Továrna

Pojem továrna se v českém jazyce objevil ve druhém desetiletí 19. století. Byl odvozený od „tovaru“ (zboží) a nahradil výraz „fabrika“ vnímaný jako germanismus. Pojem fabrika ovšem pocházel z latinského slovesa „fabricare“, které lze do češtiny přeložit jako zhotovovat, tvořit, vyrábět. Mnoho evropských jazyků přejalo právě toto latinské označení, pouze v angličtině byla továrna („factory“) odvozena z latinského „manu-facture“ – ručně (u)dělat. Podle jiných výkladů pocházela „factory“ od faktorie – obchodní stanice vedené faktorem, obchodníkem či zprostředkovatelem obchodu a výroby. Na konci 15. století byly fabrikami označovány portugalské pevnosti pro vězněné otroky na Zlatonosném pobřeží v západní Africe (Ghaně). Ve střední Evropě se název „fabrika“ objevil ve druhé polovině 16. století v souvislosti s „fabrikací“ (výrobou) různých druhů textilií. V podobném významu ho používali i kameralisté na konci 17. a na počátku 18. století. I nadále se však pojem fabrika objevoval jako synonymum manufaktury.

V 18. a 19. století se továrna stala místem s pokročilou dělbou práce a strojovou výrobou. V dílně a manufaktuře se sice jednoduché stroje používaly také, ale primárním zdrojem jejich energie byla zvířata a lidé. V továrně fungovaly stroje nezávisle na lidech. Využívaly energii z vodního kola, parního stroje či tavicích pecí. Továrna určovala funkce a odpovědnost účastníků výrobního procesu. V továrně našli uplatnění pracující, jež disponovali různou mírou znalostí a dovedností. Důležitou podmínkou výroby byla přítomnost osob schopných továrnu řídit. Z hlediska řízení patřila továrna spíše k malé organizaci s přehlednou strukturou. V továrně zajišťovala většinu operací od výroby přes účetnictví až po dopravu jediná kancelář. Mistři a předáci výroby byli odpovědni přímo továrnímu vedení. Továrna se většinou orientovala na jednostrannou výrobu a její akční rádius nepřesahoval nejbližší okolí.

Továrna byla výsledkem lidské činnosti a významně ji utvářely mezilidské vztahy. Zpočátku neměla přesně vymezené hranice. V jejím pomyslném středu se sice nacházela výrobní hala se strojovnou, ale kolem bylo mnoho dalších objektů. Některé z nich tvořily samostatné jednotky a nebyly určeny pouze k výrobě. Sloužily například k bydlení. Hranice mezi domovem, průmyslovou výrobou a zemědělskou krajinou nemusela být zpočátku příliš zřetelná. Zatímco řemeslná dílna (a v mnoha aspektech také manufaktura) byla domovem i pracovištěm zároveň, továrna tuto jednotu žitého a pracovního prostoru narušila. Jak se výroba postupně rozrůstala, pohlcovala továrna okolní zástavbu, včetně obytných domů, zahrad a políček. Prostorové dispozice továrny určovaly čím dál tím více pracovní výkon. Technici a inženýři považovali uspořádání továrních budov za stejně důležité jako zavádění specializovaných strojů zvyšujících produktivitu. Náhodně rozmístěné továrních hal, v nichž se tísnili dělníci, stroje a materiál, nahradil racionálně uspořádaný prostor. V továrně měli pracující zaujmout přesně vymezené místo a odpovědně plnit zadané úkoly.

Továrny postupně získávaly své charakteristické obrysy a funkční zaměření. Suroviny procházející tovární branou měly být co nejrychleji dopraveny do skladů a odtud co nejkratší cestou transportovány do výrobní haly. Tovární půdorys se stále více přizpůsoboval strojnímu zařízení, které bylo nutné napojit na přívod energie. Ve výrobních halách se proplétali lidé mezi převodovými pákami, zbytky materiálu i hotovými výrobky. Kromě nedostatku světla a vzduchu, respektive nadbytku kouře, prachu a tepla, ukrývaly haly kukaně pro mistry, kteří dohlíželi na dělníky a kontrolovali kvalitu výrobků. Složitější způsob výroby oddělil manuálně pracující od majitelů, ředitelů a úředníků, kteří se přesunuli do kanceláří v administrativních budovách.

První továrny údajně popsali již Hérodotos (484–425 před Kristem) a Démosthenes (384–322 před Kristem) ve starověkém Egyptě a Athénách. Archeologové našli pozůstatky „továren“ také v Súdánu, Babylonii a Persii. Jejich hlavní charakteristikou byla existence vodního kola, kombinujícího při pohonu zvířecí a lidskou sílu. Za první evropskou továrnu bývá považována benátská loděnice Arsenal, založená na počátku 12. století. Jak rostla moc Benátské republiky, rozšiřovala se lodní a zbrojní výroba, až v 16. století pracovalo v Arsenalu téměř 16 000 osob. Většina pracovníků bydlela v domech, jež byly součástí podniku, nebo vyrostly v jeho blízkém okolí. V Arsenalu se vyráběly lodě (především galéry, později také galeony) s pomocí zařízení připomínajících dopravníkový pás a montážní linku. Po stavební a technické stránce se jednalo o ojedinělý podnik, v němž však ještě nebyla zřetelně oddělena linie mezi světem práce a domova. Arsenal zaměstnával přední inženýry a mechaniky, včetně Galilea Galileiho (1564–1642). Podnik, respektive výrobní komplex, přečkal pád Benátské republiky a zanikl až na konci 18. století.

Marx pokládal textilní výrobu za matku kapitalismu. Možná právě proto je za předchůdkyni mnoha evropských továren označován závod na zpracování hedvábí bratrů Thomase (1685–1739) a Johna (1693–1722) Lombeových postavený v roce 1721 v anglickém Derby. Základem byla pětipatrová cihlová budova obdélníkového tvaru s řadou symetricky uspořádaných velkých oken. Na rozdíl od jiných podniků, které se ve druhém desetiletí 18. století objevily na mnoha místech britských ostrovů, byla tovární výroba v Derby úspěšná a trvala dlouhá desetiletí. Není bez zajímavosti, že plán skacích strojů a zruční technici, kteří stroje zhotovili, pocházeli ze severní Itálie. Strojní výrobu v Derby chránil zvláštní patent. V roce 1732 tento patent britská vláda za vysoké finanční odškodnění Lombeovým vypověděla. Díky tomu mohly výrobní postupy a strojní zařízení využívat i další angličtí podnikatelé. Továren postupně přibývalo, zvláště poté, co si prostorové uspořádání podniku v Derby osvojili majitelé přádelen bavlny.

Během 18. století získalo bavlněné zboží, jemnější a levnější než jiné druhy textilních výrobků, nesmírnou oblibu. Předení bavlněné příze a tkaní bavlněných látek bylo rozšířené již dříve, ale strojové zpracování v továrnách snížilo jejich cenu a přinášelo závratné zisky. Předpokladem byly inovace spřádacích, dopřádacích, mykacích a tkacích strojů a nahrazení koňské síly vodním kolem, jehož předtím využívaly mlýny, hamry, papírny a pily na zpracování dřeva. Průkopníkem se v tomto ohledu stal bývalý holič Richard Arkwright (1732–1792), považovaný za tvůrce továrního systému. V roce 1771 vybudoval se svými společníky v malé osadě Cromford na řece Derwent mechanickou přádelnu bavlny považovanou za prototyp moderní továrny. Podobně jako továrnu bratří Lombeových také Arkwrightovu přádelnu tvořila pětipatrová budova obdélníkového tvaru. V Cromfordu pracovalo dvě stě dělníků a dělnic, z toho dvě třetiny byly děti a mladiství. Svůj zisk investovali Arkwright i jeho společník Jedediah Strutt (1726–1797) do výstavby dalších podniků v blízkém i vzdáleném okolí. Úspěšný podnikatelský model byl napodobován a rozvíjen. V Anglii a ve Skotsku záhy vyrostly továrny, jež zaměstnaly i několik tisíc pracujících.

V habsburské monarchii se anglické spřádací stroje začaly navzdory zákazu ostrovní vlády používat v sedmdesátých letech 18. století. Jednalo o tzv. saskou variantu. Jak napovídá název, nejprve se anglické stroje prosadily v saských přádelnách, a teprve se zpožděním několika let byly zavedeny v textilních továrnách v rakouských a českých zemích. Podle první, velmi přibližné komerční statistiky z roku 1788 existovalo v Čechách 51 textilních továren zaměstnávajících 95 % všech továrních dělníků a dělnic. Na dalších místech se, co do počtu zaměstnanců, nacházelo 11 skláren, 4 železárny, 18 hutí a 12 chemických provozů. Chyběly údaje o počtu papíren, knihtiskáren, hamrů a mlýnů, jež by se daly mezi továrny zařadit, protože v nich převládali námezdní pracující. Ostatní podniky, včetně nástrojářských dílen, koželužen, kamenolomů a dřevozpracujících pil, měly v této době stále ještě řemeslný charakter. Na následujících řádcích představíme příklady továrních podniků, jež byly ve svém výrobním odvětví typické. Tyto továrny mnohdy ovlivnily a inspirovaly současné a mladší provozy.

Podle zmíněné komerční statistiky byly druhým největším zaměstnavatelem sklárny. V českých zemích převažovaly sklářské hutě, výroben zrcadel existovalo pouze několik. Produkce skla byla určena převážně pro zahraniční trhy. Je otázkou, zda sklárny patřily mezi tovární podniky. Kontinuita s řemeslnou a manufakturní výrobou byla velmi silná. Například sklárna v Novém Světě u Harrachova byla založena v roce 1712 sklářským mistrem Elliasem Müllerem († 1730). Závisela sice na pomocných dělnících pracujících pod jednou střechou za mzdu a vykonávajících dílčí specializované úkony, vlastní broušení, zlacení a kuličkování skla však zůstalo řemeslnou činností. Novosvětská sklárna se vyhnula osudu svých předchůdkyň, které zanikly, jakmile spotřebovaly dřevo z okolních lesů. Snad k jejímu přežití přispěl i nový movitější majitel Arnošt Quido Harrach (1723–1783), který sklárnu koupil v roce 1764. Harrachové byli schopni pro sklárnu zajistit nepřetržitý přísun paliva. Rozšířili výrobu, finančně kryli krátkodobě ztrátový provoz, nebo dokonce postavili sklárnu znovu poté, co vyhořela.

K rozšíření nových výrobních technologií přispívaly cesty středoevropských podnikatelů na britské ostrovy. Jedním z těchto cestovatelů byl Hugo František Salm-Reifferscheidt (1776–1836), zajímající se intenzivně o přírodní a technické vědy (chemii, hutnictví a železářství). Na počátku 19. století navštívil Německo a Anglii, kde se seznámil s výrobou sukna a řepného cukru. Inkognito pracoval jako tovární dělník. Prováděl „průmyslovou špionáž“ a na Moravu přivezl nákresy různých strojů. Po svém návratu ze zahraničí založil cukrovar a přádelnu v Rájci. V roce 1811 povolal do Blanska železářské odborníky, kteří podle anglického vzoru renovovali blanenské hamry na zpracování železa z 18. století a vybudovali novou kuplovnu a slévárnu. Bylo rovněž zavedeno emailování a cínování kuchyňského nádobí. Ve dvacátých a třicátých letech přibyly další průmyslové provozy. Vedle hutí a hamrů vznikla v Blansku vrtárna, válcovna a strojírna, vyrábějící parní stroje pro brněnské přádelny. V okolí Blanska vyrostly v letech 1826–1834 čtyři obytné kolonie, v nichž nalezly přístřeší desítky pracovníků železáren a jejich rodinných příslušníků. Domky byly vybudovány ve vrchnostenské režii a pracovníci je vrchnosti spláceli.

Za hybatele industrializace bývají považovány textilní továrny, které podnítily rozvoj dalších průmyslových oborů. V blízkosti prvních textilek vznikaly často dílny na opravu textilních strojů a později také strojírny vyrábějící tkalcovské stavy, skací a parní stroje. Jak pro výrobu, tak činnost parních strojů byl potřeba dostatek železa, dřeva a uhlí používaných v hutích a slévárnách. Bělení látek a zpracování železné rudy se neobešlo bez chemických přísad vyráběných například v chemických podnicích. Podobným vývojem prošla například textilní továrna ve Šlapanicích. V roce 1814 koupil Friedrich Schöll (1770–1841) nedaleko šlapanického zámku koželužnu, mlýn s pozemky a vodním právem. Na břehu potoka vyrostla dvoupodlažní budova vybavená vodním kolem. O rok později podal Schöll se svými společníky žádost o propůjčení továrního privilegia na strojové předení vlny.

Jedinečnost podniku spočívala v tom, že většinu textilních strojů zkonstruovali zámečníci a soustružníci ve vlastní dílně. Tu později majitelé přesunuli do zámeckého objektu a požádali o rozšíření výrobního oprávnění o přádelnu a strojírnu. Podnik tak s úspěchem spojoval textilní, strojní, zemědělskou a mlynářskou výrobu. Bývalý pracovník strojírny a nově též společník firmy Heinrich A. Luz (1787–1852) zavedl ve Šlapanicích výrobu parních strojů a kotlů. Hospodářská konjuktura umožnila Luzovi, aby se osamostatnil. Protože šlapanický zámek přestal nárokům strojírenské výroby stačit, rozhodl se ji Luz přesunout na předměstí Brna. V roce 1836 koupil v Králově Poli nedaleko břehu Svitavy u říšské silnice na Olomouc vhodné stavební pozemky. Na nich vyrostlo několik přízemních budov určených k výrobě a skladování materiálu. Byly v nich vyhrazeny i kancelářské a obytné prostory. Nově postavená strojírna rozšířila produkci a vyráběla pumpy, čerpadla, lisy nebo požární stříkačky.

První chemické závody se většinou nacházely v blízkosti nalezišť kamenné břidlice a kyzů, jež představovaly výchozí surovinu pro výrobu dýmavé kyseliny sírové (olea). Mezi nejvýznamnější podnikatele se zařadil Johan David Starck (1770–1841), potomek producenta pálenky a kramáře z Kraslic. V mládí vypomáhal svému otci a objížděl saské trhy. V Plavně se seznámil s tkaním mušelínu a krajek, které nebylo v západních Čechách rozšířené. V rodných Kraslicích zřídil Starck malou tkalcovnu se dvěma stavy, jež se během deseti let mnohonásobně rozrostla. Pro bělení látek a krajek potřebovala kraslická tkalcovna velké množství olea. V roce 1792 si Starck pronajal huť na zpracování mosazi v obci Stříbrná a po prvotních těžkostech v ní během několika měsíců zavedl produkci olea, kamence a skalice v tavicích pecích. Jejich počet rychle přibýval, což vedlo k nedostatku dřeva, kterým se topilo. Jako vhodná náhrada se ukázalo být spalování hnědého uhlí. V roce 1804 nechal J. D. Starck postavit 30 pecí na výrobu olea v nově založené osadě Davidov (nedaleko Svatavy), kde se nacházel uhelný důl. V dalších desetiletích podnik Starck i jeho potomci zvětšili a rozšířili.

V devadesátých letech 18. století byla na Karlovarsku odkryta bohatá ložiska kaolínu, což podnítilo keramickou výrobu. Zpočátku nemohly místní dílny konkurovat pokročilejším saským a rakouským podnikům, jejichž produkce se rozvíjela několik desetiletí. Navíc proslulá vídeňská porcelánka byla dvorským závodem chráněným monopolními privilegii. Mezi nejstarší patřila keramička v Horním Slavkově, kterou v roce 1792 založil místní měšťan Johan Georg Paulus (1738–1823). Dvorské orgány odmítly podniku udělit „exklusivitu“, ale dovolily, aby Paulus vyráběl „hrnčířské zboží“ na vlastní odpovědnost. Nejednalo se o produkci porcelánu, nýbrž spíše o kameninové nádobí a keramické hlavy k dýmkám na tabák. Podniku se příliš nedařilo, takže jej Paulus prodal jedné fojtské rodině, která v Geře vlastnila porcelánku. Z Míšně i odjinud byli do Horního Slavkova povoláni zruční umělci a řemeslníci, kteří zavedli pokročilé výrobní techniky. V roce 1812 bylo porcelánce propůjčeno zemské tovární oprávnění a krátce nato ji navštívil sám císař František I. (1768–1835). Ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století našlo v závodě obživu na 200 pracujících, což byl na podmínky porcelánky vysoký počet. V provozu byly tři vypalovací pece a 43 hrnčířských kruhů. Výrobky získaly na průmyslových výstavách v Praze a Vídni bronzovou, stříbrnou, a nakonec i zlatou medaili.

V dalších hospodářských odvětvích se továrny v českých zemích prosazovaly postupně v první polovině 19. století. Jednalo se zejména o důlní podniky, papírny, cukrovary, tkalcovny lnu a vlny, jež byly mechanizovány s odstupem několika desetiletí. Nicméně továrny byly i nadále ojedinělým fenoménem. Až do vydání živnostenského řádu v roce 1859, kdy byla cechovní organizace zrušena, převládala řemeslná produkce či výroba ve velkodílnách s jednoduchými stroji. Během gründerského období v šedesátých a sedmdesátých letech zavedly tovární stroje mnohé koželužny, tabákovny, sirkárny, svíčkárny, cementárny, podniky na zpracování kaučuku, výrobu klobouků apod. Novelizace živnostenského řádu definovala v roce 1883 továrnu jako strojovou výrobu v uzavřených dílnách s pokročilou dělbou práce, ve které pracuje více než 20 pomocných dělníků. V této době se datuje nástup tzv. druhé průmyslové revoluce charakterizované technologicky a energeticky vysoce náročnými obory, jako byla elektrotechnika, jemná optika nebo specializovaná chemie. Spolu s nimi koexistovaly v malých městech a venkovských obcích starosvětské pivovary, lihovary, mýdlárny, hodinářství nebo truhlárny, jež byly továrními provozy jen podle jména. Pracující v knihtiskárnách a nakladatelských domech se do osmdesátých let považovali za „umělce“ a své pracoviště nechápali jako továrnu, nýbrž jako „chrám umění a řemesla“. Do konfekce či obuvnictví vstoupila tovární a strojní produkce až po první světové válce.