Název: Dědová, dělnické domky firmy Samuel Taussig a synové v Hlinsku
Poloha: Hlinsko v Čechách, Vinohradská ulice
GPS: 49.7573472N, 15.9002600E
Doba trvání: 1907 – dosud
Stavebník: Samuel Taussig a synové, mechanická továrna na tkaní lnu, juty a plátna (SATAS)
Počet obyvatel: 136 (1910), 121 (1921)
Spolky: nezjištěny
Události a osobnosti: nezjištěny
Autor článku: Martin Jemelka
Dosud existující zaměstnanecká kolonie Dědová byla postavena v letech 1907–1908 firmou Samuel Taussig a synové, mechanická továrna na tkaní lnu, juty a plátna, jako samostatný stavební a urbanistický útvar jihozápadně od středu Hlinska, a to ve svahu nad řekou Chrudimkou, nedaleko tělesa jednokolejné železniční trati na trase Pardubice – Havlíčkův Brod (1871). Kolonii dosud tvoří 13 přízemních zděných domků, které těsně obklopovaly vnitřní dvory ve tvaru lichoběžníku. Vnější plášť takřka kompaktního bloku domů je prolomen dvěma prolukami širokými přibližně 3 m pro vozy a dvěma užšími prolukami pro pěší, jimiž je přístupný vnitřní dvůr s vodním zdrojem.
Současně s kolonií byly v úzké návaznosti na tehdejší městskou zástavbu vybudovány dva firemní dvoupodlažní úřednické domy, kterým místní říkali Polsko. Název zaměstnaneckého sídliště Dědová určeného dělníkům textilní továrny Taussig nebyl odvozen od názvu nedaleké stejnojmenné obce, jak by se mohlo zdát, ale byl vytvořen sloučením prvních dvou hlásek slov dělnické domky, k nimž byla připojena přípona „vá“ (Dě-do-vá).
Kolonie si dodnes dochovala svou izolovanou polohu uprostřed zeleně. Přístup ke kolonii ve Vinohradské ulici čp. 713–725 lemují tři řady zděných garáží. Jižně od kolonie se nacházejí zahrádkářská osada a vyhledávaná sportoviště zimních sportů. Ze tří světových stran (Z, S, V) pak kolonii obklopuje mladší obytná zástavba z druhé poloviny 20. století a rodinné domy postavené po roce 2000. Kolonie rozhodně nemá podobu sociálně vyloučené lokality a stále slouží kvalitnímu bydlení v zeleni bez světelné a hlukové zátěže.
Stavebníkem kolonie byla textilní továrna Samuela Taussiga (1820–1896) a jeho nástupců Wilhelma a Friedricha, která začínala v Horním Holetíně jako velkofaktorství (1850), než byla v Hlinsku, kam firma v roce 1886 přesídlila, postavena v roce 1888 moderní tkalcovna pro výrobu širokého spektra technických tkanin (filtrační a keprová plátna, hadice, impregnované celtoviny, vojenský materiál ad.). V době první i druhé světové války podnik zásoboval armádu: zatímco před první světovou válkou firma zaměstnávala přibližně 600 osob, za války to byla tisícovka pracujících. V roce 1926 byl podnik přeměněn na akciovou společnost. Po skončení velké hospodářské krize zaměstnával přibližně 280 osob.
V roce 1939 byla firma arizována (Textilní závody SATAS) a o dva roky později rozšířena o novou třípodlažní železobetonovou budovu tkalcovny. Z původního továrního areálu je dosud zachována severní fasáda dílen z roku 1940 orientovaná k řece Chrudimce, ostatní budovy byly buď demolovány, nebo radikálně přestavěny. V roce 1945 byl podnik postaven pod národní správu a v roce 1958 přičleněn k národnímu podniku Technolen. Výroba technických textilií v továrně na adrese Husova čp. 26 pokračuje i v 21. století.
Stavebník odeslal úřadům žádost o výstavbu zaměstnaneckého sídliště tvořeného 13 přízemními dělnickými domky 18. 5. 1907. Stavební povolení bylo místními úřady vydáno počátkem června téhož roku (3. 6. 1907). Výstavba probíhala v rychlém sledu ve druhé polovině roku 1907, takže již 3. 1. 1908 požádal stavebník o kolaudaci všech 27 bytových jednotek v obytných domech čp. 713–725.
Původní rozmístění bytových jednotek v jednotlivých obytných domech bylo následující: v pěti domech byly vždy dvě bytové jednotky tvořené jen obytnou světnicí (0 + 1). V dalších pěti obytných domech byly umístěny vždy dvě bytové jednotky o kuchyni a pokoji (1 + 1). Ve dvou domech byly původně jeden jednoprostorový byt (0 + 1) a jeden dvouprostorový byt (1 + 1). V jednom domě pak byly tři bytové jednotky, dvě dvouprostorové (1 + 1) a jedna jednoprostorová (0 + 1). Celkově bylo v kolonii vybudováno 27 bytových jednotek.
Jednotlivé bytové jednotky byly v domech odděleny průchozí předsíní. Pouze v největším domě čp. 719 byly umístěny hned dvě předsíně, vždy jedna u každé bytové jednotky. Průchozí předsíně ústily do dvora, kde byly postaveny dřevěné přístavky se suchým záchodem a dřevníkem.
Podle pamětníků bylo nájemné v kolonii cenově dostupné a samo bydlení v zaměstnaneckém sídlišti bylo považováno za výhodné, zvláště když byla v roce 1945 v obytném domě čp. 723 umístěna společná prádelna. Privatizace bytového fondu proběhla v letech 1961 a 1962, kdy národní podnik Technolen domy nabídl ke koupi, přednostně stávajícím obyvatelům. Ještě v polovině šedesátých let minulého století ovšem žili někteří nájemníci v bytech o jedné obytné místnosti (světnici).
Se zahájením privatizace bytového fondu započaly investice nových majitelů do rekonstrukce a adaptace nově nabytých objektů, které spočívaly především v prostorovém slučování dříve samostatných bytových jednotek. Fasády byly prolamovány většími okny, bytové jednotky byly rozšiřovány přístavbou koupelen a splachovacích záchodů. Přes individuální úpravy si však kolonie zachovala jednotné urbanistické řešení, které nelze přehlédnout ještě dnes.
Pohled do populačních poměrů hlinecké kolonie Dědová umožňují dobře dochované a plně digitalizované sčítací operáty celostátních sčítání obyvatel v letech 1910 a 1921, které v prvním případě zachycují zdejší populaci v počátečním stádiu jejího vývoje. V roce 1910 tvořilo populaci kolonie Taussigovy továrny na tkaní lnu, juty a plátna 30 domácností. Většinou v jednom obytném domě žily jen 2 bytové domácnosti, pouze v domě čp. 713 žilo hned 6 domácností. Kolonii tehdy obývalo 136 osob, z nichž nejvíce jich žilo v domě čp. 721, který obývala desetičlenná domácnost manželů Karla a Josefy Svobodových s jejich 8 dětmi. Naprostá většina obyvatel pocházela z domovského politického okresu Chrudim, případně okresů sousedních (Chotěboř). Výjimkou byl jen rodák ze Saské Kamenice v Sasku, který s českou manželkou a dětmi bydlel v domě čp. 716.
Co se obcovacího jazyka a národnosti týče, v kolonii bydleli jen Češi. Až na čtyři evangelíky augsburského vyznání byli všichni římskokatolického vyznání. Navzdory rozšířenému mínění, že kolonii obývali přední zaměstnanci Taussigovy továrny, sčítací operáty hovoří o přítomnosti tkalců, krejčích a nádeníků. Ve srovnání s jinými podnikovými koloniemi té doby zaujme značné zastoupení pracujících žen a manželek představených domácností, které byly u Taussigů nejčastěji zaměstnány jako sukačky, vyšívačky, krejčové, pomocné dělnice a nádenice. Jen v čele dvou domácností stáli strojní dělníci (zámečník, kovář), kteří měli na starosti strojní vybavení továrny. Se zaměstnanci Taussigovy továrny žila v kolonii i domácí zvířata, nejčastěji slepice (14 kusů drůbeže).
První poválečný census obyvatel českých zemí zachytil místní populaci na přelomu její první a druhé generace. V polovině února 1921 kolonii Dědová obývalo 121 osob, tedy přibližně 90 % původního počtu obyvatel v roce 1910. Až na obytný dům čp. 716 byly všechny budovy obývány vždy dvěma bytovými stranami (domácnostmi). Teritoriální původ obyvatel opět potvrzuje naprostou převahu domácího obyvatelstva, které pocházelo ze soudního okresu Hlinsko, případně sousedních okresů Chrudim, Nasavrky a Trhová Kamenice.
V poválečném období kolonii obývali jen obyvatelé české národnosti. Příslušníky jiných národností bychom v lokalitě hledali marně. Na rozdíl od národností či etnické příslušnosti doznala značných změn příslušnost konfesní. Zatímco před první světovou válkou byli takřka všichni zdejší obyvatelé alespoň matrikovými členy Církve římskokatolické, po válce bychom její příslušníky spočítali na prstech dvou rukou. Naprostá většina přítomných osob se nově hlásila k Církvi československé, početně následované Církví českobratrskou evangelickou.
Socioprofesní příslušnost zdejších obyvatel a jejich rodinné poměry svědčí o velkorysém přístupu majitele podnikového bytového fondu k místním obyvatelům. Zdaleka ne všichni představení domácností byli zaměstnanci firmy Taussig, která však hleděla, aby alespoň jeden či dva ekonomicky aktivní členové domácnosti byli jejími zaměstnanci. V případě jedné domácnosti firma dokonce umožnila soužití svobodné matky se dvěma dětmi bez přítomnosti otce. Ani po válce se kolonie nestala bydlištěm předních továrních dělníků. Spíše zde bydleli tkalcovští dělníci a dělnice (sukačky), z jiných profesí pak strojní dělníci. Výjimkou nebyly ani osoby bez stálého pracovního poměru a nezaměstnaní.
Prostor mezi dělnickou kolonií Dědová a mateřským podnikem Samuela Taussiga a jeho nástupců vyplňoval rozlehlý okrasný park, jehož součástí byla rovněž podniková vila. Park byl pomyslnou hranicí mezi továrnou a světem práce na straně jedné a dělnickou kolonií, světem rodiny a bydlení na straně druhé. Současně však měl firemní park charakter sociální a třídní bariéry, která oddělovala podnikatelské a dělnické milieu, jak vzpomínali pamětníci na konci osmdesátých let minulého století.
Uprostřed společného dvora byla vyhloubena sdílená studna, která byla až do roku 1945, kdy byl do kolonie zaveden komunální vodovod, ústředním komunikačním bodem místní komunity. V uzavřeném dvoře se při společném praní a sušení prádla, štípání dříví nebo dětských hrách upevňovala zdejší sousedská pospolitost. Po roce 1945 pak byl postupně zastavován rostoucím počtem přístavků a chlívků podél vnitřního obvodu společného dvora.
Úspěšná privatizace kolonie proběhla již v první polovině šedesátých let 20. století a dnes je bytový fond v kolonii Dědová v soukromých rukou. Objekty jsou využívány k bydlení, některé současně slouží jako sídla živnostenských subjektů. Většina budov prošla v posledních letech dílčími či kompletními rekonstrukcemi, které sice stírají původní jednotný ráz firemního sídliště, současně však lokalitu proměňují v místo relativně komfortního bydlení.
