do poloviny 20. století. Od 19. století docházelo ale ke konfesnímu míšení rodin a konverzím evangelíků ke katolictví. V roce 1880 se počet katolíků a evangelíků vyrovnal. Mezi doklady třenic patří spory kolem školy, v nichž obě frakce trvaly na konfesijní škole. Následkem konfesních rozporů byla skutečnost, že se nepodařilo postavit novou školní budovu. Náboženské rozpory rozdělovaly až do konce 19. století i kadovskou radnici.
Výše zmíněný kadovský cech hutníků sehrál důležitou roli v revoluci 1848. Ujal se pořádkové služby a organizoval manifestace na podporu ústavy. Významně na sebe upozornil tehdejší kadovský radní a pozdější starosta František Brázda z usedlosti čp. 19, který byl zdatným řečníkem a svým vystoupením v Novém Městě na Moravě zmařil konání voleb do všeněmeckého parlamentu ve Frankfurtu nad Mohanem. Kromě rodiny Brázdovy v Kadově po desetiletí žily hutnické rody Dítětových, Dobrovolných, Friedrichů (původně skláři), Lorenců, Sýsů, Veselských, Vinšů, Stambergů a Žaloudků.
Po uzavření hutních provozů v roce 1874 došlo k rozprodeji jednotlivých objektů do soukromých rukou. Hutní objekty byly postupně rozebrány a obytné domy zaměstnanců byly v průběhu dlouhé doby přestavěny a zadaptovány. Do současnosti se dochovaly následující objekty: kadovský dvůr čp. 1 s přestavěnými byty a stájí, sídlo šichtmistra a plocmistra čp. 5 opravené a adaptované k bydlení. V místní části V Huti stojí přestavěná šlosárna a tři chalupy zaměstnanců čp. 44, 45 a 32 ze začátku 19. století. Roubené stavby s kamenným základem, s přírodní barvou roubení nebo „v kožichu“, ve dvou případech s částečně dochovanou lomenicí ve štítě, mají dnes moderní krytinu a interiér rekonstruovaný pro rekreační účely. Na návsi je dochována přestavěná panská krčma čp. 19 se sklepem a komorou z 18. století a dva domky proti hospodě, z nichž stavení čp. 42 bylo restaurováno. V části Ulice zůstaly zachovány nebo zrekonstruovány zaměstnanecké domky čp. 24, 25, 27 a 34. U krátecké silnice a kadovského dvora se dochovaly dva kamenné klenuté mosty z přelomu 18. a 19. století.
Před rokem 1970 došlo k zapsání šestnácti staveb do seznamu nemovitých kulturních památek. Většina z nich byla spojena s minulostí železáren, některé však byly podstatně přestavěny. Mezi původními obyvateli existuje silné povědomí o slavné minulosti. V místě hutí byl v roce 2001 odhalen pomník železáren a jednotlivé lokality jsou opatřeny dřevěnými cedulemi. K dějinám hutí vydala obec Kadov dvě publikace a uspořádala hned tři výstavy v letech 2001, 2011 a 2016. V roce 2023 by se měly v obci realizovat informační tabule o provozu hutí (doly, vysoká pec, zaměstnanci).