Název: Za Horou
Poloha: Praha-Hloubětín, ulice Českobrodská, Cedrová, Třešňová
GPS: 50.094379646821004N, 14.527882285301024E
Doba trvání: 1925 – dosud
Stavebník: privátní stavebníci
Počet obyvatel: 801 (1930)
Autor článku: David Platil
Pražská nouzová kolonie Za Horou se nachází na pravém břehu Vltavy v městské části Hloubětín. Její areál je ohraničen ulicemi Českobrodskou, Cedrovou a Třešňovou. Nouzová kolonie je situována ve svahu obráceném k severu do údolí potoka Rokytky, definujícího její další hranici. Dnes je nouzová kolonie Za Horou součástí většího územního celku tvořeného ještě nouzovou kolonií Za Mostem a prvorepublikovou vilovou kolonií Jiráskova čtvrť, nacházející se již v katastru sousední obce Kyje.
Nouzová kolonie Za Horou vznikla ve dvacátých letech 20. století na periferii tehdejší Velké Prahy bez kvalitního dopravního spojení s centrem města. To zajišťovala pouze přilehlá ulice Českobrodská – důležitá státní silnice mířící z rozhraní Žižkova a Hrdlořez do stejnojmenného města v dnešním Středočeském kraji. Až do roku 1945 fungovala jako jediné dopravní spojení s centrem města zastávka tramvaje v sousedních Vysočanech, vzdálená téměř dva kilometry vzdušnou čarou a dvě hodiny pěší chůze. Po druhé světové válce byla u kolonie zřízena zastávka autobusů linky D Českobrodská (dnes Za Horou). Přejmenovaná linka 109 mířící z libeňské Palmovky do Dolních Počernic dodnes slouží jako nejpohodlnější dopravní propojení popisovaného území s centrem města.
Nouzová kolonie Za Horou patří k tzv. 2. typu nouzových kolonií, jak jej definovali Ladislav Štěpánek s Vandou Tůmovou. Pro tento typ nouzových kolonií bylo charakteristické, že domy byly stavěny privátními stavebníky na pozemcích soukromých majitelů získaných odkupem. Pozemky v kolonii určené na prodej původně patřily místním sedlákům, řádu křižovníků s červenou hvězdou se sídlem v nedalekém Křižovnickém dvoře ve Starém Hloubětíně a vysočanské rodině podnikatelů a statkářů Freyů.
Odkup pozemků zajišťovali realitní zprostředkovatelé Kolenatý a Urban z Hrdlořez. Nabízené pozemky údajně propagovali jako stavební parcely a zamlčeli, že se podle chystaného plánu Státní regulační komise nacházely v „zeleném“ nezastavitelném pásu kolem vnitřního města. Obyvatelům tudíž hrozilo neustálé riziko vystěhování a zboření ilegálních staveb. Proto byli nuceni zaplatit pražskému magistrátu pokutu až 500 Kč.
Kolonisté tuto situaci vyřešili oslovením Petra Zenkla, předsedy Státní regulační komise, s jehož přispěním byly provizorní stavby v této oblasti počátkem třicátých let legalizovány i přes námitky zástupců Československé státní dráhy, která zde plánovala výstavbu drážního tělesa. Oblast však zůstala v „zeleném“ pásu, a proto kolonisté nemohli získat na výstavbu a další úpravu svých domů půjčky peněžních ústavů.
Obvyklá velikost stavebních parcel činila 300–500 m². Cena jednoho stavebního pozemku se pohybovala v rozpětí 1500–3000 Kč po složení kauce ve výši 12 500 Kč. Pozemky si tedy mohli dovolit jen zámožnější kolonisté, a proto se zde kromě dřevěných domů s podkrovím objevovaly i trvalejší zděné stavby, některé dokonce z tvárnic. Obyvatelé se mohli i policejně přihlásit k trvalému bydlišti, a někteří dokonce začali své domy nebo části pozemku pronajímat dalším kolonistům a různým způsobem budovy upravovat (například navyšováním pater) za účelem dalšího pronájmu. Ještě před druhou světovou válkou v kolonii vyrostlo přes 200 nouzových domů, jejichž počet se již po válce výrazně neměnil. Očíslování domů evidenčními čísly proběhlo v roce 1934.
Nouzová kolonie Za Horou přečkala všechny společenské a politické změny 20. století v téměř intaktní podobě, pouze s různými stavebními úpravami na původních nouzových domcích. Jediným výraznějším zásahem do areálu kolonie byla výstavba tzv. Průmyslového okruhu v sedmdesátých letech 20. století, tedy propojení dálničního typu mezi Hostivařsko-malešickou průmyslovou oblastí a Starým Hloubětínem. Kvůli výstavbě estakády byly zbourány především stavby v okolí Celniční ulice, včetně původního konzumu čp. 2. Estakáda prakticky rozdělila kolonii na dvě části, západní část a menší část východní blíže Jiráskově čtvrti.
Podobně jako v případě jiných pražských nouzových kolonií nelze přesvědčivě stanovit přesný počet obyvatel nouzové kolonie Za Horou. Podle Statistického lexikonu obcí z roku 1934 zde v roce 1930 žilo 801 obyvatel v 109 domech. Informátoři Ladislava Štěpánka zmiňovali, že počátkem třicátých let vlastnilo zdejší pozemky 120 majitelů, z nichž někteří se teprve chystali začít s výstavbou, jiní naopak část pozemků pronajímali dalším jednotlivcům nebo rodinám. Povětšinou se jednalo o pražské občany s dělnickými profesemi, kteří neměli kde bydlet.
Ctibor Votrubec ve své studii uvedl, že založení kolonie Za Horou i sousedních kolonií provázel vznik nedalekých továren, dnes již zaniklých či zanikajících industriálních komplexů v Libni nebo Vysočanech. V kolonii zpočátku údajně bydleli i „lidé pochybné pověsti“ jako zloději či žebráci. Přibližně do roku 1945 majitelé pozemků jejich části pronajímali méně majetným obyvatelům. Většina těchto nájemníků po druhé světové válce odešla do pohraničí v rámci osidlovacích akcí.
Na území Hloubětína vznikly v meziválečném období postupně čtyři nouzové kolonie – Čína, U Potravní daně (U Akcízu), Za Horou a Za Mostem (do roku 1948 součást sousedních Hrdlořez). S kolonií Za Mostem tvoří dodnes kolonie Za Horou souvislou zástavbu. Nedaleko nalezneme i hrdlořezskou nouzovou kolonii Před Mostem. Nemáme data o tom, že by spolu obyvatelé kolonií intenzivněji spolupracovali. Všechny tyto osady jsou si však podobné typem a charakterem zástavby.
Na východě kolonie Za Horou sousedí s vilovou Jiráskovou čtvrtí. Rodinné domy zde vznikaly pod názvem Masarykova čtvrť ve stejném období jako nouzová kolonie Za Horou, tedy ve dvacátých a třicátých letech. Pomyslnou hranici bývalých nouzových obydlí a prvorepublikové zahradní kolonie určuje ulice Třešňová. O vztazích mezi kolonisty a obyvateli Jiráskovy čtvrti nebyly dosud dohledány bližší informace. Mezi obyvateli vilové kolonie rodinných domů a nouzové kolonie provizorních obydlí ovšem panovaly viditelné sociální rozdíly, čitelné již z charakteru zástavby.
Nouzové kolonii Za Horou chybělo až do padesátých let napojení na komunální vodovodní síť, a lidé proto museli pro vodu docházet k dodnes dochované studánce na hranici s Jiráskovou čtvrtí u dnešní ulice Herdovské, nebo ji získávat z vlastnoručně vykopaných studní. Elektřina byla v kolonii zavedena v roce 1932. Do té doby se svítilo petrolejem a ulice byly bez veřejného osvětlení. V roce 1935 došlo k úpravě blátivých nezpevněných vozovek na náklady Pražské obce, a to s přispěním kolonistů, kteří samostatně zvelebili chodník před svými domovy. Ulice získaly pojmenování až v padesátých letech. Do té doby doručovala pošta zásilky na adresu „Za Horou“.
V kolonii působilo hned několik konzumů, dva obuvnické krámky a tři hostince, v nichž se koncentroval místní kulturní a společenský život. Jedním z nich byl hostinec U Rabase – dodnes dochovaný objekt e. č. 1 u autobusové zastávky Za Horou, který ale již neslouží původnímu účelu. Děti kolonistů plnily povinnou školní docházku v Hloubětíně v obecné či základní škole se sídlem v ulici Hloubětínské.
V meziválečném období působil v kolonii nepolitický spolek Radost, jehož účelem byla hlavně podpora dětí nemajetných členů i nečlenů z řad obyvatel kolonie Za Horou, například formou pořádání vánočních nadílek. Nejspíše v roce 1930 byl založen divadelní kroužek Máj, který do roku 1938 účinkoval v hostinci U Sedláčků. Podobně krátkou dobu trvání mělo i působení hudebního kroužku v letech 1933–1935. Kromě těchto kulturních sdružení v kolonii působila místní organizace TJ Sokol Hloubětín. Místní sokolové ke svým aktivitám využívali neobydlený objekt čp. 148 zvaný Sokolovna, v roce 1945 adaptovaný k bydlení.
Podle Ladislava Štěpánka kolonie nikdy neměla vlastní politickou organizaci. Za účelem veřejné ochrany zájmů kolonistů sice byly svolávány různé schůze a probíhala jistá míra spolupráce s jinými nouzovými koloniemi, vždy však pod taktovkou jednotlivých politických stran. K nejsilnějším z nich patřili před druhou světovou válkou národní socialisté a sociální demokraté. Naopak komunistů bylo v kolonii pomálu, jen kolem desítky. Většinu z nich zastupovala rodina Spurných.
Osudy rodiny Spurných jsou velmi zajímavé. Spurní bydleli v domě, který vlastnila jejich příbuzná, komunistická poslankyně a bojovnice za práva žen Anežka Hodinová-Spurná (1895–1963). V kolonii bydlely dvě její sestřenice (jedna s dcerou), bratranec Vladimír a jejich matka. Hodinová-Spurná domek získala směnou za vagónový dům v blíže neurčené nouzové kolonii na Žižkově. Její sestřenice (jedna z nich se jmenovala Marie) se přistěhovaly do Prahy v roce 1937 a získaly práci v továrně, bratranec Vladimír pracoval nejdříve jako dělník při výstavbě Vinohradského železničního tunelu a později se stal redaktorem levicového deníku Rovnost v Brně. Příslušníci rodiny Spurných bydlící v kolonii Za Horou byli aktivní komunisté a organizovali místní schůze komunistické strany již před válkou. Za Protektorátu úspěšně ukrývali ve svém domě ženu židovského původu.
Území pražské nouzové kolonie Za Horou je z velké části dochováno dodnes, i když většina domů prošla významnými stavebními úpravami, takže jsou původně nouzové domky nerozpoznatelné od standardních vícegeneračních rodinných domů. Největším stavebním zásahem na území kolonie byla již zmíněná výstavba tzv. Průmyslového polookruhu. Současný návrh Metropolitního plánu Prahy území definuje jako stabilizovanou plochu s jasně vymezenou strukturou veřejných prostranství. Oproti nejisté budoucnosti, která provázela vznik kolonie, je dnes území chráněno před dalšími velkými stavebními zásahy a mělo by nadále sloužit rodinnému bydlení.
