Název: U huti, Filákov, Dvory, Ohrada
Poloha: Vsetín, Ohrada
GPS: 49.3326550N, 18.0071683E
Doba trvání: sedmdesátá léta 19. století – sedmdesátá léta 20. století
Stavebník: firma S. Reich & Co., Glasfabrik, Vsetín
Počet obyvatel: 334 (1890), 561 (1910), 540 (1921)
Spolky: Centrální svaz sklářského dělnictva, sbor dobrovolných hasičů
Události a osobnosti: 1905 stávka, 1907 povodeň; Adolf Schönbeck, Alois Šedlbauer
Autor článku: Pavel Mašláň
Vsetínská sklárna společnosti S. Reich & Co., Glasfabrik, s přilehlou dělnickou kolonií se nacházela v místní části Vsetína zvané Ohrada. Budova sklářské hutě stála na levém břehu potoka Jasenice, přibližně 200 m od jeho ústí do řeky Bečvy. V bezprostředním sousedství hutě stála první skupina dělnických domů, další obytné domy menších rozměrů byly postaveny nedaleko hutě proti proudu Jasenice. Těmto dvěma skupinám domů se říkalo Filákov. Poslední skupina dělnických domů stála nedaleko pravého břehu Bečvy v místní části zvané Ohrada. Všem třem skupinám sklářských domů obklopených hospodářskými stavbami se říkalo Dvory.
Sklárnu nechala ve Vsetíně postavit firma Jacob & Josef Kohn na pozemku, který si pronajala od města. Povolení k provozu sklárny a její výstavbě dostala firma v roce 1868. Tehdy došlo k postavení budovy huti a prvních dělnických a úřednických domů. Všechny tyto stavby byly dřevěné a kryté šindelem. Protože Kohnové s podnikáním ve sklářství neměli žádné zkušenosti, prodali sklárnu v roce 1871 firmě S. Reich a spol., která ji následně provozovala. Za Reichů došlo k modernizaci provozu (k vytápění pecí byl zřízen plynový generátor) a výroba se zaměřila hlavně na užitkové sklo – hornické kahany, lampové cylindry či později laboratorní sklo.
Vsetínskou sklárnu Reich silně poznamenala hospodářská krize třicátých let 20. století. V roce 1934 převzala Reichův koncern Moravská banka a po druhé světové válce byla sklárna znárodněna a stala se součástí podniku Osvětlovací sklo Valašské Meziříčí. V podniku bylo nadále vyráběno izolační sklo, přičemž nejvýznamnějším sortimentem se staly izolační láhve. V devadesátých letech minulého století po neúspěšné transformaci sklářský provoz zanikl vyhlášením konkurzu v roce 1997. Budova sklárny byla demolována na přelomu tisíciletí.
Nejstarší dva obytné domy pro dělníky byly postaveny v bezprostřední blízkosti sklářské huti současně se sklárnou počátkem sedmdesátých let 19. století. V následujících letech počet obytných staveb narůstal, a stal se tak jádrem sklářské dělnické kolonie, která se nazývala Filákov. V ní bylo firmou S. Reich a spol. postaveno devět domů se čtyřmi a více byty. Největší obytnou kapacitu deseti bytových jednotek měly budovy čp. 637 a 638. Dělnické domy byly postaveny ze dřeva a nejprve byly nejspíše kryty šindelem, později lepenkou. Výjimkou byl jen zděný dům čp. 633. Domy byly postaveny na obdélníkovém půdorysu, přičemž každý byt měl svůj vlastní vstup tvořený dřevěnou verandou. Kromě velkých domů stálo ve Filákovu ještě devět menších dřevěných obytných domů, tvořených jednou až dvěma bytovými jednotkami.
S rozvojem vsetínské sklárny začali její majitelé přistavovat v devadesátých letech 19. století nové byty pro dělníky v blízkosti řeky Bečvy v místní části Ohrada. Zde bylo do roku 1921 postaveno sedm domů se třemi a více byty, z nichž největší byl dvanáctibytový obytný dům čp. 703. Tyto přízemní domy obdélného půdorysu již byly zděné, jako střešní krytina na nich sloužila lepenka či pálené tašky. Ke všem dělnickým domům patřily dřevěné kůlny na malých pozemcích, na nichž si jejich obyvatelé pěstovali zeleninu.
Letitým problémem vsetínské místní části Ohrada byla blízká řeka Bečva, která opakovaně kolonii a její okolí zaplavovala. Místní obyvatelé se ovšem se záplavami naučili žít: „Staří Ohraďáci věděli, jak se žije u Bečvy. Když stoupla voda, tak ve sklepech nenadělala žádnou paseku, protože všichni měli šteláře metr vysoké, jak na zemáky, řepu, tak i na jablka. A když za pár dní voda klesla, bylo všechno v pořádku,“ vzpomínala Eva Kotková.
Kromě dělnických domů ve Filákovu čp. 624–626, 633, 634 a 636–638 a Ohradě čp. 652, 664, 679, 685, 686, 703, 734, 829 a 1022 postavila firma S. Reich a spol. pro své úředníky ještě osm jedno- a dvoubytových domů čp. 651, 680, 685, 791 a 874–877 se dvěma až třemi obytnými místnostmi, které stály podél cesty směřující ze Vsetína do Ústí. Reichové také koupili osm rodinných domů ve vsetínské ulici Sychrov, v nichž následně ubytovali sklářské dělníky. Všechny dělnické i úřednické byty využívali zaměstnanci sklárny zdarma jako naturální byty. Sklárny také zásobovaly zaměstnance dřevem na otop a petrolejem ke svícení.
S postupným etablováním sklářského podnikání společnosti S. Reich a spol. narůstal ve Vsetíně i počet jejích zaměstnanců. Zatímco při vzniku sklárny se mělo do Vsetína za prací přistěhovat 150 osob, v roce 1900 sklárna zaměstnávala již téměř 1000 pracujících, z nichž část za prací denně docházela. Nárůst počtu zaměstnanců se přirozeně projevil i v rozrůstání kolonie. V roce 1890 v ní žilo 334 obyvatel, v roce 1910 již 561 osob a v roce 1921 stále ještě 540 obyvatel.
„Obyvatelé huti tvoří takměř pro sebe obec, ba skoro můžeme říci rodinu. Většina z nich jsou cizí příslušníci zvláště z Čech. Každá rodina má svůj byt. Význačnějších budov není. Čistota a pořádek vzorný. Šetrní otcové vyznačují se i zámožností. Vada nejhorší, že i nedospělé děti přidržují se od rodičů práci, i noční. Děti navštěvují školu v městě, ale pro množství jich a zvláště pro dotčenou vadu byla by tovární škola více odporučení hodna.“ (VÁCLAVEK, M.: Vsatský okres, s. 184)
Protože zalidněná místní část Ohrada ležela vzdálena od centra Vsetína, usadila se v blízkosti huti řada živnostníků, a to v místech dnešní světelné křižovatky. V období první republiky zde působila kovárna, dvě pekárny a dvě řeznictví, autodoprava, lakýrnictví a obchod smíšeným zbožím. V lokalitě fungovala Šebestova hospoda, v níž hostinskou koncesi vlastnila firma S. Reich a spol., a Zájezdní hostinec U Sušilů se zahradou, kuželnou a tanečním parketem. V hostincích byly pro skláře často pořádány taneční i jiné zábavy.
Místní skláři se do dělnických spolků ve Vsetíně nezapojovali tak intenzivně jako dělníci nábytkářských továren. Ve sklárně sice vytvořili vlastní odborovou organizaci, když se angažovali v Centrálním svazu sklářského dělnictva, vedení sklárny to však neslo nelibě a snahy o odborové sdružování sklářů všemožně potíralo. Legálními se sklářské odbory staly až v roce 1918. Podle vsetínského historika Richarda Pavlíka byli skláři s nižšími platy a na méně kvalifikovaných postech členy sociální demokracie. Jakmile si zlepšili svou profesní pozici, přecházeli do strany lidové či k národním socialistům. Již od 19. století fungoval u sklárny hasičský sbor. Za první republiky skláři vytvořili vlastní divadelní kroužek a fotbalové družstvo.
V červnu 1905 vypukla ve sklárně stávka, které se zúčastnila většina jejích zaměstnanců. Příčinou stávky bylo snížení mezd vedením firmy S. Reich a spol. Dělníky delegovaný Josef Vyškovský měl o požadavcích dělníků jednat s Reichem. Ten však pracující v čele s Vyškovským odmítl, a požadavky dělníků tak zůstaly nevyslyšeny. V roce 1907 zaplavil rozvodněný potok Jasenice část kolonie v blízkosti sklářské huti.
Dlouholetým ředitelem vsetínské sklárny byl Adolf Schönbeck (11. 11. 1836 – 16. 9. 1899). Pro své schopnosti a jednání byl respektován dělníky i místními elitami. Ve Vsetíně se stal členem městské rady a také dlouholetým předsedou vsetínské židovské náboženské obce. V této funkci se zasadil o vybudování místního židovského hřbitova a templu. V roce 1898 mu byl udělen zlatý záslužný kříž s korunou.
Z významných osobností spjatých se vsetínskou zaměstnaneckou kolonií firmy S. Reich a spol. bychom měli zmínit také Aloise Šedlbauera (31. 5. 1897 – 26. 2. 1945), skláře z Ohrady. Za druhé světové války byl napojen na početnou odbojovou organizaci Josefa Sousedíka. V říjnu 1944 byl zatčen gestapem a jako politický vězeň zemřel 26. 2. 1945 v koncentračním táboře Flossenbürg.
Ke zboření dřevěných dělnických domů v místní části Filákov došlo během roku 1967. Následně byly poslední kolonijní domy asanovány na počátku sedmdesátých let v souvislosti s výstavbou nového sídliště Na Ohradě. Zaměstnanci skláren se nastěhovali do nově postavených panelových domů v místech bývalé dělnické kolonie.
