Název: Jindřichův dvůr (Heinrichov, německy Heinrichshofsiedlung)
Poloha: Karviná-Doly, 500 m severně od Ostravské ulice
GPS: 49.84022N, 18.4871066E
Doba trvání: 1920 – 1962
Stavebník: Larisch-Mönnichovy kamenouhelné doly a koksovna v Karvinné
Počet obyvatel: 386 (1930)
Autor článku: Radim Kravčík
Kolonie Jindřichův dvůr se nacházela v severní části katastrálního území Karviná-Doly, a to přibližně 500 metrů severně od dnešní Ostravské ulice na pomyslné spojnici mezi doly Františka a Jan-Karel (dnes ČSA). Kolonie náležela společnosti Kamenouhelné doly a koksovna v Karvinné. Pomístní název odkazoval na starší hospodářský dvůr hraběcího rodu Larisch-Mönnichů, který byl přestavěn pro obytné účely a stal se součástí kolonie. Kolonie byla situována ve směru SZ–JV na mírném návrší, osamoceně od okolní zástavby. Z jihozápadního směru vymezovala kolonii Husova ulice, která se křížila v pravém úhlu s ulicí U Františky (pojmenovaní ulic pochází z období 1. ČSR). Ze SV a JV kolonii obklopovaly polnosti.
Dopravní spojení s Ostravou přes Orlovou a Petřvald zajišťovala od roku 1909 úzkorozchodná dráha společnosti Místní dráha Ostrava-Karviná, která vedla 700 m jižně od kolonie, kde se nacházela nejbližší zastávka U Gabriely. Provoz trati byl kvůli poddolování ukončen v úseku od karvinského nádraží k zástavce Jindřichova kolonie v roce 1964, celá trať byla zrušena o tři roky později. Náhradou se stala autobusová linka fungující dodnes. Železniční přepravu na lokální i mezinárodní úrovni zajišťovalo karvinské hlavní nádraží (přibližně 1 km SV), a to jednak úsekem Košicko-bohumínské dráhy, jednak železniční tratí (1898) přes Fryštát do Petrovic u Bohumína (dnes Petrovice u Karviné), kde se přestupovalo na Severní dráhu Ferdinandovu. Z karvinského nádraží provozovala společnost Slezské zemské dráhy úzkorozchodnými drahami linky Karviná–Fryštát (1912) a Karviná–Orlová–Bohumín (1913). K ukončení provozu tratí došlo v šedesátých letech 20. století. Hlavními zaměstnavateli místních obyvatel byly karvinské kamenouhelné doly Jan-Karel, Františka a Jindřich.
„Když mě maminka vezla do orlovské nemocnice na operaci s kýlou, tak jsme šli z kopce cestou z Jindřichova dvoru až k rybníku u kostela, kde byla zastávka Mír. Tramvaj jezdila od vlakového nádraží kolem pivovaru k té zastávce, pak teprve přes Jindřišku až do Orlové na náměstí. K zastávce z Jindřichova dvoru to byl určitě kilometr.“ (MALINEK, M.: Kolonie Jindřichův dvůr, s. 290)
Kolonie Jindřichův dvůr byla postavena v letech 1920–1929 v areálu bývalého hospodářského dvora Larisch-Mönnichů. Existence dvora je doložena již v první polovině 19. století. Kolonie byla tvořena třemi adaptovanými budovami hospodářského dvora a deseti dvoupodlažními domy uspořádanými do tří řad po třech, resp. čtyřech domech. Výstavba proběhla ve dvou etapách: v roce 1923 bylo postaveno osm domů čp. 1390–1393 a čp. 1414–1417, v roce 1929 zbylé dva domy čp. 1627 a 1628.
Adaptované hospodářské budovy čp. 273, 1388 a 1389, sloužící před přestavbou jako kravíny a stodola, byly přestavěny na obytné budovy s 12 bytovými jednotkami. Jednalo se o zděné, nepodsklepené, jednopodlažní stavby obdélného půdorysu (42,40 x 10,55 m, 45,50 x 10,40 m, 42,50 x 10,60 m) kryté valbovou střechou. Bytové jednotky v adaptovaných domech se skládaly z obytné kuchyně, spíže a předsíně (25,70–31,80 m2). Za domy se nacházely kůlny a chlévy pro každou domácnost. Venkovní suché záchody byly společné pro dva až tři byty. Dělnické domy obdélného půdorysu 20,20 x 11,35 m byly zděné, dvoupodlažní, plně podsklepené a kryté valbovou střechou. Domy tvořilo osm bytů stejné velikosti s obytnou plochou 34 m2. Každý dům měl dva boční vchody, jeden z každé strany. Bytová jednotka se skládala z pokoje, kuchyně, spíže, suchého záchodu a předsíně. Sklepní prostor zahrnoval čtyři sklepní kóje (3,47 x 3,55 m) s výklenkem, přičemž každá kóje byla rozdělena na polovinu pro každý byt. Každé bytové jednotce náležel venkovní pozemek o výměře 140–150 m2 a dále kůlny s chlévy pro drobné zvířectvo.
„V kuchyni byl víceméně život, byl to obyvák a kuchyň dohromady. Tam se sedělo, debatovalo, jedlo, pilo, tam se rodina scházela. V ložnici byly dvě postele, dvě almary, jinak nic. V kuchyni byla železná postel pod rádiem, tam jsme jako děti polehávaly. Kolem kamen byly dvě dřevěné lavičky, na kterých se sedávalo. U stolu byly jen štokrlata, nebyly tam normální židle. Na elektřinu v bytě kromě radia nebylo nic. Žehlička byla na plotnu, nechávala se nahřát. Když si naše maminky dělaly vlasy, měly takovou plechovou kulmičku. Ve starém rádiu, lampovce, jsme poslouchaly jako děti večerníčky nebo ve dvanáct hodin babička s dědou rádi poslouchali písničky na přání.“ (MALINEK, M.: Kolonie Jindřichův dvůr, s. 294)
Od založení byla kolonie připojena k elektrické rozvodné síti závodní elektrárny dolu Jan Karel. Zásobování vodou zajišťoval závodní vodovod s požárním hydrantem. V poválečném období dodával pitnou vodu do kolonie přebudovaný vodovod o pěti venkovních výpustech. Osada disponovala kanalizací pro odvádění srážkové vody a splašků. Demolice kolonie, která byla silně poškozena důlní činností blízkých šachet, proběhla na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století. Poslední dům měl být snesen v roce 1962. Na leteckých snímcích z roku 1966 již není po kolonii patrná stopa.
„Poslední prázdniny, co jsem tam byl (1958), mi babička ukazovala v ložnici stěnu s trhlinou, do které dala ruku. To už se narychlo potom stěhovalo. Baráky za námi byly už zbourané, prakticky se jednalo o poslední stojící barák (čp. 1417). Asi v roce 1959 se babička s dědou stěhovali, nové byty v Karviné 6 zajišťovaly šachty. Problém nebyl s náhradními byty, každý spíš plakal, nechtěl jít pryč, jim šlo o domácí zvířata, zahrádky a soukromí. Tady na šestce měli všechno, teplou vodu, splachovací záchody, ale nechtěli to, problém byl je sem dostat.“ (MALINEK, M.: Kolonie Jindřichův dvůr, s. 297–299)
V roce 1930 Jindřichův dvůr obývalo v 80 bytových jednotkách v 10 domech 386 obyvatel, tedy 1,7 % obyvatel Karviné (v tomto součtu nejsou zahrnuti obyvatelé adaptovaných budov bývalého hospodářského dvora). V populaci převažovaly osoby narozené ve fryštátském okrese (82 %) a zaměstnané v místních kamenouhelných závodech. Podle národnosti dominovali mezi obyvateli Poláci (67 %), následovaní Čechy (29,8 %). Konfesně populaci Jindřichova dvora statisticky vládli římští katolíci (83 %).
„Děda měl zahradu, kde byly švestky, velká třešeň, dále kůlny, kde bylo uhlí a dřevo a zděné patrové chlívky. Nahoře byly králíci angoráci, dole měly prasata, jedno nebo dvě, u nás se pravidelně zabíjelo. Ináč tam měli kačeny a husy, které jsme chodily pást dole pod haldu k rybníku. Všichni v kolonii chovali nějakou drůbež. Na maso byl jen jeden obchod paní Sýkorové dole u Míru. Často se tam nechodilo, jednou za měsíc jak byl fóršus, pak se kupovalo na gebeno. To si pamatujeme jako děcka, bo jsme dostávaly karamelky. Maso ze zabíjaček se zavařovalo a celý rok se spotřebovávalo. V obchodě se maso nekupovalo skoro vůbec. Na maso se jezdilo většinou tramvajkou do Orlové, kde byl koňský výsek. Maso tam bylo levnější a hodně tam jezdili havíři. Do Ostravy se jezdilo málokdy, to spíš na lepší nákupy, například obleky.“ V jídelníčku rodiny Cartelli se v jarních a letních měsících mimo jiné vyskytovala v českém kraji netypická zelenina (radicchio, rukola) a „maminky nám dělaly z kukuřičné hrubozrnné mouky polentu.“ (MALINEK, M.: Kolonie Jindřichův dvůr, s. 295–297)
Kolonie Jindřichův dvůr ležela izolovaně, nejbližší obchody a služby se proto nacházely v nedaleké hlavní karvinské ulici Komenského (dnes Ostravské). Jmenovitě se jednalo o stolařství Leo Stenchly a lékárnu U Sv. Barbory, naproti níž se nacházel komplex Viktora Flacha, kde kromě hostince fungovaly prodejny Orenstein (optika), Rupa (cukrovinky) a Schneider (textil s obuví). K nákupu potravin sloužil obchod Else Jelenowicz. V další budově se vedle papírnictví a knihkupectví nacházela také banka a česká knihovna. Směrem ke Kostelní ulici bylo možné využít tiskárnu, prodejnu obuvi Baťa, a zejména obchodní dům Gleisinger, kde se prodávalo elektro zboží. Za obchodním domem sídlili v Kostelní ulici dva fotografové Beer a Wenzel (později Elsner), naproti pak řeznictví Oczko, nad nímž stál tzv. Závodní hotel.
Hned dvě obecné školy byly situovány jižně u kostela sv. Petra z Alkantary, od kolonie byly vzdáleny vzdušnou čarou přibližně 600 m. Jednalo se o tzv. Červenou školu, která do připojení obce k ČSR v roce 1920 fungovala jako utrakvistická s výukou v polštině a němčině. Po roce 1920 zde byly zřízeny samostatná polská a německá obecná škola. V těsném sousedství stávala od roku 1852 tzv. Bílá škola, která byla původně založena jako škola česká. V osmdesátých letech 19. století byla nahrazena polskou školou a od roku 1902 se zde vyučovalo pouze německy. V roce 1920 byla budova opět navrácena českému školství. V roce 1922 došlo k otevření české měšťanské školy (od roku 1929 Masarykovy měšťanské školy), která se nacházela v Husově ulici (600 JV od kolonie). V roce 1923 byla nad touto měšťanskou školou postavena Průmyslová a mistrovská strojnická škola, první střední škola v Karviné vůbec.
Ve školním roce 1923/1924 zahájila činnost v budově české měšťanské školy jednoroční rodinná škola, pozdější odborná škola pro ženská povolání. Vlastní budova pro odbornou školu byla postavena v areálu měšťanské školy podle návrhu ostravských architektů bratří Šlapetových (1937–1938). Naproti přes Husovu ulici se nacházel objekt tzv. Azylu, což byla mateřská škola, kterou pro zaměstnance svých dolů nechal zřídit hrabě Jindřich Larisch-Mönnich. Budovu ústavu postavenou v letech 1887–1888 navrhl vídeňský architekt Alois Maria Wurm-Arnkreuz, který mimo jiné projektoval pro hraběcí rodinu i nedaleký zámek v Karviné-Solci (1873). Azyl provozovaly řádové sestry kongregace Notre Dame. Nad budovou Azylu stávalo sportovní hřiště německého spolku Deutscher Sportverein Karwin, u něhož byla v roce 1931 postavena budova tělocvičny (Turnhalle). V těsné blízkosti kolonie se severozápadním směrem nacházela i kaplička Nejsvětějšího Srdce Ježíšova postavená na památku obětí největší důlní tragédie v dějinách OKR. Při explozi důlních plynů a následném požáru zahynulo 14. června 1894 v dolech Františka, Jan Karel a Hlubina 235 horníků.
Na opačné straně směrem od kolonie byl za druhé světové války v letech 1942–1944 zřízen pracovní tábor R 182 pro sovětské zajatce z kmenového zajateckého tábora STALAG VIII B TESCHEN. Kapacita pracovního tábora R 182 dosahovala téměř 1500 zajatců. Ke zrušení tábora došlo na jaře 1945.
V současné době se místě bývalé hornické kolonie Jindřichův dvůr nachází louka a původní kolonii zde již nic nepřipomíná. Samotný pozemek dnes patří společnosti Asental Land, s.r.o. a jeho využití je v katastru nemovitostí vedeno stále jako dobývací prostor. Západní hranici lokality bývalé kolonie lemuje původní alej, která zde je patrná již na katastrálních mapách z roku 1836.
