Název: Sídliště FAB (Stará Osada, německy FAB Siedlung)
Poloha: Jablonec nad Nisou – Rýnovice, Stará Osada
GPS: 50.7458042N, 15.1447411E
Doba trvání: 1941 – dosud
Stavebník: Továrna na jemnou mechaniku / Feinapparate-Bau Jena, G.m.b.H. (FAB)
Počet obyvatel: asi 120 (1941)
Autor článku: Jaroslav Zeman
Kolonie Stará osada vznikla jako ubytovací kapacita továrny na jemnou mechaniku sídlící v durynské Jeně (Feinapparate-Bau Jena, G.m.b.H.). Jednotně založený obytný soubor od továrny odděluje dnešní ulice Československé armády. Kolonie je situována v původně samostatné obci Rýnovice na severozápadním okraji Jablonce nad Nisou. Rýnovice byly v roce 1960 sloučeny se Mšenem nad Nisou a v roce 1962 se staly spolu se Mšenem součástí Jablonce nad Nisou. Dopravní dostupnost kolonie zajišťovala linka Liberec – Jablonec nad Nisou, případně bylo možno docházet do nedalekého Jablonce pěšky. Dnes dopravní obsluhu obstarává pravidelná meziměstská linka Liberec – Jablonec nad Nisou a městská hromadná doprava (autobusové linky 104, 107, 112).
K vybudování kolonie došlo po připojení pohraničních oblastí k Německé říši a vzniku Říšské župy Sudety. Sídliště FAB bylo jedinou zaměstnaneckou kolonií v Jablonci nad Nisou i celém okolí, neboť v samotném městě vzhledem k výrobní orientaci místního průmyslu zaměřeného zejména na rozptýlenou bižuterní výrobu, zastřešovanou jednotlivými exportními domy, nikdy nevyvstala nutnost budovat zaměstnanecká sídliště. Právě proto se Jablonec nad Nisou ocitl nejprve na okraji zájmu říšských úřadů. Ke změně došlo až v průběhu druhé světové války, kdy se župa proměnila v jednu z výrobních základen Říše na českém území, orientovanou na válečný průmysl.
Kolonie byla vybudována v jedné stavební etapě pro potřeby nedaleké továrny na jemnou mechaniku Feinapparate-Bau, G.m.b.H. (FAB). Podnik byl založen v Rýnovicích v roce 1938 jako dceřiná společnost říšskoněmeckého koncernu Carl Zeiss Jena. Rozsáhlý průmyslový areál pro válečnou výrobu byl postaven v Jablonci-Rýnovicích „na zelené louce“ v letech 1939–1940. V původním rozsahu zahrnoval dva etážové výrobní objekty, uprostřed areálu tepelnou elektrárnu a u silnice dvě přízemní haly slévárny a kalírny, zastřešené válcovými skořepinami se shedy, opřenými o rámové vazníky vybíhající z nosných sloupů. Tento konstrukční systém (Dywidag Schalensheddach) vyvinul pro firmu inženýr Franz Anton Dischinger.
Stavbu realizovala firma Dyckerhoff & Widmann AG (dnešní DYWIDAG-Systems) ve spolupráci s ikonickou postavou průmyslové architektury Hansem Hertleinem (1881–1963). V architektonickém řešení dominantních hlavních etážových budov, postavených na principu železobetonového skeletu se schodišťovými věžemi, je patrný vliv doznívající nové věcnosti, doplněný klasicizujícím pojetím fasád, rytmizovaných lizénovými rámy. „Dvojče“ rýnovické továrny stojí v Teplicích-Trnovanech. V roce 1944 vznikla poblíž továrního areálu pobočka nechvalně známého koncentračního tábora Gross-Rosen.
„[…] uvedeni do pochodu, naloženi hospodářským vybavením a obklopeni kordonem SS, vydali jsme se na cestu do temnoty […] na vlakovou stanici. Tam jsme byli naloženi do sedmi nákladních vagónů, vždy osmdesát vězňů a dozorci. […] Třetí den kolem poledne jsme dorazili do stanice Gablonz. […] Vystupovali jsme vyčerpaní, hladoví, žízniví a promrzlí z vagónů, tvoříce okamžitě vězeňský pětistup. V konvoji jsme přešli přes nástupiště, obklopení pohrdlivými pohledy Němců (civilistů) a voláním – ,Banditi‘! Nezastavili jsme se ale v kamenolomu, nýbrž jsme přešli přes celé město do předměstí Reinowitz, kde jsme již zdaleka viděli na levé straně od silnice částečně zalesněný kopec a bloky tábora obehnané ostnatým drátem. A skutečně jsme se přiblížili až k nim. Došli jsme k široké bráně nějaké rozestavěné, nedávno vybudované moderní továrny, na které jsme četli nápis: Feinapparatenbau Carl Zeiss Jena – Niederlassung in Gablonz a. d. Neisse. […] Po dlouhých formálních okolcích nás přivedli do areálu továrny.“ (LACINA, s. 171–172)
Součástí širšího areálu továrny byla i zaměstnanecká kolonie, navržená jabloneckým architektem Alfredem Wenzelem (1900–1992). Vedle domu ředitele podniku se v ní počítalo s dvojdomy pro úředníky, mistry a dělníky. Prvotní velkorysý projekt počítal se 174 byty, umírněnější varianta s 50 byty. Realizováno bylo nakonec jen 32 bytů. Původní projekt zahrnoval více než 30 obytných dvojdomů a také řadové činžovní domy s malometrážními byty, určené pro dělnické rodiny. Nakonec však byla realizována jen přibližně polovina ze zamýšleného počtu, tj. 16 dvojdomů určených pro kvalifikované zaměstnance (úředníky a mistry), a to bez původně plánované občanské vybavenosti a vily ředitele. Zástavba byla kombinovaná, tvořena jak dřevostavbami, tak zděnými domy.
„Župní předseda Německé pracovní fronty konstatoval, že dnešek je obzvlášť radostný den, když vidí, že uprostřed války se tato továrna zamyslela nad nedostatkem bytů a nejen o něm přemýšlí a mluví, ale začíná tento nedostatek bytů řešit vytvářením vlastních sídlišť. Poté provedl slavnostní položení základního kamene a svůj čin doprovodil přáním: ,Ať nad tímto dílem zavládne štěstí a požehnání a ať je na tomto továrním sídlišti štěstí a mír!“(Die erste Werksiedlung, s. 8)
Základní kámen podnikové kolonie byl položen 28. 8. 1941 za účasti ředitele závodu Ing. Karla Müllera a Huberta Hermanna Birkeho (1892–1950), župního předsedy Německé pracovní fronty (Deutsche Arbeitsfront, DAF), který měl na starosti veškerou sociální péči o zaměstnance za války, včetně táborů domácích i zahraničních dělníků.
Architektonické řešení vycházelo z oficiálního, ideologicky orientovaného stavebního slohu Třetí říše Heimatstil, nazývaného také Heimatschutzarchitektur či Heimatschutzstil. Odkazoval na kontinuitu tradiční architektury, která byla v opozici vůči internacionálním proudům. Cílem výrazně ideologicky zabarvené národněsocialistické architektury, která představovala mimořádně účinný instrument politické propagandy, byla demonstrace síly, jednoty i rasové nadřazenosti německého národa. Romantizující obytná architektura měla podle představ nacistů symbolizovat návrat k národním kořenům i idealizovaným tradičním hodnotám „nezkaženého“ německého venkova.
Dvojdomy poskytovaly poměrně vysoký obytný standard. Každá bytová jednotka obsahovala zázemí v suterénu (prádelna, kotelna), v přízemí chodbu se vstupem do patra, kuchyň a jídelnu spojenou s obývacím pokojem. V patře se pak nacházela ložnice, dětský pokoj, koupelna. V podkroví pokojík služky, nebo hostinský pokoj. Hlavní devizou sídliště je především mimořádně zdařilé urbanistické zapojení do struktury Rýnovic i jeho citlivé zasazení do okolního působivého přírodního rámce, k čemuž nepochybně přispěla inspirace regionální lidovou architekturou.
Po válce byl obytný komplex využíván Libereckými automobilovými závody (LIAZ), nejmladší československou automobilkou. K jejímu založení došlo v roce 1951, kdy AZNP Mladá Boleslav převedly výrobu nákladních vozidel a autobusů Škoda z pražských Letňan do několika externích závodů na území tehdejšího Libereckého kraje. Při reorganizaci v roce 1958 došlo k ustavení jednotného národního podniku LIAZ se závody 01 Jablonec nad Nisou – Rýnovice (centrála), 02 Mnichovo Hradiště, 03 Liberec-Hanychov, 04 Liberec-Ostašov (bývalá RAF), 05 Mělník, 06 Zvolen, 07 Přerov, 08 Velký Krtíš a 011 Jablonec nad Nisou.
Přesná čísla týkající se počtu obyvatel Staré Osady dosud neznáme. Při počtu 32 bytů lze ovšem předpokládat, že celkový počet obyvatel v době vzniku kolonie mohl čítat přibližně 120 osob. Dnešní počet obyvatel někdejší kolonie je přibližně stejný jako v době založení.
Ačkoliv prvotní plány počítaly s poměrně rozsáhlou občanskou vybaveností, s postupující druhou světovou válkou nedospěla nikdy k realizaci. Servisní zázemí kolonie měla vedle nezbytné školy tvořit spolková hala a knihovna, které měly v duchu nacistické propagandy působit lidovýchovně na obyvatele kolonie.
Dnes je bohužel až na pár výjimek většina domů Staré Osady poznamenána pozdějšími, často poměrně razantními přestavbami. Nicméně zachován zůstal alespoň dobře čitelný urbanistický rozvrh sídliště. Z hlediska majetkových poměrů jsou dnes domy v držení soukromých vlastníků.
