Název: U Stabenovky
Poloha: Čelákovice, ulice Křižíkova poblíž železniční stanice Čelákovice-Jiřina
GPS: 50.1675492N, 14.7645233E
Doba trvání: 1907 – dodnes
Stavebník: Rudolf Stabenow, Metallwaren / Rudolf Stabenow, továrna na zboží měděné, kovové a z plechu železného, továrna na akumulátory
Počet obyvatel: nezjištěn
Spolky: nezjištěny
Události a osobnosti: Rudolf Stabenow
Autor článku: Martin Dolejský
V roce 1905 přesunula z Prahy do Čelákovic výrobu tyčí, trubek a dalšího kovového zboží firma R. Stabenow Metallwerke. Novou továrnu s okolním světem záhy propojila železniční vlečka. Poblíž železnice byla současně s továrnou na firemních pozemcích postavena pro podnikové zaměstnance kolonie dělnických domků (1908) a později i dva úřednické dvojdomky (dvacátá léta 20. století), které se dodnes nacházejí nedaleko kolonie. Podniková kolonie firmy R. Stabenow byla postavena mezi dnešní ulicí Křižíkovou a železniční stanicí Čelákovice-Jiřina na tehdejší periferii obce Čelákovice. Původní dělnická kolonie existuje dodnes a přežila i zastavení výroby nástupnického podniku Kovohutě před přibližně patnácti lety.
Z dostupné literatury lze vyčíst, že v roce 1905 odkoupila firma R. Stabenow Praha-Žižkov od obce Čelákovice pozemky katastrální číslo 240/2–4, 241/1, 241/4, 241/5, 244/27, 323–326, 327/1–2 a 328, a to čtvereční sáh za cenu 1,30 K. V červnu 1907 podala firma Stabenow obecnímu úřadu v Čelákovicích žádost o povolení k výstavbě osmi továrních domů, které hodlala urychleně postavit, aby zajistila ubytování alespoň nejdůležitějším zaměstnancům. Stavebními pracemi byl pověřen c. k. dvorní stavitel Alois Wertmüller.
Ve stavební dokumentaci byly uváděny i pokoje pro služku, což naznačuje, že původně byly tyto domky určeny spíše úředníkům a mistrům než dělníkům. Ti zde většinou bydleli až po první světové válce, o čemž svědčí sčítací operáty sčítání obyvatel z let 1921 a 1930 a provedené adaptace bytových jednotek spočívající v rozdělení dvou původních bytů na tři až čtyři bytové jednotky.
Každá polovina obytného domu obsahovala podle původní stavební dokumentace vstupní prostor, suchý záchod, chodbu (4,90 m²), kuchyň (11 m²), místnost pro služku (4,20 m²), komoru (5,30 m²) a dva pokoje (22 m² a 15,60 m²). Sklep měl rozlohu 2,70 m². V této podobě se ve skutečnosti využívaly pouze dva domky, v nichž bydleli většinou úředníci. U zbývajících šesti domků nebyl vyhlouben sklep a rozdělením bytových jednotek v nich vzniklo více bytů: místnost pro služku byla upravena na chodbu, ke které byl přistavěn vstupní prostor a záchod svedený do společné žumpy.
V červnu 1907 žádala firma Stabenow o povolení k obývání. Obvodní lékař je vydal až v únoru 1908 po odstranění hygienických nedostatků. Teprve poté souhlasil purkmistrovský úřad s užíváním. Ve dvacátých letech minulého století postavily Kovodělné závody v blízkosti továrny několik úřednických domků, v nichž časem bydleli i dělníci.
Etnografka Miloslava Turková, která se problematikou čelákovické kolonie zabývala, konstatovala, že vliv na vyšší úroveň bytových poměrů zdejšího dělnictva závodu Stabenow mělo velkorysejší pojetí obytných objektů, původně určených spíše úřednictvu než dělnictvu. Přes všechny provedené adaptace a dělení bytů na více bytových jednotek si obytné domy zachovaly slušný bytový komfort.
Přesunutím výroby z Prahy do Čelákovic iniciovala firma R. Stabenow postupný stavební a ekonomický rozvoj města, které se v meziválečném období proměnilo z košíkářského a zemědělského sídla v jedno z významných průmyslových středisek okresu Brandýs nad Labem. Zemědělský charakter si ale obec zachovala i nadále. V roce 1930 pracovalo v průmyslu 58,2 % výdělečně činných osob, v oblasti obchodu, peněžnictví a dopravy 21,7 %, v oblasti zemědělství 9,3 %, ve státní službě 5,8 % a zbývajících 5 % v kategorii samostatně vykonávané domácí služby, námezdné práce střídavého druhu nebo jiných povolání.
Továrna byla na svou dobu poměrně velká a brzy po zahájení provozu zaměstnávala 250–300 dělníků. V dělnických domcích bydlelo zpočátku německé osazenstvo, které pracovalo pro firmu již v Praze. Městský kronikář v roce 1906 zaznamenal: „Postavením světové pověsti požívající továrny na zpracování kovů fy Rudolf Stabenow nastal zde citelný nedostatek bytů, a sice jak v Čelákovicích, tak i v Jiřině, čímž byty v ceně stouply, a proto nastal též čilejší stavební ruch a cena stavebních míst stoupla.“
U dělníků továrny Stabenow můžeme zaznamenat v roce 1921 tři formy bydlení. Nejpočetnější část dělníků a jejich rodin bydlela v pronajatých bytech (30,5 %) o jedné až dvou místnostech. Přibližně jednu třetinu nájemního bydlení tvořily byty tovární, především ve zmiňované dělnické kolonii. Ve vlastních rodinných domcích bydlelo 14,7 % dělníků a 5,8 zaměstnanců žilo v podnájmu jako nocleháři. Byli to buď mladí svobodní, nebo starší a osamělí zaměstnanci (rozvedení, vdovci). Ve 49 % případů se formu bydlení nepodařilo určit.
Okolí kolonie a její prostorová expanze byly limitovány železniční tratí z jedné strany a areálem továrny z druhé strany. Determinujícím faktorem byla i skutečnost, že se kolonie nacházela a dodnes nachází na periferii města Čelákovice. Proto byli zdejší obyvatelé převážně odkázáni na občanskou vybavenost mimo lokalitu samu. Dnes je v prostoru kolonie umístěna dílna pro likvidaci autovraků.
Vznik a pojmenování dělnické kolonie U Stabenovky souvisejí s osobou slezského podnikatele německé národnosti, původně železáře a mědikovce Rudolfa Stabenowa (18. 4. 1825 Tammendorf/Groble, Dolní Slezsko – 6. 3. 1905 Praha), který přišel v roce 1860 do Prahy z Dolního Slezska, aby v Praze na Žižkově založil kovodílnu, v roce 1888 rozšířenou na strojní továrnu pro výrobu drátů, tyčí, potrubí, šroubů, matek, okapových válcovaných plechů, mosazných kamnových kolen a dalšího kovového zboží. Otec šesti dětí předal podnik Rudolfu Kryštofu Wilhelmu Stabenowi (1872–1904), který však zemřel pouhý rok před otcovou smrtí. Rudolf starší byl pochován v rodinné hrobce na evangelickém hřbitově v pražských Strašnicích. V roce 1910 zakoupil opuštěnou pražskou továrnu Stabenow na Žižkově podnikatel v kinematografii František Ponec (1869–1946), který v ní začal provozovat jedno z prvních pražských kin Royal Bioskop. Od roku 2001 v objektu sídlí Taneční divadlo Ponec.
Až do osmdesátých let 20. století byly čelákovické dělnické domky napojeny na elektrickou rozvodnou síť podniku Kovohutě, který vybíral poplatky za spotřebovanou elektrickou energii. Dodnes není v kolonii vybudována vodovodní a kanalizační síť. Vodu získávají místní obyvatelé z nedalekého hydrantu.
V posledních přibližně třiceti letech dochází k velice svérázným stavebním úpravám. Okolí kolonie se dynamicky proměňuje. V roce 2007 zde byla otevřena železniční zastávka Čelákovice-Jiřina. V současné době probíhá přestavba bývalé administrativní budovy Kovohutí na bytový dům (developerský projekt Dělnická 12) a v blízkosti železniční zastávky vzniká cyklověž. Nelze však zamlčet, že neutěšený stav lokality se stal předmětem medializace, a to prostřednictvím hned několika novinových zpráv.
