Název: Hornická kolonie Osek
Poloha: Osek, ulice Hornická
GPS: 50.6223092N, 13.7053706E
Doba trvání: 1876 – osmdesátá léta 20. století
Stavebník: Grohmann-Tropschuh, Gewerkschaft Brucher Kohlenwerke A. G.
Počet obyvatel: 5 200 (1913), 9 360 (1935), 5 660 (1980)
Spolky: Česká veřejná knihovna Palacký, dámský odbor Ústřední matice školské, Dělnická tělocvičná jednota, hasičský spolek, místní odbočka organizace železničních zřízenců, místní organizace sociální demokracie, odbor Národní jednoty severočeské, oddíl kopané, TJ Sokol
Události a osobnosti: důlní neštěstí v dole Nelson III (1934)
Autor článku: Martin Dolejský
Hornická kolonie v Oseku se nacházela stranou od hlavní zástavby obce Osek, do roku 1913 rozdělené na Starý a Nový Osek. Kolonie byla situována podél průjezdní komunikace. Dodnes se jedná o východní okraj obce zakončený ulicí Hornickou, kde se kolonie nacházela. Její existence se promítla také do pomístního názvu Pod kolonií, což je nezastavěné území východně od ulice Hornická, a také do názvu autobusové zastávky Osek, kolonie v ulici Slovenská.
Osecká kolonie se nacházela nedaleko dolu Nelson III a tvořilo ji šest jednopatrových domovních bloků postavených v kasárenském stylu. Jednalo se o domy čp. 135–140, podle etnografa Josefa Vařeky postavené v roce 1876. V jednom z domů se nacházelo v letech 1893–1906 několik tříd české obecné školy a poté parní pila a obchod se dřevem. Podle sdělení osecké kronikářky Zdeňky Rubešové bydleli v jednom z domovních bloků zaměstnanci pily společnosti Grohmann-Tropschuh, nacházející se v těsném sousedství. Tato společnost si údajně nechala postavit první z bloků a až později následovalo dalších pět domovních bloků, určených pro horníky a zaměstnance společnosti Gewerkschaft Brucher Kohlenwerke A. G.
Domy měly nižší sedlové střechy členěné vikýři a kryté bobrovkou. Do ulice byly orientovány boční okapovou stěnou, a to s výjimkou prvního a posledního domu v bloku, které byly k řídící ose obráceny štítem. Objekty stály v linii severozápad–jihozápad, vstupy byly umístěny ze dvora. Volně přístupný dvůr byl v roce 1931 ohraničen souvislou řadou typických zděných „šupen“, postavených na místě původních dřevěných hospodářských stevb. Před tímto ohraničením byl dvůr obehnán tyčkovým plotem a vjezd vedl z boční jihozápadní strany.
Fasáda žlutošedé barvy měla u všech bloků jednoduché a shodné provedení, spočívající v použití několika štukových prvků, především segmentového zaklenutí domovních vstupů a oken, která symetricky členila stěny domů i štíty. K zachování symetrie přispělo i využití slepých oken, uplatněných především u zadních štítových zdí. K členění fasády došlo také díky lizénám, charakteristickým zvláště pro nároží. Tyto dekorační prvky se běžně uplatňovaly v poslední čtvrtině 19. století u obytných staveb tohoto druhu, stejně jako u továrních budov. Bylo je možno nalézt také v nedaleké, dnes již neexistující Liebiegově kolonii v Duchcově, která byla na rozdíl od osecké kolonie jednopodlažní.
Podrobnosti o stavebním vývoji osecké kolonie máme k dispozici až po roce 1945, kdy s výjimkou bloku čp. 135 byly v každém podlaží zpravidla čtyři dvouprostorové byty přestavěné na dvě tříprostorové bytové jednotky. Podkroví se zkoseným stropem, v němž bylo v každém z domů ubytováno šest i více rodin, později sloužilo jako půda. Největší přestavbou prošel dům čp. 139, v jehož bytech se samostatnými vchody byly vybudovány koupelny a WC. Do roku 1945 nebylo stavebních zásahů mnoho a týkaly se spíše skladištních objektů ve dvoře a nezbytných úprav hygienického zařízení. Ze stavebních protokolů, které cituje etnograf Josef Vařeka, vyplývá, že v roce 1900 bylo na dvoře kolonie postaveno 82 dřevěných kůlniček pro skladování dřeva a uhlí. Tyto objekty nesloužily jen k uložení otopu, ale i jako chlívky pro drůbež, kozu nebo králíky a později i pro chov prasete. Jak uvádíme výše, dřevěné „šupny“ postavené na místě starších kůlniček, byly zbořeny v roce 1931 spolu s dalšími objekty. Mostecká uhelná společnost, tehdejší vlastník kolonie, dala postavit 63 zděných kůlniček, tři „popelárny“ a jedno skladiště. V této době byly likvidovány i původní záchody, umístěné na dvoře v počtu přibližně osmi záchodů vždy pro dva domovní bloky. Nové (suché) záchody byly postaveny stavitelem Bruchnerem kolem roku 1920 jako přístavby zadních štítových stěn.
Elektrické vedení dala společnost do kolonie zavést po první světové válce, do té doby se svítilo petrolejovými lampami. V roce 1932 byly na dvoře kolonie zrušeny tři pumpy, protože na společné chodby byl instalován vodovod. Do bytů byl však zaveden až dlouho po roce 1945. Kolonie byla po válce převedena z majetku německé těžební společnosti na Severočeský uhelný revír a později na osecký národní výbor. V závěru její existence tedy nájemníci obývali městské byty.
Soubor šesti domů čp. 135–140 byl v letech 1958–1983 památkově chráněn jako kulturní památka. V polovině osmdesátých let došlo ovšem k demolici všech staveb hornické kolonie a k výstavbě sídliště, které se na místě zrušené kolonie nachází dodnes.
Přesná statistická data týkající se populačních poměrů nejsou bohužel k dispozici. Etnograf Josef Vařeka ve své studii z roku 1974 uvádí, že kolonie dožívá a ve dvouprostorovém bytě nežijí více než dvě osoby. To silně kontrastuje s údajem, že do třicátých let žilo ve stejném prostoru šest až deset osob na ploše 14–30 m². Přelidněnost bytů patřila k negativním průvodním jevům dělnického bydlení. Lze předpokládat, že se nevyhnula ani Oseku. Navíc bylo běžné, že si i malé domácnosti přivydělávaly tím, že braly na nocleh podnájemníky.
Severně od obytných bloků na křižovatce ulic Hornická a Sokolská se nachází barokní mariánský sloup. Sochařské dílo pochází z roku 1713 a vzniklo v dílně A. F. Kuena. Na hranolovém soklu je osazen sloup s iónskou hlavicí. Na vrcholu byla umístěna socha madony a na straně podstavce byla nápisová deska. Socha madony byla v roce 1969 rozbita a po zbytek 20. století byla značně poškozená. Restaurování se dočkala až v letech 2010—2011.
Jižně od obytných bloků se nachází pomník prince Josefa De Saxe. Princ Josef Xavier Saský (23. 8. 1767 – 22. 6. 1802) byl známým saským rytířem a donchuánem, honosil se kromě jiného i titulem lužický hrabě. Jeho osudem se stala služba v armádě. Dne 22. 6. 1802 byl zastřelen v souboji Nikolajem Grigorijevičem Ščerbatovem nedaleko Oseka. Pískovcový náhrobek vytvořil přední saský sochař Franz Seraph Johann Nepomuk Pettrich. Pomník je součástí ohradní zdi jednolodního kostela sv. Petra a Pavla zbudovaného v letech 1751–1755.
Josef Vařeka uvádí, že „osecká kolonie byla […] společensky izolována od zámožných obyvatel, převážně Němců, žijících ve vilkách na opačné straně městečka pod Krušnými horami“. To potvrzuje i osecká kronikářka Zdeňka Rubešová. V tzv. horním Oseku bydlelo většinou německé obyvatelstvo, v dolním Oseku, tedy i v prostorách zaniklé kolonie, pak obyvatelstvo české.
Jak bylo v české dělnické kultuře běžné, spolkový a společenský život obce se koncentroval v hostinci. V případě Oseku to byl hostinec U Jíšů, který se nacházel nedaleko kolonie v dnešní ulici K. H. Borovského. V Oseku existovaly už před první světovou válkou tři sbory dobrovolných hasičů. Na přelomu 19. a 20. století měli Češi v Oseku Sokolskou jednotu (1886), odbor Národní jednoty severočeské (1885), dámský odbor Ústřední matice školské, odbočku organizace železničních zřízenců a organizaci sociální demokracie. V hostinci Jana Jíši byla také k dispozici česká veřejná knihovna Palacký (1898). Fungovala zde také Dělnická tělocvičná jednota s divadelním odborem.
Významnou, byť tragickou událostí se stal výbuch v dole Nelson III v katastru obce Osek. K výbuchu došlo 3. 1. 1934 v 16:45. V podzemí tehdy pracovala celá odpolední směna, téměř 150 horníků. Výbuch byl slyšitelný v širokém okolí, v Oseku, Duchcově a Hrdlovce došlo k otřesům půdy. Exploze zasáhla celý důl Nelson, na povrchu došlo k destrukci provozních budov, v jejichž troskách zahynula dělnice Marie Havelková a dílovedoucí Karl Schmidt. Kvůli vzduchové ventilaci došlo následně v dole k dalším lokálním výbuchům. Horníci zemřeli buď přímo při výbuchu, či následně otravou oxidem uhelnatým. Z celé odpolední směny se zachránili pouze čtyři horníci, kteří v okamžiku výbuchu pracovali pod oseckým hřbitovem a kterým se podařilo vylézt větrnou jámou Nelson VII. Ještě 3. 1. byli vyneseni z dolu první mrtví, ale 4. 1. byl důl kvůli zamezení dalším explozím zazděn. Zabezpečovací práce včetně zazdívek byly dokončeny 6. 1. dopoledne. Smuteční rozloučení s prvními 13 horníky se konalo 8. 1. 1934 na předdvoří oseckého kláštera cisterciáků (to tvořilo největší prostranství v celém městě). Poté byli pohřbeni na oseckém hřbitově.
K dalšímu výbuchu v dole Nelsonu III došlo 28. 6. 1934, kdy nahromaděné důlní plyny vyrazily důlní zazdívku. Výbuchem zemřeli dva další lidé. Následky celé důlní katastrofy byly odstraňovány až do roku 1938. Většina obětí výbuchu byla z dolu vynesena až tehdy a byla pohřbena v Oseku, menší počet obětí v Duchcově. Těžba byla obnovena až v roce 1941. Po zemřelých hornících zůstalo 128 vdov a 266 sirotků. Celkem při této katastrofě a v jejím důsledku zahynulo 144 osob – 140 horníků v dole, 2 osoby v troskách a poslední 2 osoby při záchranných a vyklízecích pracích. Zachráněni byli jen 4 lidé. Jeden z nich, pan Balíček, bydlel v osecké hornické kolonii. V roce 1935 byl sochařem Karlem Pokorným vytvořen podle návrhu Josefa Gruse Pomník obětem katastrofy v dole Nelson, který dodnes stojí na okraji Oseku.
Do roku 1983 byl soubor šesti obytných bloků čp. 135–140 hornické kolonie v Oseku památkově chráněn. Po odejmutí památkové ochrany došlo v průběhu osmdesátých let k jejímu zbourání a vystavění sídliště (1988–1990). Na existenci kolonie tak upomíná pomístní název Pod kolonií, což je nezastavěné území východně od sídliště. Se stavbou sídlišť se v Oseku započalo v sedmdesátých letech, a to i kvůli připojení obce Hrdlovka (1975), jejíž obyvatelé se do sídliště přestěhovali předtím, než obec padla za oběť těžbě uhlí. Na území někdejší hornické kolonie se tedy nachází sídlištní blok postavený do čtverce a tvořící jakýsi vnitroblok s dětským hřištěm a parkovištěm.
