Název: Divišova kolonie, Divišova čtvrť, Diviškolonie, Diviška, Šanghaj
Poloha: Brno-sever, ulice Čekanková, Divišova, Dřínová, Hlohová, Hvozdíková, Kosatcová, Liliová, Narcisová, Trdlíkova a Zvonková
GPS: 49.225278N, 16.615278E
Doba trvání: 1925 – dosud
Stavebník: privátní stavebníci
Počet obyvatel: asi 1500 (1939) ve 197 domech (1938)
Spolky: občanský výbor 125a, občanské sdružení Obyvatelé Divišovy čtvrti, Brněnské budhistické centrum
Autor článku: Jaromír Sobotka
Dělnická kolonie Divišova čtvrť vznikla ve svahu nad Královopolskou strojírnou jako jakási městská vesnice na okraji Králova Pole, do roku 1919 samostatného a relativně rozvinutého města. Ačkoliv se Divišova čtvrť nachází asi jen čtyři kilometry od centra Brna, její propojení s moravskou metropolí bylo po většinu meziválečného i poválečného období značně omezené. Dodnes se jedná o (do jisté míry) svébytnou lokalitu uchovávající si venkovský charakter. V roce 1969 se stala součástí katastrálního území Lesná. Od 1. 8. 1976 šlo o součást městské části Brno III, od roku 1990 pak patří k městské části Brno-sever.
Směrem od jihu kolonii ohraničuje val tišnovské železniční trati, jenž ji odděluje od průmyslové zóny tvořené především areálem Královopolské strojírny(trať pokračuje východně směrem ke kolonii Písečník[hypertextový odkaz Kolonie Písečník] vzdálené necelé dva kilometry vzdušnou čarou). Ze severu a východu obklopuje Divišku vysokopodlažní panelová zástavba sídliště Lesná, které začalo vyrůstat od šedesátých let 20. století. Na západě Divišova čtvrť ústí do zalesněného údolí U Antoníčka.
Relativně rozsáhlá sídelní jednotka tvořená jedenácti ulicemi – obvykle se označuje za nejrozsáhlejší dělnickou kolonii v Brně – je z velké části stále izolována od okolního města. S městskou zástavbou ji propojují dva hlavní vstupy: nejužívanější vede pod železničním náspem do ulice Křižíkovy, kde se také nachází nejbližší dopravní spojení městskou hromadnou dopravou (autobusová zastávka nazvaná Divišova čtvrť). Druhý vstup propojuje Divišovu čtvrť na opačné straně s ulicí Okružní, a tím i se sídlištěm Lesná.
Divišova kolonie začala vznikat v roce 1925, kdy dělníci, většinou hledající zaměstnání v nedaleké Porgesově a Ledererově (později Královopolské) strojírně, zakupovali soukromé pozemky v okolí bývalé pískovny a nedávno zrušeného pruského hřbitova. Stavby vznikaly se svolením města jako provizoria s tím, že se počítalo s jejich pozdějším odstraněním. Většina domů byla zděná a postavena podle jednotných plánů, což se propsalo i do charakteru zástavby, která je uspořádána do relativně pravidelného systému ulic. Nouzových obydlí se v Divišce nacházelo jen několik. V jiných koloniích obvyklý vyřazený železniční vagón je doložen pouze v jednom případě.
Stavebním materiálem byly nejčastěji cihly z nedaleké cihelny, případně materiál a suť z bouraček. Podobu kolonie do značné míry ovlivnil venkovský původ jejích obyvatel i poloha na kraji města. Vesměs tak vznikaly převážně jednopatrové nepodsklepené domky podobné vesnickým obydlím, zabírající rozlohu 70–100 m2. Obvykle se skládaly z kuchyně a jednoho až dvou pokojů. K domkům zpravidla přiléhaly malé dvorky a zahrádky vhodné pro chov domácího zvířectva a pěstování zeleniny. Zdroj vody dlouhou dobu představovaly jen čtyři obecní studny.
Kolonie se ve druhé polovině dvacátých let rychle rozrůstala, až se v roce 1929 na místě nacházelo 154 domů, o dekádu později již 197 obydlí. Jednalo se tak pravděpodobně o největší dělnickou kolonii v moravské metropoli vůbec. Stavební vývoj pokračoval až do začátku druhé světové války. Do rozvoje kolonie investovalo také město. Ze zpráv zastupitelstva například víme, že v roce 1936 došlo na náklady města Brna ke zpevnění hlavní příjezdové cesty a menší uličky byly alespoň vysypány štěrkem.
V letech 1941–1953 došlo jižně od kolonie k vybudování přeložky železniční trati Tišnovka, které si vyžádalo stržení několika domů na okraji kolonie. Paradoxně však vysoký železniční násep vytvořil jakousi bariéru stále se rozrůstajícímu průmyslovému komplexu, a uchránil tak Divišku před prostorovou expanzí průmyslového areálu. Po druhé světové válce se čtvrť již dále nerozrůstala, ale docházelo spíše k postupné modernizaci zástavby a jejímu přizpůsobování dobovým bytovým standardům. V padesátých letech tak místní obyvatelé svépomocí vybudovali kulturní dům, který se na mnoho let stal jakýmsi srdcem lokality. V rámci Akce Z v kolonii vznikl plnohodnotný vodovod a o dva roky později také kanalizace.
Územní plán města Brna z šedesátých let minulého století počítal s postupnou likvidací kolonie jakožto „vadného projevu kapitalismu“. Vývoj událostí však nabral zcela jiný směr. V roce 1987 došlo k zařazení Divišovy čtvrti na seznam nemovitých kulturních památek. Jak dokazuje kolektiv autorů publikace Divišova čtvrt: vesnička ve městě, setkalo se toto rozhodnutí u řady obyvatel kolonie s nesouhlasným stanoviskem, neboť znesnadňovalo rekonstrukci již často nevyhovujících domků. Jeden z autorů knihy a zároveň i obyvatel kolonie, inženýr Pavel Bína, své stanovisko shrnul následovně: „Kdo má právo nutit vnuka udržet při životě technického bastarda po svém možná nezaměstnaném dědovi z roku 1928, který neměl na víc, než jako vlaštovka splácat neduživého konstrukčního a prostorového bastarda z cihelných půlek pracně získaných na výsypkách.“
Divišova čtvrť se stavebně rozvíjí i v současné době. Většina obydlí prošla nějakou formou rekonstrukce a adaptace potřebám 21. století. V roce 1999 přibyla zástavba v ulici Čekanková, tvořená již vesměs moderními objekty. Namístě někdejší školky vyrostlo v letech 2009–2010 Brněnské budhistické centrum, místo někdejší samoobsluhy vznikl obchod se sportovními potřebami.
Většinu obyvatel kolonie tvořili zprvu dělníci pracující v nedaleké „Porgesce“ (později Královopolské strojírně), případně v některém z dalších průmyslových podniků v Králově Poli. S tím, jak se Diviška rozrůstala a majitelé domků brali do svých příbytků (navzdory zákazu ze strany města) podnájemníky, přibývalo mezi obyvateli různých námezdních pracovníků či nezaměstnaných osob. Krátce před vypuknutím druhé světové války zde žilo až 1500 osob, což s ohledem k tomu, že v kolonii stálo na malém prostoru natěsnáno 197 obydlí s průměrnou zabydleností až osmi osob, přinášelo značnou hustotu obyvatelstva. To také dalo kolonii její přezdívku, která měla asociovat přelidněné asijské město – Šanghaj.
Sociální poměry ve čtvrti byly velmi skromné. Místní si kromě hlavního zaměstnání běžně přivydělávali sezónními pracemi pro okolní sedláky, případně sami pěstovali potraviny na přilepšenou. Záznamy úřadu Okresní péče pro mládež dokládají, že organizace musela ve školním roce 1938/1939 celkem 80 místním dětem poskytnout zimní oblečení nebo obuv, protože si je rodiče nemohli dovolit. Stejně jako v případě jiných kolonií se děti z Divišovy kolonie musely potýkat se stigmatem chudiny a lůzy. Tyhle pocity se promítly i do vzpomínek pamětníků. Bohuslava Hlavinková v roce 2015 v rozhovoru uvedla:
„Říkali jsme si Šanghajáci a v těch starších generacích v Králově Poli měla ta Šanghaj špatnou pověst, opravdu špatnou, protože tady bohužel jako jinde se nějaké ty živly stahovaly. Já nevím, jak to bylo s těmi lehkými ženštinami tady, ale taky se tady asi nějaké vyskytovaly. Když se řeklo, že jsme z Divišky, tak celá třídy vždycky: Šangajáci, jé, Šanghajáci [pohrdlivě]. Nevím jak jiné děti, ale vono to zase, aspoň ve mně vzbudilo vzdor. Já jsem se začala chlubit, že jsem ze Šanghaje“(Divišova čtvrť, s. 132).
Po druhé světové válce prodělala populace Divišovy kolonie zásadnější změny. V první řadě došlo k odsunu německých obyvatel, kteří zde žili. Nejpozději v průběhu padesátých let se odstěhovala většina podnájemníků a podobně jako v jiných koloniích i zde pokračoval exodus původních obyvatel v průběhu šedesátých let, kdy se velká část původních osadníků odstěhovala do nově stavěných panelových sídlišť (v tomto případě často do nedaleké Lesné). Etnologický výzkum vedený Václavem Frolcem v letech 1977–1978 prokázal, že se sociální složení čtvrti v této době již výrazně lišilo od meziválečného období. Z 58 respondentů se jich za dělníky označilo pouze 18, zbytek připadl na duševní či provozní pracovníky, případně na důchodce či osoby v domácnosti.
Prostorová izolovanost lokality dlouhodobě přispívala k udržování blízkých sousedských vztahů a komunitnímu stylu sociálního uvažování. Výzkumy ze sedmdesátých let například dokládají, že po dlouhou dobu bylo typické, že si velká část zdejších mladých lidí hledala partnera zase v Divišově čtvrti. Pro místní chlapce bylo nepřípustné, aby někdo z vnějších chodil navštěvovat „jejich“ děvčata. A tento pocit sounáležitosti mezi obyvateli pak do jisté míry přetrval i do současnosti, jak ve svém sociologickém výzkumu prokázal Jan Otáhal. Tento badatel zaznamenal také zajímavý fenomén rozdělení čtvrti na „horní“ a „spodní“, přičemž obojí se vnímají jako příslušníci mírně odlišných komunit.
S ohledem na velikost patřila Divišova čtvrť vždy k jedněm z nejvybavenějších brněnských kolonií. Již v meziválečném období její obyvatelé mohli využívat služeb řezníka, pekaře či obuvníka a v místě se nacházelo i několik hospod. Jedno z nejvýznamnějších restauračních zařízení nazvané U Antoníčka vyrostlo na okraji kolonie u stejnojmenného, výletníky vyhledávaného zalesněného údolí, a to již ve třicátých letech. Místní podnikavec František Nekuda hospodu na konci meziválečného období vybudoval z někdejší hájenky a během druhé světové války se podnik stal oblíbeným mezi vojáky wehrmachtu, kteří navštěvovali nedalekou vojenskou střelnici. Po válce byl Nekuda, který přijal německé občanství, odsunut do Rakouska. Restaurace však nezanikla a v padesátých letech místní v jejím těsném sousedství vybudovali kulturní dům. Ten se spolu s restaurací na dlouhá léta stal jedním z center kulturního života Divišovy čtvrti. Pořádaly se zde taneční zábavy, divadelní představení, koncerty i promítání filmů.
V Divišce začaly záhy fungovat dva obchody se smíšeným zbožím, řeznictví, obuvnictví a další živnosti. V roce 1939 zde byla otevřena i dětská školka. V padesátých letech dílny a malé obchůdky nahradila samoobsluha. Druhé centrum čtvrti vykrystalizovalo na takzvané návsi nacházející se v jižní části čtvrti, hned za železničním viaduktem. Zde se již tradičně umisťuje vánoční stromeček, je zde také dětské hřiště a malý parčík. Na atraktivitě místu však ubírá značný automobilový provoz, který zde panuje. Nedaleko kolonie se nacházelo a dodnes nachází hřiště spojené mimo jiné s fotbalovým týmem SK Diviška. U hřiště se nachází také nevelké zázemí v podobě dvou chatek sloužících jako šatna a občerstvení.
S ohledem na rozsah kolonie a počet jejích obyvatel, kteří čtvrť obývali a dodnes obývají, zde v průběhu desetiletí přirozeně fungovala celá řada spolků, zájmových organizací či prostě jen agilních skupin obyvatel, společně provozujících tu či onu mimopracovní aktivitu. Již od konce čtyřicátých let v kolonii působil divadelní kroužek, později různé pobočky organizací sdružených v Národní frontě (Červený kříž, Svaz žen, Svaz československo-sovětského přátelství).
Důležitou roli v kulturním životě hrál zdejší kulturní dům otevřený v roce 1953. Kromě plesů, zábav či divadelních představení se zde konaly členské schůze KSČ a Československého svazu mládeže. V sedmdesátých letech sehrál důležitou roli pro aktivizaci obyvatelstva občanský výbor 125a. Agilním jedincům v jeho čele se podařilo přesvědčit obyvatele k řadě brigád, při nichž došlo k svépomocné rekonstrukci infrastruktury, včetně vodovodu, plynovodu či opatření proti opakovaným povodním.
Ze současných lokálních spolků stojí za zmínku fotbalový team SK Diviška, jehož členové svépomocí udržují fotbalové hřiště a přilehlé okolí. Pořádají různé kulturní akce jako oslavy narozenin nebo dětské dny. Jan Otáhal ve své diplomové práci zaznamenal svědectví jednoho z členů, pana Stanislava: „Tady je to totiž takový rozkastovaný, samozřejmě vládnou tomu takzvaně fotbalisti, já jsem teda taky člen, ale mají určitého guru (…) a ten když řekne, že se něco udělá, tak se prostě ta brigáda jako Zet udělá, ale pokud tam bude teďka, pokud tam bude samozřejmě nějaký klobáse, pokud se budou dělat sítě na brány, nebo pokud se bude dělat to a to, z čehož oni budou mít oni určitej užitek, to on teda je super, ale jakmile, jak říká můj táta to někomu nevrňáles, jako nějaká myšlenka, že by museli udělat něco, z čeho nebudou mít, tak...“(Otáhal 2021, s. 53).
Občanské sdružení Obyvatelé Divišovy čtvrti vzniklo v roce 2001 v reakci na úmysl vybudovat nad čtvrtí kaskádové bytové domy. Iniciativa, které se podařilo nasbírat přes 800 podpisů, sice ve svém záměru zcela neuspěla, ale podle vzpomínek pamětníků přispěla ke sblížení obyvatel a také k částečnému oživení společenského života ve čtvrti.
V současnosti se kolonie Diviška může pochlubit relativně slušnou občanskou vybaveností a společenským životem. Na místě se nacházejí dvě restaurace, přičemž poblíž lesa ukrytý podnik U Divošky slouží také jako místo konání koncertů a dalších kulturních událostí. V samotné čtvrti se nachází dětské hřiště (další potom leží v bezprostřední blízkosti nad kolonií) a v nedalekém lomu se v současnosti konají koncerty a kulturní akce.
Divišova čtvrť těží obecně ze sousedství Lesné, kde je řada obchodních a volnočasových center, supermarketů, plavecký bazén či městská knihovna. Na druhé straně jižním směrem se nachází venkovní koupaliště Královo Pole. S někdejší kolonií dosud sousedí malebné údolí U Antoníčka, jímž protéká Zaječí potok. Údolí skýtá možnost příjemných procházek přírodou.
