Název: Karolinina huť, Karolinka, U Huti (německy Charlottenhütte)
Poloha: Karolinka, ulice Pod Horů, Na Sklepoch, Na Marečkově
GPS: 49.3499150N, 18.2391772E
Doba trvání: 1861 – dosud
Stavebník: firma S. Reich & Co., Glasfabrik, Vsetín
Počet obyvatel: 1880 (446), 1900 (601), 1921 (550)
Spolky: Tovární hasičský sbor, Sokol, Dělnická tělocvičná jednota
Události a osobnosti: 1905 stávka; Jiljí Hartinger
Autor článku: Pavel Mašláň
Zaměstnanecká kolonie sklářské firmy Reich byla situována v bezprostřední blízkosti sklárny, která stála v údolí řeky Bečvy u silnice propojující Nový Hrozenkov s Velkými Karlovicemi. Obytné domy kolonie stály za sklárnou pod začínajícím svahem, v blízkosti potoka Stanovnice u hlavní silnice směrem na Velké Karlovice. Dva nejstarší domy jsou dodnes dochovány v dnešní obci Karolinka v ulicích Pod Horů a Na Sklepoch. Sklárna s dělnickou kolonií měly jiný, a to průmyslový charakter než mateřská obec Nový Hrozenkov, kde většinu obyvatel živilo zemědělství. Proto v roce 1949 vznikla samostatná obec Karolinina Huť, od roku 1951 přejmenovaná na Karolinka.
Sklárna Karolinina huť byla zbudována v letech 1861–1862 sklářským podnikatelem Salomonem Reichem [hypertextový odkaz Mariánská Huť (Velké Karlovice.doc)] v katastrálním území Nový Hrozenkov. Pojmenování Karolinina huť (Charlottenhütte) získala po Charlotte Reichové, vdově po zakladateli firmy Izákovi Reichovi. Na počátku v huti fungovala jen jedna sklářská pec, k níž byla posléze přistavěna druhá a za deset let třetí pec, než sklárna začala být vytápěna generátorovým plynem. Ke sklárně patřila také pila na pravém břehu řeky Bečvy. Výrobní sortiment sklárny původně tvořily cylindry k lampám a nápojové sklo. Po přesunutí výroby cylindrů do Vsetína po roce 1871 se sklárna začala specializovat na stolní sklo zdobené brusem, čímž se stal podnik nejvýnosnější sklárnou firmy Reich. Její výrobky putovaly na trhy Balkánu a Ruska. Na konci 19. století se zdejší sklo začalo zdobit leptaným dekorem.
Sklárna přečkala těžké období první světové války a výroba v ní probíhala i za první republiky. V roce 1934 se firma Reich a spol. vlivem špatného řízení a neutěšeného hospodářského stavu dostala do konkurzu. Po bankrotu se podniku a jeho skláren ujala Českomoravská banka, která sklárny od roku 1935 provozovala jako akciovou společnost Českomoravské sklárny. V roce 1946 došlo ke znárodnění podniku, který nadále fungoval jako státní podnik Moravské sklárny (1961), od sedmdesátých let pod názvem Crystalex. Výroba v Karolince byla orientována na export, takže jejím největším sortimentem byla kalíškovina. Po privatizaci došlo k akcionování podniku Crystalex. V roce 2005 byla během recese sklářského průmyslu v Karolince ukončena hutní výroba a ve sklárně zůstal funkční rafinační provoz zušlechťování skla. V rámci restrukturalizace provozů došlo nakonec 31. 7. 2020 k ukončení výroby a k definitivnímu uzavření skláren.
„Majitel Reich postavil kolem sklárny několik dřevěných domků pro své dělníky, některé o kuchyni a ložnici, ale většinou o jedné místnosti. Okolí kolem sklárny zachovalo si po dobu svého začátku až do let devatenáctého (sic.) století. Na mnoha místech ještě rostly jednotlivě i v hloučcích, modřín, smrk, a křoví, terén byl nerovný a řeka Bečva při rozvodnění ohrožovala své okolí záplavou,“ vzpomínal sklář František Paška, narozený v Karolince v roce 1894 (MRV, Vzpomínky, PM 648).
Dva nejstarší zaměstnanecké domy byly postaveny podle firemního stavebního projektu současně s hutí. Původně byly projektovány jako dřevěné stavby kryté šindelem, v nichž jen topeniště a kuchyně měly být postaveny ze zdiva. Bytové jednotky v šestibytových domech měla tvořit předsíň, kuchyně, komora a světnice. Ze dřeva měl být postaven i dům vedoucího sklárny. Nakonec však byly oba nejstarší dělnické domy obdélného půdorysu vybudovány z pevného zdiva a kryty šindelem. Úhrnem obsahovaly 15 bytových jednotek.
Do roku 1880 bylo v blízkosti sklárny firmy Reich postaveno 18 dělnických domů, většinou ze dřeva. Největší obytné objekty byly osmibytové, stály zde ovšem i malé jednorodinné domy. Výstavba kolonie pokračovala i na přelomu století, až bylo v obci v roce 1921 při sčítání obyvatel napočítáno 34 domů patřících firmě Reich, sloužících k ubytování jejích zaměstnanců. Většina obytných staveb byla dřevěných, s přibývajícími lety ovšem narůstal podíl cihlových domů. Investor se také po roce 1900 zaměřil spíše na stavbu menších domů o dvou až třech bytech.
Kolonie postrádala pravidelný půdorys, protože domy byly stavěny postupně a v nepravidelné vzdálenosti. Domy stály hlavně v místech dnešních ulic Pod Horů, Na Sklepoch, Na Marečkově a u hlavní silnice. V roce 1921 tvořilo kolonii huti Karolina 19 domů čp. 435, 436, 438, 439, 441–444, 447–450, 452, 454, 456, 457, 459, 463, 469–472, 474, 566, 576, 582, 606, 641 a 727. Součástí vícerodinných domů byly i malé zeleninové zahrádky a kůlny k uskladnění otopu a domácího nářadí.
V polovině třicátých let disponovaly sklárny 185 dělnickými byty, většinou v dřevěných přízemních domech. Byty se skládaly z kuchyně a jednoho či dvou pokojů. Za Protektorátu došlo v letech 1941–1942 v blízkosti sklárny k výstavbě jednopatrového činžovního domu pro dělníky. Stalo se tak ovšem na náklady obce, což předznamenalo bytovou výstavbu po roce 1945, kdy byly pro dělníky v obci stavěny dvoupatrové bytové domy, většinou z pálených cihel. V sedmdesátých letech bylo v obci postaveno i sídliště tří- a čtyřpatrových panelových domů, a to jako náhradní bydlení pro osoby bydlící v místech budované vodní nádrže Stanovnice. Do těchto nových bytů se postupně přestěhovala rovněž část obyvatel původní kolonie, v níž byla většina domů průběžně asanována.
První skláři, většinou německé národnosti, pocházeli z tradičních sklářských regionů v Čechách. Až později začali přicházet skláři z Moravy či Slovenska. S rozvojem sklárny v ní nacházelo zaměstnání čím dál více lidí z okolí, a to zejména v pozicích méně kvalifikované pracovní síly. Nejčastěji to byli formani, kteří do huti přiváželi suroviny a odváželi zdejší výrobky. Rozvoj skláren před první světovou válkou a větší počet jejích zaměstnanců se přirozeně odrážel i v kontinuálně rostoucím počtu obyvatel sklářské kolonie Karolinka.
V roce 1880 zde bydlelo 446 obyvatel a o dvacet let později již 601 osob. Na začátku Velké války pracovalo ve sklárně až 1000 dělníků. Válka, která sklářský průmysl citelně zasáhla, ovšem vedla k poklesu obyvatel na 550 osob v roce 1921. V polovině třicátých let ve sklárně pracovalo 485 dělníků, z nichž bylo 180 žen a 18 úředníků. Dlouhodobě se omezení výroby za první světové války projevilo i v klesajícím počtu zaměstnaných dělníků, kterých ve sklárně pracovalo v meziválečném období kolem čtyř set.
V prvních letech po založení sklárny chodili školáci ze sklářských rodin do okolních škol v Novém Hrozenkově a Karlovicích. V roce 1867 nechal Salomon Reich otevřít novou obecnou školu v blízkosti huti, která sloužila dětem ze sklářské kolonie. Do roku 1877 neměla škola ani vlastní budovu, a výuka tak probíhala v některém z dělnických bytů. Když byla postavena nová škola „Na sklepě“, zvýšila se kapacita tříd, což umožnilo zajistit školní docházku i dětem místních rolníků, hospodářů a živnostníků. Nová školní budova byla dřevěná a byl v ní umístěn i učitelský byt. Časem však přestala kapacitně vyhovovat a nová zděná školní budova byla u sklárny otevřena v roce 1928. Její výstavbu již financovala převážně obec a zemské úřady.
V blízkosti sklárny fungovaly podle výsledků sčítání lidu v roce 1870 dva obchody smíšeným zbožím a tři hostince, z nichž jeden patřil firmě Reich, která provozovala i řeznictví a pekařství. Se stoupajícím počtem zaměstnanců rostl i počet obchodů v sousedství sklárny. Za první republiky již bylo možno nakupovat v obchodě textilem a obuví, v řeznictví, cukrárně, pekařství, krupařství, pokrývačství, trafice a obchodu hračkami. Dále v místě působily služby kovářství, stolařství, soukenictví, obuvnictví či holičství. V roce 1927 zahájila ve sklárně činnost nově zřízená soukromá telefonní ústředna, která současně fungovala jako telegrafní stanice.
V roce 1888 byl pod zaměstnavatelovou záštitou založen Pěvecký a hudební spolek sklárny Karolinka (Gesang- und Musikverein der Glasfabrik Charlottenhütte), v němž patrně působili hlavně německy mluvící zaměstnanci, převážně úředníci. Dělnická tělocvičná jednota byla ustavena 8. 5. 1920, aby sdružovala sklářské mistry a zaměstnance huti. Součástí jednoty byl i hudební odbor (Hudba DTJ), v němž hrávali také zaměstnanci hutě. Jednota postavila v roce 1930 Dělnický dům čp. 816, ve kterém se konaly schůze, oslavy, taneční zábavy či divadelní představení.
V roce 1917 byl založen Dělnický pěvecký spolek, který nejprve působil při sklárně a později přešel pod správu Tělocvičné jednoty Sokol, oficiálně založené 20. 1. 1923. Sokol vyvíjel činnost již dříve, ale bez schválených stanov. Pořádal cvičení, výlety, oslavy či přednášky a provozoval místní knihovnu. Po první světové válce si dělníci založili odborovou organizaci a vytvořili v huti pobočku Československé strany sociální. Odborová organizace tehdy vypracovala i kolektivní návrh zvýšení mezd.
V srpnu 1905 vypukla v huti Karolinka pětidenní stávka. Zúčastnili se jí hlavně brusiči skla a sklářské dělnice. Stávkující požadovali, aby byli do sklárny přijali tři bývalí zaměstnanci, propuštění pro své členství ve sklářské unii. Dále bylo stávkujícími očekáváno vydání stanov nemocniční tovární pokladny a svobodné volby její správy. V mzdové oblasti stávkující volali po stabilizaci mezd na základě dřívějších platů. U zaměstnaných žen požadovali, aby dopoledne pracovaly pouze do 11 hodin a následně mohly vařit oběd v domácnostech. V neposlední řadě bylo požadavkem stávky, aby nikdo ze stávkujících nebyl po jejím skončení propuštěn. Přes početnou účast na stávce se dělníkům nepodařilo prosadit u vedení podniku dělnické požadavky, a stávka tak skončila neúspěchem.
Dne 9. 4. 1906 vypukl v dělnických bytech požár. Zničil jednu blíže neurčenou budovu a následně se rozšířil na nedaleký Reichův hostinec, který shořel do základů stejně jako další tři domky v těsném sousedství. Kvůli silnému větru hrozilo, že požár zasáhne i samotnou sklárnu, což se však nakonec nestalo. Po požáru byla škola odhadnuta přibližně na 150 000 korun.
Z místních osobností budiž zmíněn akademický malíř a grafik Jiljí Hartinger (* 20. 8. 1935 Karolinka), který se narodil v místní sklářské rodině. Na začátku padesátých let působil v leptárně Moravských skláren v Karolince. V letech 1952–1957 absolvoval studium na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně, následně ve studiu pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u národního umělce Antonína Strnadela v oborech malba a grafika. Po studiích se vrátil na Valašsko, jehož krajina byla velkým tématem jeho prací. Hartingerova díla jsou zastoupena v řadě galerií, především v Ostravě, Zlíně, Vsetíně, Velkých Karlovicích a Rožnově pod Radhoštěm.
Většina původních dřevěných obytných domů kolonie byla asanována během nové výstavby v obci v padesátých a šedesátých letech 20. století. Dva domy stojící v místech dnešní ulice Na Marečkově byly zbořeny v rámci výstavby vodní nádrže Stanovnice ve druhé polovině sedmdesátých let 20. století. Dodnes zůstaly v lokalitě stát dva původní vícerodinné dělnické domy, konkrétně zděné domy v ulicích Pod Horů čp. 68 a Vsetínská čp. 127. Dnes patří soukromým majitelům a slouží jako rekreační objekty či bytové jednotky trvalého bydlení.
