Problematické bytové poměry byly průvodním jevem klasické i socialistické industrializace, zvláště v jejích počátečních a vrcholných fázích. Bydlení ve sklepech, skladech, dílnách, kůlnách, skalních skrýších, ratejnách, cihelnách a jiných provizoriích bylo rozšířeno ve velkých městech (Brno, Praha) i v průmyslových oblastech s bytovým fondem velkých průmyslových zaměstnavatelů. Na Kladensku a v severočeském hnědouhelném revíru bylo značně rozšířeno bydlení hornických rodin v provizorních bytech v zemědělských usedlostech. Na Ostravsku svobodní a nemajetní dělníci přespávali na nebezpečných haldách nebo hromadách hřející strusky. Extrémní případy provizorního bydlení se týkaly relativně úzké skupiny osob, pohybující se často na samém společenském dně. Bydlení v nouzových koloniích se ovšem stalo masovým a typickým jevem meziválečných průmyslových měst bez ohledu na jejich dominantní výrobní orientaci.
Nouzové kolonie představují nejvyšší formu provizorního dělnického bydlení. Budovány byly hlavně v obdobích bytové nouze v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století, během první světové války a po jejím skončení, a zvláště v letech hospodářské krize na počátku třicátých let minulého století. Nouzové kolonie na periferiích industriálních center vznikaly v zásadě čtverým způsobem: tajně (obvykle v noci) a navzdory úřadům, na zakoupených nebo soukromých parcelách, na parcelách obecních a na obecních parcelách z iniciativy měst, která domky pouze pronajímala. Nouzové kolonie byly projevem spontánního individuálního stavitelství a žádná z forem dělnického bydlení nevykazovala tak živelnou dynamiku stavebního vývoje jako neustále zdokonalované, vylepšované a přetvářené nouzové kolonie.
Dělnické rodiny si obvykle stavěly jednoprostorové domky (10–20 m2), někdy opatřené předsíní, která často plnila úlohu kuchyně, nebo se jí později stala. Domky vznikaly nejčastěji pobíjením sloupkové konstrukce na kamenné nebo cihlové podezdívce odpadovým dřevem nebo dřevěnými přepravkami. V koloniích často stály i maringotky a nejtypičtější alternativou bylo bydlení v upravených nákladních či osobních železničních vagónech. Prkenné nebo dřevěné stěny domků se zvenku omítaly na rákos, obezdívaly, pobíjely izolačními deskami, případně se celé obezdily pálenými nebo nepálenými cihlami. Nutnou součástí nouzových bytových objektů byly dvorky s dřevěnými hospodářskými budovami na stísněných zahrádkách, na nichž se leckdy sbíjely další altány a boudy pro přespávání podnájemníků. Řada nouzových kolonií, obecní nevyjímaje, byla bez vodovodu, kanalizace a komunikací. Často se potýkaly se závažnými hygienickými problémy a snahu o zkvalitnění bytového standardu dokumentuje permanentní vylepšování a upravování domků.
Nouzové kolonie byly především sociálním a urbánním fenoménem Prahy jako hlavního města mladé československé republiky. V roce 1929 žilo v pražských nouzových koloniích odhadem 10 000 obyvatel, o pět let později již přibližně 15 000 osob. V roce 1958 stálo v české metropoli 61 nouzových dělnických sídlišť, z nichž 26 mělo více než 20 domů. Příčinou výstavby pražských nouzových kolonií, vznikajících často v zahradních osadách z pronajatých dřevěných altánů, byla poválečná bytová nouze a stísněné poměry v pražských činžovních domech. Kolonie nazývané podle místních továren nebo exotických zemí se stávaly útočištěm mladých rodin, ve třicátých letech je však běžně obývali vedle dělníků a nezaměstnaných také drobní úředníci a malovýrobci. V moravské metropoli Brně bylo v letech 1919–1936 postaveno přinejmenším 23 nouzových kolonií. Živelně vznikající nouzové kolonie byly lokalizovány do míst nevhodných pro bytové, ale i zemědělské a průmyslové využití. Jejich rozsah byl determinován místními terénními podmínkami. Magistrát ve snaze zabránit šíření provizorních kolonií schválil výstavbu dvou obecních nouzových kolonií v Husovicích a Komárově a zakupoval pro dočasné ubytování rodin bez přístřeší vyřazené železniční vagóny, umisťoval je do stávajících dělnických i nouzových kolonií a obyvatelům uděloval povolení k dočasnému užívání. Pro největší brněnské nouzové kolonie – Divišovu a Podstráneckou – žádala dokonce komunální komunistická frakce zřízení samostatných obecných škol.
Nouzové kolonie nejsou jen specifikem české a moravské metropole, ačkoliv právě v těchto tradičních průmyslových centrech dosáhla jejich výstavba extrémních rozměrů. Setkáme se s nimi takřka na území celých českých zemích. Zvláště vagónové kolonie se objevovaly i v lokalitách, kde bychom je pravděpodobně neočekávali. V severočeském hnědouhelném revíru vznikaly provizorní vagónové kolonie pouze v obcích užšího jádra průmyslové oblasti a většinou byly používány jen po nezbytně nutnou dobu a odstraněny krátce po druhé světové válce. V ostravské průmyslové aglomeraci stály vagónové kolonie hlavně na Karvinsku.
Bydlení a život v provizorních nouzových koloniích bez ohledu na jejich lokalizaci charakterizovala častá geografická izolovanost, vysoká teritoriální mobilita obyvatel, potřeba vzájemné sousedské pomoci, společné existenční zájmy obyvatel, a především sociální homogenita, jíž se podobaly stabilizovaným a kamenným závodním dělnickým koloniím. Rubem komunitního života v nouzových koloniích byly časté sociálně patologické jevy jako alkoholismus, domácí násilí, vysoká dětská úmrtnost a neutěšené rodinné poměry.
Na rozdíl od závodních kolonií nouzové (obecní) kolonie již před druhou světovou válkou často přecházely do soukromých rukou a domky se občas stávaly i předmětem spekulací. Dosud existující brněnské či pražské nouzové kolonie jsou často stále obývány osobami s nižšími nároky na bydlení, nebo jsou obytné objekty využívány jako zahradní domky či drobné provozovny.
Prameny a literatura
FOJTÍK, Karel: Tři typy dělnických obydlí v Brně. Brno v minulosti a dnes 1, 1959, s. 23–40.
HOLUBEC, Stanislav: Lidé periferie: sociální postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni 2009.
LAICHMANN, M.: Brněnské nouzové kolonie za předmnichovské republiky. Vlastivědný věstník moravský 14, 1959, s. 24–29.
NOUŠOVÁ, Jitka: Bydlení horníků na Ostravsku. In Olga Skalníková (ed.): Ostravsko. Nepublikovaný strojopis. Praha 1968. (Etnologický ústav AV ČR Praha, SVI – dokumentační sbírky a fondy, fond Rukopisy, inv. č. 525, 43s.).
ROBEK, Antonín – MORAVCOVÁ, Mirjam – ŠŤASTNÁ, Jarmila (eds.): Stará dělnická Praha: život a kultura pražských dělníků 1848–1939. Praha: Academia 1981.
SVOBODOVÁ, Jana: Brněnské obytné kolonie. Brno v minulosti a dnes 15, 2001, s. 381–409.
SVOBODOVÁ, Jana: Dělnická kolonie v Brně – Komárově. Vlastivědný věstník moravský 51, 1989, č. 3, s. 305–319.
ŠTĚPÁNEK, Ladislav: Vývoj pražských nouzových kolonií a život jejich obyvatel. Pražský sborník historický 11, 1978, s. 139–153.
TODOROVOVÁ, Jiřina: Zpráva o výzkumu nouzové dělnické kolonie Orlík v Plzni. Český lid 68, 1981, č. 2, s. 103–106.
TŮMOVÁ, Vanda: Pražské nouzové kolonie. Praha: Československá akademie věd 1971.
VAŘEKA, Josef: Vývoj dělnického interiéru a způsoby bydlení horníků v oblasti Mostu a Duchcova (Třetí etnografická studie ze Severočeského hnědouhelného revíru se zvláštním zřetelem k dnes už zaniklé obci Souš a Ledvice). Český lid 58, 1971, č. 1, s. 1–15.
VOTRUBEC, Ctibor: Ke studiu zanikajících nouzových kolonií na území Československa. Československá etnografie 10, 1962, s. 109–126.