Kolonie továrny na umělé hedvábí v Lovosicích a Lukavci

Úřednický dům čp. 489 určený pro management podniku byl situován v sousedství ředitelské vily na pozemku mezi silnicí a dráhou.  Po formální stránce se blíží mistrovskému domu, ale poskytoval již mnohem vyšší obytný standard. Vedle dvojice dvoupokojových bytů s koupelnami se zde nacházely také dva velkometrážní byty se schodišťovou halou, přijímacím salónem a jídelnou.

Na tuto první stavební etapu navázala v letech 1928–1929 výstavba architekta Friedricha (Fritze) Lehmanna. Ten v květnu a říjnu 1928 navrhl v Terezínské ulici úřednickou vilu spolu s rozložitým dvojdomem se čtyřmi byty, určenými pro výše postavené zaměstnance firmy, které doplnila drobná dělnická kolonie v Lukavci.

Úřednická vila čp. 638, situovaná nedaleko továrny, je reprezentativním příkladem klasicizující architektury konce dvacátých let 20. století. Nachází se na okraji někdejšího jabloňového a hrušňového sadu v blízkosti vily ředitele továrny a Foehrova úřednického domu. Prosté, kubické těleso domu na čtvercovém půdorysu, završené stanovou střechou, oživuje masivní předsazený balkónový portikus, vertikální pásové okno na hlavním průčelí a mohutná korunní římsa. Sokl je zhotoven z hrubě opracovaných kamenných kvádrů, což je pro Lehmannovu tvorbu typické. Klasicizující výraz podtrhovaly dnes již odstraněné půlkruhové vikýře na střeše a výrazná nárožní bosáž. Vnitřní dispozice korespondovala s dobovými požadavky na kvalitní bydlení. V suterénu bylo situováno provozní zázemí. Srdcem domu pak byla halová předsíň se schodištěm do patra. Z ní se vstupovalo do pánského pokoje s arkýřem a velké jídelny, přičemž z obou místností byl přístup na otevřenou terasu, obrácenou do zahrady. Patro představovalo privátní zónu rodiny s ložnicí, dětským pokojem s balkonem, místností pro služku a hostinským pokojem.

Nedaleký úřednický dům pro čtyři rodiny čp. 655 je naproti tomu reprezentantem kolektivního zaměstnaneckého bydlení. Exteriér nápaditě využívá kontrastu mezi hladkou omítkou a hrubými kamennými obklady. Přestože zůstal zachován původní koncept, realizovaná varianta se mírně liší od prvotního projektu, který má blízko ke zmíněné úřednické vile. Vzájemný vztah obou objektů je patrný zejména na výkresu zahradního průčelí obráceného k továrně. Zde měly být namísto realizovaného jednoho velkého balkónu v patře dva postranní menší balkony s arkádou, které měly stejný charakter jako vstupní portikus úřednické vily. Horizontálně koncipovaný dům na svažitý terén parcely reaguje arkádově řešeným suterénem s loubím. Hlavní průčelí je symetricky komponované s centrálním schodišťovým rizalitem a dvěma bočními rizality s masivními předsazenými schodišti, umožňujícími vstup do bytových jednotek. Dispoziční řešení odpovídá exteriéru, přičemž jednotlivé obytné sekce jsou řešeny víceméně identicky. Hlavní vstup do bytu se nachází na předsazeném schodišti a vedlejší v prostoru středního schodišťového rizalitu, ze kterého byl rovněž vstup do suterénu. Centrem bytu je předsíň, ze které jsou přístupné další místnosti (toaleta, kuchyň, jídelna, obývací pokoj, ložnice, koupelna a komora). Obě stavby provedla v roce 1928 lovosická pobočka známé ústecké stavební firmy Alwin Köhler & Co. Představují mimořádně kvalitní příklad meziválečného zaměstnaneckého bydlení. To dokládá i fakt, že návrhy byly posléze představeny na výstavě soudobého bydlení konané roku 1932 v Ústí nad Labem.

„Výstava, kterou uspořádala Německá ústřední kancelář pro podporu bydlení a osídlení v Československé republice u příležitosti desátého výročí svého založení ve veřejné knihovně v Ústí nad Labem ve dnech 7. až 16. května 1932, představuje zajímavý obraz vývoje bytové a sídlištní výstavby, zejména státem podporované drobné bytové výstavby v německy mluvících oblastech Československé republiky. Jejím cílem je podnítit výstavbu nových a zlepšení starých obydlí, zároveň zlepšit životní podmínky obyvatel, i zlepšit plánování v této oblasti.“ (Austellung „Bauen u. Wohnen“, Aussig Stadtbücherei vom 7. – 17. Mai 1932: Führer, 1932)

Takřka současně úřednické domy doplnila drobná dělnická kolonie v sousedním Lukavci, složená ze tří dvojdomů na půdorysu písmene L, situovaných podél Lukavecké ulice na okraji obce. Současná podoba kolonie je pouze torzem původního, mnohem velkorysejšího záměru, který počítal s větším rozsahem sídliště (68 typových dvojdomků a 8 domků pro jednu rodinu), jež by tak svou rozlohou překonalo samotnou obec. Formální řešení kolonie vycházelo z lidové architektury, jíž však Lehmann vtiskl současný výraz. Prosté fasády s dvojicí sdružených střešních arkýřů v patře oživil jednoduchým, nicméně efektním nárožím, portikem s kónickým sloupkem, zdůrazněným navíc ušlechtilým kamenným obkladem. Dispozice odpovídá venkovskému provozu, a tak nechyběla nižší provozní část v zadním traktu s chlévem a kůlnou. V přízemí každého domu se nacházela hlavní obytná místnost s kuchyní. Přístup do tří ložnic v patře umožňovalo boční schodiště. Zajímavým prvkem bylo umístění stolu v hlavní obytné místnosti, které mělo být zřejmě aluzí na tzv. svatý kout, běžný ve venkovském prostředí. K realizaci dalších domů nedošlo zřejmě s ohledem na následující hospodářskou krizi. Poslední čtyřlístek tzv. nouzových domů vznikl až v roce 1944 v rámci programu Deutsche Wohnung Hilfswerk. Návrh vypracovala litoměřická kancelář Krause und Walter v duchu tehdy oficiálního Heimatstilu.