Název: Na Košíku (Na Rafandě)
Poloha: Praha-Hostivař, ulice Na Košíku, Nad Košíkem
GPS: 50.0440392N, 14.5191978E
Doba trvání: asi 1927 – dosud
Stavebník: privátní stavebníci
Počet obyvatel: 247 (1930)
Spolky: nezjištěny
Události a osobnosti: nezjištěny
Autorka článku: Barbora Gurecká
Nouzová kolonie Na Košíku dosud stojí v pražské městské části Hostivař. Její pozůstatky můžeme v ulicích Na Košíku a Nad Košíkem vidět dodnes. Stejně jako mnoho jiných pražských nouzových kolonií vznikla i osada Na Košíku ve dvacátých letech 20. století díky významnému rozvoji průmyslových podniků v Hostivaři. Proto také nejvíce místních obyvatel pracovalo v dělnických profesích.
Kolonie vznikla v tzv. zeleném pásu . První tři domky byly ještě postaveny na pronajatých pozemcích, ale další osadníci si parcely, na kterých si stavěli svá obydlí, kupovali do osobního vlastnictví. Pozemky, na kterých byla kolonie postavena, patřily původně Antonínu Šťastnému, který je pronajímal osadníkům. Za parcelu velkou zhruba 65 sáhů činilo roční nájemné 150 Kč. Později si kolonisté parcely kupovali do osobního vlastnictví podle svých finančních možností, a proto nejsou zahrady u domků stejně velké. Původně měly domky pouze nouzová čísla a teprve postupem času se zavedlo standardní číslování . Etnoložka Vanda Tůmová uvedla, že ještě v roce 1963 mělo několik domků v kolonii jen nouzová čísla.
V době výzkumu Vandy Tůmové (1963) jezdil do Hostivaře autobus , jehož trasa vedla i kolem kolonie. Dříve však obyvatelé museli jezdit z Hostivařského nádraží nebo chodit pěšky až na Spořilov a odtud cestovat tramvají.
Jeden z prvních nouzových domků č. 11 začali stavět Na Košíku manželé Borkovcovi, kteří si do kolonie nechali v roce 1927 dovézt starý železniční vagon, na který připevnili rákosí, omítli jej a pokryli střechou, která nejdříve byla jen z papíru, proto ji později museli nahradit taškovou krytinou. Podle informátorky Vandy Tůmové paní Borkovcové vagon vyšel na 500,- Kč a střešní krytina na 3200,- Kč. Uvnitř vagonu díky přepažení příčkou vznikly dvě místnosti. Malá okénka byla původní a stejně tak obloukový strop zůstal nepodbitý. K vagonovému domku ještě přistavěli malou síň, kterou se chodilo do kuchyňky, v pokojíku se jen spalo. Obě místnosti byly vytápěny z kuchyně.
Téhož roku nedaleko Borkovcových stavěla dům jedna z jejich dcer s manželem Antonínem Neradem. Koupili si dřevěnou boudu ze zrušené nouzové kolonie U Kapslovny. Zaplatili za ni pouhých 700 Kč. Boudu rozmontovali a materiál z ní přemístili Na Košík, kde si z něj postavili malý domek. Ten měl nejdříve jen jednu místnost ze dřeva, která byla obezděná nejen starými cihlami ze zbořeného domu, ale také novými bílými cihlami. O rok později, když se jim narodilo třetí dítě, přistavěli další světnici a předsíňku, poté ještě kůlnu. Teprve v době výzkumu Vandy Tůmové, a to v roce 1963, postavili prádelnu s nevelkým sklípkem na brambory pod její podlahou.
Jako u většiny pražských nouzových kolonií bylo pro obyvatele zpočátku velmi obtížné obstarat pitnou a užitkovou vodu. Nejprve pro ni chodili ke strouze, a to vždy velmi brzy ráno, neboť v té době byla ještě voda čistá a nezakalená. Museli si jí nanosit dostatek, aby jim vydřela celý den. Používali ji jak k mytí, tak k vaření. Po čase začali chodit pro vodu do místní cihelny. Večer si vzali putnu na záda a nanosili jí plný „štandlík“, který přikrývali dřevěným víkem, aby do vody nenapadalo smetí. Když si pak jedna z rodin udělala pumpu, ostatní obyvatelé kolonie chodili pro vodu k nim. Nicméně postupem času si i ostatní osadníci udělali na dvorku vlastní studnu. Teprve v roce 1962 byl zaveden vodovod přímo do domků. Až na pár výjimek si jej nechali zavést všichni obyvatelé, jak uvedl Antonín Nerad, jeden z informátorů Vandy Tůmové. Také elektřina zpočátku nebyla do kolonie zavedena, a tak všichni svítili petrolejovými lampami. Instalována byla až v roce 1940.
Ze sčítacích operátů sčítání obyvatel československého státu se dozvídáme, že nouzovou kolonii Na Košíku v roce 1930 obývalo celkem 247 obyvatel ve 45 domech s 63 bytovými jednotkami. V jednom bytě žilo průměrně 3,9 osob. Nejzabydlenější byla bytová jednotka s 11 osobami, včetně několika obyvatel mladších 15 let.
Podle sčítacích operátů měla každá bytová jednotka svého přednostu, většinou ženatého muže (57 případů). Dále byli přednosty 2 vdovci a 2 svobodní muži. Ve dvou případech byla uvedena jako přednosta domácnosti žena, jedna vdaná a druhá ovdovělá. Co se týká národnostního složení kolonie, převážná většina obyvatel se hlásila k české národnosti (236 osob).
Sčítací operáty nám umožňují zjistit, v jakých profesích byli obyvatelé kolonie zaměstnáni. Nejvíce osadníků pracovalo jako dělníci (49). Dále zde žili železniční zřízenci, zámečníci, kočí a švadleny. Jen 9 obyvatel uvedlo, že jsou nezaměstnaní. Hned 37 osadníků žádné povolání neuvedlo.
Podle Vandy Tůmové se obyvatelům bydlení v kolonii líbilo. Spokojení byli především s klidem, který v kolonii panoval. Pouze v neděli bývalo na blízké silnici rušno kvůli početným výletníkům. Obyvatelé se navzájem dobře znali a vycházeli spolu dobře, tedy až na jednu svárlivou sousedku, kvůli níž se kolonii také někdy říkalo Na Rafandě.
Nouzová kolonie Na Košíku se nachází ve stejnojmenné ulici Na Košíku a dále v ulici Nad Košíkem. Mezi těmito dvěma ulicemi vznikla na přelomu tisíciletí nová ulice Elišky Junkové, ve které jsou rodinné domy z červených cihel. Přestože se kolonie dochovala do dnešních dob, většina domků bývalé kolonie prošla významnými přestavbami, a proto není poznat, jak domy vypadaly dříve. Jen některé si zachovaly původní podobu, tak jak ji zachytila Vanda Tůmová během svého výzkumu v šedesátých letech 20. století. Kolonie je dnes plná kontrastů: malé a často i zanedbané domky stojí vedle udržovaných a mnohdy i luxusních rodinných domů.
