Název: Josefská (Josefschachtcolonie, Colonie beim Josefschachte)
Poloha: Ostrava – Slezská Ostrava, Michálkovická ulice
GPS: 49.8403031N, 18.3245178E
Doba trvání: (1880) 1903 – dosud
Stavebník: Kamenouhelné doly Severní dráhy Ferdinandovy
Počet obyvatel: 516 (1921)
Spolky: Dělnická tělocvičná jednota Slezská Ostrava – Josefská, Dělnický divadelní kroužek Marx
Autorka článku: Agáta Kravčíková
Název Josefské kolonie odkazuje na zaniklý kamenouhelný důl Josef ve Slezské Ostravě (1879−1975). Kolonie byla správně propojena se sousední kolonií Jánskou, pojmenovanou po dole Jan (1869−1975), který byl v roce 1898 spojen s dolem Josef v jeden závod. V dobových materiálech se proto užíval také společný název kolonie Jan-Josef, případně Jan-Josefská kolonie. Obě osady jsou geograficky odděleny (430 m) a také v minulosti byly častěji chápány jako dva samostatné administrativní celky, které navíc odděluje mezi koloniemi procházející montánní dráha.
Josefská kolonie byla tvořena 21 bytovými domy s 95 bytovými jednotkami , které před první světovou válkou získaly čísla popisná 767–782 a 785–789. Jádro hornické osady je tvořeno dvouřadým komplexem obytných budov, jehož středem prochází ulice Na Josefské a jehož severní okraj je lemován ulicí Michálkovickou, která byla již v době výstavby kolonie páteřní spojnicí Slezské (do roku 1919 Polské) Ostravy se sousedními Michálkovicemi. V blízkosti kolonie probíhá také bývalá montánní dráha , využívaná k dopravě uhlí do překladiště v Moravské Ostravě – Přívozu. Osobní přepravu zajišťovala od roku 1912 elektrická dráha mezi Slezskou Ostravou a Michálkovicemi, směřující dále na Bohumín. Ta byla na přelomu let 1953 a 1954 nahrazena dodnes používanými trolejbusy.
Po otevření dolu Josef postavila jeho závodní správa několik obytných domů, rozptýlených v bezprostředním okolí těžebního areálu. Jednalo se o domy čp. 785–789 v ulicích Michálkovická a Uhlířská, které dohromady nabízely 12 bytových jednotek. Ubytovací kapacitu výrazně navýšil až projekt typizovaných kolonijních domů, jehož realizace byla provedena počátkem 20. století. Zamýšleno bylo 16 přízemních čtyřbytových obytných budov , které měly být uspořádány do dvou řad. Stavba byla zahájena v roce 1903 a do roku 1906 bylo podle původního projektu dokončeno 12 budov čp. 769–774 a 777–782. Následný stavební vývoj se však oproti původním plánům lišil: čtyři parcely na západní straně kolonie byly v letech 1907–1909 osazeny dvoupodlažními domy, které nabízely osm (čp. 767–768 a 776), v jednom případě dokonce 11 bytů (čp. 775).
Z architektonického hlediska je Josefská kolonie charakteristickým příkladem bytové výstavby prováděné na přelomu 19. a 20. století společností Kamenouhelné doly Severní dráhy Ferdinandovy. Zmíněné čtyřbytovky zabíraly prostor 16,30 x 9,80 m. Každý byt měl vlastní vchod, umístěný uprostřed kratší fronty domu. Vchodem se vstupovalo do chodby, z níž vedl žebřík na půdu sloužící jako úložný prostor. Přes chodbu se vstupovalo do kuchyně, za níž se necházel. Byty s dispozicí 1 + 1 a výměrou 26,86 m2 byly obývány dělnickými rodinami. Hygiena byla zabezpečena suchými záchody umístěnými na dvoře.
Tentýž stavební projekt důlní společnost uplatnila nejen v nedaleké Jánské kolonii, spadající pod stejný závod, ale i ve Staré kolonii Dolu Alexander v Kunčičkách nebo v případě některých domů u dolu František v Přívoze. Na první pohled podobné stavby vznikaly také v koloniích Jirská v Moravské Ostravě, Zárubek ve Slezské Ostravě či v Michálkovicích, domy se však lišily zastavěnou plochou.
Dvoupodlažní domy byly dvojího typu. Tři z nich (čp. 768, 775, 776) byly určeny k ubytování dělnických rodin. Jejich rozměry byly 22,70 x 10,95 m. Každá bytová jednotka zabírala 37,20 m2, rozdělených do dispozice 1 + 1 se spíží, do níž se vstupovalo z chodby. V té se nacházela také společná WC. Na jeden záchod podle stavebních plánů připadaly dva byty. Dům čp. 775, jenž byl jedenáctibytový, nabízel tři byty bez WC v suterénu (nájemníci byli odkázáni na suché záchody umístěné venku). O něco vyšší standard bydlení nabízel úřednický dvoupodlažní dům čp. 767 na ploše 25,00 x 10,95 m. Osm úřednických bytů rozdělených ve dvou podlažích mělo výměru 41,90 m2. Dispozičně byly řešeny stejně jako dělnické byty, každá domácnost však měla vlastní WC.
Skupina domů byla v roce 1908 doplněna ještě technickou budovou, v níž místní obyvatelé nalezli pekárnu, mandl a udírnu . Drobná stavba je umístěna mezi domy čp. 778 a 779 a v současnosti slouží jako garáž.
Hornická osada si po dlouhá léta zachovávala tvar pravidelného obdélníku. Teprve v roce 1988 byly demolovány čtyři přízemní domy čp. 771–774. Důvodem bylo rozšíření Michálkovické ulice, resp. nájezdu na most přes montánní dráhu. Později byl demolován také dvoupodlažní dům čp. 767 a na jeho místě byl v roce 2010 postaven Podnikatelský inkubátor Vysoké školy podnikání v Ostravě. V přízemním domě čp. 770 se od roku 1992 nachází restaurace. Ostatní nemovitosti nadále slouží k bydlení, většina přízemních staveb je v soukromém majetku a slouží jako rodinné domy. Dvoupodlažní budovy a také přízemní domy 769 a 777 byly před několika lety vykoupeny společností Rezidence Na Josefské, spol. s. r. o. Domy byly zásadně zrekonstruovány a v současnosti jsou nabízeny k pronájmu.
Podrobný přehled o populačních poměrech v kolonii zprostředkovávají sčítací operáty sčítání obyvatel v roce 1921 , kdy bylo v lokalitě hlášených 516 osob (309 mužů a 207 žen, index maskulinity = 1493). Následující údaje byly excerpovány společně pro sousední Jánskou kolonii . Co se týče teritoriálního původu, uvedlo plných 89,1 % obyvatel rodiště uvnitř nově vzniklé republiky Československé (3,2 % v Čechách, 12,2 % na Moravě, 69,2 % ve Slezsku a 4,5 % na Slovensku). Rodiště na území Polska, resp. v regionech, které byly před rokem 1918 součástí Rakouska-Uherska, uvedlo 10,7 % obyvatel kolonie.
Národnostní situace nahrávala českému živlu. V koloniích Jánská a Josefská se 87,2 % obyvatel hlásilo k české, dalších 7,3 % k polské, 4,0 % ke slovenské a 1,5 % k německé národnosti. Sčítání obyvatel také ukazuje, že zdejší populace nadprůměrně pozitivně reagovala na konfesijní změny, které přinesl rok 1918 a vznik nových národních nekatolických církví. Plných 51,0 % místních obyvatel se přihlásilo k Církvi československé a římskokatolická církev si tak s podílem 40,9 % připsala až pomyslnou druhou příčku. V lokalitě žilo také 6,8 % bezvěrců, 0,9 % evangelíků augsburského vyznání a 0,4 % příslušníků Církve českobratrské evangelické. Náboženská struktura místní komunity se odrazila také ve zdejším veřejném životě. Například v roce 1922 si zdejší rodiče stěžovali na přílišnou horlivost jedné z učitelek v mateřské škole, jež byla podle textu zaslané petice „vyznání římsko-katolického a fanaticky založeného“ .
Začátkem dvacátých let minulého století byly dominantním zaměstnavatelem v koloniích Jan a Josef Kamenouhelné doly Severní dráhy Ferdinandovy. 27,7 % obyvatel pracovalo přímo v závodu Jan-Josef. Dalších 6,7 % místních bylo zaměstnáno v dole Michal v sousedních Michálkovicích, případně v nějakém dalším závodě společnosti Severní dráha. Stejně jako v jiných hornických lokalitách ostravsko-karvinského revíru stálo zabezpečení rodinných příjmů především na muži. To dokládají také údaje ze sčítání obyvatel 1921, z nichž vyplývá, že více než polovina respondentů (55,6 %) byla zaměstnána v domácnosti (obvykle provdané ženy, případně dcery po ukončení povinné školní docházky), nebo se jednalo o nedospělé děti.
Nejvýznamnějším střediskem veřejného života v kolonii dolu Josef byl místní obchod a hostinec čp. 787, zřízený v roce 1905 Kamenouhelnými doly Severní dráhy Ferdinandovy. Stavba vznikla rozšířením původních dělnických kasáren. Závodní hostinec investor pronajímal. Nejvýznamnějším nájemcem, po němž živnost získala také své lidové pojmenování, byl Jindřich Sýkora, provozující hostinec od roku 1920 dlouho do třicátých let. Tzv. Sýkorův hostinec v meziválečné éře sloužil nejen k individuálním setkáním, ale i k pořádání spolkových schůzí, tanečních zábav či divadelních představení. V budově byla v roce 1922 zřízena také pobočka potravního družstva Budoucnost. Po druhé světové válce připadl obchod i hostinec čp. 787 veřejnému správci, jelikož se jednalo o majetek znárodněného důlního podniku. Později se hostinec stal součástí sítě Restaurace a jídelny a obchod připadl pod podnik Pramen. Na dům čp. 787 byl v roce 1956 vydán demoliční výměr.
Rostoucí bytová výstavba v okolí dolů Jan a Josef na počátku 20. století přilákala také řadu soukromníků . Do první světové války v těsné blízkosti Josefské kolonie vznikly obchod a hostinec židovské rodiny Heitlingerů (Michálkovická čp. 784) a obchod smíšeným zbožím, provozovaný původně frýdeckou rodinou Františka Válka (Michálkovická čp. 783). V meziválečné éře se nabídka služeb rozrostla o pánského holiče Stanislava Stachuru (čp. 783), pánského krejčího Antonína Stachuru (zřejmě na téže adrese), dámskou krejčovou Terezii Ruchtovou (čp. 793), dvě porodní asistentky Antonii Sikorovou (čp. 772) a Josefu Tomáškovou (čp. 802) a obchod provozovaný Protázem Tokarčíkem (čp. 790). Přímo v Josefské kolonii byla také trafika, vedená Františkem Jedličkou.
Od počátku 20. století rostl také počet školou povinných dětí, které zpočátku docházely zejména do obecné školy v sousední obci Michálkovice. Tamní samospráva však pro přeplněnost zařízení v roce 1906 vydala zákaz nadále přijímat přespolní žáky. Proto vedení města Slezská Ostrava zahájilo výstavbu vlastní školy, která vyrostla v Michálkovické ulici čp. 763. V letech 1906–1929 zařízení fungovalo pod názvem Obecná škola Jan-Josef, od roku 1929 jako Obecná škola Na Jánské. V budově byla v roce 1907 zřízena také mateřská škola, později z kapacitních důvodů několikrát přemisťovaná do v dané době rušených technických budov v okolí dolu Josef. Samotná Obecná škola Na Jánské zajišťovala vzdělání žákům prvního stupně do roku 1973, poté byla budova adaptována pro potřeby pionýrského domu, po roce 1989 domu dětí a mládeže. Ten byl v důsledku havarijního stavu v roce 2004 demolován.
V Josefské kolonii se spolkový život naplno rozvinul až v meziválečném období. Kolonie nefungovala jako uzavřený sociální celek, naopak pro místní veřejné dění byly charakteristické silné společenské a organizační vazby se sousední Jánskou kolonií, méně s nedalekými koloniemi Michálka a Salmovec. Zejména od třicátých let vzrůstal počet aktivit organizovaných v sousedních Michálkovicích. Veřejností hýbala především rivalita mezi spolky sociální demokracie a spolky názorově inklinujícími ke straně komunistické. To se týkalo tělovýchovných, bezvěreckých i divadelních uskupení . Z široké palety volnočasových subjektů se do společenského dění nejvíce zapsaly především dva spolky.
Dělnická tělocvičná jednota Slezská Ostrava – Josefská (DTJ, 1921–1948), někdy také zvaná jako DTJ Slezská Ostrava – Jánská, byla oddílem sociálnědemokratické tělovýchovy. Na jejím ustavení participoval místní nájemce závodního hostince Josef Sýkora, jehož živnost poskytovala také útočiště oddílovým aktivitám. Kromě sportu organizace poskytovala zázemí pěveckému a divadelnímu souboru a založena byla také knihovna. Členská základna sestávala zhruba ze 100 osob. Význam DTJ vzrostl během druhé světové války, kdy se jednalo o jednu z mála fungujících organizací v okolí. Oddíl pořádal zejména taneční večírky či akademie.
Hornické společenství Josefské kolonie výrazně zasáhlo také do ostravského ochotnického světa, spojeného s radikální levicí. Dělnický divadelní kroužek Marx (1922–1938, obnoven 1946–1951) původně vznikl jako nadstranické uskupení, v němž se od jeho založení profilovali zaměstnanci okolních dolů Emil Broňák nebo Štěpán Dobrovolský. Část členů už v době vzniku spolku spolupracovala s jinými organizacemi KSČ, což pravděpodobně přispělo k tomu, že soubor dlouhodobě zápasil s absencí zázemí, jelikož místní závodní hostinec vedený Josefem Sýkorou byl přístupný spíše sociálnědemokratickým organizacím. Novou motivaci k práci získal ochotnický soubor v první polovině třicátých let, kdy se na Ostravsku aktivizovala komunistická divadelní scéna, zaštítěná Proletkultem. Vedení slezskoostravského Marxe se podílelo na založení Dělnického studia v Moravské Ostravě, které bylo napojeno na centrální ochotnické struktury KSČ (resp. Svaz Dělnických divadelních ochotníků československých). To se projevilo také ve spolkovém repertoáru. Členové spolku se seznamovali s divadelní avantgardou a uváděny byly také hry, jejichž autorství je připisováno ostravským dělnickým autorům spojeným s KSČ, z nichž jmenujme zejména Maxe Jablonského z Mariánských Hor. Po druhé světové válce soubor obnovil svou činnost, tentokrát však v sousedních Michálkovicích.
Spolek Marx se v druhé polovině 20. století dostal do hledáčku etnografiů. Činnost souboru zmapovala v osmdesátých letech etnografka Olga Skalníková , jejíž práce reflektuje především období, kdy ochotníci postrádali stálé místo ke zkoušení: „S velkým revolučním nadšením pracovalo jeho vedení, jehož mnozí členové byli zároveň členy KSČ, JPT, Rudých odborů. Nadšením širokého kolektivu členstva se soubor vypracoval na přední místo mezi ostravskými dělnickými divadly. Svépomocí si členové pořizovali kulisy, vlastnili bohatou garderobu, divadelní knihovnu, ze které půjčovali i jiným spolkům. I když neměli vlastní zkušební místnosti, vypomáhali si byty členů, v létě zkoušeli venku. I rekvizity měli uloženy po dělnických domácnostech. Teprve v Michálkovicích, kam se přestěhovali po perzekuci, si postavili jeviště.“
Josefská kolonie dnes nabízí ubytování soukromým rezidentům, kteří profitují z možnosti skloubit bydlení v rodinném domě s blízkostí městského jádra. Centrum Ostravy je z lokality snadno dostupné díky trolejbusovému spojení. Přitom ještě počátkem druhého desetiletí 21. století stav části obytných domů naznačoval spíše brzký zánik lokality. Zejména tři ze čtyř dvoupodlažních staveb čp. 768 a 775−776 se nacházely v dezolátním stavu a byly obývány sociálně ohroženými osobami. V té době byl již dvoupodlažní dům 767 adaptován na Podnikatelský inkubátor Vysoké školy podnikání. V následujících letech byly vykoupeny také další stavby soukromým investorem, podnikajícím v kolonii pod názvem Rezidence Na Josefské, s. r. o. , což přispělo k zásadní proměně osady.
