Název: Kolonie První rakouské továrny na sodu v Hrušově, Tovární kolonie Továrny na hliněné zboží pro chemický průmysl (německy Kolonie Erster österreichischen Sodafabrik in Hruschau, Thonwarenfabriks-Kolonie für chemische Produktion)
Poloha: Ostrava-Hrušov, ulice Ke Kamenině, Keramická
GPS: 49.8620731N, 18.2897411E
Doba trvání: 1852 – dosud
Stavebník: První rakouská továrna na výrobu sody v Hrušově, Spolek pro chemickou a hutní výrobu, závod Hrušov
Počet obyvatel: 1203 (1921)
Spolky: Dělnická tělocvičná jednota, Jednota dělnictva lučebního průmyslu, Jednota proletářské tělovýchovy, Skupina svazu proletářských bezvěrců, TJ Sokol, Verband der Tonarbeiter und verwandter Berufe in Österrreich-Ungarn (Svaz keramických dělníků a příbuzných povolání v Rakousku-Uhersku)
Události a osobnosti: stávka 1939, povodeň 1997; Kornel Turovič
Autor článku: Radomír Seďa
Kolonie chemické továrny v Hrušově nad Odrou byla umístěna nedaleko železniční trati Severní dráhy Ferdinandovy, kamenouhelného dolu Hubert a rozsáhlého areálu sodové továrny. V sousedním Marxově sadu se nacházel zámek majitelů rakouské továrny na sodu. Prvními stavebníky byli majitelé továrny, obchodník a velkoprůmyslník Josef Maria Miller z Aichholzu (1797–1871) a přírodovědec Karl Christian Heinrich Hochstetter (1818–1880). Kolonie byla vymezena ulicí Petra Cingra (v letech 1939–1945 Millerova ulice, po válce opět Petra Cingra, od roku 1947 Karla Marxe a Engelsova, dnes ulice Ke Kamenině). Kolonií procházely rovnoběžně ulice Divišova (dnešní Lassallova) a Hrnčířská (dnešní Plechanovova), v jižní části kolonie ulice Reslova (dnešní Pláničkova).
Začátek výstavby kolonie nelze pro nedostatek archivního materiálu přesně datovat. Nejstarší objekt, který můžeme bezpečně časově určit, je mistrovský dům z roku 1852. Je velmi pravděpodobné, že zhruba ve stejné době došlo s postupným rozvojem továrny a nárůstem její produkce k výstavbě dalších osmi budov pro zaměstnance. Nájemníci měli k dispozici vlastní zahrádku pro pěstování zeleniny a menší hospodářské objekty k chovu drůbeže. V sedmdesátých letech 19. století kolonii rozšířilo osm dělnických domů a jeden dům úřednický. Detailnější charakteristika objektů je v důsledku torzovitě dochované stavební dokumentace nemožná. Kolonii doplnil také objekt koňské stáje čp. 133b zkolaudovaný v roce 1880.
Charakteristickým typem obytných budov bylo deset částečně podsklepených objektů na půdorysu 41,30 x 11,50 m. Prvních pět domů čp. 130, 143, 144, 146 a 163 nechalo vedení továrny postavit v letech 1887–1892. Dalších pět identických budov čp. 215, 224, 250, 280 a 301 vzniklo v letech 1899–1905. K oběma kratším frontám domů byly přistavěny suché záchody, každá budova měla pět vchodů přístupných schodištěm. Bytové jednotky byly tvořeny vstupní chodbou, kuchyní a jedním pokojem. Součástí kolonie se staly v roce 1890 také tři dělnické noclehárny (kasárny), jmenovitě přízemní noclehárna čp. 155 (situovaná kolmo k výše uvedeným deseti domům), přízemní ubytovna čp. 354 a jednopatrová dělnická kasárna čp. 304.
Stavební činnost byla obnovena nejpozději v letech 1939–1941, kdy kolonii rozšířilo dalších sedm podsklepených budov, tři mistrovské domy čp. 21, 124 a 217 o půdorysných rozměrech 20,00 x 10,00 m a čtyři dělnické domy čp. 115, 306, 380 a 426 o rozměrech 27,05 x 7,00 m. Po skončení druhé světové války investovaly Hrušovské chemické závody Dukla, n. p., do výstavby dělnického trojbloku A čp. 473–475 a dělnického čtyřbloku D čp. 476–479. Všechny bytové jednotky měly identické uspořádání. Z předsíně ve tvaru písmene L (7,63 m²) bylo přístupné WC, koupelna (2,8 m²) a kuchyň se spíží (9,2 m²). Z předsíně a kuchyně vcházeli nájemníci do prostorného obývacího pokoje (22,89 m²), sousedícího s ložnicí dětí (13,02 m²) a dospělých (16,8 m²). Bytové jednotky disponovaly kuchyní, koupelnou a WC. Součástí jejich společného vybavení byla sušárna, kočárkárna a prostor pro skládání uhlí. V obou domech bylo instalováno ústřední vytápění z kotelny. Nevyhovující stav bytového fondu přiměl vedení podniku v šedesátých až osmdesátých letech 20. století k postupné demolici jednatřiceti zpravidla nejstarších obytných a dalších objektů.
„V poslední třídě měšťanky na nástěnku vyvěsili seznam učňovských oborů, mezi nimiž jsme si měli coby budoucí učni vybrat. Vypsány byly jen obory horník a hutník, jen jediné místo bylo mimo těžký průmysl, a to bylo místo keramika v hrušovské kamenině. Bylo už obsazené spolužákem ze III.B, ale ve sborovně mi řekli, ať se tam zajedu zeptat. V Hrušově jsem nikdy nebyl, tak jsme s mámou sedli na lokálku nebo trolejbus a jeli jsme se podívat na moje budoucí učňovské místo. Hrušovskou keramičkou, ve které se vyráběla chemická kamenina počínaje chladicími a otopnými hadicemi a konče kondenzačními nádobami, plynovými filtry nebo vyvíječi chlóru, nás provedl sám ředitel. V keramičce se vyráběly nádoby pro chemické procesy, v nichž neobstál kov a musela nastoupit kamenina – Moravské chemické závody byly našich výrobků plné. Ředitel se mě zeptal, jestli se mi v keramičce líbí, a já na to, že líbí. Tak jsem v roce 1953 nastoupil do dvouletého učebního oboru, který jsem ukončil v červenci 1955 coby keramický modelář s prospěchem s vyznamenáním. V hrušovské keramičce pracovali mezi formíři také Němci, fachmani, kteří sice uměli česky, ale mezi sebou mluvili německy a byli na sebe velmi přísní, ale i pyšní na své profesní dovednosti.“ (BARAN, O.: Nezapomenutelné jsou kaštanové aleje, s. 302–303)
Nejstarším dochovaným pramenem, jehož prostřednictvím lze podrobněji rekonstruovat populační poměry v kolonii, jsou údaje ze sčítání obyvatelstva 16. 2. 1921, kdy v 35 obytných domech a noclehárnách žilo 1203 obyvatel, tedy 15,5 % hrušovského obyvatelstva. V populaci převažovaly osoby narozené ve Slezsku. Většina ekonomicky aktivních obyvatel (48,2 % obyvatel kolonie) pracovala v chemickém průmyslu, konkrétně v nedaleké Továrně na hliněné zboží pro chemický průmysl a Spolku pro chemickou a hutní výrobu, a. s. (88,9 %). Analýza národnostní skladby obyvatel prokázala mírnou převahu českého obyvatelstva (56,2 %). V kolonii žili ale také početní Němci (28,8 %), Poláci (9,2 %) a Slováci (2,5, %). Několik osob uvedlo ukrajinskou, maďarskou a německo-českou národnost. Němečtí odborníci a přední dělníci žili v kolonii i po odsunu německého obyvatelstva po roce 1945. Hrušovská chemička se bez jejich profesních znalostí a zkušeností neobešla ani v éře socialistické industrializace.
Součástí kolonie byla také zděná kaple sv. Petra a Pavla, hostinec, četnická stanice a výrobna lihovin Arnolda Drozdka. Významnou součástí každodenního života obyvatel Kolonie chemické továrny v Hrušově byly hostince. První začal sloužit v domě čp. 229 v roce 1899, druhý v Havlíčkově ulici čp. 315 v roce 1910. Náležel heřmanickému rodákovi Antonínu Dostálovi. V listopadu 1959 byla v budově hostince čp. 315 otevřena samostatná kavárna, vůbec první v Hrušově. V letech 1967–1968 byl objekt adaptován na sběrnu Čistíren a prádelen a restauraci Hrušovanka, která zůstala nadlouho oblíbeným střediskem kultury a pohostinství v obci. Pro zaměstnance Tovární kolonie a Kolonie chemické továrny otevřelo vedení podniku v letech 1906–1907 i závodní kantýnu v budově čp. 42b-376.
První prodejnu v kolonii nechala zřídit správa chemické továrny v roce 1912, a to v jednopatrovém podsklepeném cihlovém objektu čp. 71 se sedlovou střechou (22,10 x 11,10 m). Obchod nabízel obyvatelům kolonie základní potraviny. Ve druhé polovině dvacátých let 20. století byly přízemní prostory přeměněny na prodejnu Ústředního konsumního a úsporového družstva Budoucnost. Na přelomu let 1959/1960 byl objekt upraven na samoobsluhu. Ještě v šedesátých letech 20. století se v kolonii nacházela i pekárna, v níž si obyvatelé kolonie sami pekli chleba.
Po skončení druhé světové války došlo k otevření nových zařízení občanské vybavenosti. Nejprve byl v letech 1945–1946 vystavěn Dům oddechu čp. 453, který plnil funkci hlavního volnočasového centra. V roce 1949 přistoupily Moravskoslezské keramické závody, n. p., k výstavbě Domova mládeže, který sloužil jako středisko mimoškolních aktivit dětí z kolonie. Jednopatrový objekt čp. 602 byl postaven v jižní části chemické kolonie na parcele č. 1795. Od roku 1898 měli obyvatelé kolonie k dispozici také lékařskou ordinaci v domě čp. 178.
V Tovární kolonii a Kolonii chemické továrny v Hrušově působila celá řada spolkových organizací, které formovaly veřejný život obyvatel české, německé, polské i židovské národnosti. K těm nejvýznamnějším patřila Dělnická tělocvičná jednota (DTJ) Hrušov založená v roce 1920, sdružující zejména sympatizanty sociální demokracie. Její součástí byl i dramatický kroužek, jenž postupně získával mezi místním obyvatelstvem velkou popularitu. Podílel se na organizování představení hostujících souborů, jako bylo např. Národní divadlo moravskoslezské. Zvláštní důraz byl v DTJ kladen na mládež, pro kterou vedení jednoty pořádalo výlety do Beskyd a jiných koutů přírody. K další činnosti patřila veřejná cvičení, pořádání plesů, tradičních podzimních rybích hodů, dětských akademií a veřejných přednášek. V roce 1922 měl spolek 126 dospělých členů, 43 dorostenců a 60 žáků.
Neméně významným sdružením byla Federovaná dělnická tělocvičná jednota (FDTJ), která vznikla v roce 1924. O dva roky později došlo k jejímu přejmenování na Jednotu proletářské tělovýchovy (JPT). Velký důraz kladla na šíření revolučních myšlenek v intencích programu komunistické strany. Jednota si získala přízeň veřejnosti organizováním tanečních zábav a divadelních her. Během podzimních a zimních měsíců pořádala JPT večírky proletářské kultury, na kterých byla kromě klasických autorů recitována a zpívána soudobá díla socialistického charakteru. Ve třicátých letech 20. století se pravidelně účastnila rudých letnic ve Vratimově, červnových zájezdů do Vsetína i červencových župních slavností v Moravské Ostravě.
Obyvatelé hrušovské chemické kolonie české národnosti našli také cestu do místního odboru Tělocvičné jednoty Sokol, který vznikl v roce 1908. Od poloviny dvacátých let 20. století se jednota scházela v moderní sokolovně. Samotná činnost spočívala v pravidelném pořádání cvičení, veřejných přednášek, besídek a vycházek dorostenců do přírody. Sokolovna se nestala pouze místem provozování sportovních aktivit, ale konala se v ní i loutková divadelní představení pro hrušovské děti. Na přelomu dvacátých a třicátých let měl zdejší Sokol více než 150 aktivních členů.
Významnou organizací profesního charakteru, jejímž cílem bylo hájit zájmy zaměstnanců chemické továrny, byla Jednota dělnictva lučebního průmyslu. Ustavila se v roce 1931. Po stránce sociální a hospodářské se jednalo především o zastupování dělníků v případě sporu se správou podniku, vyjednání kolektivních smluv a otázky mzdových požadavků. Dalším cílem odborové organizace bylo zvyšování kulturní úrovně dělníků pořádáním přednášek, výstav, divadelních her a tanečních zábav.
Zcela jiné světonázorové zaměření měla prokomunistická Skupina svazu proletářských bezvěrců. Kromě pořádání schůzí se členové zaměřovali zejména na pořádání veřejných přednášek a kolportování spolkového časopisu Maják. Cílem svazu bylo oslabit roli náboženství ve společnosti a posílení myšlenek komunistického hnutí.
Do dějin chemické kolonie v Hrušově se zapsala tragédie, ke které došlo 5. 12. 1928. Spor dvou dělníků nastupujících noční směnu v továrně na keramické zboží skončil vraždou a následnou sebevraždou útočníka. Oběti byly převezeny vozidlem Červeného kříže do městské nemocnice v Moravské Ostravě, ovšem na následky těžkého poranění v ranních hodinách následujícího dne zemřely.
V kolonii přirozeně rezonovala sociální otázka, a to i v politicky konfliktních letech protektorátu Čechy a Morava. V odpoledních hodinách 18. 8. 1939 došlo před chemickou továrnou k demonstrativnímu shromáždění asi padesát žen, požadujících okamžité zvýšení mezd. Na pokyn přítomného strážníka se přítomní sice postupně rozešli, přesto incident nezůstal bez následků. Přivolané gestapo společně s německou ochrannou policií zatklo několik dělníků v továrně.
Katastrofální důsledky pro existenci chemické kolonie měla povodeň počátkem července 1997, kdy rozvodněná řeka Ostravice způsobila nenapravitelné majetkové škody a urychlila zánik chemického závodu.
Ze známějších osobností žil v kolonii mezi světovými válkami Kornel Turevič, kovář a dlouholetý předseda Dělnické tělocvičné jednoty Hrušov.
Z původní chemické kolonie zůstalo do současné doby dvacet obytných domů, většinou stále sloužících k bydlení. Pouze dva objekty nalezly nové využití k podnikatelským účelům v podobě zřízení Penzionu u Fika a Baru Katakomby, jehož součástí je také sauna. Mimoto se v areálu kolonie nacházejí dva objekty, jež byly součásti původní občanské vybavenosti. V jednom z nich sídlí společnost HPF CleanCat, s. r. o., zabývající se kompletní údržbou budov a revizní činností.
