Obytné soubory a čtvrti, jejichž kritériem vzniku byla identická socioprofesní příslušnost jejich obyvatel, vznikaly již ve středověku (řemeslnické čtvrti) a novověku (protokolonie). Industrializace si vynutila masové zakládání takových čtvrtí, nejčastěji v podobě dělnických kolonií. V počátečních fázích industrializace měly mnohdy charakter provizorní a živelně vznikající zástavby. Až s potvrzením perspektivnosti industrializace byly vytvářeny celé komplexy vícerodinných obytných budov, „souborné skupiny domů dělnických poblíž závodů nebo výrobních středišť“ (Ottův slovník naučný VII., heslo Dělnické kolonie, Praha 1893, s. 230).
Termín kolonie ve smyslu dělnická kolonie na evropském kontinentu zdomácněl nejpozději v polovině 19. století. Zatímco pojem kolonie sugeruje představu řadové zástavby (rodinná kolonie, vilová kolonie, zahrádkářská kolonie, hmyzí kolonie ad.) pro osoby, které by měly být disciplinovány a civilizovány (zámořská kolonie, trestanecká kolonie ad.), dělnickými koloniemi nejčastěji myslíme soubory nájemních domů budovaných průmyslovými podniky (firemní, podnikové, tovární, závodní kolonie), méně soukromými stavebními podnikateli a majiteli realit (privátní kolonie), obcemi, stavebními družstvy či jednotlivci (nouzové kolonie), a to pro osoby a rodiny žijící z průmyslové práce.
Kolonie dolu Evžen v Petřvaldu (okres Karviná) na fotografii z doby kolem roku 1930 (Archiv OKD, a. s., Sbírka fotografií: Petřvald, karton č. 19, Kolonie Evžen; autor fotografie neuveden).
Podmínkou výkonné, kvalitní a fyzicky náročné práce v průmyslu byla stabilizace pracovních sil. Průmysloví podnikatelé proto budováním podnikového bytového fondu, například v trvalých dělnických koloniích, podporovali vznik stabilizovaného kádru kvalifikovaných pracovníků a současně zvyšovali jejich hmotnou závislost na podniku spojením pracovní a nájemní smlouvy (možnost použít výpověď z bytu jako prostředek k udržení disciplíny a pracovní morálky, rekrutace pracovních sil mezi dětmi zaměstnanců ad.). V nájemném investoři z řad průmyslových podnikatelů současně získávali i jistý pravidelný příjem, a umořovali tak alespoň částečně náklady na výstavbu, často snižované státní či obecní podporou z veřejných zdrojů (daňové úlevy pro dělnické či malometrážní byty). Obecná snaha investorů dělnických kolonií eliminovat náklady na výstavbu obytných budov na minimum a současně vybudovat maximální počet plně obsazených bytů je společná většině dělnických kolonií v českých zemích.
Dělnické kolonie nepředstavovaly jen specifický prvek sídelně urbanistický nebo stavebně architektonický (sériovost jejich výstavby předznamenávala industrializaci bydlení). Již způsobem svého vzniku a rekrutací svého obyvatelstva z řad pracovních migrantů utvářely charakteristické jednotky v demografickém smyslu. Populační procesy v nich probíhaly odlišně od ostatních tradičních i netradičních městských částí a utvářely anomální demografické struktury, výrazně se odchylující od průměrných hodnot vyšších celků, v jejichž rámci se rozvíjely (např. extrémní hodnoty maskulinity, ekonomicky aktivních mužů a naopak ekonomicky neaktivních žen ad.).
Populace dělnických kolonií se konstituovala ve specifickou sociální a profesní skupinu. Na jejím formování se podílela jednak výrazná homogennost sociální skladby (společná třídní a profesní příslušnost), jednak kulturní odlišnosti vyplývající z rozdílného prostředí původu. Dělnická společenství v koloniích byla enormně živými organismy vykazujícími značnou vývojovou dynamiku, zastavenou až socialistickou industrializací, která způsobila výraznou proměnu struktury těchto lokalit a následně často přivodila i jejich likvidaci.
Plastický model průmyslového areálu dolu, koksovny a dělnické kolonie František v Ostravě-Přívoze z poloviny 20. století (Archiv OKD, a. s., Sbírka fotografií: Ostrava-Přívoz, karton č. 19, Jáma František; autor fotografie neuveden).
Zvláště markantní byly výše uvedené procesy v hornických či hutnických koloniích v kamenouhelných revírech a centrech těžkého průmyslu. Specializovaná sídliště dělnických rodin, jejichž živitelé pracovali v uhelných dolech, se objevila po polovině 18. století v uhelných revírech Anglie a následně v báňských regionech Belgie, severní Francie, Alsaska, Lotrinska, Porúří, v hornoslezských a uherských revírech i na Uralu. Podle odborového časopisu Na zdar (15, 1909, 21) bylo v roce 1906 v hornických koloniích ubytováno 35 % horníků v obvodu revírního úřadu Moravská Ostrava, 25 % v revíru Falknov, 22 % v revíru Brno, 13 % v revíru Kutná Hora, 13 % v revíru Most a 12 % v revíru Loket.
Hornické a hutnické kolonie, v nichž dělnictvo žilo ve vysoké koncentraci, představují sídelní centra, v nichž se specifické rysy způsobu života průmyslového dělnictva projevovaly nejmarkantněji. Závodní byty dlouho sloužily jen k přespávání. Nízká úroveň bydlení byla typická pro nestálé pracovní síly a domácnosti s mnoha nocležníky nebo podnájemníky. Teprve stabilizace bytových poměrů (výstavba dělnických ubytoven pro svobodné nebo ženaté přespolní dělníky) byla předpokladem jisté kultivace životních standardů. Stísněná bytová situace a relikty venkovského způsobu života přenášely řadu individuálních činností do venkovních prostor sídliště a život na ulici, přímé kontakty obyvatel a bohaté komunikační možnosti se stávaly průvodními jevy procesu socializace prostředím či ulicí (tzv. Strassensozialisation).
Dělnické kolonie jako jeden z nejrozšířenějších typů dělnického bydlení a charakteristický sídelní a architektonický útvar vtiskly dosud převážně rozptýlené zástavbě průmyslových oblastí specifický sídelní charakter. Staly se průkopníkem nového půdorysného řešení dělnických sídlišť a ekonomiky prostoru. Používáním nových stavebních hmot přinesly nezvyklé prvky architektonických řešení obytné zástavby, a především téměř ve všech průmyslových regionech zavedly ve stavebnictví dosud nezvyklý prvek stavební standardizace. Kolonie ovlivňovaly charakter sídelních poměrů a krajiny. Regionům vtiskly nový kolorit života a staly se mezníkem na cestě od řemeslné, zastaralé a pomalé výstavby k moderní industriálně pojaté stavbě budov a obytných domů, zvláště vysokopodlažních panelových sídlišť.
Nejmladší dělnické kolonie vznikaly na území českých zemí ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století, často ve formě dřevěných montovaných domů inspirovaných skandinávskou architekturou (finské domky). S nástupem socialistické industrializace byly odsouzeny k demolici, nebo postupnému zániku vybydlením osazenstvem sociálně vyloučených lokalit. Demolici některých dělnických kolonií si vynutil jejich stavební stav, jiné však byly odsouzeny ke stržení z důvodů spíše symbolických, protože byly ztělesnění starých dob a pořádků před únorem 1948. Dnes jsou dosud existující dělnické kolonie využívány k bydlení v osobním nebo společném vlastnictví a ke komerčním účelům. Na mnoha místech však nepozorovaně a živelně mizí z mapy české průmyslové a urbánní krajiny.
Desetipodlažní obytný dům pro hornické rodiny na dnešním Alšově náměstí čp. 691/4 v Ostravě-Porubě s občanskou vybaveností v přízemí a restaurací v prvním patře: fotografie z doby kolem roku 1960 (Archiv OKD, a. s., Sbírka fotografií: Ostrava-Poruba karton č. 19, Poruba; autor fotografie neuveden).
Prameny a literatura
BÍLEK, Jaroslav: Architektonický charakter starých hornických sídel v OKR: studie k vývoji ostravské průmyslové oblasti. In Sborník prací Pedagogické fakulty v Ostravě, C-4. Praha 1969, s. 35–81.
BÍLEK, Jaroslav: Podíl starého hornického osídlení na vývoji populace a urbanizace v OKR do první třetiny 20. století. In Studie k vývoji ostravské průmyslové oblasti II. Praha 1968, s. 103–135.
BÍLEK, Jaroslav: Staré hornické kolonie v ostravsko-karvinském revíru: topografie, stav, perspektivy. In Sborník prací Pedagogické fakulty v Ostravě, C-1. Ostrava 1966, s. 127–158.
BÍLKOVÁ, Pavla [MYŠKA, Milan]: Město a předměstí: srovnávací studie struktur obyvatelstva dvou ostravských čtvrtí po ukončení procesu průmyslové revoluce. Český lid 60, 1973, s. 214–228.
ERMELING, Heinrich: Von der Bergarbeiterkolonie zum Hochhaus. Zeitschrift des Vereins für Orts- und Heimatkunde Gelsenkirchen – Buer 8, 1976, s. 49–87.
GÜNTER, Janne: Leben in Eisenheim: Arbeit, Kommunikation und Sozialisation in einer Arbeitersiedlung. Weinheim und Basel: Beltz 1980.
HORSKÁ, Pavla – MAUR, Eduard – MUSIL, Jiří: Zrod velkoměsta: urbanizace českých zemí a Evropa. Praha: Paseka 2003.
JIČÍNSKY, Wilhelm: Bergmännische Notizen aus dem Ostrau-Karwiner Steinkohlenrevier. Mährisch Ostrau: Julius Kittl 1898.
JIČÍNSKY, Wilhelm: Das mährisch-schlesische Steinkohlenrevier bei M. Ostrau. Wien 1865.
JIČÍNSKY, Wilhelm: Monographie des Ostrau-Karwiner Steinkohlen-Revieres. Teschen 1885.
NEBŘENSKÝ, Zdeněk: Katedrály industriálního věku: textilní továrny a sociální otázka v českých zemích 1884–1914. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2019.
NEUMAYER, F.: Der Wohnungsbau der Industrie in Berlin und seine Entwicklung im 19. und frühem 20. Jahrhundert. Berlin: Technische Universität Berlin 1977.
PARENT, Thomas: Stadtlandschaft Ruhrrevier: Bilder und Texte zur Verstädterung einer Region unter dem Einfluss von Kohle und Stahl. Essen: Klartext 1991.
PROKOP, Radim: Péče o bydlení hornických pracovníků. In Jan Machač – Petra Langrová (eds.): Uhelné hornictví v Ostravsko-karvinském revíru. Ostrava: Anagram 2003, s. 445–460.
ZARECOR, Kimberly Elman: Utváření socialistické modernity: bydlení v Československu v letech 1945–1960. Praha: Academia 2015.
