Název: Kolonie firmy Liebieg v Železném Brodu
Poloha: Železný Brod – Poříčí, ulice Příčná, Stavbařů, Průmyslová
GPS: 50.6398211N, 15.2503564E
Doba trvání: 1865 – dosud
Stavebník: Johann Liebieg & Co.
Počet obyvatel: 30 rodin (1867)
Spolky: skupina Německého školského spolku (Ortsgruppe des Deutschen Schulvereines), Průmyslový vzdělávací spolek (Industrieller Bildungsverein)
Události a osobnosti: stávky 1870, 1890, 1906, 1909 a 1911
Autor článku: Jaroslav Zeman
Výstavba Liebiegovy kolonie v Železném Brodě úzce souvisela s vybudováním ve své době patrně nejmodernější továrny v celém Rakousku-Uhersku, železnobrodské přádelny bavlny v místní části Poříčí. Historik architektury Lukáš Beran ji charakterizuje, co se týče provozního a architektonického řešení, jako „stavbu srovnatelnou pouze s nejpokročilejšími britskými příklady“.
Rovný pozemek sousedící přímo s řekou Jizerou, potřebnou pro vodní pohon podniku, je situován při silnici I/10 spojující Turnov, Železný Brod, Tanvald, Harrachov a státní hranici s Polskem. Samotná kolonie je ohraničena ulicemi Příčná, Stavbařů a Průmyslová. Dopravní dostupnost kolonie byla v minulosti vzhledem k velikosti Železného Brodu samozřejmě převážně pěší. Dnes je zde umístěna autobusová zastávka Železný Brod – Poříčí, obsluhovaná autobusovými linkami 842, 862 a 530, vedoucími do Turnova, Jablonce nad Nisou a Malé Skály.
První jednání Johanna Liebiega s městem Železný Brod proběhlo již v roce 1851. Týkalo se podpory výstavby silnice vedoucí z Jičína do Liberce. Liebieg se nabídl, že stavbu finančně podpoří, a to s ohledem na zamýšlenou realizaci přádelny. To samé se týkalo železniční tratě z Pardubic do Liberce (1859), ovlivněné privátními investory (Johannem Liebiegem, Vojtěchem rytířem Lanna a bratry Kleinovými), prosazujícími propojení Liberce s jejich nejvýznamnějšími podniky.
V tomtéž roce 1859 začal Liebieg s výkupem pozemků pro budoucí továrnu v části Poříčí. Současně zakoupil starou vápenku v části Brodec u nádraží, kterou adaptoval na moderní pec vytápěnou uhlím. Vedle vystavěl cihelnu, čímž si zajistil tolik potřebný stavební materiál ve vlastní režii.
Samotná stavba továrny započala v roce 1861 vykopáním náhonu. Na žádost firmy byla v roce 1862 změněna trasa silnice do Turnova, která měla původně vést středem Poříčí, kde již ovšem mezitím byla budována továrna. Za náhonem vznikl park zvaný Panská zahrada. Součástí továrny byla také závodní kuchyň a jídelna. K zásobování továrny sloužila dnes již zaniklá železniční vlečka.
Celý průmyslový komplex vznikl ve dvou základních fázích. První část byla uvedena do provozu v roce 1866: podlaží od přízemí výše měla dřevěné stropy a teprve po požáru v roce 1871, který areál významně poškodil, byla postavena „zcela ohnivzdorně.“ Západně od strojovny vzniklo skladiště bavlny a kantýna (1879), které v roce 1896 doplnil rozložitý přízemní šedový sál.
Kolonie tvořená objekty čp. 311–392 byla postupně v letech 1865–1876 postavena východně od přádelny v dnešních ulicích Příčná a Stavbařů na obdélném půdorysu. Tvořena byla šesti kotážovými domy s kůlnami a školní budovou (1874) ve středu vzniklého vnitrobloku. V rozích komplexu byly podélně k užší straně situovány dvoupodlažní kotáže, vždy se třemi sekcemi s osmi byty, za nimiž byly umístěny kůlny náležející k jednotlivým bytům. Mezi Rohovými kotážemi byly situovány další dvě dvoupodlažní budovy, skládající se ze dvou sekcí, opět obsahujících osm bytů. Z hlediska architektonického řešení se jednalo o prosté budovy v kasárenském duchu, kryté sedlovými střechami. Fasády oživovaly pouze šambrány segmentově zaklenutých oken, lizénové rámy a kruhová okna v rámci záchodových rizalitů.
Vnitřní dispozice byla obdobná jako v případě kolonií v Liberci, Svárově či Haraticích. Každý dům obsahoval osm bytů (čtyři na podlaží), vždy o jedné obytné místnosti. Ke každému bytu náležel sklep, půda, dřevník a spížní skříň. Do přízemní sekce domu se vstupovalo střední síní, která měla po stranách vchody jednak do jednotlivých bytů, jednak do spížních skříní. Přístup do patra umožňovalo schodiště na konci síně, na jehož podestě se nacházela společná toaleta. Kamna v bytech se soustředila v rohu místnosti, přičemž každá polovina domu měla společný komín. Projekt zpracovalo stavební oddělení firmy Liebieg, která v tomto směru rozhodně patřila k průkopníkům v českých zemích Liberec (Liebiegovo městečko). Svědčí o tom i skutečnost že model svého dělnického domku firma vystavila na Světové výstavě v Paříži v roce 1867.
V roce 1910 došlo k rozšíření kolonie o dva úřednické dvojdomy čp. 188, 410 a 411 se společenským domem a hotelem Město Hamburk. Architektonického ztvárnění se ujal „dvorní“ architekt rodiny Jakob Schmeissner z Norimberku, který současně pracoval v Liberci na tzv. Liebiegově městečku. Plánová dokumentace k hostinci je signovaná pražskou architektonickou firmou Pohl & Kutsche a pochází z května 1911, kdy bylo vydáno i stavební povolení. Kolaudace proběhla 15. prosince téhož roku.
Někdejší hotel a společenský dům s jídelnou čp. 432 tvořila patrová stavba s mansardovou střechou se štíty, která byla obrácena směrem k městu a kolmo na ni směrem k továrně navazovala přízemní přístavba sálu s valbovou střechou prostoupenou odvětrávací věžičkou. V roce 2003 byl barbarsky zbořen a ustoupil stavbě tuctového supermarketu. Úřednické dvojvily pak mají takřka identickou formu jako dvojdomy čp. 428 a 431–IV v libereckém Liebiegově městečku. V každém domě se nacházely čtyři totožné dvoupokojové byty s předsíní, kuchyní a toaletou. Po válce byl obytný komplex využíván zčásti Pojizerskými bavlnářskými závody, pozdějším národním podnikem Kolora.
„A byl to opět novopečený baron Jan Liebig, který hodlal s několika společníky využít rostoucí bídy u nás k svému prospěchu a připravoval si k tomu postupně výhodné silniční a železniční spoje. Dne 27. dubna 1855 oznámil podkrajský úřad představenstvu v Železném Brodě, že ,železná dráha skrze měřiče blíže Železného Brodu měřena býti má a že těm pánům měřičům žádné překážky kladeny býti nemají‘. Roku 1856 bylo s pracemi v našem úseku započato a již dne 21. října 1858 jela první lokomotiva ze Semil do Železného Brodu. Toho roku byl zahájen pravidelný provoz na celé trati Liberec–Pardubice. V roce 1875 byla na tuto trať navázána nová odbočka ze Železného Brodu do Tanvaldu. Takřka současně začíná Liebig v našem městě kupovat pozemky pro chystanou stavbu velké textilní továrny. V roce 1859 koupil i starou vápenici na Brodci u nového nádraží a přestavěl ji na moderní pec vytápěnou uhlím. Roku 1861 se začíná vyměřovat v Poříčí tovární struha (náhon) a následujícího roku ji začali kopat. K roku 1866 píše Michal Fišer ve své kronice, že byla velmi mírná zima a že na stavbě továrny na Poříčí vůbec nepřestali s prací. Toho roku byla také továrna dokončena a po skončení prusko-rakouské války byl v ní zahájen provoz. Nová Liebigova přádelna se brzy stala ohniskem nejen vykořisťování zdejšího chudého lidu, ale také střediskem záměrné germanizace a národnostní nesnášenlivosti, kterou šířili především její úředníci. Dne 6. října 1871 částečně vyhořela, ale byla brzy obnovena. Hned po požáru věnoval baron Liebig městu velkomyslně 100 zlatých na založení hasičského spolku“ (SOCHOR, s. 79).
„Liebigův koncern, protežovaný takto rakouskými úřady, roztahoval svoje chapadla jako chobotnice ze svého centra v Liberci dále do nitra Čech. A tak v roce 1862 zakotvil v Železném Brodě a založil zde přádelnu o 72 000 vřetenech. Stavěna byla nadvakrát. První část zmíněného roku 1862, další o 10 později. Dodnes se v továrně říká starý a nový díl“ (HAVRÁNEK, s. 50).
„Na základě zkušeností, které Johann Liebieg získal po cestách do francouzských a anglických továrních čtvrtí, kde již dělnické domy existovaly, byla v roce 1851 zahájena výstavba dělnických domů na pozemcích zakoupených k tomuto účelu nejprve v Liberci. Klimatické podmínky a stavební předpisy, které vyžadovaly pevnější konstrukci domů, drahý stavební materiál a kapitál, daňový zákon, který neumožňoval osvobození těchto staveb od daně, a konečně okolnost, že od vlády nebylo možné očekávat poskytnutí dotace, jako tomu bylo například při výstavbě Cité Ouvrière v Mylhúzách, způsobily, že bylo nutné tyto domy od počátku stavět v uzavřené řadě. Po prvních 10 dělnických domech postavených v Liberci podle přiloženého plánu následovalo časem 8 ve Svárově, 3 v Haraticích a 2 v Železném Brodu a 16 ve Schwarzwaldu, takže celkový počet je nyní 39 domů. Každý z těchto domů, s výjimkou domů ve Schwarzwaldu, stál 4 800 až 5 000 zlatých včetně stavebního pozemku, přičemž nejsou zohledněny částky, které byly nutné na výkup pozemků ležících v okolí těchto domů, aby je obyvatelé mohly využít k hospodaření. Výše uvedené dělnické domy, obsahují zpravidla 8 obytných místností, stejný počet sklepů a komor, 8 skříní v předsíni a stejný počet dřevníků [...] Nájemné je tak nízké, že sotva vynáší 2% úrok z vloženého kapitálu. Tištěný domovní řád, přiložený ke každému domu, upravuje vše, co je třeba dodržovat, pokud jde o čistotu obydlí a soulad obyvatel. Skutečnost, že tento domovní řád je zřídkakdy porušován a že stejně zřídkakdy je důvod k pokárání, svědčí o příznivém vlivu, který má tato instituce na morální postoj nájemníků“ (Die Industriellen Etablissement von Johann Liebieg & Co. 1867, s. 10–11).
Přesná čísla týkající se počtu obyvatel Liebiegovy kolonie v Železném Brodě dosud neznáme. K roku 1867 se uvádí, že v kolonii žilo 30 rodin. Při odhadovaném průměrném počtu 5 osob na domácnost mohla kolonie čítat až 150 obyvatel. Národnostní skladba obyvatel kolonie byla převážně česká. Výjimku představovaly pouze úřednické domy s převážně německými obyvateli. Dnešní počet obyvatel je zákonitě nižší s ohledem na nižší standard bydlení, který kolonie aktuálně poskytuje.
V prostorové návaznosti na továrnu, kde se nacházela jídelna i tovární koloniál, představovala občanské zázemí kolonie pouze německá obecná škola, dokončená v roce 1874 společně se starým hostincem Město Hamburk. Na podporu školy byla v roce 1881 ustanovena Místní skupina Německého školského spolku (Ortsgruppe des Deutschen Schulvereines), kterou o dva roky později doplnil Průmyslový vzdělávací spolek (Industrieller Bildungsverein). Škola byla původně trojtřídní, ale pro malý počet dětí byla záhy redukovaná na dvojtřídku.
V roce 1912 starý hostinec nahradila stejnojmenná reprezentativní novostavba hotelu a společenského domu. Rozložitá budova obdobně jako např. někdejší hotel Liebieg (dnes Britz) ve Velkých Hamrech (1910–1914) byla využívána jako hostinec se sálem pro různé společenské akce. Hotelové pokoje byly určeny především pro zákazníky a obchodní zástupce navštěvující továrnu. V podnikových prodejnách Liebieg obdobně jako ve svých dalších koloniích využíval výhodný truck system Liberec (Liebiegovo městečko).
V případě Železného Brodu byl spolkový život poměrně bohatý a nepochybně se ho účastnili i obyvatelé kolonie. V roce 1860 byl ve městě založen mj. divadelní ochotnický spolek Tyl, v roce 1861 pěvecký spolek, roku 1862 Sokol a dámský spolek Vesna a v roce 1884 hasičský sbor. Pod záštitou podnikové obecné školy působila německojazyčná Místní skupina Německého školského spolku (1881) a Průmyslový vzdělávací spolek (1883).
Donedávna autenticky dochovaný soubor Liebiegovy dělnické kolonie je postupně stále více znešvařován snižováním energetické náročnosti budov. Domy jsou postupně zateplovány polystyrenovými obklady, opatřovány křiklavými barevnými nátěry a plastovými okny. Došlo k faktickému zániku většiny dřevníků. Situaci nenapomáhá ani skutečnost, že s ohledem na nižší kvalitu bydlení se jedná především o sociální byty, čemuž také odpovídá skladba obyvatel. Výjimku představují pouze někdejší úřednické vily. Z hlediska majetkových poměrů jsou dnes domy v držení města Železný Brod, někdejší úřednické domy pak mají soukromé majitele.