Thonetovy byty

Název: Thonetovy byty
Poloha: Vsetín, ulice 4. května
GPS: 49.3439353N, 17.9870139E
Doba trvání: osmdesátá léta 19. století – devadesátá léta 20. století
Stavebník: firma Thonet
Počet obyvatel: 155 (1890), 289 (1910), 304 (1921)
Spolky: Dělnická tělocvičná jednota (1894), Sdružení pracujícího lidu Pokrok (1897), Kroužek Kosů (1900), Česká sociálně demokratická strana dělnická (1905)
Události a osobnosti: Richard Fryčaj/Fricsay starší, Richard Fryčaj/Fricsay mladší, Ferenc Fricsay

Autor článku: Pavel Mašláň

Mapa Vsetína z druhé poloviny čtyřicátých let 20. století s vyznačenými dělnickými koloniemi firem Kohn, Reich a Thonet (Muzeum regionu Valašsko, úprava Pavel Mašláň).
Veduta Thonetovy továrny ve Vsetíně (Muzeum regionu Valašsko).
Pohled na továrnu Thonet ve Vsetíně na začátku 20. století (Muzeum regionu Valašsko).

Prostorové souřadnice

Kolonie byla situována na pravém břehu Bečvy v blízkosti vsetínského pivovaru u Thonetovy továrny na nábytek z ohýbaného dřeva. Obytné domy stály v řadě podél cesty směřující ze Vsetína do Valašského Meziříčí, a to v místech dnešní ulice 4. května.

Stavební vývoj

V roce 1868 uzavřela firma na výrobu ohýbaného nábytku Thonet smlouvu se vsetínským velkostatkem na dodávky dřeva. Proto si ve Vsetíně pronajala i místní pilu. Po uvolnění bývalého vrchnostenského dvora firmou Kohn se společnost Thonet rozhodla provozovat ve Vsetíně vlastní továrnu. Výroba začala v roce 1873 a továrna měla své filiálky i v nedalekém Hovězí a Liptále. Mimoto na Vsetínsku vlastnila továrnu v Halenkově. V roce 1891 se firma Thonet stala vlastníkem vsetínského velkostatku, který zakoupila hlavně kvůli jeho lesům. Od roku 1898 začala ve Vsetíně fungovat v blízkosti továrny ještě firemní slévárna a strojírna.


V továrních bytech bydleli většinou kvalifikovaní dělníci či úředníci. Méně kvalifikovaná síla docházela do továrny z okolních vesnic, nebo si hledala podnájem ve Vsetíně. Autorem návrhů dělnické kolonie Thonetovy továrny byl vsetínský stavitel Michal Urbánek (29. 9. 1849 – 26. 3. 1923). První obytné domy pro dělníky postavila firma Thonet v osmdesátých letech 19. století. Jednalo se o čtyři jednopodlažní domy obdélného půdorysu, z nichž ty největší měly až 12 bytových jednotek. V devadesátých letech byly postaveny další čtyři obytné domy. Opět to byly domy obdélného půdorysu, většinou však byly zděné a jen menší dvoubytový dům měl hrázděnou konstrukci vyplněnou cihlami. Domy pokrývala šindelová krytina. Většina bytových jednotek byla tvořena předsíní, komorou, kuchyní a světnicí. Tyto domy byly spojeny do jedné řady. Po roce 1900 byly postaveny ještě dva čtyřbytové domy, v nichž byli většinou ubytováni pracovníci Thonetovy slévárny a strojírny. Ke každému domu v kolonii patřil společný dvůr a dřevěná kůlna, rodiny měly k dispozici suché záchody. Úhrnem měla kolonie před první světovou válkou deset společných domů čp. 281–284, 290, 293, 296, 299, 300 a 772 s přibližně šedesáti byty.


Po fúzi firmy Thonet se společností Mundus-Kohn v roce 1925 vznikla akciová společnost Thonet-Mundus. Výroba v Thonetově továrně ve Vsetíně byla zastavena a přenesena do Kohnovy továrny stojící na protějším břehu řeky Bečvy. V roce 1930 v továrně pracovalo 630 dělníků, což bylo výrazně méně než před válkou, kdy u Kohnů pracovalo necelých 1300 a u Thonetů 700 dělníků. Za hospodářské krize byla výroba v dubnu 1932 ukončena a dělníci propuštěni.

Bývalá strojírna a slévárna firmy Thonet, za níž stojí dělnické domy, na fotografii z roku 1969 (Muzeum regionu Valašsko).

Populační poměry

V nábytkářské továrně Thonet nalezli zaměstnání lidé z okolních obcí. Na venkově byly najímány hlavně nekvalifikované pracovní síly. Většina zaměstnanců byla mladší 40 let a téměř polovinu z osazenstva tvořily ženy. V roce 1890 žilo v kolonii podle sčítacích operátů sčítání obyvatel 155 obyvatel. Do roku 1910 stoupl jejich počet na 289 osob. Po skončení první světové války zde již žilo 304 obyvatel (1921). Kolonii obývali především kvalifikovaní zaměstnanci – mistři, strojníci a jiné odborné pracovní síly.

Okolí kolonie a občanská vybavenost

Město Vsetín zažilo ve druhé polovině 19. století velký růst a stalo se díky rozvoji průmyslu největším městem na Valašsku. S nárůstem počtu obyvatel na přelomu 19. a 20. století se začala zlepšovat i občanská vybavenost. Ve Vsetíně byly postaveny větší školy, ve městě byl zaveden vodovod a v roce 1911 byla otevřena i nová nemocnice. Ve městě začalo fungovat několik větších obchodů i množství hostinců. Samotná kolonie nebyla vybavena žádnými obchody ani hostinci. Její obyvatelé docházeli za nákupy či zábavou do města, hlavně na nedaleké Dolní náměstí, které se stalo v 19. století centrem Vsetína.


Dělnictvo všech vsetínských továren se setkávalo v Dělnickém domě, jehož stavbu inicioval spolek Pokrok v roce 1898. O rok později úřady Dělnický dům, vybudovaný nákladem 40 000 zlatých, zkolaudovaly. V Dělnickém domě byl provozován hostinec, obchod, velký sál a sídlo zde měly dělnické spolky a odborové organizace. Pravidelně v něm byly pořádány přednášky, divadelní představení či koncerty.

Kolonie na fotografii z roku 1990 (Muzeum regionu Valašsko).

Společenský, spolkový a politický život

Ve Vsetíně, který byl regionálním centrem zpracování dřeva, působilo několik spolků v čele s dělnickými organizacemi. Prvním českým spolkem byl vzdělávací spolek Snaha, založený v roce 1872. Spolky sdružující hlavně dělníky začaly vznikat ve městě koncem 19. století. Jednalo se o Dělnickou tělocvičnou jednotu (1894) a Sdružení pracujícího lidu Pokrok (1897). Rozkolem ve spolku Pokrok vznikl o rok později Křesťansko-sociální vzdělávací spolek politicky konzervativních dělníků a národněsocialistický Kroužek Kosů (1900), který na rozdíl od Křesťansko-sociálního vzdělávacího spolku s Pokrokem nadále spolupracoval. Společnou iniciativou dělníků vznikl Dělnický spotřební spolek (konzum)


V roce 1905 byla v Dělnickém domě ustavena i místní organizace české sociálnědemokratické strany dělnické. Někteří dělníci byli i členy místní pobočky Odborného spolku dřevodělníků (1898). Po skončení první světové války založili dělníci a úředníci ze vsetínských továren Všeobecný potravní spolek Úspora, který měl mimo obstarávání potravin a zboží také stavět obytné domy pro své členy. Nemáme ovšem doklady o tom, že by se posledně jmenovaný spolek fungující v letech 1919–1923 realizoval i na poli bytové výstavby.

Kolonie před asanací na fotografii z počátku devadesátých let 20. století (Muzeum regionu Valašsko).

Významné události a osobnosti

Jedním z nejvýznamnějších obyvatel závodní kolonie firmy Thonet byl kroměřížský rodák Richard Alois Fryčaj (27. 3. 1866 Kroměříž – 16. 3. 1945 Budapešť), který v devadesátých letech s manželkou Amalií (*1868), synem Richardem a tchyní Eleonorou Zapletalovou obýval bytovou jednotku v podnikovém domě čp. 284. V Olomouci absolvoval kapelnickou přípravku a pod pseudonymem F. R. Vsacan působil v čele První kroměřížské hudební školy, svého hudebního ústavu, jehož studenti a absolventi účinkovali i pod taktovkou Antonína Dvořáka během jeho pravidelných návštěv Kroměříže. V roce 1889 se Fryčaj přestěhoval za prací do Vsetína, kde stanul v čele tovární kapely Thonet a hudebního a pěveckého odboru spolku Snaha.


O Fryčajově budoucnosti rozhodla návštěva císaře Františka Josefa I. ve firmě Thonet v 1896. Fryčajovo vystoupení v čele závodní kapely mocnáře zaujalo natolik, že mu bylo nabídnuto místo vojenského kapelníka. Až do konce života spojil Richard Fryčaj své aktivity s uherskými a maďarskými vojenskými dechovými hudbami ve Stoličném Bělehradě, Velkém Varadíně a Budapešti. V roce 1902 přijal uherské občanství a v roce 1913 se podruhé oženil s Bertou Lengyel, Maďarkou židovského původu, která mu jen několik dnů po výbuchu první světové války porodila syna Ference. Zatímco Richard Fryčaj/Fricsay zůstal i po válce vojenským kapelníkem, učitelem hudby, ředitelem královské honvédské hudby a v rozhlase účinkoval ještě v roce 1944, jeho mladší syn Ferenc (1914–1963) po studiích u Zoltána Kodályho směřoval ke strmé mezinárodní kariéře jednoho z nejvýznamnějších dirigentů 20. století. Vrcholem krátkého profesního života Ference Fricsaye, přervaného zákeřnou nemocí, bylo jeho působení v Berlíně a Mnichově. Zanechal po sobě desítky nahrávek s Berlínskými filharmoniky, Německým rozhlasovým symfonickým orchestrem Berlín a Vídeňskými symfoniky, dodnes ceněných hudební kritikou a posluchači. Kariéře vojenského kapelníka a učitele hudby zůstal věrný i Ferencům starší bratr Richard (1888–1961).

Vojenský kapelník Richard Alois Fryčaj (Muzeum regionu Vsetínsko).

Aktuální stav

Po uzavření továrny na nábytek zůstaly obytné domy nadále obydleny bývalými zaměstnanci. Se zahájením nové bytové výstavby po druhé světové válce se obyvatelé začali stěhovat do moderních bytů. Kolonijní domy se právě tehdy staly majetkem města. Od sedmdesátých let 20. století začaly být do domů stěhovány romské rodiny, přicházející do města hlavně z východního Slovenska. Z bývalé kolonie se stala (řečeno dnešní terminologií) sociálně vyloučená lokalita. Město již obytné objekty neopravovalo, a proto došlo k jejich rychlé devastaci, a nakonec v devadesátých letech i demolici.

Odkazy

Ferenc Fricsay, dostupné z: http://www.ferenc-fricsay.net/.

Vsetínská ulice 4. května v místech, kde stále dělnická kolonie firmy Thonet (autor Pavel Mašláň).

Prameny a literatura

  • Státní okresní archiv Vsetín: fond Archiv města Vsetín.
  • BALETKA, Ladislav – PAŠTIKOVÁ, Jana: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku. Žehušice: Městské knihy 2007.
  • BALETKA, Ladislav: Dřevo jako fenomén industrializace východní Moravy. In Claus Pese – Ursula Peters (eds.): Princip Thonet: od ohýbaného dřeva k trubce. Nürnberg: Germanisches Nationalmuseum 1989, s. 111–119.
  • BALETKA, Ladislav: Vsetín, město a čas. Vsetín: Masarykova veřejná knihovna 2008.
  • BRYOL, Radek: Dělníci výroby ohýbaného nábytku v podhůří Hostýnských vrchů. Rukopis magisterské diplomové práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav evropské etnologie 2013.
  • FERNAND, Vilém: Kronika vsetínského panství. Vsetín 1960. Uloženo v Muzeu regionu Valašsko (strojopis, český překlad R. Pavlík).
  • JEMELKA, Martin: Příliš krátký život Ference Fricsaye. Harmonie 3. 3. 2017, dostupné z: https://www.casopisharmonie.cz/studie/prilis-kratky-zivot-ference-fricsaye.html.
  • NEKUDA, Vladimír (ed.): Okres Vsetín: Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko. Valašské Meziříčí: Hvězdárna Valašské Meziříčí 2002.
  • PAVLÍK, Richard: Kronika města Vsetína z let 1850–1930. Vsetín 1960. Uloženo v Muzeu regionu Valašsko (strojopis).
  • UHLÍŘ, Jiří: Thonet. Porýní – Vídeň – Morava. Olomouc: Muzeum umění 2001.
  • UHLÍŘ, Jiří: Semper Sursum Jacob & Josef Kohn, první rakouská akciová společnost na výrobu nábytku z ohýbaného dřeva, Mistři secese a moderny. Olomouc: Muzeum umění Olomouc 2005.
  • VÁCLAVEK, Matouš: Dějiny města Vsetína a okresu Vsackého. Vsetín: J. Slovák 1901.