Název: kolonie Humboldka, Krimich, Mexiko, Pankrác, Tlučenská
Poloha:
GPS:
Doba trvání: sedmdesátá léta 19. století – dosud
Stavebník: UDr. František Pankráz (Krimich, Pankrác, Tlučenská), Západočeský báňský spolek (Humboldtka, Mexiko)
Počet obyvatel: odhadem 1400 obyvatel ve všech koloniích
Spolky: Spolek vzájemně se podporujících dělníků plzeňských a vůkolních, Čtenářská a zábavní dělnická beseda
Události: hornická stávka (1890), román Zářící pochodeň
Osobnosti: Alois Šefl, Antonín Uxa, Kamil Berdych
Autor článku: Martin Dolejský
V Nýřanech bylo vyhloubeno až 40 důlních děl, mnohá však zanikla již za první republiky. V dole Krimich I se těžilo v letech 1867–1935, než byla těžba přenesena do nově otevřeného dolu Krimich II v Tlučné. Starý důl poté sloužil pouze k čerpání vody a zásoboval vodou i město Nýřany a osadu Pankrác. Důl po původním majiteli převzala Akciová společnost Škodovy závody v Plzni. Ve dvacátých letech 20. století zde Škodovka postavila tepelnou elektrárnu, jež zásobovala plzeňskou Škodovku, město Nýřany i muniční továrnu Zieglerův důl. Objekty bývalé šachty a elektrárny byly od roku 1971 postupně přebudovávány na potravinářský závod Likona Nýřany. K dolu náležela i štola Václav (lidově Václavka), která sloužila těžbě v letech 1940–1956. Těžba na Nýřansku byla ukončena v roce 1995 uzavřením dolu Krimich II.
Rozvoj důlní činnosti na Nýřansku v průběhu 19. století s sebou přinesl vznik hornických kolonií. Jana Janusová ve své studii z počátku osmdesátých let 20. století uvedla, že v Nýřanech bylo celkem devět kolonií, z nichž pět jich bylo J. Janusovou podrobněji popsáno. Severně od Nýřan to byla kolonie Pankrác, jihozápadně poblíž dolu Humboldtka kolonie Mexiko a severovýchodně kolonie Tlučenská, která se nachází již těsně za katastrem Nýřan. Kolonie Krimich vznikla při stejnojmenném dolu v novější části Nýřan. Dělnické osídlení bylo doplněno o ubytovny pro havíře (tzv. havírny), například v lokalitě Pančava. Protože doly nevznikly v sousedství původní venkovské zástavby, kolonie tak nebyly postaveny v návaznosti na původní zástavbu. Prostorová izolace tak v některých dělnických koloniích přetrvává dodnes.
Původní vrcholně středověká lokační ves Nýřany měla mimořádně velkou, téměř obdélníkovou náves o rozměrech přibližně 115 x 200 metrů. Usedlosti stávaly po obvodu návsi, kterou protékal potok. Po objevu uhlí nastal prudký nárůst osídlení a začaly vznikat dělnické kolonie v blízkosti místních dolů. Hlavní objem nové obytné výstavby byl soustředěn přímo v Nýřanech. Osu nového osídlení tvořila železniční trať zprovozněná v roce 1861, a zvláště souběžná silnice od Plzně, při které vznikla skromná dělnická zástavba, jejíž vývoj byl ale značně živelný. Před rokem 1885 došlo k pokusu o vytvoření reprezentativního městského centra s náměstím s radnicí (1885–1886) a kostelem (1903–1904) v nezastavěném prostoru západně od staré návsi. Centrem města se ale náměstí s nevýraznou zástavbou nikdy nestalo. Horníci bydleli nejprve v podnájmech a až v sedmdesátých letech 19. století začaly v Nýřanech vznikat hornické kolonie. Ještě před první světovou válkou bydlela většina horníků v podnájmu a až na druhém místě bylo bydlení v koloniích. Přespolní horníci přes týden bydleli v ubytovně.
V letech 1873–1874 byla na žádost Západočeského báňského spolku postavena kolonie Humboldtka, nazvaná podle nedalekého dolu Humboldt, který zahájil provoz v roce 1865. Jana Janusová popisuje kolonii následovně: dům čp. 112 obsahoval 8 bytů o jedné místnosti v přízemí a jedné v podkroví a dále sklep. Místnost v přízemí měla rozlohu 5,00 x 4,50 m, podkrovní měřila jen 4,50 x 3,50 m. Celý prostor byl zmenšen zkoseným stropem. K bytům obráceným jižním směrem přiléhala malá předzahrádka. Sociální zařízení v podobě dřevěných záchodů bylo umístěno ve dvoře, kde stály dřevěné kůlny na palivo a pro chov drobného domácího zvířectva. Voda se čerpala ze společné studny. Elektrická síť byla zavedena v roce 1950. V současné době se jedná o zrekonstruovaný a zateplený dům se střešními okny čp. 1205–1207. Poblíž domu stojí původní úřednický dům čp. 113, kde se nacházely kanceláře vedení dolu.
Kolonie Mexiko byla vystavěna ve stejném období (1873–1874) Západočeským báňským spolkem. Bydleli zde horníci pracující nejprve v dole Humboldt a po jeho uzavření (1902) v Týnci a ve Zbůchu. Jana Janusová popsala 5 domků: z každé strany domku byly 4 bytové jednotky, vždy o jedné místnosti. Dvě místnosti o rozloze 6,00 x 5,80 m se nacházely v přízemí, dvě v podkroví (měřily po 15 m²). V místnosti, kde se vařilo, jedlo i spalo, žila hornická rodina čítající průměrně 8 osob. Na západní i východní straně kolonie měli obyvatelé původně dřevěné kůlny a dřevěné záchody. Teprve v letech 1921–1926 je nahradily záchody zděné. V Mexiku se nenacházely zahrádky, chovali se zde ale králíci, občas také husy i prasata. Až do roku 1929 představoval jediný zdroj vody potok tekoucí pod tratí na Domažlice. V tomto roce došlo k napojení na městský vodovod. Západočeské doly zřídily pro bývalou kolonii v roce 1957 strojovou prádelnu. V rámci akce Z byla v letech 1976–1977 postavena prodejna potravin. Dle leteckých snímků je patrné, že k likvidaci 4 domů došlo až po roce 2000. V době, kdy jsou psány tyto řádky (říjen 2024), je plánována likvidace posledního domu čp. 1237.
Třetí kolonií je kolonie Krimich, pojmenovaná podle přilehlého stejnojmenného dolu. Kolonie patřila k dolu Krimich I. S její výstavbou se započalo v letech 1872–1873 na žádost JUDr. Františka Pankráze, důlního podnikatele v Nýřanech. Kolonie je situována při pravé straně silnice do Kozolup. Původně ji tvořily dvě řady domů. Jedna řada u hlavní silnice se skládala z 6 domků, druhá s ní rovnoběžná z 5 domků. Mezi domky byl asi 10 metrů široký pás, kde byly původně dřevěné, později zděné kůlničky. Každé číslo popisné obsahovalo 4 byty, a to po pravé i levé straně. Byly propojeny průchozí chodbou. Byt se skládal z kuchyně o rozměrech 2,25 v 4,50 m, z pokoje velkého 4,50 x 5,50 m a z malé spíže. Půda byla společná, byty nepodsklepené. Pro celou kolonii existovaly původně jen 2 dřevěné záchody na severní straně kolonie. Přitom východní strana kolonie měřila 120 metrů, západní 100 metrů. V letech 1974–1975 byl do každého bytu vestavěn sprchový kout a splachovací WC, čímž zmizel prostor spíže. Ve stejné době došlo také k zavedení vodovodu do jednotlivých bytů a vybudování kanalizace. Dle dostupných map je patrné, že po roce 1990 došlo ke zbourání od silnice vzdálenější řady domů. Do dnešních dnů se zachovaly objekty u silnice v ulici Havířské čp. 167–172.
K dolu Krimich I náležela i Tlučenská kolonie postavená v letech 1873–1874 na západním okraji obce Tlučná, v tehdejším katastru Nýřan. Podle původního projektu měly být postaveny dvě řady domků, podobně jako u kolonie Krimich. Místo toho zde vyrostla jedna jediná, přes 240 metrů dlouhá řada, kterou tvoří 12 domků na východní a 12 na západní straně. Dle textu Jany Janusové z roku 1980 každý domek obsahoval čtyři bytové jednotky o kuchyni a pokoji. Kuchyň měřila 2,00 x 4,60 m a pokoj 4,60 x 5,00 m, byty byly podsklepené. Společné záchody byly dřevěné a nacházely se ve dvoře. Na malých zahrádkách si obyvatelé pěstovali zeleninu. Některým horníkům byla také pronajímána malá políčka. Na jižní straně kolonie se nacházela studna. Kolonie si dodnes zachovala svůj charakter, a to i přes mnohé stavební úpravy a zateplení budov.
Pátou kolonií v Nýřanech byla kolonie Na Pankráci u šachty Marta. Bydleli v ní zaměstnanci Pankrázových dolů. Většinou měli k dispozici jen jednu obytnou místnost, později dvě. K bytu patřila malá předsíňka, v níž bývaly almárky k uskladnění potravin a z níž vedly dveře do kuchyně. Z kuchyně se vcházelo do pokoje. Kuchyň i pokoj měly rozměry po 25 m². Před domky kolonie Na Pankráci se ze severní strany nacházely předzahrádky, dnes již nedochované. Dřevěné záchody byly umístěny venku před kolonií, kde byly chlívky a kůlničky. Kolonie vznikla okolo roku 1873. Stejně jako výše uvedené kolonie, tak i tato kolonie se zachovala do dnešních dnů. Jedná se o dům čp. 257.
Nemáme zatím dostatek údajů k populačním poměrům v jednotlivých koloniích. Co se týká počtu obyvatel Nýřan, tak ten začal narůstat poté, co byla v roce 1861 dána do provozu Česká západní dráha z Plzně do Domažlic a na ni navazující tratě do Heřmanovy Hutě, Sulkova, nemluvě o vlečkách k dolům Pražské železářské společnosti do severní části katastru a k Zieglerovu dolu. Rozvoj Nýřan ve druhé polovině 19. století byl vskutku nevídaný, s čímž souvisí i povýšeno na město v roce 1892. Bylo to dáno tím, že se na Nýřansku těžilo údajně nejkvalitnější uhlí z celého Rakouska-Uherska, které se vyváželo hlavně do Bavorska. Zajímavostí bylo tzv. plackové uhlí s velkou výhřevností, jež se mohlo obrábět a brousit. Protože nepodléhalo zkáze, vyváželo se do přístavů jako železná zásoba pro pohon zámořských lodí. K populačním poměrům dodejme, že v roce 1880 pracovalo ve zdejších dolech 9300 horníků s pracovní dobou 14–16 hodin denně.
Počet nýřanských obyvatel dosáhl koncem šedesátých let 19. století přes 3000 osob. I když v obci převládalo české obyvatelstvo (asi 80 %), neexistovala zde česká škola. Rovněž bohoslužby byly konány v němčině, přestože o prosazení bohoslužeb s českým kázáním v roce 1866 marně usiloval buditelský kněz a vikář v Úhercích Jan Hugo Karlík. Českou školu se povedlo založit až v roce 1881.
V literatuře jsou doloženy některé místní spolkové organizace Spolek vzájemně se podporujících dělníků plzeňských a vůkolních (1872) a Čtenářská a zábavní dělnická beseda (1874). Neznáme přesné datum založení místní organizace sociální demokracie, ale je patrné, že zde byla velmi vlivná. Lze předpokládat, že u horníků, kteří do Nýřan přišli z vnitrozemí či jiných hornických oblastí Čech (Merklín, Duchcov, Kladno), panovala silná inklinace k českým národním socialistům a částečně i k anarchismu.
Dějiny hornických kolonií v Nýřanech jsou spojeny s hornickou stávkou v roce 1890, která sice nebyla jedinou zdejší stávkou, zato do historie vstoupila jako krvavý protest s oběťmi na životech. Předcházela jí řada událostí. Po Vánocích 1881 počala správa pankráckých dolů (pojmenovaných podle podnikatele Františka Pankráze) hromadně propouštět. Horníkům byl odepřen nárok na rentu z bratrské pokladny. Dne 25. 2. 1882 vyslali horníci deputaci k řediteli pankráckých dolů, ten ji však nepřijal a dal deputaci vyvést z kanceláře. Následně horníci vstoupili do stávky (27. 2. 1882). Dne 3. 3. 1882 vyslali horníci svou deputaci k ministerskému předsedovi hraběti Taaffemu do Vídně. Ten delegaci přijal, přislíbil pomoc, ale výsledkem bylo zatčení členů deputace a jejich deportace do Plzně ke krajskému soudu. Třítýdenní zápas vedený za asistence četníků a vojska byl ukončen slibem úřadů, že stanovy bratské pokladny budou pozměněny.
Začátkem roku 1884 připravila správa pankráckých dolů jednu „novinku“: rozhodla o zřízení závodního skladiště potravin, a tak část mzdy horníků byla vyplácena v tzv. markách, tj. poukázkách na výdej potravin ze závodního skladu. Protesty horníků proti tomuto postupu na poli firemní sociální politiky zůstaly bez povšimnutí.
Pařížský sjezd a založení II. internacionály v roce 1889 byly impulzem k prvním prvomájovým oslavám v roce 1890. Mezi horníky v Nýřanech nalezly značnou odezvu. Přípravy oslav 1. máje naopak nadělaly značné starosti těžařům i starostovi dr. Kornovi. Všeobecně se soudilo, že hornictvo zahájí 1. 5. 1890 stávku. Do Nýřan bylo tedy povoláno vojsko. Manifestace k 1. máji proběhla ale naprosto spořádaně a klidně, ačkoliv radikálové vyzývali k přímému boji. Nakonec jejich názor zvítězil a schůze 5. 5. 1890 rozhodla o vyslání jednoho zástupce na Kladensko, aby projednal společný postup horníků. Po jeho návratu byla svolána na 18. 5. 1890 veřejná schůze hornictva. Protože ji okresní hejtmanství stříbrské v Nýřanech nepovolilo, proběhla v sousední Tlučné. Účast na schůzi byla obrovská. Názory se ale opět různily. Znovu zvítězila strana radikální a odhlasovalo se, že ihned druhý den vstoupí všichni do stávky.
19. května 1890 obcházeli zástupci horníků doly a dosáhli toho, že práce byla zastavena. Do Nýřan bylo narychlo povoláno četnictvo a vojsko, ti obsadili doly a začali hlídkovat po celém Nýřansku. Již od rozednění 20. května 1890 začalo být v Nýřanech živo. Horníci se po klidné noci shromažďovali v hloučcích po městě a živě rokovali o událostech včerejšího dne. Horníci pankráckých dolů měli domluveno, že si půjdou vyzvednou poukázky na potraviny na důl Marta, kde se poukázky vždy kolem patnáctého v měsíci vydávaly, a že přinutí obsluhovatele kotelen k plnění usnesení veřejné schůze, neboť na dole Krimich a na Martě se začalo opět kouřit z komínů. Topiči dolu Krimich se opět ke stávkujícím připojili. Poté dav horníků dorazil na důl Marta a zde se domáhal vpuštění na šachtu. Když se horníci znovu domáhali vstupu, padly první výstřely. Nastala panika, ozývaly se další výstřely, některé i z oken ředitelství šachty z revolverů důlních úředníků. Mrtví a ranění leželi na prašné silnici a nikdo jim nepomohl až do poledne, kdy bylo teprve příbuzným dovoleno se o ně postarat. Výsledek této střelby byl tragický: na místě bylo zastřeleno 8 horníků, a to Stehlík, Waltera, Janáček, Zelenka, Gittera, Lavička, Matoušek a Haidelberg, těžce zraněno bylo 24 lidí, a to Flemr, Šilhánek, Jíša, Kučera, Oliverius, Kalivoda, Ungr, třináctiletý chlapec Procházka a dalších 16 osob.
Na paměť krvavé stávky byl před radnicí postaven pomník sochaře J. Waltera z Plzně věnovaný 13 horníkům zastřeleným při stávce v roce 1890. Modelem mu stáli horníci Dvořák, Jícha a Müller. Pomník byl odhalen v roce 1920 tehdejším senátorem a ministrem školství Gustavem Habrmanem. V roce 1938 byl původní pomník nacisty odstraněn a zničen. Znovu obnoven byl v roce 1956 sochařem V. Jindřichem ze Zbůchu. Slavnostní odhalení bylo provedeno na Den horníků roku 1956 za účasti ministra Josefa Jonáše. V roce 2013 byl pomník renovován. Je zapsán jako nemovitá kulturní památka. Kromě pomníku před radnicí byl v roce 1955 osazen pomník u bývalé šachty Marta – Na Pankráci, a to v ohrazeném prostoru u silnice před domem čp. 767. Jde o pomník 13 zastřeleným horníkům v podobě žulového kvádru, osazeném na hranolovém podstavci.
Účastníkem řady protestních akcí byl Antonín Uxa, který se do Nýřan přestěhoval v roce 1865. Bydlel u staršího bratra Františka, který pracoval v místních uhelných dolech. Za svou politickou aktivitu byl ze strany rakouských úřadů perzekvován, až byl v roce 1886 z Nýřan vypovězen.
Za zmínku stojí také dva spisovatelé spojení s anarchistickým prostředím. Prvním je Alois Šefl (1874–1938), který se narodil v Nýřanech do rodiny horníka. Brzy ale ze svého rodiště odešel a působil na Duchcovsku. Druhým autorem je anarchistický básník Kamil Berdych (1885–1914), který pracoval jako horník v Nýřanech, ale také jako knihvazač v Plzni. Později přesídlil do Prahy, kde spolupracoval například s žižkovským anarchistou Michaelem Káchou. Publikoval v plzeňském literárním časopise Červen, ale také v časopisech Práce, Klíčení, Nová Omladina, Komuna a Zádruha. V roce 1907 mu vyšla básnická sbírka Z melodií bastarda, v níž se mimo jiné nachází i báseň Na dolech svatého Pankráce, což je pravděpodobně narážka na nýřanské doly v dnešní lokalitě Pankrác.
Každá z pěti jmenovaných nýřanských hornických kolonií se nachází na periferii. O určité integraci do městské zástavby můžeme hovořit jen v případě Tlučenské kolonie, která je umístěna ve stejnojmenné ulici na západním okraji obce Tlučná. Leží poblíž hlavní silnice na Plzeň, kde je situována i autobusová zastávka s názvem Tlučná, kolonie.
Blíže nýřanské městské zástavbě se nachází i kolonie Krimich. Jde ale o území průmyslových areálů, které stojí na místě někdejšího lomu. Kolonii od města navíc odděluje železniční trať. Vzdálenost na Masarykovo náměstí v Nýřanech je pouhý 1 kilometr. I přes nehostinnost okolí jsou domky upravené a v dobrém stavu.
Zbylé tři kolonie jsou od města vzdálenější. V nejhorším stavu je jednoznačně kolonie Mexiko, která v posledních letech sloužila jako ubytovna pro sociálně vyloučené. Z důvodů naprosté devastace posledního zbylého domu bude přikročeno k jeho demolici. Severně od zbytků kolonie se nachází Městská sportovní hala, tenisové kurty a fotbalové hřiště. Kolonie leží i v těsné blízkosti lesa.
V poměrně dobrém stavu jsou domky kolonie Pankrác, které slouží jako městské byty pro sociálně slabší. Nevýhodou bydlení v této kolonie může být odlehlost od města Nýřany. Nachází se zde autobusová zastávka Nýřany, Pankrác. Nalezneme zde také památkově chráněný pomník připomínající 13 stávkujících horníků, kteří byli zastřeleni na tomto místě.
Poslední a také poměrně vzdálenou kolonií je Humboldtka, která působí asi nejodlehlejším dojmem. Domky jsou ale opravené a udržované. Obyvatelé jsou zcela závislí na automobilech, protože se zde nenachází žádná autobusová ani železniční zastávka a do centra Nýřan je to přes 2 kilometry. Nedaleko kolonie se nachází památník obětem pochodu smrti.
