Manufaktura


Autor: Zdeněk Nebřenský

Pojem manufaktura má hned několik různých významů. Záleží proto, pro který z nich se rozhodneme. V zásadě lze rozlišovat buď mezi manufakturou jako způsobem výroby, anebo místem, v němž tato výroba probíhá. Angloameričtí nemarxističtí historici a historičky chápou manufakturu (manufacture) spíše jako nový způsob produkce, výrobní odvětví, souhrn technologií nebo výrobků, jež se prosadily v raném novověku. Místo, kde se nové výrobní principy realizovaly, nazývají velkodílnou, podnikem s pokročilou dělbou práce, proto-továrnou (proto-factory) či raněnovověkou továrnou. Většina evropských kontinentálních historiků a historiček pracuje s marxistickou definicí manufaktury (manufactory). Německý překlad Marxova Kapitálu označil manufakturou (Manufaktur) místo s větším množstvím pracovníků provádějících ručně či s pomocí jednoduchých nástrojů dílčí pracovní úkony.

Vzhledem k tomu, že v české historiografii je zavedeno pojetí manufaktury jako velkodílny, budeme s touto definicí pracovat i v následujícím hesle. Ze stylistických důvodů je manufaktura nahrazována výrazy manufakturní podnik, dům nebo dílna, které odpovídají terminologii dobových pramenů. Manufaktura dala vzniknout i historické periodizaci. Manufakturní období v Evropě bývá vymezeno počátkem zámořských objevů ve druhé polovině 15. století a zaváděním strojové výroby v továrnách ve druhé polovině 18. století. V českých zemích se manufakturním obdobím chápe časový úsek od vystoupení moravského kameralisty Pavla Hynka (Paula Ignaze) Morgenthalera v roce 1654 do zrušení nevolnictví (člověčenství) v roce 1781.

V tomto období existovaly dva základní typy manufaktur: koncentrovaná a rozptýlená. Rozptýlenou manufakturu (výrobu) či nákladnický systém („Verlagssystem“) tvořili řemeslníci pracující ve svých domácích či pronajatých dílnách, spolu s ostatními rodinnými příslušníky. Odpovědná osoba („faktor“, nákladník“) zásobovala prostřednictvím formanských potahů tkalce, přadláky, brusiče, zbrojíře a další domácké pracovníky surovinami a odebírala od nich výrobky či polotovary (přízi, plátno, nože, knoflíky atd.), které byly na jiném místě v nějaké větší dílně (bělírně, barevně, sklárně) dokončovány, zabaleny a dopraveny na trh. Koncentrovaná manufaktura se skládala z jednoho objektu či skupiny budov, v nichž byly umístěny dílny. Předtím než hotový výrobek opustil manufakturu, procházel postupně jednou dílnou po druhé, kde s ním po určitou dobu pracoval příslušný řemeslník či dělník. Ve většině evropských regionů pracovali až do konce 18. století řemeslníci ve svých dílnách. Manufakturní výroba se prosadila jen v některých odvětvích a jednotlivé podniky se mezi sebou lišily: jinak vypadaly papírny, sklárny, hamry nebo apretovny.

Prubířská huť.

Základem manufaktury chápané jako nový způsob výroby byla jednoduchá kooperace. Nelišila se příliš od výroby v řemeslnické dílně, v níž jeden dělník zhotovoval celý výrobek. Jednoduchá kooperace vznikala na místech, kde výroba reagovala na zvýšené požadavky trhu. Většinou k jednoduché kooperaci docházelo tím, že se více řemeslníků sdružilo dohromady. Objem výroby se zvýšil díky nakupení pracovníků na jednom místě. Snížily se náklady na provoz dílen a skladišť, ubytování a obživu pracovníků. Několik dílen postavených na jednom místě zlevnilo dopravu surovin a výrobků. V některých odvětvích si jednoduchou kooperaci vynucovalo rozmístění pracovních předmětů v prostoru, například při stavbě hrází a cest, konstrukci lodí nebo v hornictví.

Provazníci při práci.

Jednoduchá kooperace a z ní vycházející výroba byly podmíněny finanční silou podnikatele nebo jejich sdružení. Vyžadovala schopné jednotlivce, kteří dokázali práci organizovat, koordinovat, kontrolovat. V neposlední řadě předpokládala dostatečný počet pracovníků, což v době přetrvávajícího cechovního a patrimoniálního uspořádání společnosti nebylo ve všech regionech možné. Na rozdíl od osmanských pašů, indických velmožů či čínských císařů dokázal málokterý evropský šlechtic, obchodník nebo panovník soustředit na jednom místě stovky osob. Jednoduchá kooperace ve velkodílně se uplatnila pouze v určitých výrobních odvětvích nebo při produkci vybraného, často luxusního zboží (hedvábí, zrcadel, porcelánu) poptávaného v dálkovém obchodu.

Ve velkodílně nahradili manufakturní pracovníci středověké mistry, tovaryše a učedníky, kteří zhotovovali výrobek od začátku až do konce. Pracovníci prováděli dílčí úkony či jednu snadno zvládnutelnou mechanickou operaci. Jednoduchost a rychlost učinila mistra ovládajícího nástrahy řemeslné výroby nadbytečným. Podobně bezprizorní se stali tovaryšští čekatelé na mistrovo místo a učedníci osvojující si několik let výrobní postupy. Na rozdíl od nich pracovali ve velkodílnách lidé bez větších řemeslných dovedností. Předpokladem bylo, aby se v krátké době naučili dílčí pracovní úkon či uměli zacházet s výrobním nástrojem.

Zatímco na Předním východě, v Číně nebo v Indii lze doložit manufaktury (rozsáhlé dílny s pokročilou dělbou práce a mnoha pracovníky) ve starověku a středověku, v Evropě (nepočítáme-li antické Řecko a Řím) se manufaktury objevily až v raném novověku. Ve většině evropských regionů převládaly cechovní organizace. Jejich představitelé bránili cechovní výrobu před manufakturní navzdory zásahům dvorských, zemských či krajských hodnostářů. Výjimkou byla produkce hedvábného zboží, která nebyla kvůli obtížnému získávání suroviny cechovně reglementována. V 15. století se začal morušovník úspěšně pěstovat v severní Itálii (Janov, Milán, Florencie, Mesina), odkud se rozšířil do jižní Francie (Avignon, Lyon), kde navázal na místní textilní výrobu. Produkce hedvábí měla některé charakteristiky podobné jako pozdější manufakturní výroba.

Barevna hedvábí.

Na přelomu 15. a 16. století byly první manufakturní podniky doloženy v Lombardii, Benátkách a Flandrech. Zaměřovaly se především na výrobu hedvábí, sukna a plátna, jež měly dobré možnosti odbytu jak na místních trzích, tak v dálkovém obchodu. Vyhlášené bylo florentské a benátské soukenictví. Do flanderských a holandských tkalcoven, zejména v Bruggách, Leidenu a Rotterdamu, se vozila anglická ovčí vlna, jíž byl od konce 15. století dostatek, mimo jiné v důsledku tzv. ohrazování v severní a východní Anglii, kde byli rolníci vyháněni z půdy přeměněné na pastviny pro ovce. V důsledku porážky protišpanělského povstání v jižním Nizozemí odešla část kupců a řemeslníků do severních provincií a na britské ostrovy. Místo anglické vlny byli flanderští výrobci nuceni odebírat horší španělskou vlnu, jejíž přeprava zvyšovala výrobní náklady. Výroba se přesouvala zčásti na venkov a orientovala se na levnější, méně kvalitní druhy suken. Z těchto změn těžily sousední (Pikardie, Normandie) i vzdálené (Bretaň, Burgundsko) soukenické oblasti.

V 16. století byl rozkvět manufakturních podniků spojen zvláště s nizozemskou provincií Holand. V amsterdamských a harlemských apretovnách, bělírnách a barevnách se prováděly náročnější úpravy anglického sukna. Vznikaly zde také proslulé loděnice, v nichž se díky pokročilejší dělbě práce a vysoké koncentraci lodních tesařů stavěly nové typy lodí s menším ponorem, vhodné do mělčích přístavů. Spolu s lepší organizací práce při překládání zboží se zrychlila doprava a obchod.

V severním Německu vznikaly tkalcovské velkodílny díky výhodné geografické poloze na pobřeží moře a při ústí velkých řek (Hamburk, Brémy), po kterých mohli obchodníci upravené sukno plavit do vnitrozemí. Výroba plátna se odvíjela od dostatečných zásob konopí a lnu, kterému se dařilo na vrchovině a v podhorských oblastech. Jejich pěstování sloužilo k obživě drobných rolníků, kteří spolu s dalšími členy a členkami domácnosti předli v zimních měsících na šlapacích kolovratech. Přízi vykupoval faktor, který ji rozděloval tkalcům pracujícím na domácích stavech. Nahrubo utkané plátno se zjemňovalo, bílilo a barvilo ve velkodílnách v okolí švýcarských (Basilej, Kostnice), hornoněmeckých (Ulm, Augsburg, Memmingen), saských (Kamenice) a hornorakouských měst (Linec). Odtud ho vykupovali a dopravovali na velké trhy i do zámoří norimberští a lipští obchodníci.

Jedním z nich byl i Heinrich Cramer von Clausbruch, jenž provozoval obchodní stanice v Antverpách, Kolíně nad Rýnem a Lipsku. V sedmdesátých letech 16. století investoval získané bohatství do „fabrikace sukna“. Jeho snahou bylo vyrábět zboží, které se muselo draze dovážet. Na svém panství v Meuselwitz nechal Cramer postavit sto domků pro tkalce a přadláky. Nakoupil kolovraty a stavy. Povolal padesátých nizozemských odborníků, kteří měli zaučit místní řemeslníky. Dovážel vlnu a len, kterou řemeslníci zpracovávali a barvili. Dopravu obstarávali v rámci svých závazků místní poddaní. Zpočátku Cramer obcházel cechovní organizaci, později pro své soukeníky a tkalce vydal cechovní řád, jenž stanovil výrobní standardy, postavení mistrů, odborníků a tovaryšů. Kromě ubytování garantovaly cechovní předpisy minimální mzdu a zabezpečení. Po smrti saského kurfiřta Kristiána I. v roce 1591 ztratil Cramer mocenskou záštitu a musel čelit soudnímu popotahování i hospodářským obtížím. Během několika let ovšem došlo k úpadku jeho i dalších podobných podniků v širokém okolí.

Od počátku 16. století se z vojenských důvodů dostávaly do popředí stále více slévárny železa. Zdokonalilo se dolování železné rudy a rozvíjel se nový způsob jejího tavení v nízkošachetních pecích, jež produkovaly kvalitnější a levnější železo než staré kusové pece. Kromě železa byla poptávána hlavně měď dovážená ze štýrských a slovenských dolů a také z Japonska. V této době se zkvalitnilo zpracování kovů a práce v hamrech. Nové pracovní postupy v odlévání slitiny umožnily vyšší produkci děl, střelných zbraní a nábojů, zejména litinových kulí. Mimo severní Itálii existovalo vyspělé železářství spojené s produkcí kos a nožů v Porýní (Jülich, Berg, Solingen). Místní obchodníci a řemeslníci si rychle osvojili nové výrobní postupy. Železářství se rozvíjelo také ve francouzských provinciích Dauphiné a Champagne, avšak kvůli nedostatku dřeva nedokázalo pokrýt domácí spotřebu. Na konci 16. století se největším evropským producentem železa stalo Švédsko: v některých švédských městech začaly pracovat železářské manufaktury.

Huť na tavení rudy.

V 17. století se vzorem středoevropských zemí stala „komerční“ politika francouzského dvora. Jedním z jejích tvůrců byl obchodník, dvořan a učenec Barthélemy de Laffemas (1545–1612), jenž ve svých spisech dedikovaných králi Jindřichu IV. (1553–1610) doporučoval rozšířit činnost cechů, zakládat obchodní komory, snížit dovoz zahraničních výrobků a podporovat domácí výrobu. Vedle staršího zpracování vlny, lnu a hedvábí došlo k rozmachu krajkářství, sklářství, výroby parfémů, gobelínů a papíru. V Paříži a jejím okolí založila královská koruna první manufakturní podniky. S dalšími podněty přišel Jean-Baptiste Colbert (1619–1683), za jehož úřadování byla vydávána manufakturní privilegia. Známý je královský patent soukenické manufaktury v Abbeville z roku 1665. Podobně jako v dalších dokumentech z této doby byla manufaktura definována souhrnem různých výsad, výrobních postupů a několika stavebních objektů. Na vlastní dílny s tkalcovskými stavy navazovaly dílny barvířů, česačů, postřihovačů ad. Manufakturní provoz závisel na umění nizozemských řemeslníků osvobozených od poddanských závazků. Jejich úkolem bylo spustit výrobu, teprve po uplynutí určité lhůty se mohli z Abbeville odstěhovat. Patent podrobně jmenoval berní, cechovní, vojenská a celní omezení, z nichž byl podnikatel i pracovníci vyjmuti, aby mohli vykonávat svou činnost.

Manufaktura v Abbeville.

V polovině šedesátých let 17. století bylo ve Vídni podobně jako v dalších evropských městech založeno podle francouzského vzoru tzv. komerční kolegium. Jeho vznik inicioval špýrský učenec a kameralista Johann Joachim Becher (1635–1682). Ten se rovněž podílel na zřízení „werckhausu“ na vídeňském předměstí Tabor, považovaného za první manufakturní podnik v habsburské monarchii. Werkhaus představoval spíše alchymistickou či experimentální dílnu, zahrnoval pracovny i učebny. Jeho součástí byla chemická laboratoř a domácí lékárna. Ve werkhausu se zpracovávala vlna a hedvábí, vyrábělo majolikové nádobí. V roce 1671 byla jeho činnost po třech letech přerušena, protože vídeňské cechy ho vnímaly jako hrozbu, mj. kvůli monopolním privilegiím, kterými byl nadán. Při osmanském obléhání Vídně v roce 1683 vyhořel a nebyl už obnoven.

Werckhaus na vídeňském předměstí Tabor.

Podporou manufaktur („manufacturen“) se snažili dvorští hodnostáři zabránit odlivu peněz do ciziny a zavést nový či kvalitativně odlišný způsob výroby, popřípadě masovější produkci zboží. Manufakturní výroba v donucovacích pracovnách a káznicích měla „přistřihnout křídla potulující se čeledi“ a přinutit ji k práci. Zda mezi ně patřil linecký podnik („keyserliche Fabrica und Manufacturs-Handlung“ vulgo „Land-Fabrica“) existující od roku 1672 do první poloviny 19. století není zřejmé. Velkou zásluhu na rozvoji tohoto veřejně prospěšného díla („ein dem Publico nützliches Werck“) měl kromě Bechera i linecký měšťan Kristian Sindl. Navzdory odporu některých kupců, kteří si stěžovali, že je podobné podniky poškozovaly, protože vyráběly stejné druhy zboží, které dováželi, obdržela linecká manufaktura dvorské výsady týkající se výroby jemného sukna anglického a holandského druhu.

V českých zemích bývají za manufakturní počátky považovány neúspěšné pokusy italských obchodníků, kteří chtěli v šedesátých letech 16. století zavést v Praze chov bource morušového a zřídit textilní dílny. Za rozptýlenou manufakturu je někdy označována výroba vojenských uniforem na frýdlantském panství Albrechta z Valdštejna (1583–1634). V první polovině šedesátých let 17. století provozoval podloudně Fabián Šebestián Malivský z Maliv (1600–1666) textilní dílny v Tišnově, Ivančicích a v Brně na Radlase. Malivský byl autor memoranda navrhujícího zakládání manufaktur, a tak se nabízí otázka, zda nebyly ony dílny manufakturními podniky. Vzhledem k nedostatku průkazných pramenů nelze na tuto otázku odpovědět.

Mezi nejstarší manufaktury v Čechách patřil jezuitský podnik v Soběchlebech u Teplic. Představený řeholní komunity nechal postavit budovy, v nichž byla umístěna výroba. Nacházely se v ní tkalcovské stavy s příslušenstvím, lisy a měděné kotle na barvení. V podniku se vyráběly „židovské závoje“, vlněné látky a sukno pro potřeby jezuitského řádu, mimo jiné profesního domu v Praze. Podle dochovaného účetního rejstříku z let 1684–1685 pracovali v podniku dva saští tkalci, kteří za svou činnost dostávali peněžitou odměnu, obilí, pivo a dříví. Vlněnou přízi spřádaly podomácku dvě skupiny přadlen. Mezi další pracovníky patřili přadláci obývající „tavící hutě“, česači, postřihovači a několik tovaryšů. V rejstříku byla dále zmíněna odměna pro tkalce, punčocháře a soukeníky, kteří vykonávali dílčí operace ve svých domácích dílnách a dodávali jezuitům své výrobky. Podnik příliš neprosperoval a po necelých dvou letech z něho odešli zahraniční odborníci. Představený se pokoušel získat „direktora manufaktury“ a nové pracovníky ze Saska. Udržet výrobu se však nepodařilo. Chyběly finanční prostředky a vázl odbyt zboží.

Podobně jako v Anglii, Francii a Prusku také v habsburské monarchii se ve druhé polovině 17. století stále častěji prosazoval názor, že žebrotu, zahálku a chudobu může zmírnit jedině práce. Tento motiv se připisuje i opatu cisterciáckého kláštera Benediktu Littwerigovi (1655–1726), který v roce 1697 zřídil v Oseku pletárnu punčoch, protože jeho poddaní pracující většinou v zemědělství neměli v zimě dostatečnou obživu. Littwerig povolal ze Saska punčochářského mistra, jenž vybudoval podnik („Anstalt“) zaměstnávající sirotky a bezprizorní osoby. Společně se svými saskými spolupracovníky vyučil děti z oseckého a okolních panství k tkaní a předení. V pletárně bylo umístěno 15 punčochářských stavů. Výroba byla postupně rozšířena o tkaní sukna, převážně černého, určeného pro šití kněžských sutan. Kromě „pražského domu“, ve kterém se prodávalo pletené zboží, měl podnik vlastní sklad, sírárnu a barvírnu. Poté co byla zahájena výroba sukna, byl postaven velký výrobní dům („Fabrikenhaus“) a valcha, kterou zásobovala voda z klášterního rybníka. Přestože císař Karel VI. (1711–1740) udělil podniku privilegium, jež vyjmulo mistry a tovaryše z cechovních povinností, a cisterciáci tak mohli vyrobené zboží svobodně prodávat na výročních trzích mnoha českých městeček, postupně došlo k úpadku podniku.

Klášterní manufaktura v Oseku.

Na počátku 18. století měly na starosti manufaktury císařské komise. Objevují se soupisy dováženého zboží, tzv. celní registry, a seznamy řemeslné výroby, tzv. manufakturní inventáře. Manufakturní úřad („Manufakturamt“) evidoval řemeslníky a obchodníky podle činnosti, které se věnovali. Jedním z podniků byl manufakturní dům ve Slavkově („Manufakturhaus“), s jehož stavbou započali v roce 1703 moravští Kounicové. V přízemí domu a v prvním poschodí byly umístěny dílny. Podkroví bylo rozděleno dřevěnými příčkami na byty pracovníků. Kancelář a přádelna vlny se původně nacházely ve slavkovském zámku, později byly přestěhovány. Podobně upraven byl i sám kounický zámek v Křižanově, v němž byly ubytovány rodiny švýcarských odborníků povolaných z Curychu, aby spustili textilní výrobu („dílo“) a zaučili místní poddané.

Nejznámější manufakturní podnik v českých zemích se nacházel v Horním Litvínově. V roce 1715 jej založil „z čisté křesťanské lásky a Boží milosti“ nejvyšší maršálek Jan Josef Valdštejn (1684–1731), aby jeho poddaní měli dostatečný příjem a obživu, vyvarovali se „trestuhodné lenosti a neměli důvod obstarávat si svůj chléb žebrotou“, čímž prokázal „jejich duším nejvyšší užitek.“ Své proslulosti vděčí hornolitvínovská manufaktura reprezentativnímu albu z roku 1728 zobrazujícímu na dvaceti mědirytinách umístění ve městě, vzájemnou polohu jednotlivých budov, včetně tkalcovských domků, skladů a dílen, či prostory vyhrazené pro specializované činnosti (valchu, barvírnu, lisovnu). Po Valdštejnově smrti v roce 1731 měli na pokračování výroby zájem vysocí představitelé dvora. Mezi obchodní partnery hornolitvínovského podniku patřil prezident vrchního komerčního direktoria Rudolf Chotek a přes prostředníky i „největší továrník říše“, císař František Lotrinský. Ten na svých panstvích zakládal s pomocí zahraničních odborníků manufakturní podniky a díky osobním vazbám na dvorské hodnostáře jim zajišťoval výhodné dodávky surovin a odbyt zboží. Nutno říct, že dvorské a armádní zakázky získal i hornolitvínovský podnik, jenž byl v roce 1754 osvobozen od placení dovozního cla na španělskou vlnu.

Manufaktura v Horním Litvínově.

Většina manufakturních podniků se bez mocenských vazeb a konexí na dvorské a zemské hodnostáře neobešla. Výsledkem byl rozbujelý klientelismus, který spoluvytvářela státní hospodářská politika. K žádoucí změně nedošlo ani poté, co v sedmdesátých letech 18. století bylo úředníkům zakázáno účastnit se obchodního a průmyslového podnikání. V této souvislosti je vhodné připomenout, že vídeňský dvůr se snažil vyrovnávat zájmy mezi existujícími a nově zakládanými podniky. Pokud by dvorské úřady zrušily monopolní a výhradní práva příliš brzy, ohrozily by existující manufaktury. V případě, že monopol trval neúměrně dlouho, bránil vzniku nových podniků.

Důležitý mezník pro rozvoj manufakturní a počínající tovární výroby v českých zemích představovala válka o rakouské dědictví po smrti posledního habsburského panovníka v mužské linii Karla VI. Zvláště bolestná byla pruská anexe Slezska, které bylo ekonomicky nejrozvinutější provincií. Podle některých odhadů ztratila císařská pokladna až čtvrtinu svých příjmů, které pocházely převážně z obchodní, řemeslné a výrobní činnosti. Jedním z řešení měla být podpora této činnosti v dědičných zemích. Ztráta Slezska ovlivnila prohibitivní opatření vídeňského dvora, který uvalil na slezské zboží vyšší dovozní clo. Slezští výrobci ztráceli práci, někteří obchodníci a řemeslníci odešli na Opavsko, další vyzval vídeňský dvůr, aby se pod slibem „daňových prázdnin“ přestěhovali do Čech a na Moravu.

Ve druhé polovině 18. století zesílil absolutistický stát svůj tlak na cechovní organizace. Dvorští hodnostáři se snažili omezit cechovní autonomii a podřídit cechy panovnické moci. S pokročilejší dělbou práce byla manufakturní výroba stále častěji vyjímána z cechovní reglementace a podnikatelé mohli zaměstnávat více pracovníků (explicitně byly zmíněny „osoby ženského pohlaví“). Nadále přetrvával problém s pracovní silou. Když v roce 1764 jednal Vincenc Valdštejn s Františkem Kinským a komerčním komisařem Boleslavského kraje Bockem o založení „manufakturních a pracovních domů“ v Bělé pod Bezdězem, uvedli v žádosti, že v zemi je mnoho nezaměstnaných, kteří nemají práci ani prostředky k obživě. Jmenovaní pánové žádali komerční konses v Praze, aby mohli každý měsíc do Bělé svážet „žebrající mládež, vagabundy, tuláky, povaleče a nalezené děti“, od kterých by jejich podnik „očistil veřejnost“ [das Publicum zu reinigen]. Nalezené děti přijaté na práci měly být propuštěny z nevolnictví. To však neznamenalo, že by získaly větší volnost. Pracovní řád bělského podniku předepisoval pevný denní rozvrh, který se kromě jídla a spánku, skládal z práce v dílně, modlitby a učení.

Dětská manufaktura.

Po nástupu strojové výroby v továrnách na přelomu 18. a 19. století manufaktury nezmizely. I když z ekonomického hlediska nebyly příliš důležité, přetrvaly a některé druhy výroby se bez nich neobešly. Získaly svůj dnešní význam a staly se rukodílnami, popřípadě podniky s ruční výrobou. V červnu 1912 představitelé obchodní a živnostenské komory v Praze například uvedli, že mezi německým „Spiegelmanufactur“ a českým překladem „výroba zrcadel“ neshledali rozdíly, protože pro podstatné jméno „Manufaktur“ neexistuje český výraz a obvykle používá všeobecné označení „výroba“. Ve 20. století se manufaktury zaměřovaly na produkci luxusního zboží s vysokou přidanou hodnotou lidské práce. Jejich výrobky byly určeny pouze pro vybranou klientelu. Manufaktury tak mohly získat pověst výjimečného a speciálního podniku spojující tradici a současnost.

Prameny a literatura

  • 800 let kláštera Osek: jubilejní sborník: 800 Jahre Kloster Ossegg: Festschrift. Osek 1996.
  • BECHER, Johann Joachim: Politischer Discus: Von den eigentlichen Ursachen der Auf- und Ablebens der Städt, Länder und Republicken. Frankfurt am Main 1668.
  • Designatio Iconographica Oberlevtensdorfenses Pannarias Officinas Vulgo Fabricas Penicilli Arbitrio Representans. Prag 1728.
  • GUARIENT und RAALL von, Franz Anton: Codicis Austriaci ordine alphabetico complilati pars prima. Wien 1704.
  • HAUBELT, Josef – HROCH, Miroslav – SUTTÝ, Miroslav: Texty k dějinám novověku. Praha 1964.
  • HROCH, Miroslav – PETRÁŇ, Josef: 17. století – krize feudální společnosti? Praha 1976.
  • HUSA, Václav – PETRÁŇ, Josef – ŠUBRTOVÁ, Alena: Homo faber: pracovní motivy ve starých vyobrazeních. Praha 1967.
  • KLÍMA, Arnošt: Manufakturní období v Čechách. Praha 1955.
  • MAINUŠ, František: Plátenictví na Moravě a ve Slezsku v 17. a 18. století. Ostrava 1959.
  • MORGENTHALER, Paul Ignaz: Generales Florentis et Intereuntis Reispublicae Causae. Viennae Austriae 1979.
  • MYŠKA, Milan: Z díla hospodářského historika. Ostrava 2010.
  • PLUMPE, Werner: Das kalte Herz. Kapitalismus: Die Gechichte einer andauernden Revolution. Berlin 2019.
  • PURŠ, Jaroslav: Průmyslová revoluce: vývoj pojmu a koncepce. Praha 1973.
  • VÁLKA, Josef: Dějiny Moravy. Díl 2: Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1996.
  • WALLERSTEIN, Immanuel: The modern world-systém: Capitalist agriculture and the origins of the European world-economy in the sixteenth century. Berkeley 2011.
  • WEIGEL, Christoph: Abbildung der Gemein-Nützlichen Haupt-Stände von denen Regenten. Regespurg 1698.