Název: Vagónová kolonie v Zábřehu
Poloha: Zábřeh (na Moravě), ulice Na Křtaltě
GPS: 49.8777403N, 16.8866264E
Doba trvání: 1926 – počátek sedmdesátých let 20. století
Stavebník: Město Zábřeh
Počet obyvatel: asi 100 osob
Spolky: nezjištěny
Události a osobnosti: nezjištěny
Autorka článku: Michaela Kollerová
Vagónová kolonie v Zábřehu na Moravě se nacházela ve východní části města v dnešní ulici Na Křtaltě. Byla vybudována na pozemku ležícím mezi dvěma soukromými parcelami. Dvě řady nouzových obydlí rozdělovala nedlážděná komunikace. V současnosti se na místě zaniklé kolonie nachází komerční objekt.
Město Zábřeh se potýkalo od konce 19. století s bytovou nouzí, zapříčiněnou rozmachem zdejšího průmyslu a s ním spojeným přílivem dělníků. Tyto problémy vyvrcholily po první světové válce. V roce 1925 rozhodlo vedení města o zřízení nouzové vagónové kolonie, v níž by střechu nad hlavou nalezly nejchudší dělnické rodiny. Ve věci zakoupení vyřazených železničních vagónů oslovilo město Zábřeh olomoucké ředitelství státních drah. V roce 1926 bylo z dílen v Moravské Ostravě přivezeno 12 těchto vagónů, které byly následně adaptovány pro obytné účely. Vagóny byly odprodávány žadatelům, jejichž počet byl ovšem až třikrát vyšší než počet přidělených vagónů. Zájemci museli složit částku ve výši 7000 Kč. Protože se jednalo o chudé rodiny, vagón získaly na dluh. Jeho splácení bylo závislé na výdělku rodiny, takže v některých případech se dlužná částka upisovala jen velmi pomalu. Do doby splacení dluhu byl vagón stále majetkem města Zábřeh.
Pro umístění vagónů byl vybrán městský pozemek nacházející se mezi dvěma soukromými parcelami v ulici Na Křtaltě. Vagóny zde byly rozestavěny ve dvou souběžných řadách, od sebe oddělených nedlážděnou cestou. Každý vagón byl usazen na betonovou nebo cihlovou podezdívku. Stěny, do kterých byly vyřezány otvory pro okna a dveře, byly obloženy prkny a také byly položeny podlahy. Další úpravy těchto obydlí byly již závislé na finančních možnostech jejich obyvatel. Někteří si tak vnější stěny jen potáhli obyčejným dehtovým papírem a obílili jej, jiní na ně nanášeli vrstvu hliněné malty. Po obílení již takové obydlí vzbuzovalo dojem skutečně zděné stavby. Původní zaoblené plechové střechy vagónů vystřídaly sedlové střechy kryté dehtovým papírem, čímž se zabraňovalo tepelným ztrátám v zimním období.
Interiér vagónu, do kterého se vstupovalo dveřmi ve štítové stěně, býval přepažen na dvě místnosti. Menší z nich byla zařízena jako předsíň a komora. Byla vybavena nábytkem pro ukládání šatstva a dalších potřeb v domácnosti. Větší prostor sloužil jako hlavní obytná místnost, v níž se nacházel stůl s židlemi, postele a další drobné vybavení. Vytápění bylo zpočátku zajišťováno malými plechovými kamínky, která byla později nahrazována kachlovými kamny. Pro odvod kouře tak musel být přistavěn zděný komín.
Zásobování vodou bylo zabezpečeno zprvu společnou pumpou, která ale nedokázala pokrýt spotřebu všech obyvatel. Zhruba deset let po vzniku kolonie tak byla vyhloubena studna. Vodovod byl zaveden až po roce 1945. Elektřinu si obyvatelé do svých obydlí zaváděli od třicátých let sami.
Kolem každého vagónu byla vymezena určitá výměra půdy pro hospodářské využití, od sousedních ploch oddělená ploty. Před obydlím se zpravidla nacházela malá zahrádka, na dvorku za ním se nacházely například kůlny, chlívky nebo králíkárny. V jednom z rohů stával také nezbytný suchý záchod.
Pokud to jen situace obyvatel umožňovala, dařilo se obytnou plochu rozšiřovat pomocí přístaveb, například kuchyně nebo verandy. Z dvorků také postupně mizely hospodářské objekty. Uvolněné plochy byly zahradnicky využity. Lokalita tak díky těmto úpravám budila spíše dojem zahrádkářské kolonie, nejvíce v posledních letech své existence.
Kolik osob v nouzové kolonii bydlelo, se zatím nepodařilo zcela přesně určit. Na základě vzpomínek pamětníků lze odhadovat, že to mohlo být až kolem stovky obyvatel. V jednom vagóně mohlo bydlet i 8 osob. Ne všichni dospělí ale přespávali přímo ve vagóně. Někteří odcházeli na noc do kůlen na dvorku. Po druhé světové válce začali kolonii opouštět zejména mladí lidé, kteří získali bydlení většinou v nově postavených bytech. V místě tak zůstávali spíše příslušníci starší generace.
Vagónová kolonie v Zábřehu zcela zanikla počátkem sedmdesátých let 20. století. Obyvatelům, kteří zde tehdy ještě stále žili, bylo zajištěno náhradní bydlení. V současné době zde stojí komerční objekt, v roce 2024 využívaný lokální provozovnou stavební firmy.
