Domovina

Název: Domovina („Domov bojovníků“, německy Die Kriegerheimstätten)
Poloha: Liberec IV – Perštýn, U Domoviny, U Černého dolu, Energetiků
GPS: 50°45'33.706"N, 15°3'41.887"E
Doba trvání: 1916/1926 – dosud
Stavebník: Johann Liebieg & Comp., Město Liberec
Počet obyvatel: asi 200 (1930), asi 150 (2021)

Autor článku: Jaroslav Zeman

Zastavovací plán z roku 1916: axonometrický pohled a půdorys zachycující urbanistickou osnovu sídliště (Magistrát města Liberec, archiv stavebního úřadu, stavební dokumentace).

Prostorové souřadnice

Urbanisticky a architektonicky jednotně koncipovaná kolonie je dnes ohraničena ulicemi Energetiků, U Černého dolu a U Domoviny. Díky svému blízkému sousedství s Liebiegovým městečkem s ním tvoří prakticky jeden urbanistický celek. V době výstavby byl soubor situován na jihovýchodním okraji města, dnes je lokalizován nad třídou Dr. Milady Horákové. Kolonie sousedila s původně samostatným městečkem Horní Růžodol (dnes Liberec VII), které představovalo v meziválečném období jedinou obec s převahou obyvatel české národnosti na území tzv. Velkého Liberce, utvořeného po zřízení Říšské župy Sudety. Dopravní dostupnost lokality byla velmi dobrá, neboť sídliště leželo pouhých 5 minut od tramvajové linky Liberec–Rochlice, která byla v provozu v letech 1899–1960. Dnes obstarávají dopravní spojení autobusové linky Dopravního podniku měst Liberec a Jablonec nad Nisou č. 12 a 23.

Krátce dostavěný dvojdomek v ulici Energetiků čp. 483-484-IV (Die Kriegerheimstätten. Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg 1923. Reichenberg: Stadt Reichenberg 1922).
Pohled na kolonii z ulice U Černého dolu krátce po dokončení (Die Kriegerheimstätten. Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg 1923. Reichenberg: Stadt Reichenberg 1922).
Typický dvojdomek na historickém snímku (Die Kriegerheimstätten. Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg 1923. Reichenberg: Stadt Reichenberg 1922).

Stavební vývoj

Výstavba sídliště nazvaného Domovina započala v roce 1916. Kolonie byla určena válečným vysloužilcům a invalidům z Liebiegovy továrny, údajně jako vůbec první svého druhu v tehdejším Rakousku-Uhersku. Přestože bylo sídliště samostatně vybudováno jižně od Liebiegova městečka, navazuje na něj, a tvoří tak s Liebiegovým městečkem organicky koncipovaný celek. Iniciátorem výstavby byl Theodor Liebieg (1872–1939), jenž vypracováním plánů a celkové koncepce pověřil architekta Jakoba Schmeissnera (1874–1955). Realizaci kolonie provedl stavitel Richard Wojatschek, údajně za využití práce ruských válečných zajatců. Původní Schmeissnerův plán počítal s 30 objekty, realizováno jich bylo nakonec pouze sedmadvacet. S plány jednotlivých domů pomáhal Jakobu Schmeissnerovi jeho bratr Heinrich a na realizaci dohlížel vedoucí stavebního odboru magistrátu Rudolf Simon. Kromě Theodora Liebiega se na výstavbě v Domovině částečně podílelo také město Liberec, jež mělo na své náklady vystavět čtyři domy. Po dokončení v roce 1921 předal Theodor Liebieg kolonii městu a to ji následně převzalo do své správy.


„Od roku 1916 se na Monstrančním vrchu nenápadně rozvíjí malé sídliště Domovina, jediné svého druhu, které ovšem bohužel kvůli své odlehlosti není dostatečně vnímáno a doceněno. Cílem bylo poskytnout domov válečným invalidům, kteří se vrátili ze světové války a jejichž výdělečná schopnost byla trvale narušena. Jinými slovy, prozíravá charita. Skutečným tvůrcem této velkorysé myšlenky byl průmyslník Theodor Liebieg, který jako první přišel s myšlenkou na tento typ sídliště, kterou pak podpořila městská rada, liberecká pojišťovna a Svaz spolků majitelů domů v severních a východních Čechách. Urbanismus a výtvarné řešení jednotlivých domů bylo v rukou norimberského architekta Schmeissnera, kterému se zde podařilo mistrovsky navázat na Liebiegovo městečko a dát tak městu Liberec další krásné a půvabné sídliště. Sídliště uzavírá široká obvodová ulice ve tvaru osmičky, kterou protíná další ulice.“ (KERL, K.: Die Kriegerheimstätten, s. VII)


Sídliště je situováno na jižním svahu Monstrančního vrchu a je ohraničeno dnešními ulicemi U Domoviny, U Černého dolu a Energetiků, které jím procházejí. Urbanistická osnova kolonie je zpracována v duchu Liebiegova městečka – objekty jsou seskupeny podél křivolakých komunikací sledujících průběh vrstevnic. Širší obvodová komunikace obepíná celé sídliště, užší uličky zajišťují přístup k jednotlivým domkům. V některých partiích kolonie domy svou štítovou orientací ke komunikaci takřka evokují vesnicky rostlou zástavbu. Oproti Liebiegovu městečku obsahuje kolonie typizované rodinné domky, buď izolované, nebo sdružené do dvojdomů či trojdomů. Jednotlivé domy jsou přízemní, podsklepené a s využitým podkrovím. Kryté jsou sedlovou střechou s pálenou taškovou krytinou, ve štítech se uplatňuje falešné hrázdění, bednění, či lomenice. Každý dům byl vybaven zahradou, kůlnou a chlévem. Ve vnitřní dispozici objektů byla stavebně architektonická typizace ještě markantnější. V každém domě se v přízemí nacházela hlavní obytná místnost, kuchyně a prádelna s koupelnou, v obytném patře pak ložnice a malá půda.


Formální řešení většiny domů vychází z regionální lidové architektury. Projevuje se to použitím lomenic, okenic s nápodobou lidové ornamentiky a také v dispozičním uspořádání některých objektů s vchodem situovaným na podélné straně domu, případně v přistavěné dřevěné předsíňce. I když v menší míře, na objektech je také patrný vliv liberecké klasicistní architektury.


Každému z nájemníků měl být domek poskytnut bezplatně. Zprvu pouze na rok, a to s podmínkou, že se nájemník ve vlastní režii postará o nutné opravy a údržbu. Po uplynutí jednoroční lhůty měl dům zůstat nájemníkovi v nájmu na dobu neurčitou. Nájemník současně získal oprávnění obývat přidělený dům s manželkou a dětmi, užívat zahradu, osázet ji dle vlastního uvážení a čerpat z ní výnosy. Se souhlasem domovní komise si mohl do domu nastěhovat také nemohoucí rodiče, kteří již nebyli soběstační. Pokud nájemník domu zemřel, měla vdova právo dům nadále užívat i s dětmi. Pronájem části domu či pozemku byl přísně zakázán. K vystěhování bylo přistupováno pouze v závažných důvodech, přičemž na vystěhování byla lhůta dva měsíce. Ve srovnání s Liebiegovým městečkem se tedy v případě Domoviny jednalo o diametrálně odlišně koncipované bydlení. Kolonie skutečně poskytovala svým obyvatelům sociální bydlení.


Zajímavým objektem mohl být sbor Církve československé, který měl vzniknout v roce 1938 v bezprostřední blízkosti kolonie. „Kostel postavený na tomto místě by se stal dominantou města a obohatil by ho. Areál má také dobrou dopravní polohu, protože se nachází 5 minut od tramvaje. Tento pozemek patří firmě Johann Liebieg & Co., ale protože není kvůli skalnatému podloží příliš vhodný k bydlení, lze jej od firmy jistě získat za nízkou cenu“, konstatovala v říjnu 1937 městská rada. K realizaci však nakonec s ohledem na vyostřující se situaci v pohraničí a následné připojení Liberce k nacistickému Německu nedošlo.

Pohled na Domovinu z roku 1927 (Festschrift anlässlich des 10jährigen Bestandes des Bundes der Kriegsverletzten sitz Reichenberg 1927).

Populační poměry

Přesná čísla, týkající se počtu místních obyvatel, zatím bohužel neznáme. Lze však předpokládat průměrnou obsazenost domu šesti až osmi osobami. V roce 1930 zde mohlo žít odhadem 200 osob. Po odsunu obyvatel německé národnosti se lokalita stala standardní rezidenční čtvrtí, která již nebyla určena válečným vysloužilcům. Po druhé světové válce počet obyvatel stagnoval, což je třeba připsat na vrub rostoucím nárokům na bydlení. Dnes může lokalitu obývat přibližně 150 osob.


„V návaznosti na obytnou kolonii postavil Theodor Liebieg nový komplex 21 půvabných rodinných domků s racionálním vnitřním uspořádáním. Tato skupina domů tvoří tzv. Domovinu, kterou Theodor Liebieg věnoval městu Liberec s tím, že v tomto komplexu najdou trvalé a dobré bydlení synové vlasti, zranění ve válce. Vedení tohoto zařízení je v rukou Theodora Liebiega, správa v rukou města Liberec, které ji svěřilo svému výboru, v němž má své místo a hlas také zástupce firmy.“ (100 Jahre, s. 76)

Historický snímek domu čp. 491-IV se základní občanskou vybaveností (KERL, Karl. Die Kriegerheimstätten. Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg 1923. Reichenberg: Stadt Reichenberg 1922).

Okolí kolonie a občanská vybavenost

Základní zázemí kolonie tvořil objekt v ulici U Domoviny čp. 491-IV, určený k poskytování nezbytných služeb. Současně sloužil k ubytování vysloužilců, kteří tyto služby provozovali. Postaven byl z iniciativy Svazu spolků majitelů domů v severních a východních Čechách a v roce 1922 byl předán do péče města. V přízemí byly umístěny lázně, holičství, prodejny tabáku a smíšeného zboží. V patře se nacházely byty holiče, lazebníka a krejčího se ševcem, kteří zde měli také své dílny. Služeb dalších provozoven a školních zařízení obyvatelé využívali v sousedním Liebiegově městečku.


Zajímavou dopravní stavbu představuje mýtnice čp. 499-IV. Liberec patřil k městům, která vybírala zvláštní dávku za provoz dopravního prostředku, tzv. dlažebné, což ilustrují i drobné objekty mýtnic, ojediněle zachované na území města. Nejstarším mýtním domkem je právě částečně přestavěný objekt v Plátenické ulici čp. 499-IV na hranicích Liebiegova městečka a Domoviny. Důvod pro zřízení mýtnice na tomto místě byl poměrně prostý – kolonie byla situována při mostu přes roklinu mezi Liebiegovým městečkem a Monstrančním vrchem. Autorem drobné tradicionalistické stavby z let 1916–1917 byl Heinrich Schmeissner z Norimberku. Zajímavé je v této souvislosti spojení dvou odlišných funkcí: část přízemí poskytla firma Liebieg městu k výběru mýta, zbytek malometrážního objektu sloužil k ubytování zaměstnanců firmy. Architektonické řešení budovy bylo přizpůsobeno rázovité zástavbě kolonie, což dokládá patro s výraznou nárožní bosáží vynášenou dvojicí masivních pilířů na hlavním průčelí, kryté strmou valbou střechou.

Společenský, spolkový a politický život

Vlastní společenský život kolonie byl relativně skromný. Obyvatelé sídliště totiž využívali možnosti společenského vyžití, které jim poskytovalo jak centrum Liberce, tak nedaleké Liebiegovo městečko.

Aktuální stav

V současné době je kolonie stále zachována v poměrně autentickém stavu, byť ve srovnání se sousedním Liebiegovým městečkem jsou na její podobě mnohem více patrné soudobé stavební intervence, narušující původní jednotný ráz jednotlivých domů i celé kolonie. I proto je v tomto případě vyvíjena snaha o vznik památkové zóny, a to společně s Liebiegovým městečkem.

Současný stav kolonie: domy v ulici U Černého dolu čp. 477-IV a 478-IV (foto Jaroslav Zeman).
Současný stav kolonie: dům v ulici U Černého dolu čp. 479-IV (foto Jaroslav Zeman).
Současný snímek domu čp. 491-IV (foto Jaroslav Zeman).

Prameny a literatura

  • Magistrát města Liberec: archiv stavebního úřadu, stavební dokumentace.
  • Státní okresní archiv Liberec: fond Archiv města Liberec, díl IV (Gd), Domovina čp. 474, inv. č. 821, sign. 115, kart. 505.
  • 100 Jahre Johann Liebig & Comp.: Ein Gedenkbuch für jene, die nach uns kommen Reichenberg. Reichenberg: Liebig & Comp. 1928.
  • DRÁZSKÝ, Josef: Obrázky z dějin Liberecka IV. Anna Vojáčková + Liebiegové a Vojatschkové. Vpřed 20. 4. 1960, s. 3.
  • Illustrierter Führer durch die Messestadt Reichenberg 1922. Reichenberg: A. Hirschmann & Co. 1922, s. 41.
  • KERL, Karl (ed.): Reichenberg: die sudetendeutschen Selbstverwaltungskörper; Band 1. Berlin-Friedenau: Deutscher Kommunal-Verlag 1929, s. 298.
  • KERL, Karl. Die Kriegerheimstätten. Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg 1923. Reichenberg: Stadt Reichenberg 1922, s. VII–VIII.
  • Mitteilungen des Bürgermeisters, Invalidenheim in Reichenberg. Reichenberger Zeitung, 21. 4. 1915, s. 7.
  • ŠTERNOVÁ, Petra. Minulost a současnost Liebiegova městečka v Liberci. In Alena Borovcová (ed.), Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě: industriální dědictví a bydlení v průmyslových aglomeracích. Ostrava: Národní památkový ústav, Územní odborné pracoviště v Ostravě 2010, s. 94–101.
  • ŠTERNOVÁ, Petra: Jakob Schmeissner: z mého života a tvorby. Liberec: Národní památkový ústav, Územní odborné pracoviště v Liberci 2020, s. 218–226.
  • TECHNIK, Jiří: Liebiegovo městečko v Liberci: návrh památkové zóny lokality. Liberec 1993.
  • ZEMAN, Jaroslav: Liberec: urbanismus, architektura, industriál, pomníky, objekty, památky. Liberec: Knihy 555 2011, s. 87–88.