Název: Na Krejcárku (Krejcárek)
Poloha: Praha 3 – Žižkov, severní svah žižkovského hřebenu mezi ulicemi Novovysočanská a Na Balkáně
GPS: 50.0952208N, 14.4785025E
Doba trvání: 1922 – druhá polovina sedmdesátých let 20. století
Stavebník: privátní stavebníci
Počet obyvatel: 737 (1930), 468 (1956)
Spolky: Stavební družstvo Krejcárek, Svaz přátel SSSR, místní organizace KSČ, Občanský výbor
Události a osobnosti: Václav Kozák, film Svatej z Krejcárku (1969)
Autor článku: Barbora Gurecká a Martin Dolejský
Nouzová kolonie Na Krejcárku se rozkládala na pozemcích statku Pražačka , jehož majitelem byl Václav Stome (1877–1954). Pozemky byly součástí rozsáhlého půdního komplexu usedlosti Pražačka, která se nacházela v místech dnešní křižovatky Ohrada. Usedlost Pražačka se stala pro Žižkov velmi významnou. S Amálií Stomeovou, dcerou jejích majitelů Josefa a Marie Stomeových, se totiž v roce 1865 oženil stavitel Karel Hartig, budoucí první starosta Žižkova. Hartig na popud své tchyně vytvořil regulační plán pozemků, původních polí patřících k Pražačce mezi dnešními ulicemi Prokopova, Husitská, Koněvova a Jeseniova, a položil tak základy vzniku Žižkova takového, jak jej známe dnes. Pražačka a s ní i pozemky dnešního Krejcárku zůstaly dále v majetku rodiny Stomeových.
Až v roce 1922 Václav Stome tyto pozemky poskytl pro výstavbu malých zahradních domků. Jednalo se o příkrý svah porostlý trávou a nižšími dřevinami, jehož potencionální zemědělské využití by bylo velmi náročné. Nouzová kolonie Na Krejcárku začala tedy vznikat na soukromých pozemcích, které byly pronajímány za účelem zřizování zahrádek a zahradních domků. Sloužily však nikoliv drobnému doplňkovému zemědělství, ale jako nouzové bydlení. Kolonie se nacházela na severním svahu stejnojmenného kopce směrem k dnešní Novovysočanské ulici. V době vzniku se jednalo o méně frekventovanou c estu z Žižkova do Nových Vysočan.
Geneze názvu kolonie není úplně jasná a panují kolem ní různé dohady. „To bylo pole, takovej vršek, tak za grejcárek, tady se nic nevyvedlo, tak tomu poli se proto říkalo Grejcárek.“ Jiné vysvětlení říká, že babička majitele pozemků Stomeho koupila statek Pražačku v dražbě a získala ho, když přihodila „poslední grejcárek“. Nejčastěji se ale soudí, že název souvisí s chudobou místních obyvatel: „Lidi to po grejcárku postavili, dali tomu název Grejcárek.“ Další pamětník k tomu dodal: „Materiál obstarávali si občané vysloveně po grejcárku, a proto ten název.“ Toto vysvětlení je dodnes nejrozšířenější. Zajímavostí je, že kolonie vyrostla nedaleko čtvrti rodinných domů Na Balkáně, kde bydleli převážně státní zaměstnanci, hlavně policejní strážníci. Lidově se této čtvrti říkalo Ve Vilách nebo také Pendrekov. Také názvy zdejších ulic napovídaly, kdo zde bydlí: Na bezpečnosti, Na stráži ad.
V době, kdy kolonie vznikala, nevedly k ní žádné cesty a bylo možné se do ní dostat pouze po pěšině. Dopravní dostupnost se ovšem postupně zlepšila, zvláště v porovnání s jinými nouzovými koloniemi. Místní se mohli spolehnout na hustou síť železniční dopravy i na docházkovou blízkost průmyslových podniků, v nichž značná část místních mužů pracovala. Před druhou světovou válkou se chodilo na tramvaj na Ohradu. Později zastavovaly trolejbusy na zastávce MHD Novovysočanská. Docházková vzdálenost do středu města také nebyla velká.
První nouzová obydlí Na Krejcárku začala vznikat na rozparcelovaných a pronajatých či odkoupených pozemcích o výměře 300–350 m² nejspíše v roce 1925 (podle informátorů architekta Štěpánka již o rok dříve). Původní domky byly sice levné, ale primitivní, a proto je záhy nahradily bytelnější, stále však provizorní stavby. V lokalitě bylo totiž zakázáno stavět trvalá obydlí. Kolonisté začali nejprve stavět domky v horní části Krejcárku, odtud směrem po svahu postupovalo číslování jednotlivých staveb. Nejnižší ulicí byla dnešní Novovysočanská. Dole pod kopcem stávaly vozy patřící kočovným umělcům. Nouzovou kolonii Na Krejcárku obývali lidé z nižších společenských vrstev, čemuž odpovídala i úroveň bydlení. I v něm však panovaly značné rozdíly.
Samotná kolonie měla pravidelnou kompozici: Celkem zde bylo osm ulic, které probíhaly podélně svahem. Všechny nouzové domky měly zahrádky, stály téměř ve stejných řadách a převážná většina z nich byla do ulice orientována boční stranou. Pouze ve střední části kolonie byla porušena její pravidelnost, což pravděpodobně zapříčinil příliš strmý svah v této části kopce. Uličky nebyly pojmenovány a obyvatelé kolonie je označovali jen názvy Prvá / Druhá/ Třetí horní ulice a zespodu zase Prvá dolní ulice atd. Původně si místní osadníci uličky sami vyškvárovali, později při stavbě silnice městští zaměstnanci kolonii částečně vysypali uválcovaným štěrkem. Stav uliček byl na počátku šedesátých let, kdy zde prováděl Ladislav Štěpánek svůj výzkum, velmi dobrý, protože je obyvatelé společně udržovali. Ulicemi neprojížděla těžší vozidla. Jediný chodník v kolonii byl u dolní silnice, po které jezdili trolejbusy.
Původní parcely měly rozměry přibližně 360 m 2 . Na počátku vzniku kolonie však nájemníci dále pronajímali části jimi pronajatých pozemků za odstupné ve výši 2000,- Kčs, a tak docházelo k tomu, že na jedné parcele mohly stát až čtyři nouzové domky. Každý stavěl, jak dovedl, a používal materiál, který bylo snadné získat, což nelibě nesl pražský magistrát. Proto usiloval o likvidaci kolonie, která navíc vznikala bez stavebního povolení. Aby nedošlo ke zbourání celé osady, bylo v roce 1925 založeno Stavební a bytové družstvo , které pomohlo zachovat kolonii a zároveň se zasloužilo o regulaci její výstavby.
Nouzová obydlí se původně stavěla výhradně ze dřeva. Domky mívaly sloupkovou konstrukci , bývaly obité z obou stran prkny a jejich střechy byly velmi často jen pultové. Postupem času je obyvatelé začali vylepšovat, nahazovali na domy omítku, popřípadě je obezdili cihlami nebo obložili heraklitem. Později také přistavovali další místnosti. Původně měly domky komíny z azbestových trubek, které přímo procházeli střechou. Teprve za okupace bylo nařízené je odstranit a udělat komíny z cihel. Většina nových zděných komínu byla umístěna na vnější straně domku.
Zahrádky u domků byly většinou obehnány laťkovými ploty. Na dvířkách, jimiž se vstupovalo, bylo připevněno číslo domku. Číslování bylo zavedeno až po založení družstva a odstranění nevhodných domků. Číslo jedna dostal první horní domek, poté se očíslovávalo hadovitě směrem dolů k domku nad bývalou mydlárnou. Kolonisté se o své zahrádky pečlivě starali, přestože v lokalitě nebyla úrodná půda kvůli poloze na severním svahu. Navíc při deštích bývala oranice odplavena přívalovými dešti. Pouze v horní a dolní části kolonie nebyl terén tak svažitý.
Původně nebyla v kolonii pitná voda , proto se muselo chodit s putnami buď na Žižkov na Pendrekov a Na Chmelnici, nebo potom až ke strážnímu domku u dráhy, kde byla studna. To bylo velmi namáhavé především pro obyvatele, kteří bydleli v horních ulicích. Nosili si tak i vodu na zalévání zahrádek. Josef Svášek, informátor Ladislava Štěpánka, proto požádal na magistrátě, aby jim povolil zavedení vody. Společně s Hamáčkem, dalším obyvatelem kolonie, se snažil prosadit vodovod na městském úřadě. Podařilo se jim jen prosadit zřízení stojanu v každé ulici na náklad obyvatel kolonie. Svášek pak vybral od kolonistů po 201 Kč, nakoupil potrubí a chtěl načerno zavést vodu i do jednotlivých domků. Osadníci by tak nemuseli chodit ke společným stojanům. Vlastníci domků si však museli vykopat jámu pro poležení trubek sami. Někdo je však udal u vodárenského úřadu, který vyslal komisi, která chtěla přípojky zakázat. Proti tomu se ohradily místní ženy, došláply si na komisi s putnami na vodu a vyhnaly ji. Druhý den si Svášek vymohl na magistrátu povolení přípojek až do zahrádek. Náklad na hlavní potrubí ke stojanům nesl ze dvou třetin statkář Stome a z jedné třetiny Kužel, majitel nedaleké mydlárny, neboť i on musel vodu dovážet, a proto se rád připojil k vodovodu. Avšak jeho zřízení nebylo bez problémů. V horních ulicích byl malý tlak, a proto se z něj dala voda načerpat jen v noci. Později byla pod třetí ulicí vybudována vyrovnávací nádrž, která tlak vyrovnávala.
Na trápení s vodou vzpomínal informátor Svoboda v roce 1964 takto: „Voda prý byla ze začátku zavedena jen po jedné straně kolonie. Utrpení to bylo, na jedný straně šla voda, pro tu se muselo chodit, bylo to těžký – až k Tenglerovi sme chodili pro vodu. V roce 1930 se začaly dělat vodovody, každý si dělal přípoj ke svému domu sám.“
Takto vzpomínala na počátky bydlení v kolonii Jana Nová, která obývala s manželem přestavěný vůz: „Muž našel na Červené skále ten vůz. Byl to vůz hostivařských pekáren, bylo to tam i napsané. Přivezli jsme ho sem, já jsem se dala do pláče, jak jsem ho uviděla. Vůz byl špinavej, plno štěnic. Jak v tom bydleli, měli tam kamínka, klec na holuby, králíky, všecko pohromadě. Vůz nás stál dva tisíce, ani okno neměl. Zakazovali nám to spravit, vyhrožovali, že to zbourají. Stavěli jsme v noci, potichu, kladivo obalený hadrama. Později jsme přistavěli předsíňku, pak kuchyň a za ní komůrku. Za okupace jsme postavili vzadu další místnost s předsíňkou, kde bydlela sestra s mužem a s dětmi, kteří utekli z pohraničí. Také jsme měli v nájmu zedníky (byly skoro v každým domku). Byli zde čtyři, spali po dvou na posteli v pokojíku, my jsme s manželem spali na skládací posteli v kuchyni. Starala jsem se o ně jako o svoje, napekla jsem jim buchet, navařila polívky, já jim prala, žehlila kravaty. Ještě dnes mi píšou. V jednom domku spávala malá holka na kufru a matka se vyspala, až když ráno odešli zedníci, kteří spali na slamníku na zemi. Ještě k tomu byla nemocná po potratu.“
Podle sčítacích operátů z roku 1930 v nouzové kolonii Na Krejcárku žilo 737 osob v 155 obydlích se 184 bytovými jednotkami , průměrně tedy 4 osoby v jednom obydlí. Nejvíce jich žilo v domku č. 49, který obývalo 15 osob (4 děti do 15 let). Většina obyvatel pocházela z Prahy, převážně ze Žižkova, Vysočan a Libně. Menší část obyvatel se do kolonie přistěhovala z venkova. Ještě v době Štěpánkova výzkumu v kolonii stále bydlela téměř polovina původních obyvatel nebo jejich potomků, kteří sem přišli v letech 1924–1926. Uvykli si totiž na zdejší venkovsky poklidné a pěkné prostředí s výhodným umístěním v blízkosti centra Prahy. V materiálu ze schůze rady Ústředního národního výboru hlavního města Prahy z 3. 7. 1956 se u Krejcárku uvádí 154 nouzových staveb, 182 rodin a 468 obyvatel.
Každé obydlí, které bylo současně bytovou jednotkou, mělo svého přednostu domácnosti . Většinou jimi byli ženatí muži (152), méně muži rozvedení (7), svobodní (4) či ovdovělí (1). Průměrně jim bylo 37,4 let, nejmladšímu přednostovi bylo 24 let a nejstaršímu 72 let. Ženy byly přednostkami domácnosti pouze ve 20 obydlích. Jen tři z nich byly vdané, šest bylo ovdovělých a stejný počet svobodných, pět rozvedených. Průměrný věk přednostek domácnosti byl 38,8 let. Věkové složení celé kolonie bylo spíše stacionární, protože 187 osob mladších 15 let představovalo jen 25 % přítomné populace.
Co se týká národnostního složení , tak naprostá většina obyvatel byla české národnosti, a to celkem 683 osadníků. Dalších 11 kolonistů přišlo ze Slovenska. Nejvíce cizinců přišlo do kolonie ze sousedních zemí (10 Rakušanů, 8 Němců a 6 Poláků). Dále se sem přistěhovali jednotlivci z Ukrajiny, Ruska, Maďarska či Chorvatska.
Lidé v produktivním věku bydlící v osadě Krejcárek byli v roce 1930 nejčastěji zaměstnáni jako dělníci. Kromě toho místní pracovali v nejrůznějších profesích. Byli zde zedníci, posluhovači, trhovci, obchodníci, nižší úředníci, šoféři, řezníci, obuvníci aj. V domácnosti bylo 31 obyvatel a 13 lidí uvedlo, že zaměstnání nemá. Přibližně 100 kolonistů neuvedlo své povolání. Většina žen byla v domácnosti a přivydělávala si drobnými pracemi (praní, hlídání dětí atd.).
Do obecné školy chodily děti nejdříve na Jarov, později byla vybudována škola na Pražačce. V době vzniku osady chodili její obyvatelé nakupovat na Žižkov (až na Ohradu) nebo do Libně. Obchod smíšeným zbožím byl v kolonii zřízen asi o dva roky později (1927) v druhé horní ulici v č. 67. Konzum vedlo spotřební družstvo Včela, respektive později Bratrství. Kromě toho i v dalších domcích se buď prodávalo různé zboží, nebo nabízely služby. Do domku č. 65 si místní mohli dojít pro lahvové pivo. Adresář Protektorátu Čechy a Morava z roku 1939 zmiňuje několik živnostníků s adresou Na Krejcárku: dva autodopravce, kapelníka, pánského krejčího a obchodníka smíšeným zbožím. Jeden z informátorů Ladislava Štěpánka zde měl až do roku 1952 holičství. Na kraji kolonie kdysi stávala kantýna U jeptišky, ale ta byla později zbourána. Vzhledem k tomu, že zde dříve bydlelo mnoho lidí, tak se obchodům velmi dařilo.
Od vzniku kolonie se její obyvatelé společensky sdružovali a scházeli, a to jak členové Stavebního družstva, tak ostatní obyvatelé, aby projednali různé společné otázky týkající se úpravy ulic, vodovodu, obrany kolonie proti zbourání aj. Vzhledem k tomu, že nejdříve nebylo žádné jiné vhodné místo, scházeli se na poli východně od kolonie. Později se tato setkání přenesla do velkého sálu hostince U Hajsů, kde se kromě Stavebního družstva scházela i místní organizace KSČ, a to i tajně v době okupace. Asi od roku 1947 se konaly schůze v Kulturním domě, který vznikl v domě č. 131. Kromě výše zmíněných se zde scházeli také členové Svazu přátel SSSR nebo Občanského výboru.
Sousedské poměry v kolonii byly zejména za první republiky velmi dobré. Lidé se scházeli na zahrádkách, hráli spolu mariáš, popřípadě někdo ze sousedů hrál na harmoniku či lesní roh. Václav Hais, jeden z informátorů Ladislava Štěpánka, míval za první republiky na Krejcárku trafiku, kterou dostal jako invalida z první světové války. Zprvu to byla jen dřevěná bouda, kde kromě tabákových výrobků prodával i lahvové pivo. Postupem času trafiku rozšířil o zděný sál, který zde stál od roku 1932 a vešlo se do něj až 100 lidí. Stal se centrem místního společenského života.
Až na výjimky nebyli v kolonii žádní opilci, neboť místi si při skromných příjmech hlavně šetřili na zlepšování svých obydlí. Hostinec vedli až do roku 1959, kdy jej dle jeho majitele uzavřeli sami, protože tam začali chodit „pásci“ z Vysočan a paní hostinská se tam sama bála. Hostinec po nich převzal komunál a zřídil zde děrovaný kulečník. Předtím tam býval pro mládež ping pong, ale ten rušil hosty. V hostinci se občas konaly zábavy (anenská, josefská, mikulášská ad.) anebo tancovačky mládeže z kolonie a jejího blízkého okolí. Bylo obvyklé, že v květnu si mládež věšívala ke stropu v sále májky.
Život dětí a mládeže byl sice poznamenán tím, že většina obyvatel kolonie měla hluboko do kapsy, a proto kromě zimy děti chodily bosy či nemívaly doma hračky. I přesto J. Řehoř, jeden z informátorů žijící v kolonii od malička, uvedl, že zde žili „radostně jako na venkově“. Okolí kolonie nebylo zastavěno, a tak ladem ležící pole byla skvělým místem pro nejrůznější hry. Mládež z horních ulic dokonce založila vlastní fotbalovou jedenáctku a později hrála pod názvem Rudá hvězda Žižkov. Mladí z dolních ulic kolonie se věnovali volejbalu, dokonce měli u kolonie vlastní hřiště. Na Velikonoce děti procházely celou kolonií s řehtačkami.
Podle sčítacích operátů z roku 1930 žil v nouzovém domě č. 43 akademický malíř Václav Kozák se svou partnerkou. Václav Kozák se narodil 25. 7. 1889 v Kolíně nad Labem. Ve své tvorbě se věnoval krajinám a městským motivům – zejména Praze. Studoval soukromě v malířské škole prof. Ferdinanda Engelmüllera. Poté pokračoval ve studiu ve Vídni a Mnichově. Zemřel v rodném Kolíně 25. 9. 1969.
Bývalý trafikant Altrichter seznámil Ladislava Štěpánka s událostí z konce druhé světové války: Dne 4. 5. 1945 stál pod kolonií německý tank, který Češi ostřelovali od libeňského plynojemu. Vzhledem k tomu, že střely dopadaly až do kolonie, informátor se díval společně se svým sousedem ze své zahrádky, odkud se střílí. Najednou vpadlo do kolonie asi 100 německých vojáků a začali ji prohledávat a hledat zbraně, neboť se domnívali, že střely vycházejí z kolonie. Nic nenašli, ale druhý den 5. května se do kolonie vrátili a znovu ji prohledávali. Osadníkům dokonce oznámili, že ten den večer v 10 hodin bude kolonie zlikvidována. Naštěstí nedlouho poté některý z českých odbojářů vystřelil od plynojemu, a tak Němci naštěstí uvěřili, že se nestřílí z kolonie, a odešli.
Kulisy zanikající nouzové kolonie si do svého filmu Svatej z Krejcárku vybral režisér Petr Tuček (1969). Komediální drama s Václavem Kotvou v titulní roli pojednává o bezelstném a důvěřivém ševci a dobrákovi, který v kolonii nalezne životní lásku i s jejími čtyřmi dětmi. Ve filmu jej ale čeká ale boj o každodenní štěstí.
S plány na likvidaci Krejcárku se v archivních pramenech setkáváme od padesátých let minulého století. Realita však byla jiná a ke konečné likvidaci nouzové kolonie došlo až ve druhé polovině sedmdesátých let. Jen pro názornost: materiál ze schůze rady Národního výboru hlavního města Prahy zmiňuje na schůzi konané 7. 12. 1976 120 nouzových obydlí zbývajících k likvidaci. Plánované využití bylo shrnuto do „sportovně rekreačního areálu a zeleně.“ Likvidace byla provedena do první poloviny osmdesátých let 20. století. V místě kolonie se uvažovalo o vybudování lyžařského střediska, k čemuž nakonec nedošlo. Vlastníkům pozemků byla poskytnuta náhrada v podobě panelových bytů, což řada z nich nesla velice těžce. Dnes se na místě někdejší nouzové kolonie nachází travnatá plocha lesoparku Krejcárek na severním svahu žižkovského hřebenu, jediného lesa v katastru Prahy 3.
