Název: Polákovy domy (Pollackovy domy, Pollackhäuser, Arbeiterwohnhäuser der Firma Hermann Pollack’s Söhne in Grossdorf bei Braunau in Böhmen)
Poloha: Broumov – Velká Ves, ulice Lidická (Rosenthaler Strasse, Rožmitálská) a Polákovy domy
GPS: 50.584182, 16.346192
Doba trvání: 1904 – dosud
Stavebník: Hermann Pollack’s Söhne in Grossdorf bei Braunau in Böhmen (Synové Hermanna Pollacka ve Velké Vsi u Broumova v Čechách)
Počet obyvatel: 400 bez domů čp. 185 a 186 (1921)
Spolky: sbor dobrovolných hasičů Pollackovy továrny, Tělocvičný spolek Jahn (Turnverein Jahn), Svaz Němců v Čechách (Bund der Deutschen in Böhmen), Mužský pěvecký spolek Věnec písní (Männergesangverein Liederkranz)
Události: stávka 1933
Autor článku: Zdeněk Nebřenský
Velká Ves u Broumova byla původně malá osada s 88 domy, z nichž většinu představovaly selské dvory, rozkládající se podél hlavní silnice. Jedinou veřejnou institucí v obci byla kamenná obecná škola. To se změnilo v polovině padesátých let 19. století, kdy na levém břehu řeky Stěnavy v místní části zvané Olivětín založili August (1814–1887) a Josef (1821–1891) Schrollovi mechanickou tkalcovnu (1856). V roce 1868 vybudoval v samém středu obce majitel bělírny a barevny Franz Nowotny jednopatrovou přádelnu bavlny a mechanickou tkalcovnu. Tok řeky Stěnavy byl upraven pro potřeby továrny. Na dříve zemědělsky využívaných pozemcích byly postaveny tovární haly a sklady. V polovině sedmdesátých let 19. století se skupina místních podnikatelů dohodla s Rakousko-uherskou společností státní dráhy (StEG) na zřízení železniční přípojky z Chocně do Meziměstí a dále do Broumova – Velké Vsi. Společně s přípojkou vyrostla budova nádraží a nová ulice Nádražní (Bahnhofstrasse). Většina rolnických usedlostí v blízkosti továrny byla přestavěna na obytné domy. Obec se rychle zalidňovala, každoročně přibývalo v průměru 25–30 obyvatel. Nowotného továrna, v níž původně pracovalo 70 osob, se proměnila v podnik s 500 zaměstnanci.
V roce 1882 koupili Nowotného přádelnu a tkalcovnu vídeňští průmyslníci Leopold (1839–1922) a Bernhard (1847–1911) Pollackovi, kteří ji začlenili do konsorcia svých podniků v Čechách, Dolních Rakousích a Chorvatsku. Krátce po převzetí továrny vypukla dělnická stávka, protože noví majitelé chtěli snížit dělníkům mzdy. Stávka byla úspěšná a k zamýšlenému krácení mezd nedošlo. Naopak byla zavedena některá opatření ve prospěch zaměstnanců. Podnikové vedení nechalo postavit šest domů, ve kterých podle sčítání lidu z roku 1890 žilo 56 osob (28 mužů, 28 žen). Někteří z úředníků dostali byty ve správní budově v areálu továrny. Další se nastěhovali do nově postaveného úřednického domu v Nádražní ulici (Bahnhofstrasse). Zatímco do devadesátých let 19. století se obec zalidňovala spíše pozvolna, v posledním desetiletí 19. století se v obci každý rok narodilo nebo se do obce přistěhovalo 70 osob. Počet obyvatel se během deseti let zvýšil téměř o 70 %. Snad právě proto vedení Pollackovy továrny iniciovalo výstavbu dělnické kolonie a společenského domu.
Zaměstnanecká kolonie byla vybudována na pastvinách Scholzova statku při okresní silnici (v části označované jako Rožmitálská ulice / Rosenthaler Strasse, dnes ulice Lidická) vedoucí z Broumova a Velké Vsi do Rožmitálu a Šonova. V květnu 1904 předložilo podnikové vedení obecní radě plány na výstavbu tří dělnických domů, které připravila známá lipská architektonická kancelář Handel & Franke. Domy měly být na základě zákona č. 144/1902 osvobozeny od nájemní a třídní daně. Obecní rada a později i obecní výbor stavbu domů schválily pod podmínkou, že podél domů nově vznikne 12 metrů široká ulice. Obec deklarovala, že ulici vybuduje na vlastní náklady za podmínky, že podnik na obec převede příslušné pozemky, aby se z nich mohla stát veřejná komunikace. V polovině listopadu 1904 byla stavba domů čp. 171–173 dokončena a podnikové vedení požádalo obecní úřad o kolaudaci.
Kolaudační komise konstatovala, že z hygienického ani protipožárního hlediska nemá k novostavbě žádné námitky. Stavba se skládala ze tří navazujících tříposchoďových domů oddělených ohnivzdornými zdmi. Každý z domů měl samostatný vchod a nacházelo se v něm šest dvoupokojových bytů s kuchyní, k nimž patřil i sklep a půda. Dispozici bytů bylo možné měnit podle počtu rodinných příslušníků, a to na jedno-, dvou- nebo i třípokojové bytové jednotky s kuchyní. V kuchyni stála kachlová kamna a sporák. Na chodbě v každém poschodí byl společný kohoutek s přívodem vody. V mezipatře se nacházel sdílený suchý záchod. Za každým domem stála dřevěná kůlnička se společnou prádelnou a chlívkem. Na každé straně domu vznikl široký sedmimetrový pás půdy určený pro zahrádky a předzahrádky. Stranou objektů se nacházela márnice pro zemřelé nájemníky, než byli pochováni na broumovském hřbitově.
V červnu 1909, téměř pět let po vzniku prvního domovního bloku, předložilo podnikové vedení plány na stavbu dalšího bloku tří dělnických domů, které měly mít identickou dispozici jako předchozí objekty. O rok později schválil obecní úřad dokončení stavby a udělil povolení k nastěhování. Podobně jako předešlé domy i nové budovy čp. 176–178 byly postaveny z masivního, ohnivzdorného a dobře vysušeného zdiva. Čelní štíty byly kryty pálenými taškami a ozdobeny hrázděným zdivem. V říjnu 1910 požádala firma o stavební povolení pro třetí blok (čp. 185–187) a čtvrtý blok dělnických domů (čp. 188–190). O rok později byl zkolaudován a připraven k nastěhování třetí obytný blok, v únoru 1913 povolil obecní úřad využívat i čtvrtý blok. Ve čtyřech blocích 12 domů bylo úhrnem k dispozici 72 dvoupokojových dělnických bytů.
Čelní pohled, dvorní trakt, půdorys přízemí a půdorys prvního patra dělnického domu firmy Hermann Pollack’s Söhne ve Velké Vsi u Broumova (Městský úřad Broumov, Odbor stavebního úřadu a územního plánování, Archiv stavebního úřadu Broumov).
Výsledky sčítání obyvatel z období před první světovou válkou se pro jednotlivé domy ve Velké Vsi bohužel nedochovaly. Jediným existujícím pramenem předválečného populačního vývoje jsou tak matriky, především matriky narozených. Z matričních záznamů z let 1904–1914 vyplývá, že většina nájemníků či nájemnic pracovala jako textilníci dělníci a dělnice v Pollackově továrně. Mezi první nájemnice patřily i svobodné matky s nemanželskými dětmi. Jestliže obecní výbor udělil povolení k zabydlení dělnických domů na konci listopadu 1904 a první děti se v továrních bytech narodily na jaře 1905, znamenalo to, že se některé dělnice nastěhovaly již těhotné. V tomto ohledu podnikové vedení vyslyšelo požadavky úřadů a poskytlo bydlení skutečně potřebným osobám mezi budoucími matkami. Některé matky se později provdaly a založily rodinu, což jim po administrativní stránce do jisté míry „usnadnila“ vysoká smrtnost novorozenců.
Doplníme-li existující matriční údaje dochovanými údaji ze sčítání lidu v roce 1921, získáme komplexnější přehled o populačních poměrech v kolonii. V 10 bytových domech bydlelo úhrnem 106 domácností s 393 příslušníky (bez nájemníků domů čp. 185 a 186.). Početné rodiny s dospívajícími dětmi, nemohoucími prarodiči či schovankami bydlely v jedné nebo dvou místnostech a sdílely s ostatními domácnostmi kuchyni. Čtyři noclehárny ve společenském domě se změnily v šest bytových jednotek, v nichž bydlelo 5 mladých svobodných dělníků a starší dělník žijící se starší dělnicí. Jednalo se původně o vdovce a vdovu. Aby mohli žít společně v podnikovém bytě, uzavřeli manželství.
Většina nájemníků a nájemnic udávala jako mateřský jazyk němčinu, měla základní vzdělání, uměla číst a psát a pracovala jako tkalci, tkadleny, přadláci, přadleny, pomocníci a pomocnice v Pollackově továrně. Všichni se hlásili k římskokatolickému náboženství, teprve po roce 1918 se objevilo několik případů vystoupení z církve. Buď nájemníci přestoupili k Církvi československé, nebo zůstali bez vyznání. Podle údajů z matrik se někteří jednotlivci ve stáří či „na smrtelné posteli do lůna katolické církve“ opět vrátili. Místní farnost měla asi 14 000 věřících, kteří mohli navštěvovat čtyři broumovské kostely nebo evangelickou modlitebnu. K izraelitskému náboženství se nikdo z nájemníků nepřihlásil, což není překvapující, protože v samotném Broumově a Velké Vsi bylo židovského vyznání jen několik osob.
Pokud jde o domovskou příslušnost nájemníků, pouze menšina pocházela z Broumovska. Jednalo se především o manželky továrních dělníků. Většina nájemníků se přistěhovala ze severních a východních Čech. Byli potomky chudých řemeslníků, nekvalifikovaných pracovníků, čeledínů, služebných a děveček. Sňatek uzavírali v poměrně mladém věku, pravděpodobně z důvodu neplánového těhotenství – soudě podle toho, že mnoho dětí se narodilo krátce po svatbě. Zprvu si hledali levný podnájem v některém z bývalých selských stavení přestavěných na nájemní domy pro dělníky. Než nastoupili do Pollackovy továrny a získali podnikový byt, vystřídali řadu podřadných zaměstnání. Zdá se, že práce v továrně a podnikový byt pro ně byly jednou z přestupních stanic či přechodných adres na cestě za lepšími pracovními příležitostmi. Výjimečně zůstali na jednom místě delší dobu, i když synové a dcery starší 12 let začali pracovat ve stejné továrně. Žádný z nájemníků nepocházel ze středostavovských rodin, kterou by postihl společenský sestup. První světová válka neznamenala pro obyvatele Pollackových domů výraznější předěl: dvě třetiny nájemníků a nájemnic se nastěhovaly před válkou a na stejné adrese zůstaly i po jejím skončení.
Po schválení zákona o úrazovém a nemocenském pojištění v roce 1887 (respektive 1888) byla v Pollackově továrně založena podniková nemocenská pokladna, jejímiž členy mohli být úředníci i dělníci. Podnikové vedení zřídilo i mateřskou školu a smluvně byl angažován rovněž závodní lékař.
Během roku 1908 vyrostl naproti továrnímu areálu nad řekou Stěnavou na katastrální hranici mezi Broumovem a Velkou Vsí společenský dům navržený vídeňským architektem židovského původu Viktorem Postelbergem (1869–1920). Ten vypracoval stavební plány řady dělnických domů, postavených mimo jiné i ve východních Čechách. Podnikový společenský dům ve Velké Vsi byl dvoupatrovou budovou se dvěma křídly tvořícími uzavřený celek. V levém křídle suterénu byly technické místnosti, spižírna a ledárna. V pravém křídle byly sklepy, prádelna, žehlírna, umývárny se šatnami a toaletami. V pravém křídle budovy v přízemí se nacházela školka a dětská opatrovna. V levém křídle byla závodní kuchyně a dvě jídelny.
V prvním poschodí budovy se nacházely oddělené ubytovny. V levém křídle byly dvě velké ložnice, toalety a místnost dozorce, z níž při otevřených dveřích mohl snadno dohlížet na pohyb v patře. V pravém křídle byly dvě velké ženské ložnice a místnost dozorkyně. Kromě toho měly nájemnice k dispozici dvě kuchyně, malé jídelny a dvě koupelny, protože lázně v suterénu byly určeny hlavně pro tovární dělníky a úředníky. Do ložnic vedla schodiště ze společné chodby v přízemí budovy, což občas vyvolávalo nedorozumění. Nocležníci a nocležnice se v chodbě potkávali s kuchyňským personálem či rodiči dětí navštěvujících školku. Úřady doporučovaly vybudovat dodatečná schodiště se samostatným přístupem, aby se lidé z různých poschodí nepotkávali na jedné chodbě.
Společenský dům byl od dělnických domů vzdálen deset minut pěšky, což vzbudilo zvědavost odpovědného referenta na ministerstvu financí, jenž s pomocí úředníků zemského místodržitelství a okresního hejtmanství prověřoval, nakolik společenský dům využívají obyvatelé dělnických domů. Vzhledem k tomu, že školku ve společenském domě navštěvovaly nejen dělnické děti, podezřívaly úřady podnikové vedení, že společenský dům sloužil i ostatním zaměstnancům továrny. Na tom by nebylo jistě nic špatného, kdyby se na společenský dům nevztahovalo daňové osvobození pro obecně prospěšné instituce určené výhradně dělníkům. Vzhledem k tomu, že podrobnější výsledky úředního zkoumání nejsou k dispozici, nelze konstatovat, nakolik bylo podezření úřadů oprávněné.
Po šesti letech zdlouhavého úředního jednání ve věci protipožárních opatření a bezpečnostních záruk kvůli blízkosti železniční trati byla na jaře 1910 na zahradě společenského domu vybudována dřevěná veranda s kamennou podezdívkou, v níž se nacházel kuželník s pětadvacetimetrovou kuželníkovou dráhou.
Čelní pohled, příčný řez, půdorys suterénu, přízemí a prvního patra společenského domu firmy Hermann Pollack’s Söhne ve Velké Vsi u Broumova (Městský úřad Broumov, Odbor stavebního úřadu a územního plánování, Archiv stavebního úřadu Broumov).
V červnu 1888 schválilo okresní hejtmanství v Broumově založení Sboru dobrovolných hasičů v Pollackově továrně (Die Grossdorfer freiwillige Feuerwehr der Fabrik Hermann Pollack‘s Söhne). Podobné organizace vznikaly od konce šedesátých let 19. století v mnoha továrnách a obcích na Broumovsku. Postupně se začlenily do okresního svazu dobrovolných hasičů (Branauer Bezirks-Feuerwehr-Verband), který v roce 1913 sdružoval 43 sborů s 2642 členy. Kromě protipožárního dozoru a příslušného výcviku pořádaly společenské akce. Mezi účastníky převažovali muži v uniformách. Zvláště působivé byly dny dobrovolných hasičů, každoročně konané v letních měsících ve vesnicích na Broumovsku. V předvečer slavnosti prošel obcí průvod s pochodněmi. Druhý den brzy ráno byla zahájena výroční schůze delegátů v místním hostinci. Odpoledne se členové všech sborů shromáždili na veřejném prostranství s hasičskými vozy a provedli cvičení. Po něm se konala veřejná přehlídka za účasti místní honorace, a poté následoval koncert nebo taneční bál. Sklad hasičských přístrojů se nacházel v suterénu společenského domu.
Počátky regionálního turnerského hnutí sahají do roku 1865, kdy byl v Broumově ustanoven první tělocvičný spolek. Ten sdružoval cvičence z okolních obcí, několik jich docházelo také z Velké Vsi. Jak počet členů rostl, vznikaly místní tělocvičné odnože. Jedna z nich (Turnverein Jahn) byla před první světovou válkou založena také ve Velké Vsi iniciativou pracovníků Pollackovy továrny. Cvičení za účasti 8–10 osob probíhala ve vypůjčeném tanečním sále místního hostince. Jedna z prvních turnerských slavností se konala 28. června 1914. Musela však být po oznámení sarajevského atentátu ukončena. K postupnému oživení došlo v meziválečném období, kdy se podařilo nahradit členy, kteří padli na frontě, novými činovníky. Během roku členové a nově také členky pilně trénovali, aby mohli na každoročních sportovních hrách předvést své schopnosti. Ve třicátých letech koupil spolek Birkeho stodolu, kterou dobrovolníci přestavěli na tělocvičnu.
Kromě tělovýchovné činnosti se spolek Jahn podílel na řadě společenských a kulturních aktivit. Zvláště v podzimních a zimních měsících, kdy bylo nepříznivé počasí, se členstvo věnovalo zpěvu, tanci, divadlu a vlastivědě. Mnohé z těchto akcí zastřešovala místní skupina Svazu českých Němců (Bund der Deutschen in Böhmen) ve Velké Vsi, existující od devadesátých let 19. století. Jakkoliv se často jednalo o lokální či stavovsky podmíněné tradice, představitelé Bundu zdůrazňovali jejich německý charakter: propagovali německou kulturu a „způsob života“. Po roce 1918 se místní skupina Bundu ve Velké Vsi připojila k demonstracím proti vzniku ČSR a požadovala připojení k Německu. Každoročně se její členstvo účastnilo také německých svátků a slavností. Větší zájem mezi dělnictvem a pracovníky Pollackovy továrny získal Bund v době velké hospodářské krize ve třicátých letech 20. století, kdy se snažil podporovat nezaměstnané.
Mezi další spolky patřil Mužský pěvecký spolek Věnec písní (Männergesangverein Liederkranz), oblíbený zvláště před první světovou válkou. S nástupem masových medií a populární kultury po roce 1918 ztratil svou přitažlivost. Jeho činnost v mnohém suplovali turneři a bundovci. Profesně zaměřené spolky (spolek majitelů domů, pojišťovací spolek, rolnická, spořitelní a uvěrová družstva) neměly mezi dělnickými nájemníky Pollackových domků téměř žádné příznivce.
Krátce před první světovou válkou došlo na mnoha místech k protidrahotnímu hnutí. Velká Ves nebyla výjimkou. Například 22. září 1911 protestovali pracovníci Pollackovy továrny proti zvyšujícím se cenám základních potravin. Pod hrozbou stávky vyšlo podnikové vedení protestujícím vstříc a slíbilo se zasadit o vznik továrního konzumního spolku. Jeho členy se stalo více než 200 zaměstnanců. Zakladatelem registrovaného společenstva s ručením omezeným byl sice podnikový ředitel Gustav Gyger, nebyl však zvolen do představenstva ani dozorčí rady. Počet členů i nadále vzrůstal. V roce 1914 si dokonce přispěvatelé rozdělili čtyřprocentní dividendu z čistého zisku. Konzum existoval až do roku 1945.
Na počátku třicátých let 20. století se v Broumově a Velké Vsi rychle zhoršovala ekonomická a sociální situace. Textilní továrny ztratily mnoho svých zakázek a začaly propouštět. Rostla nezaměstnanost, zvláště mezi méně kvalifikovaným dělnictvem. Severovýchodními Čechami se přelila vlna stávek, která zasáhla i Pollackovu továrnu. V květnu 1933 se stávkující shromažďovali na veřejném prostoru, aby dali najevo svou nespokojenost. Jedno protestní shromáždění proběhlo i na dvoře Pollackových domů. Před domem čp. 188 došlo k potyčce s četníky, při níž byl jeden protestující surově zbit a musel být hospitalizován. Následovalo další propouštění, které se krátkodobě týkalo až 70 % dělníků. Dlouhodobě nezaměstnaní nájemníci museli opustit byty.
Poté, co bylo Broumovsko připojeno k Třetí říši, arizoval továrnu a podnikové domy její bývalý ředitel Hans Gyger. Po osvobození Rudou armádou v květnu 1945 byla firma znárodněna a německy mluvící obyvatelstvo bylo vyhnáno. Obytné budovy včetně jejich nájemců byly čechizovány jako Polákovy domy. V šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století byly na návrh nájemníků provedeny v některých bytech drobné stavební úpravy, zejména v nich byly zřízeny koupelny a toalety. Společenský dům byl pronajat velitelství SNB v Broumově. Absence výraznější stavební modernizace a rychlé zastarávání bytového fondu po roce 1989 přispěly k značné obměně nájemníků. Na jejich místo přicházeli sociálně slabší občané, a některé domy se tak proměnily v sociálně vyloučené bydlení. Dvě třetiny bytových jednotek byly postupně privatizovány, třetina zůstala v obecním vlastnictví. V roce 2019 vyhlásilo městské zastupitelstvo v Broumově nad pěti Polákovými domy s 80 obyvateli tzv. bezdoplatkovou zónu: nově přistěhovavší nedostávají doplatek na bydlení. Opatření má odradit nájemníky od tzv. stěhování za sociálními dávkami a přimět majitele domů, aby stanovili nájem odpovídající (snížené) kvalitě bytového fondu.
Současný stav Polákových domů v Broumově – Velké Vsi (foto Štěpánka Tůmová, iDNES.cz).