Železniční
úřednická a dělnická kolonie v Nymburce

Kolonie byla téměř samostatně fungující zaměstnaneckou osadou plánovitě založenou a vystavěnou pro pracovníky všech provozů Rakouské severozápadní dráhy (ÖNWB) v Nymburce. Rakouská severozápadní dráha byla privátní železniční společností, jejíž dopravní síť se nacházela na území českých a rakouských zemí. Za dobu své existence v letech 1869–1909 firma vybudovala 1398 km železničních tratí. Jednalo se tak o jednu z největších dopravních společností v rakousko-uherské monarchii.

Úhrnem bylo v Nymburce postaveno během pěti let 30 budov jednotného stavebního řešení v deseti různých účelových variantách. Vlastní realizace se chopil stavební podnikatel Carl Schlimp poté, co odešel v roce 1873 z pozice přednosty oddělení pozemních staveb. Schlimp vystavěl celou kolonii, a dokonce si mimo kolonii postavil i vlastní nymburský dům. Vybudoval si i vlastní cihelnu, aby výstavba probíhala co nejrychleji. Postaveno bylo 17 malých dělnických domků o 64 bytech čp. 370–377, 383–389, 402 a 403 (tzv. Malá dílenská nebo také Nízká kolonie), osm velkých dvoupodlažních bytových bloků pro turnusové zaměstnance (čtyři bloky s dvěma čísly popisnými čp. 378–381, čtyři bloky s třemi čísly popisnými čp. 390–401) a pět dvoupodlažních úřednických domů v ulicích Kolonie čp. 405 a 412, Školní čp. 406, Palackého třída čp. 407 a Zámečnická čp. 411. Dílenští zaměstnanci bydleli samostatně v příznačně pojmenovaných ulicích Lakýrnická, Dílenská a Zámečnická. Zejména ulice Lakýrnická (dnes V Kolonii) byla páteří staré kolonie a nejfrekventovanější komunikací zaměstnanecké čtvrti. Tudy vedly cesty za nákupy, do prádelny či k lékaři, do školy i do služby na nádraží.

Když byla železniční kolonie 10. 5. 1881 přejmenována na Rudolfovo předměstí, a to na počest sňatku korunního prince Rudolfa Habsburského s belgickou princeznou Štěpánkou (pojmenování se nakonec neujalo), zdálo se, že dalšímu rozšiřování kolonie v režii ÖNWB nic nestojí v cestě. Ve skutečnosti byl až do konce rakousko-uherské monarchie přistavěn pouze dům čp. 469 na rohu ulic Palackého a V Kolonii. Sloužil přednostovi a náměstkovi dílen (dnes zde sídlí ředitelství speciální základní školy). Z původních projektových plánů nebyla realizována ani nemocnice a kostel, ani škola, po nichž zbyly pouze názvy ulic (Školní; Kostelní, dnes Kotlářská; Nemocniční, dnes U Prádelny). Z nejasných důvodů finančních (a možná i politických) nedošlo ani k výstavbě všech plánovaných obytných domů v místech dnešního Parku Ing. Wilhelma Hellwaga). Financování výstavby bylo totiž zajištěno pouze z penzijního fondu definitivních zaměstnanců ÖNWB, do něhož společnost přispívala rovným dílem jako zaměstnanci.

Ke kolonii se totiž rychlým tempem přibližovala výstavba města Nymburka, které bránilo vzniku samostatné, natož samosprávné železniční čtvrti, navíc v německém duchu. V roce 1897 město dokonce od dráhy koupilo pozemky a začalo s výstavbou tolik potřebné veřejné obecné školy a reálky (dnes gymnázia) v Komenského ulici, pro školáky zejména z železničářských rodin. Původně zde byl plánován kostel pro obyvatele kolonie, nakonec se však dráha spokojila pouze s velikou školní kaplí v areálu reálky (dnes tělocvična v areálu gymnázia Bohumila Hrabala).

Zestátnění železnic v roce 1909 oslabilo vliv ÖNWB v Nymburce. Dráha si sice i nadále uchovávala odstup od městské samosprávy, vliv města však rostl, definitivně po vzniku Československa. Na počátku první republiky byla realizována výstavba Nové kolonie sahající od Boleslavské ulice východním směrem do prostoru vklíněného mezi ulicemi V Kolonii a Husova. Nová kolonie, jíž se také říkalo Vysoká, Betonová či Zděná, zahrnovala tři mohutné činžovní domy čp. 993–994, 1010–1012 a 1015–1016, situované do podkovy a dokončené v roce 1920. Současně bylo v široké aleji postaveno deset přízemních domků čp. 983–992 (1919) se zajímavě klenutým loubím, jimž se říkalo čtyřdomky, protože byly koncipovány pro čtyři rodiny, s vlastním vchodem a zahrádkou v protilehlých stranách objektu. Celkově tak bylo počátkem dvacátých let předáno do užívání 114 nových bytových jednotek. Nová kolonie měla ve svém středu opět velké parkové a zahradní náměstí s cestičkami a lavičkami (dnes Park V Kolonii).

Kolem roku 1921 byly mezi prádelnou a ulicí V Kolonii (Lakýrnická) adaptovány na ubytovny (nocležna, kasárna) pro jízdní personál dva domy čp. 1037 a 1040. Jednalo se o dva přízemní objekty o 60 místnostech pro 200–250 osob, které v Nymburce povinně odpočívaly. Budovy byly postaveny na půdorysu ve tvaru písmene L, později byly propojeny do jednoho souvislého bloku ve tvaru písmene U.

Prostorové expanzi Nové (Betonové) kolonie dlouho bránila tzv. Dřevěná kolonie. Jednalo se vlastně o krátkodobé nouzové ubytování vzniklé v důsledku válečného nedostatku dostupného bydlení. Údajně mělo jít o pozůstatky válečného lazaretu z roku 1916. Skupině 15 dřevěných domků se také říkalo „théráky“, což byla narážka na použité dřevěné konstrukce napuštěné dehtem (thérem). Každý domek měl vyšší zděný komín, všechny domky byly umístěny uprostřed škvárového terénu. Časem byl každý domek obrostlý plevelem, pronikajícím sem z okrajových palouků a mezí. Po válce měla být dřevěná kolonie zbourána, ale i přes ostrou kritiku hygienických poměrů setrvala až do roku 1931, kdy se obyvatelé z nuzných domků vystěhovali. Teprve v roce 1933 bylo přistoupeno k jejich zbourání. Následně zde vyrostlo železničářské fotbalové hřiště (hokejové kluziště).

Již v roce 1926 byla v kolonii zprovozněna malá ambulance s roentgenem, horským sluníčkem a pracovištěm zubního lékaře. Vodovod byl do kolonie zaveden v roce 1910 a elektrické osvětlení ulic nainstalováno v roce 1917.

Po roce 1945 byla kolonie kapacitně opět rozšířena. V roce 1950 byly zkolaudovány čtyři velké činžovní bloky v Boleslavské třídě čp. 1752–1754 a 1836. Do bytového fondu tak nově přibylo 30 bytových jednotek. Dohodou mezi drahou a Městským národním výborem v Nymburce došlo k 1. 1. 1961 k převedení celé kolonie do řízení Domovní správy Městského národního výboru Nymburk. Zrušení poslední vazby mezi drahou a nymburskou železniční kolonií předznamenalo její pozvolný zánik.

Poté se vývojový trend obrátil. Jestliže se kolonie doposud převážně rozšiřovala, od sedmdesátých let byly obytné budovy postupně demolovány a nahrazovány novostavbami. V roce 1972 započala demolice tzv. Nízké kolonie. V roce 2006 byl zbourán i poslední z osmi velkých jednoposchoďových bytových bloků naproti čtyřdomkům Nové kolonie. Od roku 2000 až dosud (2022) dochází k zastavování bývalého prostoru novými bytovými, ale i veřejnými budovami (Úřad práce, Státní správa sociálního zabezpečení). V současnosti je dokončován developerský projekt Nová Kolonie se třemi čtyřpatrovými bytovými domy.

„Mezi železnicí a obcemi vzniká velmi široký vztah. Drážní zástavba byla jistě jedním ze společných zájmů obou partnerů – hlavně zástavba bytová. Tam, kde se železniční provoz dostal do městských center, byly potíže a starosti na obou stranách. Prostorová těsnost zpravidla omezovala možnost nové, stylově čisté a odvážné výstavby. Naštěstí se železnice většinou usadila na městských perifériích. Tam si mohla také více dovolit a málokdy to bylo v neprospěch města. A tam, kde byl stavební počin spojen s domyšlenou koncepcí a perspektivní velkorysostí, tam byl dán základ významného pokroku. Objevuje se první výstavba sídlištního typu. Nejprve činžovní domy, někde celé bloky či ulice, ale i kolonie. To byla pro mnohé možnost zcela jiného, novějšího bydlení, ale i života.“ (HRABÁNEK, Nymburská železniční kolonie, s. 57)

Samostatné statistiky obyvatel nebyly pro kolonii vyhotovovány. Od osmdesátých let 19. století byla kolonie považovaná za integrální součást města, a nebyl zde tudíž důvod vnímat ji jako samostatnou městskou čtvrť. Pouze pro rok 1903 je v literatuře uváděn počet ubytovaných drážních zaměstnanců 1146 osob, a to bez rodinných příslušníků. Město Nymburk mělo v uvedené době přibližně 8000 obyvatel, z nichž přinejmenším 14 % žilo v nymburské železniční kolonii.

„Železnice byla ve všech svých dobách plna lidí. Především těch, jimž slouží, cestujících, pro něž byla jako hromadný dopravní prostředek službou v nejširším slova smyslu demokratizující. Cestující, tento bezbřehý a všudepřítomný temperament našich tratí, budou z hlediska jakéhokoli historického zhodnocování pro svou anonymitu jen opět záležitostí více méně statistickou. Jim v protipólu budou vždycky stát zcela adresní pracovníci dopravy – železničáři. Být železničářem nebylo nikdy lehké a jednoduché, jak se na první pohled zdává. Služba plná rizika a nepohodlí – nebylo dříve vzácností turnusové uspořádání 24 hodin služby – 24 hodin volna, po případě i tři dny mimo domov u strojního personálu (když např. jezdily strojní nymburské čety až do Králík – Dolní Lipky). Přitom služby železničářů, ale i jejich rodinný život byly příliš málo atraktivní, než aby se staly předmětem hlubšího zájmu např. historické literatury apod.“ (HRABÁNEK, Nymburská železniční kolonie, s. 55)

Nejnavštěvovanější zařízení občanské vybavenosti bylo umístěno na protilehlém konci kolonie směrem od inspektorských domů a nádraží. Jednalo se o železniční konzum, k němuž se sbíhaly neviditelné cesty okolních přízemních domků. Kolem konzumu ležel střed všeho života v kolonii. Konzum v Zámečnické ulici čp. 409, který byl filiálkou vídeňského velkoobchodu potravin určeného výhradně železničním zaměstnancům, byl pomyslnou svatyní nymburské železniční kolonie. Železničáři zde mohli výhodně nakoupit a v případě nedostatku financí využít nákup „na knížku“ (nákup na dluh byl zákazníkům odečten z následující výplaty). Vysoký dům s klenutými okny a širokým schodištěm do prostorného krámu nesl až do roku 1918 nad vchodem německý nápis „Lebensmittel-Magazin für Bedienstete der ÖNWB“ (Konzum potravin pro zaměstnance ÖNWB). Po vzniku Československa převzalo konzum Spotřební družstvo železničářů, jehož ředitelství v Nymburce dokonce sídlilo. Spravovalo 25 poboček od Havlíčkova Brodu až po Turnov, Polubný a Mladou Boleslav. Je neuvěřitelné, že dům dodnes slouží svému původnímu účelu. Je zde totiž prodejna potravin COOP.

Konzumním dvorem se dalo projít do německé školy v Nádražní ulici čp. 408. Vznik školy v roce 1880 se stal předmětem živého sporu mezi městem a dráhou. Město Nymburk odmítalo německou školu na svém území a v roce 1882 urychleně postavilo novou českou školu v centru města pro děti českých železničářů (dnes Základní škola v Tyršově ulici). Soukromá německá škola provozovaná německým školským spolkem (Schulverein) existovala až do roku 1918. Po válce zde ještě dlouhá léta působily dvě školní třídy, které byly součástí obecné školy v ulici Komenského.

Vedle konzumu stála velká drážní hospoda (později přeměněná na školu), za rohem místní ordinace a kolem konzumního skladiště ohrada s pavilonem pana budovního. Odtud byl jen skok přes koleje (dnes přes železniční nadjezd) do dílen. Pro větší dílenské děti tudy vedla nejkratší cesta do přírody, zatímco malé děti si hrály na pískovištích v parcích. Dodnes se pro tuto lokalitu udržel název Žabikuňk, což je místo pod velelibským viaduktem – romantické závětří kolínského mládí. Na palouk před konzumem pravidelně přijížděly kolotoče a houpačky. Stála zde i aréna pro zápasnické a boxerské souboje.

„Konzum byl nymburským obchodníkům a živnostníkům trnem v oku. Obrovský podnik, jakým konzum byl, opatřoval zaměstnance veškerých tratí bývalé severozápadní a jihoněmecké spojovací dráhy všemi životními potřebami, používaje výhod volné přepravy zboží. Obyvatelé kolonie nemuseli vyjít takřka vůbec do města, mléko (do konzumu) přivezly mlékařky, pečivo pekaři a předem objednané maso roznášeli řezničtí tovaryši na lískách, balancující jimi na hlavách. Pouze zeleninu a máslo bylo nutné kupovat na trzích ve městě. Vinný ocet rozváželi a rozprodávali italští octáři, čepujíce jej odběratelům z plochých soudků do přinesených nádob.“ (RYKR, Vzpomínám na Nymburk, s. 93)

Od osmdesátých let 19. století byly v kolonii organizovány prázdninové pobyty pro děti, tzv. feriální osady či feriální kolonie (Ferienkolonie). První se připomíná v Horkách, a to již 6. 7. 1884. Tehdy tam pobývalo 60 dětí, podle poznámky kronikáře „z německé školy“. Ve dvacátých letech 20. století se začaly pořádat tábory na Slovensku, a nymburské železničářské děti se dokonce jezdily rekreovat na Laped u Dubrovníka, kde měla železniční léčebná správa vlastní zotavovnu Mariin Dvorec. Řada dětí z kolonie se tam každým rokem vystřídala.

Svébytný politický či spolkový život se v kolonii nevyvinul, vždy byl svázán s městským prostředím Nymburka. Za zájmovou činností chodívali „koloňáci“ do města, kde byl od roku 1860 divadelní spolek Hálek a pěvecký soubor Hlahol, od roku 1868 TJ Sokol a od roku 1882 Řemeslnická beseda. To však neznamenalo, že by se čas od času v kolonii nevyskytly menší ochotnické skupinky (např. Kroužek mládenců kolonských v roce 1898) s kabaretními či kupletovými výstupy v městských lokálech. Snad jediným vážnějším spolkovým počinem bylo založení Pěveckého spolku dělnického těsně před vypuknutím první světové války. Zázemí nalezl v Dělnickém domě, kde koncertoval pod vedením evangelického faráře Ladislava Jurena (1868–1939).

„Přistěhovali jsme se v roce 1945, táta pracoval jako posunovač, bydleli jsme v jedné části čtyřdomku. Pro vodu jsme chodili k hydrantu na ulici – bylo jich několik. Společná byla prádelna. Uvnitř byly nadělané takové kotce – očíslovaná oddělení, v každém kotel, vodovodní kohoutek, necky a valcha. Prádelna byla místem, kde se scházely ženské na kus řeči, kde tzv. drbaly. Vyprané prádlo se sušilo na dvoře tzv. kasáren, které sousedily.“ (ŘEHOUNEK, Sto padesát let, s. 85: vzpomínky Břetislava Kynčla, 1932–2015)

V kolonii se narodila celá řada významných osobností spjatých s kulturní a politickou historií Nymburka. Vyrůstal zde spisovatel a turistický propagátor Otakar Rykr (1873–1956), autor populární knihy z roku 1947 Vzpomínám na Nymburk. Ze železničářské rodiny pocházel také československý ministr a předseda Státní rady československé v Londýně Rudolf Bechyně (1881–1948), jehož otec byl strojvůdcem. Až do roku 1990 stávala na rohu Školní ulice na nízkém náspu malá lokomotiva U 37.008, která byla němým svědkem železniční a železničářské minulosti nymburské kolonie. Na filmovém plátně nymburskou kolonii zvěčnilo komediální drama režiséra Václava Kubáska Železný dědek s Jaroslavem Marvanem v titulní roli (1948).

Hodnota pozůstatků nymburské železniční kolonie spočívá v prezentaci a připomínce zcela unikátního urbanistického počinu spojeného s příchodem železnice do města. Kolonie má významné místo jak v novodobé historii Nymburka, tak v dějinách dělnických sídlišť v rámci celé České republiky. Nymburská kolonie předznamenala s náskokem několika desetiletí vznik zahradních měst a ceněných dělnických kolonií v zeleni, jakou je například Kotěrova kolonie v Lounech. Zachované stavby nymburské kolonie jsou v českém památkovém fondu typologicky výjimečné.