Název: Svatá Sidonie, Stará Huť (německy Sankt Sidonia, maďarsky Szent Szidónia)
Poloha: Brumov-Bylnice, Sidonie
GPS: 49.0443119N, 18.0777239E
Doba trvání: 1788 – dosud
Stavebník: J. Schreiber & Neffen, Vincenc Schreiber
Počet obyvatel: 444 (1869), 441 (1880), 301 (1890), 616 (1900), 674 (1915), 580 (1930), 235 (1950), 474 (1961), 247 (2020)
Spolky: 1897 čtenářský spolek Svatopluk Čech, 1907 sociálnědemokratický spolek
Události a osobnosti: stávka sklářů 1898; Vojtěch Bárta, Matylda Synková
Autor článku: Pavel Mašláň
Sklárna Svatá Sidonie byla založena v roce 1788 v dlouhém údolí potoka Vlárka, který tvořil po staletí historickou hranici mezi Moravou a Horními Uhrami. Sklárnu založil hrabě Jan Baptista Illesházy, majitel brumovského panství, který hodlal využít bukové dřevo ze zdejších lesů pro výrobu potaše k tavení skla. V nedaleké Nemšové se navíc nacházely potřebné a vydatné zdroje vápence. Vlastní huť původně stála přibližně 3,3 km od Vlárského průsmyku, kterým procházela komunikace spojující Moravu s Uhrami. Ve dvacátých letech 19. století došlo v údolí k přestěhování sklárny blíže k hlavní silnici, a to do lokality vzdálené 2,1 km od Vlárského průsmyku. Zde sklárna fungovala až svého uzavření ve třicátých letech 20. století.
Klikaté údolí Vlárky se táhne několik kilometrů a je lemováno hřebeny Bílých Karpat až do výšky přibližně 700 m. n. m. Terénní profil údolí je proměnlivý: v některých místech je úzký jen na šířku silnice, jinde se rozšiřuje a umožňuje výstavbu domů a zemědělskou činnost. Zemědělstvím se zde živilo několik rodin na konci osady v části zvané Kopanice. Vlastní dělnická kolonie se skládala ze tří částí zvaných Chaloupky, Rajčurna a Hrozenkov. Chaloupky se nacházejí v horní části osady, kde původně stála sklárna po svém založení. Rajčurna je umístěna v údolí severně od středu osady, kam byla sklárna přestěhována ve dvacátých letech 19. století. Hrozenkov je lokalizován na kopci nad částí Rajčurna.
Od roku 1888 procházela Vlárským průsmykem železniční trať s železniční zastávkou a poštovní stanicí. Zatímco budova hutě stála na uherské straně hranice, většina domů včetně dělnické kolonie byla postavena na straně moravské. Přinášelo to s sebou problémy hlavně při odvodu daní, které byly ze sklárny odváděny do Uher, což nelibě nesla obec Bylnice, pod niž osada Sidonie spadala.
V roce 1788 založil uherský šlechtic Jan Baptista Illésházy (1737–1799), majitel brumovského panství, na moravsko-uherském pomezí sklárnu. Pojmenoval ji Svatá Sidonie po své manželce Sidonii, hraběnce Bathyány. Huť měla jednu pec, v níž bylo osm pánví na tavení skla. Ve dvacátých letech 19. století došlo k jejímu přestěhování blíže k Vlárskému průsmyku. Větší, ale stále ještě dřevěnou huť provozovali nájemci, kteří měli pronajatu huť s příslušnými budovami i právy a povinnostmi, které ke sklárnám náležely. Také všechny příbytky sklářů v sidónském údolí měli nájemci na starost, až na několika luk sklářů a části lesa, který sloužil dělníkům k získávání dřeva pro osobní potřebu. Veškeré opravy na budovách a zařízení skláren byl povinen hradit nájemce. Stejně tak měl povinnost opravovat cestu a mosty vedoucí ke sklárnám.
Na základě analogií můžeme předpokládat, že jako první obydlí sloužily sklářům po založení huti roubené domy. S dalším rozvojem sklárny byly postaveny roubené domy společné pro více rodin. Existence dělnických domů v tomto období je zachycena na indikační skici z roku 1828. Dva domy se nacházely na konci osady blízko sklárny v lokalitě Chaloupky (3 km od Vlárského průsmyku). Jednalo se o dlouhé obdélné stavby postavené ze dřeva, rozdělené na několik bytů. Další domy v okolí byly menší, ze dřeva i pevného zdiva, ale na základě map nedokážeme rozlišit, které z nich sloužily k ubytování a které se používaly jako skladiště či dílny patřící k huti.
V roce 1859 pronajal baron Jiří Sina sklárny Svatá Sidonie a Svatý Štěpán vídeňskému podnikateli ve sklářství Josefu Schreiberovi staršímu (1819–1879), zakladateli firmy J. Schreiber & Neffen, která patřila k největším výrobcům skla v monarchii. Noví provozovatelé nechali postavit zděnou huť a celkově modernizovali sklářský provoz v Sidonii. Ač to nemáme doloženo prameny, lze předpokládat, že v období, kdy sklárnu provozovala firma J. Schreiber & Neffen, došlo v osadě k výstavbě zděných dělnických domů, a to s cílem zajistit adekvátní bydlení stále rostoucímu počtu zaměstnanců.
V místní části zvané Chaloupky, kde původně bydleli dělníci v dřevěných domech, vznikla kolonie dlouhých přízemních domů, které se skládaly z několika bytů pro dělníky. Největší dům na půdorysu 56,00 x 8,00 m sloužil deseti rodinám. V tomto domě měly vždy dvě rodiny společnou kuchyni s velkým sporákem, každá rodina disponovala jednou vlastní obytnou místností. Dále byl v lokalitě větší dům pro šest rodin na půdorysu 28,00 x 6,00 m, v němž měla každá rodina k dispozici vlastní kuchyni a obytnou místnost. Stejnou dispozici měly i zbylé tři společné domy v Chaloupkách (jeden třírodinný a dva dvourodinné).
V roce 1886 byla výroba v Sidonii zastavena (ve Svatém Štěpánu se přestalo vyrábět o dva roky dříve). Stalo se tak nejspíše kvůli zastaralosti výroby a odlehlosti skláren od železnice, což prodražovalo transport hotového zboží. V roce 1887 si sidónskou sklárnu pronajal Vincenc Schreiber (1852–1937), synovec Josefa Schreibra mladšího, v té době ředitele firmy J. Schreiber & Neffen. Výroba byla obnovena a Vincenc Schreiber si postupně pronajal i sklárnu ve Štěpánu a nedaleké Nemšové (zdejší sklárny byly založeny v roce 1902). V Sidonii byla umístěna centrála pro všechny sklářské provozy, sídlili zde úředníci podniku a ředitel skláren zde měl svůj dům naproti huti.
Za Vincence Schreibera zažívala sklárna vrcholné hospodářské období, což se projevilo i na počtu obyvatel, který dosáhl v roce 1915 vrcholu. Krátce po propachtování skláren Vincenci Schreiberovi vznikly s největší pravděpodobností dělnické kolonie Rajčurna a Hrozenkov, a to nedaleko od huti ve středu osady Svatá Sidonie. Nasvědčuje tomu III. vojenské mapování: v sedmdesátých letech 19. století byl v místě budoucích dělnických domů zaznačen potok, zatímco v roce 1900 již byly kolonie zmiňovány ve školní kronice. Název Rajčurna nejspíše vznikl zkomolením slova ratejna, označení pro velký přízemní dům, v němž bydlelo několik rodin. Zde stál velký společný dům pro deset rodin na půdorysu 48,00 x 13,00 m. Po celé obvodové délce měl dům verandu, která byla průchozí a kryla vstup do jednotlivých obydlí. Později byla veranda rozčleněna na jednotlivé uzavřené přístřešky pro každý byt. Naproti stál menší dům na půdorysu 28,00 x 10,00 m pro šest rodin. Dále zde byl ještě dům pro tři rodiny a jeden dům dvourodinný.
Nad kolonií Rajčurna se nacházel na kopci čtyřbytový dělnický dům zvaný Hrozenkov na půdorysu 24,00 x 10,00 m. Tento objekt byl výjimečný v tom, že se jednalo o roubenou stavbu. Mimoto ještě stálo ve středu osady v bezprostřední blízkosti sklárny a jejich skladů několik zděných domků pro jednu či dvě rodiny. Schreiber nechal v roce 1898 postavit v blízkosti sklárny velký dvoupatrový čtyřbytový dům pro sklářské úředníky.
Vícerodinné domy byly jednotraktové se sedlovou střechou a byly rozčleněny na jednotlivá obydlí sklářských dělníků. Rodiny měly k dispozici většinou dvě místnosti – kuchyni a světnici, v nichž se současně i spalo. Jak se píše ve školní kronice, „mistři a ženatí pomahači mají byt s kuchyní o 1–2 pokojích. Naběrači a pomahači bydlí buď u rodičů neb společně. Byty jsou tovární a skláři je dostávají zdarma“ (SOkA Zlín, fond Národní škola Svatá Sidonie 1878–1953, inv. č. 117, Školní kronika Sidonie rok 1929).
Základy dělnických domů byly kamenné. Vystavěny byly z pálených či nepálených cihel, připravovaných nedaleko kolonie Rajčurna v lokalitě zvaná Cihelna, kde bylo ložisko jílovité hlíny používané k výrobě cihel pro potřeby skláren. Střechy domů nejspíše původně pokrýval šindel, postupně jej nahrazovala pevná krytina. Malá okna byla čtyř- či šestitabulková. V okolí domů stály dřevěné přístřešky pro domácí zvířectvo či ke složení dřeva. Ve svazích za domy byly vyhloubeny kamenné sklípky se střechou k uskladnění potravin. K domům patřily i malé zahrádky, v nichž si jejich obyvatelé pěstovali zeleninu. Pitnou vodu většinou obyvatelé čerpali z upravených studánek vyvěrajících v blízkosti kolonií. Suché toalety byly postaveny ze dřeva.
Až do první světové války měla sklárna zajištěn odbyt na zahraničních trzích a dobře prosperovala. Exportní orientace sklárnu za války těžce postihla, protože ztratila většinu zahraničních odbytišť. Po válce byla sice výroba částečně obnovena a v roce 1921 si Schreiber sklárnu včetně dělnických domů koupil od velkostatku, sklárna však již nedosáhla svého předválečného obratu a fungovala nepravidelně. Za hospodářské krize došlo k definitivnímu uzavření skláren (1932). Místní tak přišli o hlavní zdroj obživy a museli si hledat práci jinde, což způsobilo postupný úbytek obyvatel osady. Samotná budova sklárny byla zbořena v roce 1936, kdy budovu koupil kartel dutého skla DUTA, který následně rozprodal stávajícím obyvatelům dělnické domy.
Unikátními stavbami jsou společné chlebové pece. Obytné místnosti sklářů nebyly velké, na výstavbu pece v nich nezbýval prostor, a proto byly pro skláře postaveny pece venkovní, v nichž se mohli v pečení střídat všichni obyvatelé. Nejstarší pece v Sidonii vznikly nejspíše ve druhé polovině 19. století. Byly považovány za společné vlastnictví sklářů a jednotlivé rodiny měly za povinnost starat se o jejich dobrý technický stav a zajištění topiva. Původně se sice pece nacházely u společných domů sklářů, ale ve 20. století byly stavěny i u rodinných domů. Poslední pece zde byly postaveny v padesátých letech minulého století.
Nejstarší pece stavěli obyvatelé osady z vepřovic na kamenné podezdívce a stavby kryli sedlovými stříškami s šindelem. Pece byly omítány jednoduchou hliněnou omítkou. Novější pece již byly z pálených cihel, často kryté pálenou taškou. Vykynuté těsto bylo sázeno do dostatečně rozehřátých pecí po vymetení žhavého popele z bukových polen. V osadě stálo původně 19 chlebových pecí, do současnosti se jich dochovalo sedm a některé z nich se stále používají.
Informace o přesném počtu obyvatel Svaté Sidonie v období před rokem 1869 se nedochovaly. Až v uvedeném roce 1869 jsme informováni, že v Sidonii žilo 444 obyvatel kromě sklářských dělníků, za to včetně rodin na Kopanicích, které se živily zemědělstvím a těžbou dřeva pro sklárny. V osmdesátých letech 19. století, kdy byl povoz sklárny pozastaven, počet obyvatel osady poklesl. Po obnovení provozu začal opět narůstat, až zde bylo v roce 1900 napočítáno 616 obyvatel na moravské i uherské straně. Na moravské straně stálo 36 domů, v nichž žilo 584 obyvatel, a na uherské straně byla situována továrna (huť, brusírna, vazárna, skladiště) a tři obytné domy s 32 obyvateli. Ve sklárnách tou dobou pracovalo 225 dělníků. V roce 1915 v Sidonii celkově žilo 674 lidí (na Moravě bydlelo 625 osob, v Uhrách 49 osob). Za první republiky zde v roce 1930 žilo 580 obyvatel v 50 domovních číslech se 123 byty. Po zániku sklářské výroby ve třicátých letech počet obyvatel Sidonie výrazně poklesl.
Obecná škola fungovala u skláren od počátku 19. století. Původně byla německá, poté se stala česko-německou, a nakonec čistě českou. Děti zpočátku učil některý ze sklářských úředníků, později zde začal vyučovat aprobovaný učitel, na jehož plat se zaměstnanci skláren skládali. Do roku 1876 se ve sklárnách vystřídalo pět učitelů, kteří vyučovali v prozatímních třídách umístěných provizorně v objektech skláren. Výuka probíhala dokonce i v hostinci. Ve školním roce 1878/1879 do školy docházelo 48 dětí (v roce 1886 už jen 36 školáků), po znovuzahájení výroby Vincencem Schreiberem navštěvovalo výuku ve školním roce 1889/1890 již 103 žáků.
Školní docházka bývala nepravidelná, protože část dětí pomáhala při práci ve sklárnách, jak se o tom píše v kronice Františka Růžičky: „Co byly větší rodiny s více dětmi, tak ty děti ani školu nenavštěvovaly, to chodilo do práce, držet formu, pak odnášet do chladících pecí“ (RŮŽIČKA, F.: Kronika). Schreiber si stejně jako učitel Nečesaný uvědomoval nezbytnost postavení samostatné školní budovy, proto na její stavbu uvolnil nemalou částku. Stavbu finančně podpořil také brumovský velkostatek. Stavba byla zahájena v roce 1888 a o rok později už v Sidonii stála nová školní budova. Škola zpočátku fungovala jako jednotřídka, v roce 1904 zde vznikla třída druhá a byl zde zaměstnán i druhý učitel.
Naproti sklárně ve středu osady stál nájemní hostinec s řeznictvím, který patřil sklárně. Během první republiky měla hostinec v nájmu rodina Adámků a po ní Karel Pekař. Hostinec byl centrem místního dění, protože se v něm odehrávaly plesy, zábavy, spolkové schůze, divadelní představení či hudební vystoupení hostujících kapel. Vedle hostince byl v provozu i obchod, který měl podobu malého dřevěného domku. Díky zvýšenému zájmu turistů, kteří ze železniční zastávky na Vláře pravidelně podnikali přes Sidonii pěší výlety ke zřícenině hradu Vršatec, byl před první světovou válkou postaven na Vláře hotel Vila Amálie, který provozovala rodina Janáčků. Pokoje pro hosty měl zároveň i zájezdní hostinec Na Vláře, postavený v roce 1901 podle návrhu architekte Dominika Feye. Tento hostinec patřil brumovskému velkostatku.
V roce 1897 založili místní obyvatelé Čtenářský, pěvecký a vzdělávací spolek Svatopluk Čech. Spolek řídili učitel Rudolf Nečesaný a Gustav Matuschka, hlavní úředník skláren, který ve spolku organizoval divadelní přestavení. Spolek vznikl i na popud továrníka Schreibera, který si přál, aby se dělníci angažovali v organizaci, která nebude mít nic společného s politikou, a hlavně sociální demokracií. Spolek provozoval v osadě knihovnu, nacvičoval divadelní představení, organizoval přednášky a pořádal zábavy a plesy.
V roce 1907 založili dělníci sklářských hutí Svatý Štěpán, Svatá Sidonie a Nemšová, patřících Vincenci Schreiberovi, společný sociálnědemokratický spolek, který měl při jednání se zaměstnavatelem zlepšit jejich pracovní podmínky. Spolek vznikl v hostinci Na Vláře a zapojila se do něj většina mladých sklářských dělníků. Ředitel sklárny to nesl nelibě a nechal část členů spolku propustit z práce. Celkově měl spolek mezi dělníky sociální demokracie velkou podporu. Po první světové válce získávala v Sidonii na preferencích komunistická strana.
V roce 1898 zahájili sklářští dělníci stávku poté, co museli nepřetržitě pracovat devatenáct neděl. Vincenc Schreiber nechal na stávkující zavolat četníky z Nemšové, kteří ale potvrdili oprávněnost požadavků stávkujících pomocníků, protože v Uhrách platil zákon zakazující nedělní práci. Až po zásahu četnictva si Schreiber vyslechl samotné stávkující, kteří kromě volných neděl požadovali zvýšení mezd. Tvrdili, že v Čechách za stejnou práci ve sklárnách dostávají dělníci dvakrát více než v Sidonii. Schreiber nakonec uznal oprávněnost požadavků svých dělníků a dohodl se s nimi, že v neděli, o svátcích a v noci se v huti nebude pracovat. Došlo i na zvýšení mezd.
V roce 1900 proběhla v hostinci Na Vláře dělnická schůze s tajemníkem sociálnědemokratické strany za účelem vytvořit ve sklárnách místní organizaci. Továrník Schreiber ovšem nechal stranickou schůzi rozehnat a některé její účastníky propustil ze zaměstnání.
Významným zdejším rodákem byl Vojtěch Bárta (16. 11. 1860 – 2. 8. 1916), jehož otec byl ředitelem sklárny firmy Schreiber. Po otcově smrti převzal vedení brusírny skla ve Františkově Dole (Františkodol) u Světlé nad Sázavou, kterou Bárta starší dostal darem od J. Schreibera. Společně s bratrem, který měl sklárnu v Antonínově Dole na předměstí Jihlavy, založili bratři Bártovi firmu Bárta a spol. Bárta postupně františkodolskou brusírnu přebudoval na plnohodnotnou sklárnu. V roce 1903 založil další brusírnu skla v Květinově na Havlíčkobrodsku. Své zboží vyvážel do Anglie, Spojených států i Austrálie. Byl štědrým mecenášem Sokola ve Světlé nad Sázavou.
Z nedalekého Brumova pocházela Matylda Synková, rozená Matoušková (9. 3. 1906 – 3. 8. 1949). Po škole začala pracovat jako úřednice ve Schreiberových sklárnách v Sidonii, kde pracoval její otec a rodina zde i bydlela. Podle oficiálního životopisu měla být v roce 1928 propuštěna z práce poté, co se podílela na organizaci stávky dělníků. V materiálech k dějinám skláren ovšem žádná zmínka o stávce v tomto roce není. Ve třicátých letech začala pracovat v Praze jako profesionální funkcionářka odborů a KSČ a také se zde seznámila s Ottou Synkem (1900–1941), komunistickým poslancem. V únoru 1941 byla společně s mužem zatčena pro ilegální aktivity KSČ. Manžel byl popraven, Matylda deportována do koncentračního tábora Ravensbrück, kde byla internována až do konce války. V letech 1946 a 1948 byla zvolena komunistickou poslankyní do Národního shromáždění. V parlamentu zasedala až do své smrti v roce 1949.
Po zániku skláren došlo v roce 1936 k prodeji jednotlivých dělnických bytů jejich stávajícím obyvatelům, kteří si byty začali postupně adaptovat, aby lépe vyhovovaly dobovým standardům bydlení. Tyto úpravy pokračují i v současnosti. Adaptace ovšem narušily původní celistvý ráz kolonie, protože každá rodina si svůj byt upravovala podle vlastních finančních možností a vkusu. V současnosti tak mají domy v kolonii rozdílné střešní krytiny, barvu fasády, a dokonce v rámci jednoho stavebního objektu se vyskytují různé typy oken, od starých dřevěných kastlových oken po okna moderní plastová. Některé byty mají zateplenou fasádu, nebo došlo k jejímu obložení, fasády některých bytů používají módní pastelové barvy.
To vše v důsledku vede k roztříštěnosti původního jednotného výrazu staveb. Postupně byla do domů zavedena tekoucí voda a majitelé bytů si vybudovali sociální zařízení pod vlastním uzamčením. V některých domech došlo k propojení dvou bytů, aby tak pro rodiny vznikla větší bytová jednotka, případně jsou byty rozšiřovány podkrovní přístavbou. Dne 5. 11. 1964 byl soubor dělnických domů v lokalitě Rajčurna zapsán podle zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, do Státního seznamu nemovitých kulturních památek. Od roku 2015 funguje v osadě spolek Svatá Sidonie, který se snaží rozšiřovat povědomí o sklářské minulosti osady, vydává publikace či pořádá společenské a kulturní akce.
Dokument o rozdělení Československa z pohraničí: Brumov-Bylnice, Sidonie: https://www.youtube.com/watch?v=dzM6y1EfKtg.
Svatá Sidonie: spolek pro rozvoj místní části Sidonie: http://www.svsidonie.cz/.
