Název: Dělnická kolonie firmy S. Katzau
Poloha: Náchod-Babí, Na Vyšehradě čp. 154–161
GPS: 50.431344, 16.185363
Doba trvání: 1931 – dosud
Stavebník: S. Katzau, přádelna bavlny Náchod / Spinnerei S. Katzau Nachod
Počet obyvatel: 50 (koncem třicátých let 20. století)?
Spolky: SK Katzau Babí – M. Poříčí
Události a osobnosti: Adolf Loos, Hugo Moller, Hans Moller, Erich Moller
Autor článku: Martin Jemelka
Zaměstnanecká kolonie přádelny S. Katzau v Náchodě (Spinnerei S. Katzau Nachod / S. Katzau, přádelna bavlny) byla postavena nedaleko státní hranice na terénním ostrohu nad řekou Metují v horní části ulice Na Vyšehradě, a to na vrcholu kopce Babí ve stejnojmenném katastrálním území, vzdáleném přibližně 2 km od středu Náchoda. Dopravní dostupnost lokality byla zajištěna nejbližší železniční zastávkou Náchod-Běloves na dnešní trati Týniště nad Orlicí – Otovice zastávka.
Investorem dělnické kolonie byl Hans Moller, který s rodiči a bratrancem zdědil v polovině dvacátých let přádelnu S. Katzau. Přádelna lnu se 4000 vřeteny pro více než 700 zaměstnanců byla u železniční trati do Hronova založena již v roce 1864 náchodským textilním podnikatelem Izákem (Isaacem) Danielem Pickem (1824–1900), který ji po bankrotu v roce 1869 prodal vídeňskému podnikateli Simonu Katzau (1809–1873). Po jeho smrti zdědili podnik adaptovaný na přádelnu bavlny Simonovi synové Dr. Felix Katzau (1848– 1926) a Richard Katzau (1849–1924). V devadesátých letech 19. století přádelna zaměstnávala kolem 400 dělníků, před první světovou válkou již takřka dvojnásobek. Počet vřeten se do roku 1907 vyšplhal na dvacet tisíc.
Po vzniku Československa firmu provázely výrobní potíže a v roce 1922 v závodě proběhly stávky. V roce 1926 převzali podnik Hugo a Alice Mollerovi (Alice byla neteří Felixe a Richarda Katzauových), jejich syn Hans Moller a synovec Erich Moller. Ještě před vypuknutím druhé světové války byla firma arizována. Od roku 1943 byly tovární budovy využívány k výrobě a opravě motorů letecké společnosti Deutsche Lufthansa AG. Po válce byl podnik znárodněn a přičleněn k náchodskému závodu Tepna. Až do roku 1992 zde působil pobočný závod Tepna 02. Následně byl areál využíván ke skladování potravin, a nakonec v něm zakotvilo několik menších podnikatelských subjektů.
V polovině dvacátých let minulého století oslovil Hans Moller tehdy již věhlasného architekta Adolfa Loose s nabídkou projektu menší rodinné vily ve vídeňské městské části Pötzleinsdorf. V roce 1928 byla Mollerova vila manželů Hanse a Anny Mollerových dokončena. Další nabídkou spolupráce adresovanou Loosovi byl projekt dělnické kolonie přádelny S. Katzau v Náchodě-Babí. Jako investor byl pod projektem podepsán Hans Moller, projektovou dokumentaci vyhotovil Loosův asistent Heinrich Kulka. Přestože k projektu firemní kolonie v Babí není dochována původní stavební dokumentace (v pozůstalosti Ludwiga Münze v Albertině jsou k dispozici jen původní půdorys a vrstevnicový plán nerealizovaného návrhu tří samostatných dvojdomků s 12 bytovými jednotkami), stavební analogie se staršími vídeňskými projekty (řadový dům z roku 1921 ve čtvrti Heuberg) a s mladšími realizacemi ve Vídni (čtyři obytné objekty Werkbundsiedlung ve Woinovichgasse z roku 1932) jednoznačně hovoří ve prospěch autorství Adolfa Loose. Stavebními pracemi byla pověřena náchodská stavební firma Oskar Goldschmidt & Antonín Hartmann, která mj. realizovala Jiráskovo divadlo v Hronově (1931) či některé lehké objekty pohraničního opevnění (1937–1938).
Výstavbě Loosovy zaměstnanecké kolonie v dnešní ulici Na Vyšehradě čp. 154–161 předcházelo postavení pěti obytných objektů pro dělníky čp. 60, 67, 68, 95, 98 ve svahu kopce při cestě na Horní Babí a dále do centra. Podle projektu vídeňského architekta Viktora Postelberga (1869–1920) byly po roce 1908 postaveny v ulicích Broumovské a Na Vyšehradě poštovní budova se čtyřmi dělnickými byty a dělnické domy, jejichž blízkost mateřskému průmyslovému závodu zkracovala docházku za prací.
Řadová obytná stavba o osmi domech v jednom stavebním bloku s deseti bytovými jednotkami byla postavena v letech 1928–1931. Nepodsklepený dvoupodlažní objekt s plochou střechou, na obou stranách ukončený předsunutým rizalitem, byl po vzoru Loosova dělnického domu ve vídeňském Heubergu koncipován jako zahradní dům napojený na zahradu s hospodářským zázemím mimo dům. Důraz kladený investorem na finanční stránku výstavby umožnil oživit starší projekt z Heubergu a současně použít principy tzv. Systému Loos (1921), spočívající ve stavební unifikaci, energetické úspornosti sdíleného bočního zdiva (dům s jednou stěnou), striktním dělením obytné a rekreační zóny a přenesení nosné funkce zdiva na dvě příčné zděné zdi, odlehčující zbývající části nosných konstrukcí, a umožňující tak zavěšení podélných zdí bez základů na nosné zdi. Vlastní stavební konstrukce byla vyplněna cihlovým zdivem a hladce omítnuta.
V krajních dvoupodlažních rizalitech vždy se dvěma bytovými jednotkami byly situovány čtyři jednopodlažní bytové jednotky, šest dvoupodlažních bytových jednotek bylo umístěno ve vnitřní části objektu a mělo podobu tří zrcadlově obrácených dvojdomků. Bytové jednotky v bočních rizalitech byly v jednotlivých podlažích v podstatě identické, až na zkrácenou chodbu a zvětšený pokoj orientovaný do ulice. Tvořeny byly úzkou vstupní chodbou vedoucí do zmenšeného zádveří, dvěma malými pokoji, WC a „dvojmístností“ na ploše obývacího pokoje a kuchyně s koupelnou. Bytové jednotky včetně koupelnového boileru vytápěla centrálně situovaná kamna v průchodu mezi „dvojmístnostmi“. Druhé nadzemní podlaží bylo přístupné krátkým jednoramenným schodištěm s železným zábradlím.
Bytové jednotky ve vnitřní části obytného bloku odlišovaly od bytových jednotek v krajních rizalitech počet a uspořádání obytných místností. V přízemí byla situována hlavní obytná a společenská část bytové jednotky, v patře naopak ložnice a privátní místnosti. Dobovému standardu zaměstnaneckého, zvláště dělnického bydlení se bytové jednotky řadové zástavby v Babí vymykaly celou řadou detailů. Ty vzešly z Loosovy ambice implementovat nároky středních vrstev na bydlení pracujících, k nimž je nutno počítat i střední management přádelny S. Katzau, který tvořil původní vrstvu zdejších obyvatel. Právě jim sloužila dvoukřídlá špaletová okna s bílým nátěrem, bíle smaltované plechové vany v koupelnách a umyvadla v úzkých chodbách vedoucích do dvora, vestavěné skříně a povrchové provedení nábytku v mahagonovém laku, který interiérům propůjčoval lesk bytových poměrů vyšších vrstev. Značný důraz byl projektantem Loosem kladen na propojení obytné zóny se zelení a zahradou v zadní části domu, kde bylo na betonovém dvorku umístěno malé hospodářské zázemí.
Závodní kolonie byla elektrifikována podnikovou rozvodnou sítí vedenou přímo z továrny. Elektrorozvodný pilíř mezi okny čelní fasády byl přistavěn až dodatečně a nutno přiznat, že na úkor esteticky jednoduché fasády. Vodovodní síť byla vedena ze studny u pošty přes čerpadlo do vodárny, která byla postavena v sousedství kolonie již v době její výstavby.
Počet a strukturu populace dělnické kolonie přádelny S. Katzau můžeme zatím jen odhadovat. První obyvatelé se do kolonie nastěhovali až v roce 1931, tedy rok po posledním meziválečném sčítání obyvatel Republiky československé. Na konci třicátých let mohlo žít v deseti bytových jednotkách pro přední dělníky a střední management přádelny firmy S. Katzau v Babí odhadem 50 osob. Dnes lokalitu obývá přibližně 30 obyvatel.
V roce 1936 opanoval Babí čilý stavební ruch, který ovšem nevěstil nic dobrého. V rámci vojenské obrany československých hranic byla zahájena výstavba tzv. linie obranného opevnění generála Husárka. V Babí bylo postaveno pět železobetonových pěchotních srubů N-S 86 – N-S 90 s krycími názvy Havlíček, Les, Transformátor, Dvoják a Lom, které kopírovaly dva sledy lehkých objektů vzor 37, obecně nazývaných kulometná hnízda nebo též řopíky (podle Ředitelství opevňovacích prací). Dnes nepřístupný pěchotní srub N-S 87 Les byl určen k palebné obraně prostoru údolí řeky Metuje. Dvoupodlažní pěchotní srub N-S 86 Havlíček pro čtyřiadvacetičlennou posádku mířil na silnici do Hronova a protisvah od Dobrošova směrem k Metuji v Bělovsi. Pěchotní srub N-S 89 je dnes obklopen soukromou zástavbou, podobně jako níže položený bunkr E2/31/D1. Na staveniště byly sice vpuštěny jen politicky spolehlivé a důkladně prověřené osoby, výstavba obranného opevnění však na sklonku třicátých let rozhodně přispěla ke zvýšení místní zaměstnanosti.
Ve třicátých letech minulého století, kdy byla postavena zaměstnanecká kolonie přádelny S. Katzau, působila v Babí celá řada spolků a volnočasových organizací, do nichž byli zapojeni rovněž zaměstnanci přádelny a obyvatelé kolonie. Vedle TJ Sokol a Dělnické tělocvičné jednoty to byl Klub dělnických cyklistů M. Poříčí – Babí, a zvláště SK Katzau Babí – M. Poříčí (dnes SK Babí, z. s.), který se mezi zmiňovanými subjekty ukázal být nejživotnějším. Počátky SK Katzau Babí sahají do roku 1933. Po druhé světové válce byl fotbalový klub přejmenován, a to nejprve na Jiskra Babí (1945–1959) a poté na TJ Tepna Babí (1959–1992). V roce 2019 klub v šesti družstvech sdružoval 115 členů, mezi nimiž měla převahu mládež do 18 let (70 klubových členů).
Architekt a teoretik architektury Adolf Loos (10. 12. 1870 Brno – 23. 8. 1933 Kalksburg u Vídně), brněnský rodák s jihlavskými kořeny, Náchod a Babí nejspíše nikdy nenavštívil. Od poloviny dvacátých let stále častěji churavěl, a od roku 1928 musel dokonce zakázky předávat svým asistentům a společníkům. Závěr jeho plodného uměleckého života poznamenalo obvinění ze sexuálního obtěžování dívek, které mu stály modelem (1928), a příznaky syfilis. Když v srpnu 1933 zemřel, uzavřelo se jeho rozsáhlé architektonické dílo, v němž hrály důležitou roli realizace v Loosových rodných českých zemích. Vedle rodinných domů a vil v Brně (1900), Novém Jičíně (1907) a Praze (1930, 1932) to byly objekty rafinerie cukru (1916), hrušovanské vily (1916) a zámečku v Brně JUDr. Viktora Bauera a řada domů a interiérů v Plzni (1928–1931). Podniková kolonie v Babí je Loosovým jediným realizovaným projektem v českých zemích, který byl věnován bydlení pracujících vrstev.
Podniková kolonie v Babí vděčí za svůj vznik podnikatelským aktivitám rodiny Mollerovy. Hugo Moller (1865 Opava – 1945 Izrael) byl od roku 1893 prokuristou přádelny S. Katzau a posléze i jejím veřejným společníkem. Mollerova manželka Alice byla neteří Felixe a Richarda Katzauových, po jejichž smrti přešla přádelna do rukou rodiny Mollerovy. Hans Moller (1895 Vídeň – 1962 Izrael) uzavřel v roce 1924 sňatek s výtvarnicí a členkou Bauhausu Anny Wottitzovou (1900 Vídeň – 1945 Haifa), pro niž nechal ve Vídni postavit Vilu Moller. Do vedení podniku v Babí nastoupil Hans Moller v polovině dvacátých let minulého století s bratrancem Erichem Mollerem (1895 Opava – 1995 Izrael). Právě Erich, který se během zajetí na Sibiři v době první světové války seznámil s ideály sionismu, naučil hebrejsky a konvertoval k judaismu, založil počátkem třicátých let v Palestině nedaleko Haify jižně od Kiryat Ata textilní továrnu Ata. Továrna byla postavena za účasti československé firmy Škoda a vybavena dělnickou kolonií a sociálním zařízením na úrovni předních evropských průmyslových závodů.
Po nástupu Hitlera k moci emigroval do Palestiny nejprve Erich Moller s manželkou Helenou a synem Jonathanem (1934). V roce 1938 jej následovali další členové rodiny Mollerovy. Hans převzal vedení obchodního a finančního sektoru závodu Ata a po otcově smrti stanul s Erichem v čele podniku, který prosperoval díky erárním zakázkám britské armády (uniformy, spodní prádlo, obytné stany ad.). Po válce opustil Erich pro neshody rodinný podnik a založil si se synem Jonathanem novou továrnu Moller Textilie ve městě Nahariya, která produkovala tkaniny, ručníky, ubrusy a záclony. Erich Moller setrval v podniku až do roku 1995. V současnosti je závod Moller Textilie pobočným podnikem společnosti Delta Galil, která jej odkoupila po poklesu poptávky po textilním zboží důsledkem východoasijské konkurence.
Dělnická kolonie přádelny S. Katzau v Náchodě-Babí je dochována v plném rozsahu. Jednotlivé objekty jsou dnes v soukromém vlastnictví, a nejsou proto přístupné veřejnosti. Přes pozdější úpravy a adaptace (dřevěné obložení fasády, plastová okna, pouliční osvětlení ad.) je dosud dochováno mnoho původních prvků v exteriéru i interiérech, nejvíce nejspíše v budově čp. 163, jejíž majitelé se rozhodli respektovat původní podobu vnitřních prostor. Zahrady dnes slouží pouze relaxaci a nikoliv doplňkovému hospodaření. Vedle původní garáže z třicátých let přibyla nová garážová stání. Domy čp. 158 a 159 jsou evidovány v soupisu nemovitých kulturních památek pod evidenčními čísly 1000160748 a 1000160749. Jsou považovány za vynikající ukázku dělnického bydlení s plným využitím prostoru pro jednoduché a účelné sociální bydlení. Ve východních Čechách platí tyto objekty přes všechny pozdější úpravy za ojedinělé dílo zakladatele moderní architektury Adolfa Loose.
