Pod Bohdalcem

Název: Kolonie Pod Bohdalcem
Poloha: Praha 10 – Michle
GPS: 50.0634842N, 14.4708917E
Doba trvání: 1924 – dodnes
Stavebník: obec Praha, privátní stavebníci
Počet obyvatel: asi 1370 (asi 1930)
Spolky: Sbor dobrovolných hasičů v Michli-Bohdalci, Vlastenecko dobročinná sdružená Obec Baráčníků Jana Žižky z Trocnova Michle-Bohdalce, Jednota proletářské tělovýchovy Michle-Bohdalec, Dramatický a divadelní spolek ochotníků „Jirásek“ Michle-kolonie, Sdružení proletářských bezvěrců v Michli, kolonie Bohdalec, Dělnický dramatický kroužek, Spolek Československého červeného kříže v Bohdalci, Tělocvičná jednota Sokol Michle pod Bohdalcem, Dělnická tělocvičná jednota v Michli-Bohdalec, Svaz přátel SSSR v Československu, odbočka v Praze XIX. (?) – Michle Bohdalec, Odbočka Svazu československé mládeže socialistické v RČS pro Prahu XIV. Michle Bohdalec (1936–1939)
Události a osobnosti: Obecná škola; Bořivoj Penc, prof. František Svátek

Autor článku: Jana Viktorínová

Pohled na nouzovou kolonii Pod Bohdalcem 11. 5. 1949 (inv. č. 60721, reprofoto, Archiv hlavního města Prahy, Sbírka fotografií, sign. AMP I 4181, autor fotografie J. Vopravil).

Prostorové souřadnice

Nouzová kolonie Pod Bohdalcem se rozkládala na pozemcích pražské obce v katastru Michle mezi železniční tratí Vršovice–Strašnice a ulicemi U vršovického hřbitova, Pod Bohdalcem I a Pod Bohdalcem II. Zahrnovala dnešní ulice Sedmidomky a Za Sedmidomky. Název kolonie odkazuje k blízkému vrchu Bohdalec. V počátcích byla kolonie zmiňována též jako Rafanda nebo pouze jako kolonie na katastru 470/1. Časté je chybné vztahování názvu Sedmidomky na celou kolonii nebo na její dochovanou část („červené domky“).


Dopravní dostupnost kolonie odpovídala její periferní lokalizaci. Na severu kolonie sousedila se seřaďovacím nádražím Praha-Vršovice. Nejbližší stanicí městské hromadné dopravy byla konečná stanice tramvajové linky č. 1 ve Vršovicích u továrny Waldes (Koh-i-noor). Od roku 1929 jezdila tramvaj také na křižovatku do Michle (U Plynárny, Chodovská). V roce 1928 byla zavedena autobusová linka od továrny Waldes přes Bohdalec na Spořilov. Vzhledem k socioekonomické situaci kolonie ovšem většina jejích obyvatel chodila za nutnými záležitostmi pěšky.


„Domky jsou vlastní výtvor svých obyvatelů; některé jsou stlučeny ze starých beden, vrazí se do toho plechová roura sebraná na smetišti, seženou se staré dveře, a zbývá-li ještě nějaká díra, zalepí se papírem; je to přístřeší, do jakého by chalupník kozu nedal. Ale jsou jiné domky, na které se díváš s radostí v srdci, s jakou láskou a důmyslem jsou sroubeny. Je to jen z latí a prken, ale stěny jsou dvojité s vzduchovou isolací, standardní okna, přede dveřmi verandička; vnitřní stěny z cihel, dobrá podezdívka vystlaná škvárou, dobrý cihelný komín; až se to omítne nebo pobije dehtovanou lepenkou, bude to skutečný dům. Jeden starý pán si sám uplácává domek ze škvárového betonu; jiný rychle dělaný betonový dům už stojí, černý a pyšný mezi svými prkénkovými sousedy. Kdosi si zroubil dokonce jednopatrový barák, celý pokrytý dehtovanou lepenkou; jeden klempířský dělník si postavil dům se čtyřmi místnostmi, a nyní s rukama v kapsách se blaženě nadýmá na své příští zahrádce. Ve všech oknech záclonky, na stěnách obrázky, čisto a příjemno; kolem stolů s červeným ubrusem pijí lidé z květovaných hrnéčků, neboť v neděli je na Rafandě den návštěv, hosté přicházejí pozávidět a poctít nové domovy. Zahrádky jsou jako dlaň, ale čisťounce připravené, aby nesly květiny a nějakou tu cibuli pro domácnost. Čtyři až pět tisíc prý stojí materiál na tyhle hezké domky; vlastní práce je zadarmo, říkají majitelé s jistou pýchou.“ (ČAPEK, K.: Na Rafandě, s. 1–2)

Stavební vývoj

Lokalitu Pod Bohdalcem sice obývali lidé z nižších společenských vrstev, životní úroveň obyvatel se však lišila v závislosti na způsobu bydlení. Z hlediska typu a úrovně bydlení byla tvořena třemi částmi – kolonií nouzových domků a bud v místním názvosloví nazývaných „baráčky“, obecní kolonií provizorních obecních „baráků“ zvaných Sedmidomky a řadovými rodinnými domy. Vedle nich se v kolonii nacházela ještě zástavba takzvaných „dekeráků“. Nouzová kolonie Pod Bohdalcem zvaná místními také „baráčky“ vznikla na pravidelně rozparcelovaných pozemcích pražské obce. K parcelaci došlo pravděpodobně v roce 1924. Stavět se začalo v horní části kolonie snad již koncem roku 1924 a v lednu 1925 se do kolonie nastěhovali první obyvatelé. Barákovou kolonii tvořily jednotlivé, zpravidla svépomocí postavené provizorní domky s malými parcelami o přibližné velikosti 200 m². Stejně jako v jiných nouzových koloniích byly domky číslovány samostatnou řadou nouzových čísel v rozpětí 160–180.


V západní části kolonie vedle „baráčků“ vzniklo sedm dispozičně identických podlouhlých zděných provizorních domů Sedmidomky, místními zvaných rovněž „šedé“ nebo „šedivé domky“. Opatřeny byly řádnými čísly popisnými 457–463. V každém ze sedmi domů bylo 10 bytů o jediné obytné místnosti (přibližně 20,8 m²) s předsíňkou a suchým záchodem. Půda byla nepřístupná. Sedmidomky nechala vystavět pražská obec a obyvatelé se do nich stěhovali snad již v lednu 1925, protože v dubnu 1925 již byly prokazatelně obydlené. Se Sedmidomky z jihu sousedil ještě další, osmý (pouze poloviční) dům pražské obce čp. 456 se čtyřmi bytovými jednotkami o dvou obytných místnostech.


Při dnešní silnici U vršovického hřbitova vedle Sedmidomků o něco později vyrostlo 48 řadových rodinných domků sdružených do šesti řad po osmi vchodech. Místní je zvali „červené domky“. „Červené domky“ čp. 532(1037)–579 měly zastavěnou plochu podobnou jako byty v Sedmidomcích. Disponovaly ovšem obytným podkrovím a byly podsklepené. Domky vystavělo pravděpodobně město v roce 1926, měly však vždy jiný vlastnický, a tím i vyšší sociální status než domky „šedivé“. Zatímco Sedmidomky byly obcí pronajímány, „červené domky“ byly od počátku výstavby, nebo až po splacení ve vlastnictví svých obyvatel, ovšem bez přilehlých pozemků.


Nad „červenými domky“ se z jihu nacházely ještě další tři obecní podlouhlé stavby – dřevěné obytné pavilony, tzv. dekeráky. Tyto domy poskytovaly zřejmě jen nejnutnější bytový standard a byly zbořeny krátce po druhé světové válce.


„Nejprve je tam řada městských baráků, kde bydlí elita Rafandy. Jsou to nízké, dlouhé zděné šupny, každé domovní dveře vedou rovnou do jediné místnosti, jež je celým bytem; platí se za to prý 700 Kč činže ročně... Teprve přes ulici je vlastní, samodílná, moderní Rafanda.“ (ČAPEK, K.: Na Rafandě, s. 1)

Situační plán nouzové kolonie Pod Bohdalcem z pera Ladislava Štěpánka: „Kolonie se skládá z nouzových domků ,Kolonie‘ a ,Baráčky‘ apod., z obecních sdružených domků ,Sedmidomků‘, z nichž jeden čp. 456 má 4 byty o pokoji a kuchyni, jinak je v domech po 10ti bytech o jedné místnosti. Ke kolonii se počítá i kolonie rodinných domků ,U vršovického hřbitova‘, postavená v roce 1927 (asi Pražskou obcí) a prodávaná jednotlivcům na splátky. Domky čp. 543–579 a 1037 mají byty o obytné kuchyni s podkrovním pokojem a komorou. Ke kolonii patří i domky: čp. 1, kde bylo řeznictví, čp. 2, kde byla prodejna Včely, čp. 298, kde byl hostinec u ,Fürstů‘, a čp. 150, původně byt řezníka, který měl prodejnu v čp. 178“ (Osobní fond Ladislava Štěpánka, inv. č. 8 d, sign. 379/4 [143]).

Populační poměry

V „baráčkách“ žilo odhadem podle statisticky zachycené průměrné zalidněnosti asi 790 obyvatel, v Sedmidomkách přibližně 320 osob, v ostatních provizorních stavbách zhruba 60 obyvatel a v „červených domcích“ kolem 170 osob. Tyto údaje můžeme považovat za minimální, neboť oficiální cenzy plně nezachycovaly populační stav v nouzových koloniích. Navíc lze předpokládat, že v průběhu třicátých let se počet obyvatel kolonie ještě navyšoval. Celkem tedy v lokalitě můžeme kolem roku 1930 předpokládat minimálně 1370 obyvatel.


„Rafanda se nestará příliš o hygienu – jen lepší z domků mají na zahrádce záchodky, ale má svou čistotu. Nemá vodu; a jedinou studni na nádraží prý jim chtějí zavřít. Ale Rafanda neuhne, zřídila se sama a poroste dále na svazích Bohdalce. Dejte jim vodu a odveďte splašky; neboť roste tu kus budoucího města. Mnoho zdaru, muži se skutečnými kladivy v rukou a ženy, jež jste rozvěsily záclonky domova, kde před týdny byl úhor!“ (ČAPEK, K.: Na Rafandě, s. 2)

Okolí kolonie a občanská vybavenost

Nouzové kolonie obecně stigmatizovala nedostatečná, zpočátku v podstatě neexistující infrastruktura. Komunikace, voda, elektřina, kanalizace, svoz odpadu, dostupnost dopravy – vše bylo budováno pomalu a postupně. Užitková voda se zprvu chytala ze srážek a pitná voda se nosila z daleka, po nějakou dobu byla dovážena dvěma obecními voznicemi. Od konce roku 1925 byly k dispozici uliční vodovodní stojany. O pár let později byly zřízeny cesty a zavedena elektřina s možností připojení na vlastní náklady.


V kolonii působila dvě pohostinství a několik obchodů – konzumy, řeznictví, trafika a svou živnost zde provozovali krejčí a truhlář. Konzum Včela, později Pramen, zůstal v provozu jako poslední obchod v kolonii asi do roku 1985. Sídlil v objektu č. n. 2. Pod kopcem měla otevřeno hospoda U Fürstů (č. n. 298), vedle „červených domků“ hospoda U Mrázků (č. n. 165, později čp. 1507). V objektu č. n. 150 bylo zřízeno agitační středisko, později místní klub důchodců.

Pohled na dolní (severní), později asanovanou část nouzové kolonie Pod Bohdalcem: vlevo obytná budova při kolejích seřaďovacího nádraží (inv. č. 60722, reprofoto, Archiv hlavního města Prahy, fond Dělnictvo, autorka fotografie Radka Květová).

Společenský, spolkový a politický život

Právě v místních pohostinstvích se odehrával zdejší společenský a spolkový život. Ze spolkových organizací, mezi jejichž funkcionáři byli uvedeni buď výhradně, nebo alespoň většinově obyvatelé kolonie Pod Bohdalcem (včetně „červených domků“), uvádím následující:
1. Sbor dobrovolných hasičů v Michli Bohdalci (1926–1943),
2. Vlastenecko dobročinná sdružená Obec Baráčníků Jana Žižky z Trocnova Michle-Bohdalce (1929–1951),
3. Jednota proletářské tělovýchovy Michle-Bohdalec (1929–1930),
4. Dramatický a divadelní spolek ochotníků „Jirásek“ Michle-kolonie (1930–1933),
5. Sdružení proletářských bezvěrců v Michli, kolonie Bohdalec (1931–1939),
6. Dělnický dramatický kroužek (1933–1939),
7. Spolek Československého červeného kříže v Bohdalci (1931–1950),
8. Tělocvičná jednota Sokol Michle pod Bohdalcem (1931–1951, rozpuštěn 1941–1945),
9. Dělnická tělocvičná jednota v Michli-Bohdalec (1932–1950),
10. Svaz přátel SSSR v Československu, odbočka v Praze XIX. (?) – Michle Bohdalec (1936–1951, přerušení činnosti 1939–1946),
11. Odbočka Svazu československé mládeže socialistické v RČS pro Prahu XIV. Michle Bohdalec (1936–1939).

Nouzová kolonie Pod Bohdalcem na fotografii z doby před rokem 1975 (inv. č. 60724, reprofoto, Archiv hlavního města Prahy, fond Dělnictvo, autorka fotografie Radka Květová).

Významné události a osobnosti

V „šedivých“ domcích bydleli potomci spisovatele historických románů Josefa Svátka (1835–1897) nebo rodina Pencova, ve které vyrůstal Bořivoj Penc (1936–2018), herec žižkovského Divadla Járy Cimrmana. Děti z kolonie navštěvovaly obecnou školu v blízké Elektrárenské ulici, kde vyrůstal Pencův divadelní kolega, spisovatel, dramatik a herec Zdeněk Svěrák. Zdejší obecná škola a její okolí se staly inspirací filmu Obecná škola (1991) scénáristy Zdeňka Svěráka a jeho syna, režiséra Jana Svěráka.

Aktuální stav

Část nouzové kolonie Pod Bohdalcem byla asanována v sedmdesátých letech 20. století, část dodnes existuje v reziduích původní zástavby. „Červené domky“ a několik rodinných domů v místní části „Baráčky“ slouží trvalému bydlení. Sedmidomky slouží ponejvíce jako objekty pro podnikání, na místě jednoho z nich vyrostl moderní komplex obecních holobytů. Plochy uvolněné po asanaci obsadily zahrádkářské chatky. V lokalitě zůstala zachována původní uliční síť a atmosféra městské periferie. Celkový stav nouzové kolonie je ale dnes spíše zanedbaný. Území je součástí širšího tzv. rozvojového území Brownfield Bohdalec-Slatiny se záměrem výstavby nové obytné čtvrti. V roce 2019 schválila Městská část Praha 10 urbanistickou studii směřující k tomuto cíli.

Prameny a literatura

  • Archiv Etnologického ústavu AV ČR, v. v. i.: Rukopis inv. č. 379, Ladislav Štěpánek.
  • ČAPEK, Karel: Na Rafandě. Lidové noviny 33, 19. 4. 1925, č. 195, s. 1–2.
  • LAŠŤOVKA, Marek (ed.): Pražské spolky: soupis pražských spolků na základě úředních evidencí z let 1895–1990. Praha 1998 (online http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/).
  • ROBEK, Antonín – MORAVCOVÁ, Mirjam – ŠŤASTNÁ, Jarmila (eds.): Stará dělnická Praha: život a kultura pražských dělníků 1848–1939. Praha: Academia 1981.
  • ŠTĚPÁNEK, Ladislav: Vývoj pražských nouzových kolonií a život jejich obyvatel. In Pražský sborník historický XI. Praha 1979, s. 139–153.
  • TEIGE, Karel: Zahradní města nezaměstnaných. Praha: Levá fronta 1933.
  • TŮMOVÁ, Vanda – ŠTĚPÁNEK, Ladislav: Pražské nouzové kolonie: zpráva o studiu. Český lid 52, 1965, s. 186–191.
  • TŮMOVÁ, Vanda: Pražské nouzové kolonie. Praha: Československá akademie věd 1971.
  • VIKTORÍNOVÁ, Jana: Pod Bohdalcem: nouzová kolonie ve stínu slavnějších Slatin. In Historica pragensia 8/2017. Praha 2021, s. 244–284.